Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Další kapitolka Zákruty touhy.



Návrat na začátek


Počátek toho všeho byste našli vlastně již v mateřské škole. Doma mě matka již od útlého dětství rozmazlovala. Chovala se ke mně jako k princezničce. Vždy mě načančala do nadýchaných šatiček, natočila mi vlásky, aby se vlnily kolem mého souměrného obličeje jako prstýnky,....
To by samozřejmě nebylo nic divného, kdybych byl holka, ale jak jste teď jistě správně pochopili, já se narodil jako kluk.
Potíž však byla v tom, že jsem byl již od narození roztomilejší než většina holčiček v mém věku, jak mi matka několikrát, a nejenom ona, předhazovala.
Možná si nyní říkáte, že jsem namyšlený capart, ale ona je to čistá pravda.
Člověka, který mi změnil život jsem poznal právě tam!


Malý chlapec, kterého první den přivedla do školky matka vyvolal vlnu pozdvižení. Všimli si ho snad všichni. Nebyla to však jen pozitivní pozornost, většina z dětí poprvé pocítila neznámý pocit. Osten, který se zabodnul do jejich křehkých srdíček a pomalu je drtil – závist.
Ahoj, já jsem Denis. Jak se jmenuješ ty?“
Tohle byla první věta, kterou malý chlapec uslyšel. V prvotním okamžiku se zalekl tak, že se schoval za matku a chytil se látky jejích šatů. Opatrně z pod jejích zad vykoukl, aby uviděl spontánně se usmívajícího chlapce, který si jej zvědavě prohlížel.
Saško! Měl by ses představit,“ usmála se na syna, „chceš si přeci najít kamarády.“
Chlapec začal horlivě přikyvovat, ale stále křečovitě svíral ve zpocených dlaních matčiny šaty.
Nemusíš mít strach, já nekoušu. Podívej se, co mám.“ natáhl před sebe sevřenou ruku v pěst a otevřel ji, aby z ní vyletěl malý motýlek. Chvíli se třepotal ve vzduchu, aby pak odletěl. Mladší chlapec za ním okouzleně hleděl, až si ani neuvědomil, že se pustil matčiných šatů, kterých se doteď držel.
Ona jej políbila do vlasů a pak si ho přitáhla do své hřejivé náruče. „A to jsi se tolik bál. Tak já jdu.“
Ano mami,“ odvětil jen a přiběhl k chlapci, aby na něj vrhl oslňující úsměv, který dokáže vykouzlit jen nevinné dítě. „Alexandr!“ natáhl před sebe ruku.
Denisova ruka následovala příkladu mladšího a stiskla o něco drobnější dlaň. „To je podle toho slavného vládce – Alexandr Veliký!“ pronesl nadšeně.
Ten úsměv kterým jej mladší obdařil před chvílí se ještě rozšířil. Jak jen může být někdo tak chytrý?
Ano, od první chvíle jej Saška obdivoval.

Tohle byla jedna z těch šťastnějších vzpomínek, které na Denise Alexandr měl. Jejich seznámení byla ta nejkouzelnější chvíle na hodně dlouhou dobu.

****

Chránil jej na každém kroku, jeden bez druhého jako kdyby neexistoval, ale pak se všechno jednoho dne změnilo. Přišlo to zcela nečekaně, ale o to hrozivější to bylo – zrada!
Alexandr těžce onemocněl a vrátil se až po dvou měsících do školky. První známku toho, že se něco stalo mohl zaregistrovat hned jakmile uviděl Denise. Další indicií mohlo být jak se tvářil, když na něj Alexandr promluvil.
Denisi mohl,...“ začal, ale byl zastaven povýšeným pohledem vyššího chlapce. Polkl a kopnul do neviditelného kamínku.
Starší založil ruce na hrudi. Kdyby to viděl nezúčastněný pozorovatel, musel by se smát, vidět pětiletého chlapce, který se tváří jako dospělý bylo něco téměř neuvěřitelného. „Co chceš!“ odsekl.
Tlupa chlapců, která kolem něj stála se rozesmála a pak se jeden z nich ozval. „Kdo je to?“
Nikdo,“ odpověděl jednoslovně Denis a otočil se k Alexandrovi zády.
Ale,“ zvládl jen Saška v slzách zašeptat, ale po jeho jediném a nejlepším příteli zbyla jen vzpomínka, prozatím.
Kdyby to nechal tak, kdyby se smířil s tím že zrada prostě patří k životu, možná by nakonec bylo vše jinak a Saška by si ušetřil ta další zklamání, která poté nastala.
Později se to ještě zhoršilo.
Alexandr se za Denisem ploužil jako stín, kdykoli mohl starší něco chtít, on to splnil a pak se starší prostě slitoval a vzal mladšího na milost. Jako kdyby mu tím udělal nějakou laskavost!
Pujč mi tu hračku!“
Ale Denisi já si s ní...“ nedořekl, protože jej zastavil staršího hlas.
Hned!“
Mladší polkl. Vzal hračku a donesl mu ji. Starší mu vytrhl autíčko z ruky a odhodil jej na zem až se rozbilo a zbyly po něm jen malé kousíčky. „Jej, ono se pokazilo.“ zatvářil se smutně. Pak se ušklíbl na své kumpány a ti se rozesmáli.
Jak jen dokážou být děti kruté.
Slzy v očích Alexandra se nahromadily, popotáhl což vyvolalo jejich pozornost. Na chvíli zmlkli, aby se poté rozesmály hurónským smíchem. „Uplakánek!“ ukazovali si na něj a neustále se smáli.
Řekl jsi, že...!“
Paní učitelko, Alexandr rozbil hračku!“ vykřikl Denis, když si všiml právě procházející vychovatelky.
Na srdíčku Sašky se objevil první šrám.

****

Uběhlo pár týdnů a Denis onemocněl, aby se po měsíci vrátil zpět a hned si všiml jedné podstatné věci – usmívajícího se Alexandra. Hrál si s menší skupinkou dětí, mezi kterými dominovala dvojčata. A i on pocítil osten, který se mu zabodával do srdce – žárlivost.
Jak mu to mohl udělat!
Jak si mohl najít jiné přátele?
Vždyť, vždyť… Saška je jen a jen jeho!
Mladší chlapec se otočil a když uviděl výraz v Denisově tváři, obešel jej chlad. „Denisi,“ zašeptal a vyskočil na nohy aby staršího nadšeně objal. Tak moc mu chyběl, až zcela zapomněl na to, jak se k němu druhý doteď choval.
Kdo to je?“ kývl hlavou k hloučku. Jeho výraz ztvrdl. „Kdo ti dovolil, abys…“
Alexandr se pousmál, vůbec nevnímal ten mrazivý podtón v hlase staršího, který jej měl upozornit že je něco špatně. „Tohle je Erika a Erik, jsou to dvojčata…“
Starší jej nenechal domluvit. „To vidím!“
Sobeckost malého dítěte, která byla zapříčiněna výchovou začala nést své ovoce. Denis byl od svého otce naučen, že jednoho dne převezme jeho podnik a že všichni musí poslouchat. Nikdo nesmí odmítnout nic z toho co si žádá, nikdo si nesmí dovolit odmítnout jakékoli žádosti, které přednese hlava rodu!
Alexandr je s námi šťastný!“ Vyskočil na nohy jeden z chlapců, který měl další rok nastoupit do školy a pokusil se mladšího zastat.
A ty jsi kdo,“ odvětil povýšeně. Chytil Alexe za ruku, ten se vůbec nebránil a nechal se odvést pryč.
Saška se na partičku otočil a s úsměvem odvětil. „Budu v pořádku.“ Jak jen mohl být pořád tak naivní. „Denis je můj nejlepší kamarád.“
Co chce to dostane!
Proč jsi se s nimi spřátelil!“ vyjel na něj jakmile se ocitli o samotě. Mladší se otřásl a sklopil zrak k zemi, neměl odvahu se druhému podívat do očí a to si myslel… myslel si, že teď bude všechno jinak, že bude vše tak jak to bylo dřív. „Odpověz mi!“
.
Děti dokáží být kruté.
Další den měl Alexandr pochopit, že není dobré dráždit kobru bosou nohou.
Ráno si opět hrál s dvojčaty, když jej svým příchodem vyrušil Denis. „Saško, mohl bys na chvíli?“ Blonďáček přikývl a přicupital k černovláskovi. Podíval se mu do očí, které najednou tak laskavě zářily jako kdyby se jeho starý přítel vrátil. „Chtěl bych se ti omluvit.“ sklopil pohled.
Jedinou věc však mladší netušil a za chvíli se ji měl dozvědět – pomsta v Denisově provedení dokáže být krutá. Pomsta? Ale za co? Za to že si dovolil být šťastný!?
Jeden z Denisových poskoků se přikradl k dobře se bavící dvojicí, která čekala až se Saška vrátí a dočte jim další kapitolu jejich oblíbené knížky. Knížky kvůli které se naučil tak brzo číst, aby dětem mohl dělat radost a ony nemusely čekat až jim něco přečte učitelka.
Eriko?“
Ano?“ odvětila dívka a usmála se na chlapce před sebou. Některé děti jsou od přírody laskavé a ti další toho náležitě využívají.
Možná jej na chvíli zatrápilo svědomí, ale pak si uvědomil co je Denis zač a pokračoval v tom jeho téměř ďábelském plánu, který se snad může vylíhnout jen v chorém mozku.
Mohla bys mi pomoc najít moji knihu?“
Knihu?“ otočila se s úsměv na svého bratra. „Půjdeš s námi?“
Ale Saška…“
To se ale ozval další z chlapců. „Já mu řeknu, že za chvíli přijdete!“
Po chvíli byli oba pryč čehož naše povedená partička využila a začala uskutečňovat plán. Vzali Alexandrovo pití a vylily je do knihy.
Saška se po chvíli vrátil do místnosti a ihned chtěl jít za svými přáteli, když je však neuviděl zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. A toho využili děti, vykřikly: „Co děláš!“ zrovna ve chvíli když se ve dveřích objevila dvojčata.
Co se stalo?“ jako na zavolanou se za nimi objevila učitelka a rozčileně si všechny přítomné přehlídla aby se pohledem zastavila na Alexandrovi. Jako kdyby on mohl za všechno a přitom on byl to nejvíc hodné dítě. Jak účinné jsou pomluvy.
Všichni sklopili oči. Erika přistoupila ke stolku a pohledem zabloudila ke knize u které stálo překlopené Alexandrovo pití, zbytek se rozléval po knize. Dívka se slzami v očích pohlédla na Sašku a vykřikla. „Byls to ty?!“
Já, já –,“ zakoktal.
Nikdo z přítomných si nevšímal Denise, který stál za zády mladíčka a do ucha mu šeptal drtíc mu ramena: „Tohle je jen začátek. Zamysli se!“
Paní učitelko, viděl jsem ho jak to udělal. Erik s Erikou odešli, za chvíli poté se vrátil Saška a když jsem mu řekl, že šli pomoc Davidovi, tak…“ odmlčel se a kousl se do rtu.
Co se stalo? Nemusíš mít strach!“
Ale já se ho bojím! Vy jste neviděli jeho výraz, když…“
Co…?“ snažil se chlapec bránit. Proti přesile však neměl šanci. Nic se tak dobře neuchytí jako pomluva. Šíří se rychle jako rakovina a pak, pak je pozdě.
„…rozčílil se a vylil tam to pití!“
Saško, pamatuj si, že mě nemůžeš odporovat. Pokud ti nedovolím něco udělat, tak to neuděláš! Rozumíš!“ stále mu šeptal do ucha. Mladší jen tupě přikývl. Ne, nemá šanci.
Tohle ale přesahuje všechno! Za celou moji praxi se tady nic takového nestalo. Hned jakmile přijde tvoje matka informuji ji o tomto incidentu a...!“
Paní, paní,“ zatahal ji za rukáv Erik, „paní učitelko, nechceme aby…“
Já to zaplatím,“ vyhrkl jeden z chlapců, který se před chvílí objevil ve dveřích a tak mohl slyšet všechno co se stalo. Jen on jediný nevěřil tomu, že by něco takového Saška udělal.
Jsi hodný, ale…“ pohladila jej po vlasech, „…tak ho alespoň potrestám. Pojď,“ natáhla ruku a odvedla Alexe do koutku. „Tady si klekni a ani se nehneš pokud ti to nedovolím.“
Saško?“ ozvalo se mu zády. Blonďáček se otočil a koutkem oka zahlédl chlapce, který se ho již poněkolikáté snažil bránit. „Co chceš!“ odsekl. Druhý chlapec nedal na to, že jej tak ostře oslovil a pokračoval. „Já vím, že…“
Nestarej se o mě, ano! Buď tak hodný!“

****

Poslední rok ve školce. Právě nyní nastává chvíle, kdy se z malého chlapce, moc brzy, stává dospělý člověk.
Hrátky s dětskou psychikou ji mohou poznamenat až do konce života. Zábava na hranici šikany už i u tak malých dětí, kam jen ten svět spěje?
Když si hráli na četníky a zloděje, byl Alexandr vždy zlodějem, kterému byl vyměřen náležitý trest, vždy podle spravedlivého rozhodnutí soudce, kterým byl Denis.
Další oblíbenou hrou byla hra na indiány a jejich zajatce a kdo jiný by mohl být přímo ukázkovým zajatcem než Saška, že?
Přivázali jej ke stromu jako vždy, bylo již docela chladno a blonďáček na sobě měl jen lehkou teplákovou soupravu. Učitelka byla zalezlá ve svém pokojíčku a oddávala se alkoholovému opojení a tak žádné z dětí nepostrádala.
Jak ho budeme dneska mučit?“ odvětil nezaujatě jeden z chlapců. Tahle hra ho už dávno přestala bavit, raději by si hrál v teple s autíčky než tady vymýšlet tresty a mučení jednoho kluka. „Nešli byste…“ pohled Denise jej zastavil. Ale to co nastalo jej překvapilo. „Kluci jdeme dovnitř!“
V půli cesty se jeden z party zastavil. „A co on?“
Kdo?“ odvětil s úšklebkem Denis a jako první vběhl do budovy.
Alexandr se zmateně rozhlédl kolem sebe jako kdyby si myslel, že za chvíli vykouknou zpoza stromu a vysmějí se mu za to, že si myslel, že ho tady--- nechají. Nic z toho se však nestalo – nečekaně.
Klu-klu-ci,“ drkotaly mu zuby. Kdyby jej chvíli před tím nepolili vodou a před tím nelechtali tak že se… Styděl se sám za sebe. Věděl že to nemá pít, ale on měl takovou žízeň. Copak mohl počítat s tím, že ho budou lechtat tak až se počůrá a pak se mu smát, že je počůránek.
Stále naivní. Další šrám na srdci. Cesta k dospělosti?
Nechtěl volat, nechtěl křičet. Není přeci zbabělec, ale ta zima. Strach z toho, že tady zůstane… navždy. Polkl. „Kluci! Denisi?!“ nic, jen ticho mu bylo odpovědí. „Odvažte mě, prosím!“
Šustivé kroky v listí.
Chlapec se otřásl, tentokrát již zcela určitě strachy.
Denisi! Já mám strach. Prosím, odvaž mě! Udělám cokoli, jen…“
Kroky utichly a ozval se téměř dospělý hlas. „Co tam děláš? Kdo tě tam přivázal? Počkej, ty jsi přece… Alexandr? Brácha o tobě mluvil.“ jeho hlas se zastavil. „Hned ti pomůžu, vydrž chvilku.“ doplnil. Jeho starostlivý hlas zahřál chlapcovu dušičku. Během chvilky přelezl plot a seskočil jen několik kroků od chlapce. „Jak mu to jen může procházet!“ zašeptal tiše. Až moc dobře věděl kdo je toho příčinou. Stejně jako jeho otci i Denisovi vždy všechno procházelo. Moc a peníze dokážou divy.
Za chvíli chlapce odvázal a sevřel jej v náruči. Klidně plakej, já to nikomu neřeknu, neboj. Chlapec v obětí ztuhl, aby se po chvíli doopravdy rozplakal. Kolébal jej a hladil po vlasech. „Pštt, ano, jen plakej.“
Po pár minutách jej odsunul na délku paží a upřeně se mu zadíval do očí. „Nikdo nestojí za to, abys zapíral svoji pravou povahu. Nikdo nemůže vlastnit druhého člověka, pamatuj si to!“ S tím mu přes třesoucí ramena přehodil svou bundu a na ruce mu nasoukal rukavice. „Nikdo!“


Ty rukavice a bundu si uchoval jako památku, aby je po letech vrátil jejich majiteli, ale o tom až příště.

07.01.2013 17:33:52
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one