Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Vánoční... zázrak?


Vánoční... zázrak?


Tahle povídečka je tak tochu lehké yaoi.
Od +15


Kdy bylo mé srdce připravené na to, aby přijmulo tu skutečnost, že se mi líbí jiné věci než ostatním chlapcům mého věku?
Kdy moje mysl pochopila, že to co chci není rodina a láska ženy, ale naopak... opětovaná láska jiného muže?
Možná to bylo ještě na základní škole, kdy mě imponoval náš učitel fyziky? Kdo ví! Ale poprvé, kdy jsem si to vědomě přiznal to bylo první den na střední.
Toho kluka jsem zahlédl jen krátce, ale o to intenzivnější byl ten pocit divoce tlukoucího srdce. Láska na první pohled! I v té době mě to přišlo jako klišé.
Neustále jsem jej sledoval. Připadal jsem si jako stalker. Musel jsem být tam, kde byl on. Snažil jsem se, aby si nevšiml mého zájmu, protože byl oblíbený! Byl oblíbený u dívek a náležitě toho využíval, co by měl vidět na o dva roky mladším obdivovateli a natož muži! Ale přiznejme si, každý alespoň trochu všímavý člověk by si všiml mého nenápadného sledování a pozorování.
Jako každý den jsem jej sledoval do jeho bytu, který byl na druhé straně města než můj domov, když se mi ztratil z dohledu. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, rozběhl se, ale po něm nikde ani stopy. Znaveně a hlavně zklamaně jsem se opřel o plot a položil si na něj hlavu. „Sakra,“ zanadával jsem a bouhl pěstí do plotu až se rozdrnčel.
Děje se něco?“ ozvalo se mi za zády omamně sladkým hlasem.
Nikdy na mě nepromluvil, ale já poznal, že je to on.
Ztuhl jsem a opatrně se otočil. Snad jsem si myslel, že pokud bude můj pohyb příliš prudký, tak se vypaří a zmizí jako mlha. Nejspíš byl na mě opravdu zábavný pohled protože se moje tajná láska rozesmála.
Ty jsi Kaoru, že?“
Víc zmateně jsem se ani nemohl cítit. Jak to, že zná mé jméno?
Co se tak tváříš? Hodně jsem o tobě slyšel. Prý si na škole býval jeden z nejlepších sportovců. Co se stalo, že jsi se sportem skončil?“
Já-já,“ snažil jsem se cosi vykoktat, ale jen jeho přítomnost mě znervózňovala víc než cokoli jiného. Nemohl jsem mu říct, že po tom, co jsem se do něj zamiloval a sleduju ho, nemám na nic jiného čas a hlavně ani náladu.
Co bys řekl malému pozvání na čaj? Třeba se pak rozpovídáš.“
Až moc zbrkle jsem přikývl, ale v té chvíli jsem si to snad ani neuvědomoval. Kdybych byl jen trochu obezřetnější možná bych si všiml jeho vychytralého a triumfálního úsměvu.
Seděl jsem naproti té nejkrásnější, a v té době jsem si myslel i že i nejupřímnější, osobě na světě. Jeho úsměv, jeho slova, vše rozechvělo mé srdce.
Byl jsem stále rudý ve tvářích a když ke mně natáhl svoji ruku, zrudl jsem ještě víc. „Co?“
Úsměv na jeho tváři stále setrvával, ale ruku stáhl. Napil se z hrnku čaje a upřel na mě své azurově modré oči. Zalapal jsem po dechu a stále s vytřeštěnýma očima sledoval jeho tvář. „Mám snad něco na obličeji?“ pousmál se tajuplně.
Ne jen... jsi nádherný,“ až pozdě jsem si uvědomil, co jsem vypustil ze svých úst a snažil se to zamluvit, marně.
Opět se pousmál. „Takže je to pravda.“
Cože?“
Chceš jít ke mně? Popovídáme si o nás.“
O...nás?“
Nemysli si, že jsem si nevšiml toho jak mě sleduješ a musím přiznat, že mi to imponuje, ale.... Moje srdce, ne že by bylo... jak to říct? Nechci se na nikoho vázat a hlavně jsi ještě moc mladý a navíc kluk. Já dávám raději přednost těm oblejším tvarům. A nechci tě urazit, ale ty jsi moc vychtrlý!“
Choď se mnou,“ opět jsem nerozvážně vyhrkl, „zkus se mnou chodit, prosím!“
Sklopil oči a přes rty mu přelétl lstivý úsměv, který jsem snad i vědomě přehlédl. Kdybych jen v té chvíli nebyl tak zaslepený.

Slyšel jsi o tom?“
O čem?“
Zaslechl jsem tichý rozhovor, když jsem se po, z mé strany romantickém víkendu, vrátil do školy. Byl jsem šťastný protože se mi splnil můj tajný sen a já chodil s tou nejnádhernější osobou na světě. Můj anděl.
Sice to není podložené, ale Masamune, ten týpek z dramaťáku, si že prý hraje s Kaoru.“
No a? Vždyť je to normální, že ten namyšlenej idiot chodí každou chvíli s jinou holkou. Tak co je na tom...“ druhý hlas se na chvíli zasekl, „Hej! Ty myslíš Kaoru, toho nadějnýho sportovce!“
Přesně tak!“
Tak to je bomba!“
A víš co je největší legrace? Hned na druhý schůzce se s ním vyspal. Chápeš to! Náš pan nedotknutelný je vlastně gay!“
Opět smích po kterém následovalo: „Tak to vysvětluje proč přestal chodit do společných sprch. Nejspíš se mu vždycky postaví, když vidí nahý kluky!“
Tohle bylo i na mě dost. Proběhl jsem kolem nich jako neřízená střela a zamířil si to přímo do Masumeho třídy. V hlavě mi kolovalo nespočet otázek a vět, ale hlavní bylo – Ne, tohle by mi neudělal. Vždyť...
Zaslechl jsem jen: „Myslíš, že nás slyšel?“
Udýchaně jsem se zastavil před jeho třídou a až pak si uvědomil – Co tady vlastně dělám? Natáhl jsem ruku ke klice, ale zastavil mě hurónský smích který se ozval za dveřmi a následně hlas člověka, kterému jsem naivně svěřil své srdce. „Kňučel jako děvka, když jsem mu protahoval ty jeho střeva. Bylo to něco nadpozemskýho, téměř bych nevěřil, že šoustat takovou díru může být až tak vzrušující. A to jak mě svíral,“ odmlčel se aby po chvíli pokračoval dál, „udělal jsem se jen z toho pocitu.“
Takže...“
Masamune, půjčíš mi ho?“ ozvalo se několikahlasně.
Křečovitě jsem sevřel ruce v pěst a čekal na jeho odpověď, které rozhodne o tom jestli bude jeho tvářička stále tak krásná. Jeho odpověď rozhodne o tom jestli bude stále žádoucí alespoň pro někoho. Věděl jsem, že pokud odpoví ano, nejspíš mu hodně ublížím. V té době se poprvé projevila má temná strana duše, kterou má každý člověk a která jen čeká na to až ji v nestřežený okamžik člověk vypustí ven.
Jasně, proč ne!“
Jeho dveře k prknům která znamenají svět se neuvěřitelně rychlým tempem zavřely.

Kaoru? Jsi tady?“ ozvalo se jeho laskavým hlasem. Jak jsem ho v té chvíli nenáviděl. Jak se může tak odporně přetvařovat! „Kaoru, lásko.“
Prokřupal jsem si prsty a promnul si ruce. Věděl jsem že nebudu čekat dlouho a jeho tvář se objeví ve dveřích. Nebude trvat dlouho a on vstoupí tam, kde jsem mu dal své srdce a on je se smíchem pošlapal, vstoupí tam, kde jsem mu s otevřenou duší dal svoji nevinnost a on využil mé slabosti k tomu, aby se mohl chlubit svojí trofejí. Trofejí, že všem ukázal jaký doopravdy jsem.
Sám sebe jsem snad v té chvíli nenáviděl ještě víc než jeho.
Tady, Masu. Už na tebe čekám.“
Dveře se ze zaskřípáním otevřely a stál v nich on. Na tváři měl úsměv, který velmi rychle opadl, když uviděl můj výraz. Výraz vyšinutého šílence, který je připravený jen na to, aby ublížil. „Stalo se něco?“ I přes to všechno stále dokázal perfektně hrát svou roli.
Ne, co by se mělo stát, lásko?“ sladce jsem se usmál, ale mé oči se nesmály. Pichlavým pohledem jsem sjel jeho dokonalé tělo, které bude za chvíli ve velmi špatném stavu.
Kaoru? Proč se tváříš takhle? Jde z tebe strach.“
Doopravdy?“ rozesmál jsem se nepříjemně, téměř strašidelně až jsem se málem sám sebe lekl. Možná ještě byla cesta zpět, ale on ji zazdil.
Jsem strašně unavený, dneska jsme v kroužku hráli nějakou romatickou věc, bylo to strašně vysilující a hlavně...“
Bavíš se dobře?“
Cože, Kaoru?“
Slyšel jsem tě.“
Co jsi slyšel,“ jeho hlas na chvíli zakolísal, ale poté opět nabil ztracenou rozvahu. „Možná jsi zaslechl kousek zkoušky a...“
Ach,“ zadeklamoval jsem a poté se pokusil o to, abych napodobil jeho hlas: „Kňučel jako děvka, když jsem mu protahoval ty jeho střeva.... Chceš říct, že tohle byla zkouška?“
Já...“ odmlčel se, aby se mu po chvíli na tvář vrátil jeho nadřazený úsměv, „...co sis myslel, hlupáku! Snad jsi nevěřil tomu, co jsem ti řekl! Jen jsem chtěl vědět jaký to je, sex s klukem. Nikdy bych se nenechal šoustat jako ty, ale doopravdy jsi krásně kňučel a pamatuješ si jak jsi brečel, když...“
Sklapni,“ vykřikl jsem a udělal k němu pár rychlých kroků. Zastavil jsem se těsně před ním. Byla před námi jen nepatrná mezera, která byla naplněna statickou elektřinou. Z mých očí šlehaly blesky a zároveň z nich kanuly slzy ponížení, bolesti a poznání. „Ty parchante, tak už konečně sklapni! Mohl jsi mi do očí říct, že... ale ty jsi mě sprostě využil a pak jsi se tím bavil. Víš jak moc to bolí?“
Uchechtl se. Stále nechápal svoji situaci, nechápal závažnost a hlavně ten nebezpečně se chvějící meč, který se tyčil nad jeho hlavou. „Věřils tomu, ubožáku!“
Křečovitě jsem sevřel ruce v pěst a cítil jak se půlměsíčky nehtů zarývají do nechráněných dlaní. Cítil jsem krůpěje krve, které protékaly mezi mými prsty a kanuly na zem. Slzy z mých očí je doprovázely.
Slzy jsem setřel z tváře zakrvácenými dlaněmi a po chvíli zaútočil na zcela nepřipraveného muže, který po prvním nárazu mého těla na to jeho, upadl.
Cos?“ vysypal ze sebe. Na další slova neměl čas, protože na jeho, před chvíli ještě nedotknutou tvář, dopadly první rány.
Udýchaně jsem opřel ruce o stehna a upřeně se zadíval na hromadu čehosi, co před chvílí bylo ještě člověkem. Až v té chvíli jsem si uvědomil, co jsem udělal, zničeně sem sjel na kolena abych se rozbrečel a v prstech sevřel jeho košily, která na sobě měla temně rudé skvrny jeho vlastní krve. Umělecké dílo. Bláznivě jsem se rozesmál.

Kluci, slyšeli jste o tom, že se Masamune ztratil!“
No a co? Včera mi volal a říkal něco o tom, že se mu ozval nějaký hledač talentů a že jde na zkoušku. Je sice pravda, že většinou i po velký pařbě dorazí, ale možná teď něco fotí. Vždyť víš jaký je.“
Když jsem zaslechl tenhle rozhovor jako kdyby mi ze srdce spadl těžký balvan. Uvěřil tomu, hlupák.

****

S úšklebkem na tváři jsem se otočil na chvějící se klubko na zemi. Před chvílí byl tak nádherný, ale teď... Zvedl ke mně své sivé oči plné slz, oči které mi někoho připomínaly a já je poznal. Tyhle oči jsem vídával poté co mě zradil ON, vídával jsem je jako vlastní odraz v zrcadle.
Proč?“
Otřásl jsem se a to mu k tomu stačilo jen jedno tak prosté slovo. Přeměřil jsem si ho zcela nezúčastněným pohledem, byl by ze mě skvělý herec. „A proč ne!“ odsekl jsem a zavřel za sebou dveře.

Zvracel jsem a hubnul. V první chvíli jsem si myslel, že to bude z přemíry stresu anebo z pocitu viny, který mě zcela uchvátil hned potom, co jsem se vrátil z té schůzky s další mojí hračkou. Nikdy jsem se takhle necítil, tak proč právě teď! Co na něm bylo tak jiného, že... Připomínal ti tebe!
Dny střídaly týdny, měsíce a z mých před nedávnem sedmdesáti kil zbylo ubohých padesát pět. Byl jsem kost a kůže, když jsem se odhodlal k tomu, abych navštívil svého lékaře.
Ano, stres, to bylo to, co doprovázelo celý můj život. Byl jsem obchodník a hodně jsem vydělával. Mnoho peněz se minulo na můj koníček – využívání lidí. Bral jsem je jako hračky, které využiju a pak odhodím. Nikdo z nich se na mě nikdy nepodíval tak jako on. Jeho oči mě doprovázely ve snech.
Diagnóza zněla jasně – rakovina!
Zbývalo mi jen pár týdnů času a za dveřmi byli Vánoce. Vánoce a já rodičům slíbil, že je strávím s nimi. Že je strávím tam, kde se můj život změnil a ze mě se stal šílenec, který svou pravou stránku skrývá za stránku úspěšného a bohatého muže. Muže, který se rád baví ve společnosti mladých a pěkných chlapců. Nikdy jsem se tím netajil, jen... Peníze, které jsem vždy používal k tomu, abych všechny, kdo by si mohli na moji péči stěžovat, umlčel.
Mami,“ promluvil jsem hned jakmile se ozval její milý hlas, „pozítří jsem doma. Chtěl bych... mohla bys mi prosím říct jestli se už Masamune objevil?“
Ne, ještě ne! Ale proč se o něj pořád staráš? Byl to přeci jen tvůj spolužák!“
Máš pravdu, mami. Jen... přišlo my to zvláštní, on byl totiž vždycky tak zodpovědný a tak. Jak se cítí jeho rodiče? Ještě přeci od něj nedostali žádnou zprávu a to je to příští týden deset, co...“
Ach zlatíčko, ty to vlastně nevíš, ale... před dvěma lety se ozval odkudsi z Paříže. Má se tam žeprý skvěle a možná dokonce bude natáčet film. No, ale nakonec z toho sešlo, takže kdo ví jak to vlastně je!“
Dobře mami. Budu se těšit. Mám tě rád.“ a s tím jsem zavěsil.
Můj život se pomalu chýlil ke konci a jako normální člověk bych měl uvažovat proč se tak vlastně stalo, ale proč bych to dělal, když jsem ten důvod moc dobře věděl. Odplata!
Opět jsem zvedl telefon. Po pátém zazvonění se ozval hlas mého lékaře: „Ano prosím?“
Tady Kaoru!“
Ach, je dobře, že voláte. Mám pro vás jednu možná dobrou zprávu, našel se chirurg který by vás operoval, ale...“
Nemusel jste,“ přerušil jsem ho, ale on se nenechal a po chvíli pokračoval tam, kde skončil. „Rád by vyzkoušel nějaké nové postupy, které by mohly rakovinové bujení ve vašem mozku zastavit a pak...“
Vyléčil by mě?“
Naděje.
Ne, jen by Vám prodloužil život a zlepšil vaše poslední dny, které můžete strávit se svojí rodinou.“
Zní to dobře, ale nechci být pokusným králíkem. Nechci už nic, jen...“ V klidu zemřít, dodal jsem v duchu.
Povzdechl si a poté pokračoval dál. „Měl byste vědět, že nemusí trvat dlouho a budeme Vás muset hospitalizovat, stačí...“ Svět se mnou zčernal a telefon mě vypadl z ruky, slyšel jsem jen: „Kaoru, jste tam, Kaoru!“ hlas lékaře z telefonu a vzápětí hlas toho chlapce, kterého jsem před nedávnem využil a odkopl. „Proč? Proč? Proč?“ a stále dokola a dokola....

Panebože, jsem rád, že jste se probral,“ hlas jehož starostlivý tón patřil mě. „Tohle mi už nedělejte. Volal jsem vaší matce a ona chtěla abyste byl hospitalizovaný tady. Vy jste jí neřekl, že vaše diagnóza...“ Neposlouchal jsem ho, protože se moje oči opět zavřely.

****

Přede dveřmi byli Vánoce a já tvrdl v nemocnici. Snažil jsem se všechny přesvědčit o tom, že jsem v pohodě, ale matka byla nekompromisní. „Zůstaneš tady i kdybych tě měla k té posteli přivázat. Budeš se léčit a...“
Zavrtěl jsem hlavou a vyhlédl z okna, venku svítilo slunce a bylo to velmi příjemné, ale věděl jsem, že je tam třeskutá zima a mráz. A já bych se tak rád prošel po křupajícím sněhu. Zmáčkl jsem zvonek a čekal až přijde sestřička a zeptá se mě, co potřebuji.
Takayo, copak potřebuješ?“
Nasadil jsem psí kukuč a s úsměvem se otočil na mladou sestřičku. „Mohla byste mě vzít ven? Na chvíli. Prosííím?“
Povzdechla si a složila ruce na hrudi. „Co mám s tebou dělat. Počkej, promluvím si s primářem a pak uvidíme, co s tím můžeme udělat. Ale pokud bude souhlasit budeš se muset pořádně obléct, nesmíš nachladnout, to víš!“
Díky, díky moc, já vas asi miluju! A chci si vás vzít!“
I ty brepto,“ se smíchem mě plácla po hlavě, „teď na takový věci nemysli a hlavně... a co holky, jak na tom s nima jsi? Líbí se ti některá?“
Na chvíli jsem se jako zamyslel a pak se na ni opět obrátil. „Přece jsem řekl, že vy!“ našpulil jsem pusu a uraženě se otočil na druhou stranu. Se smíchem vyšla z pokoje a pak za sebou zavřela dveře.
Kagakari Takaya, to je moje jméno, které mně dělalo jen a jen problémy. Před měsícem jsem oslavil patnácté narozeniny při kterých jsem zkolaboval a lékaři mi zjistili jakousi srdeční chorobu. Nevím jaká je přesně její diagnóza, nikdo mi to nehce říct, ale podle toho co se kolem mě děje je to nejspíš moc vážné.
Za týden jsou Vánoce a já je musím strávit v nemocnici a čekat až se objeví nějaký vhodný dárce. Z toho pocitu mě vždy zamrazí. Někdo bude muset zemřít, abych já mohl žít!
Dveře se opět otevřely což mě vytrhlo z mých depresivních myšlenek na moji budoucnost. „Šéf to schválil, ale povolil ti jen čtvrt hodinky. Na chvilku tě tam nechám samotného, budeš v závětří a hlavně nesmíš z vozíčku ani na krok, slib mi to!“
Jasně,“ oblízl jsem si prsty a dva z nich jsem na znamení slibu zvedl. „Slibuju!“

Opatrně jsem se rozhlédl kolem sebe, hned jakmile se za setřičkou zavřely dveře a vstal ze zabržděného vozíku. „Promiňte, ale možná je to naposledy, co budu mít tu možnost projít se po sněhu.“
Myslel jsem si, že jsem sám, ale hlas který se chvíli po mé samomluvě ozval, mě vylekal a přesvědčil o opaku. „Copak tady děláš?“
Cukl jsem s sebou a otočil se po cizím hlase. Přede mnou stál hubený muž, kterému do očí spadaly prameny téměř bledých vlasů a jeho smaragdově zelené oči mě rentgenovaly usvědčujícím pohledem. V jedné ruce svíral krabičku od cigaret a z koutku úst mu visela nezapálená cigareta. „Pane, ale tady se nekouří,“ kývl jsem hlavou směrem k cedulce která visela vedle něj na zdi a výsměšně ukazovala přeškrknutou cigaretu.
Vždyť ani není zapálená.“
Podle oblečení, které mu čouhalo zpod kabátu jsem poznal, že je pacient stejně jako já, ale nevypadal, že by měl něco se srdcem.
Muž se na mě opět otočil a s úsměvem si mě celého prohlédl. Zatrnulo mi až v páteři a po těle mě přeběhl nevysvětlitelný mráz, který neměl s okolní zimou nic společního. Z toho muže šel strach. Byl doopravdy krásný takovým tím zvláštním způsobem. Vypadal jako kdyby přitahoval problémy stejně tak jako světlo přitahuje můry. „Vy jste taky nemocný?“
Vypadá to tak!“
Přitáhl jsem si bundu těsněji k tělu a zachvěl se zimou. Po chvilce ticha jsem na ramenou ucítil větší tíhu a přes ruce mě přepadly klopy kabátu. „Vezmi si ho, abys nenachladl,“ zamumlal mi do ucha a ve chvíli byl pryč.
Co jsi mi slíbil“? Vytrhl mě ze zamyšlení hlas sestřičky.
Otočil jsem se po hlase a odvětil. „Omlouvám se, ale já jen chtěl cítit pod nohama ten sníh, co když,“ rozbrečel jsem se jako mimino.
Bude to v pořádku, uvidíš. Vánoce jsem přeci časem zázraků a...“
Ale já nechci aby někdo umřel jen proto, bych mohl žít!“ obořil jsem se na ni. Věděl jsem, že to není její chyba, věděl jsem že za to nikdo nemůže, ale musel jsem si ten vztek na někom vybít.
Já vím,“ objala mě a společně jsme se na chvíli vydaly na krátkou procházku.

****

Mohl bych mít jednu otázku?“ Nacházel jsem se v soukromém sanatoriu a nemohl jsem z hlavy vyhnat toho drobného chlapce, kterého jsem zahlédl předtím venku.
Jistě, o co jde?“
Nervózně jsem si promnul promrzlé ruce a s pohledem přilepeným na zemi se zeptal na to, co mě už dlouhou dobu tížilo. „Jak to vypadá s darováním orgánů?“
Jak?“
Je tady nějaká možnost, že bych mohl darovat srdce?“ Ano, už jsem si zjistil s jakou diagnózou tady ten hoch leží. Možná jsem si tímhle skutkem chtěl vysloužit odpuštění? Kdo ví?
No, pokud by jsme provedli nejaké testy. Vaše srdce je téměř jediný orgán, který je zdravý, téměř všude máte metastázy, ale... Máte někoho komu byste chtěl...“
Přerušil jsem jeho otázky jediným dvojslovím, jménem a příjmením „Kagakari Takaya.“
Přikývl a podíval se na mě postranním pohledem. „Proč zrovna on? Máte k tomu nějaký důvod?“
Musím?“
Ne, ale zajímá mě to. Chtěl bych se jen dozvědět čím vás zaujal zrovna takový chlapec jako je on.“
Pokrčil jsem rameny, ale na doktora se nepodíval. Nemůžu mu přeci říct, že mi připomíná někoho komu jsem před nedávnem tak moc ublížil.
Dobře, uděláme nějaké testy a... chcete, aby věděl, že jste dárcem vy?!“
Na chvíli jsem se zamyslel, ale poté nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ne, bude lepší, když bude žít v nevědomosti.“ Ano, nechtěl jsem aby věděl, že zrovna já chci být dárcem jeho nového srdce. Ale chtěl jsem ho poznat blíž, když jednou, možná, budu jeho součástí.

Testy dopadly dobře! Teď jen můžeme čekat až...“
Umřu.“
Tak nějak,“ odvětil s nervózním pousmáním.

****

Nečekal jsem, že toho muže ještě někdy uvidím, ale osud tomu nejspíš chtěl jinak.
Další den jsem jako vždy byl na pokoji, ale něco jako kdyby mě táhlo do společenské místnosti. Musel jsem to však udělat tak, aby s tím ona neměla žádné problémy a tak jsem zvedl telefon a zavolal matce.
Mami,“ zašveholil jsem, „mohla bys sem dneska zajít? Rád bych...“
Z druhé strany bylo v telefonu chvíli ticho a pak se ozval matčin smutný hlas. „Určitě se zastavím, ale nevím, kdy mě vyjde čas a tak...“
Mohl bych na tebe počkat ve společenský místnosti? Rád bych si taky popovídal z ostatními lidmi. Ty víš jak mě nebaví být pořád zavřený mezi čtyřma stěnama. Vždycky jsem...“
Dobře, ale pokud ti bude špatně hned se vrátíš zpátky, stačí aby někdo kolem tebe zakašlal a...“ polkla a nejspíš se koutkem oka podívala na fotografii otce, který nás před rokem opustil. „Co nejdřív budu u tebe tak nedělej žádný hlouposti, ano!“
Jistě mami, miluju tě!“
Jak jsem řekl do telefonu, vždycky jsem byl společenský tvor a rád jsem sledoval lidi kolem sebe. Miloval jsem a miluji kulturu a rád poznávám nové věci, ale mou hlavní vášní je malování. Rád portrétuji osoby kolem sebe, každého, kdo mě nějakým způsobem upoutá a právě proto jsem vlastně chtěl i mezi lidi. Doufal jsem, že tam poznám někoho, kdo by stál za to abych jej zvěčnil. Ve škole jsem měl jednou takovou malou výstavu a měla nečekaný úspěch. Většina z obrazů sice byla hluboce pod mým průměrem, ale i přesto se líbila.
Sbalil jsem si blok a několik tužek, které jsem si ještě ořezal a k tomu si vzal malé plátno. Kdyby se náhodou objevil nějaký vhodný objekt.
Oblékl jsem si na pyžamové kalhoty tepláky a na kabátek od pyžama mikinu a vydal se do společenky, samozřejmě jsem si nezapomněl obout teplé ponožky a tenisky. Světle hnědé vlasy jsem si svázal do ohonu a na nos si posadil brýle, abych na malování dobře viděl a opatrně otevřel dveře. Naštěstí jsem měl samostatný pokoj a místnost kam jsem mířil byla přímo naproti mému pokoji. Po třech krocích mě zastavil primářův hlas. „Kampak Takayo?“
Já,“ začal jsem a sklopil zrak k zemi. „Já bych si rád chvíli maloval a na pokoji není nic co bych už ne...“
Muž se rozesmál a rozcuchal mi vlasy, které jsem si před chvílí tak těžce zkrotil. Dobře, přeháním. „Jasně, ale nesmíš mi zapomenout ukázat tvá díla. Tvoje máma se chlubila, že máš talent. Doufám, že mě jednou pozvěš na nějakou tvoji výstavu.“
Upřel jsem na něj své nadšeně zářící oči a vehementně přikývl. „Chtěl byste něco vidět?“
Pousmál se a přikývl, ale v tu chvíli mu zapípal pager. Podíval se na jeho display a zamračil se. „Promiň Takayo, ale musím jít. Jde o naléhavý případ.“
Jistě, tak se potom zastavte u mě na pokoji, možná tam něco najdu.“
Naklonil se ke mně, položil mi ruce na ramena a vzápětí mě téměř otcovsky objal. „Doufám, že jednou budu mít takového syna jako jsi ty Takayo.“
V očích se mi zaleskly slzy a když primář zmizel za rohem, já se rozplakal. „Tati, proooč!“ svezl jsem se na zem a objal si nohy pažemi.
Hej, hej, vstávej! Slyšís, nemůžeš sedět na zemi,“ vytrhl mě z deprese opět ten podmanivě znějící hlas toho muže z předchozího dne.
Můj skelný pohled se spojil s jeho zeleným a po chvíli se přímo před mýma očima objevila jeho ruka a pak zazněl jeho hlas. „Jmenuji se Kaoru Ortolani.“
Heh,“ dostal jsem ze sebe inteligentně. Tohle jeho jméno bylo doopravdy divné, ale co bych měl říkat já na to svoje, že? „ Takayo Kagakari, jsem rád, že tě poznávám,“ vykoktal jsem a nabízenou ruku přijal. I přesto, že určitě nevážil o moc víc než já, mě vytáhl na nohy a pohledem zavadil o moje propriety, které ležely na zemi. Na nevyřčenou otázku jsem odvětil jedním slovem: „Malování!“
Chtěl jsi jít dovnitř?“
Ano.“
Tak prosím,“ otevřel mi dveře a nechal mě dovnitř vejít jako prvního. Posadil se do křesla, pustil televizi a soustředěným pohledem se věnoval právě vysílanému programu. Jeho výraz a celkově i tvar jeho obličeje jako kdyby mě nutil k tomu vzít do ruky tužku a pár tahy načrtnout jeho tvář. Zdálo se mi jako by nás dva něco spojovalo, ale nechápal jsem co, nikdy v životě jsem ho neviděl. Pamatoval bych si to, protože jeho tvář a vizáž byli nezapomenutelné. Ten strach, který jsem poprvé cítil, když se vyskytl moc blízko mě, se vypařil.
Zaujat tím, abych vystihl to jak na mě působí, jsem úplně zapomněl na čas. Očima jsem těkal z něho na papír a zpět až mě ze zaujetí vyrušil hlas matky, které se v místnosti objevila jako stín. „To je krásné!“
Její hlas jako kdyby vyrušil i jeho. Seděl napravo ode mě a naše pohledy se střetly. Zrudl jsem a obrázek obrátil jeho tváří dolů. Nesmí vědět, že ho maluju!
Takayo, tenhle portrét...“ nedokončila větu, protože si všimla že na její hlas nereaguji. „Ach, dobrý den. Já se omlouvám, doufám, že Vás můj syn neruší pane Ortolani.“
Mami, ty ho znáš?“ vyjekl jsem zmateně.
Matka se na mě s ůsměvem otočila a pak přikývla. „Jistě, copak jsem ti neříkala, že můj šéf je teď nemocný a já jej zastupuji.“
V hlavě se mi seply ty spávné kanály, sice chvíli zrněly ale pak se spojení povedlo a před očima se mi objevilo logo otcovi společnosti, firma Orto&Kaga. Společnosti, která se zabývala reklamou na cokoli.
Osud?
Muž se jen pousmál a zavrtěl hlavou. „Ach, nějak jsem si nedal dohromady souvislosti. Nenapadlo mě, že tenhle mladík je vaším synem, omlouvám se.“
Matka jen mávla rukou. „V pořádku, přeci o nic nejde, jen...“
Kaoru zavrtěl hlavou a tím jí dal jasně najevo, aby dál nepokračovala. „Nemusíte mít o syna strach, postarám se něj.“
Děkuji,“ odvětila. Obejmula svého syna a rozloučila se s ním políbením na čelo. „Pěkně poslouchej a snad spolu Vánoce oslavíme doma.“

****

Věděl jsem, že je něco špatně hned jakmile jsem vstal.
Můj vztah s Takayou, se ani vztahem nazvat nedal. Byl jsem pro něj jen přítelem, i když já cítil něco víc. Ale co bych mohl očekávat od pubertálního kluka, který ještě ani neví jestli raději preferuje ženy či muže. Věděl jsem, že to co k němu cítím nemá budoucnost, ale právě proto, že to bylo tak čisté, mohl jsem se na něj spolehnout.
Hlava mě bolela téměř nesnesitelně a nezabíraly na to žádné léky od bolesti, které jsem měl od lékaře předepsané, ale nechtěl jsem si na nic stěžovat. Za tři dny měli být Vánoce a ten pocit mi říkal, že se jich nejspíše ani nedožiji. Sevřel jsem si hlavu v dlaních a silně stiskl, promasíroval jsem si spánky, ani to však nepomohlo.
Pokusil jsem se postavit, ale nohy mě neudržely. Z posledních sil jsem se nahnul ke zvonku a stiskl.

Nic mě nebolelo, jen jsem cítil takový zvláštný nadpozemský pocit. Tíha mého těla jako kdyby zmizela. Otevřel jsem oči do kterých mě zabodalo zářící světlo. Přímo pode mnou probíhala operace. Na vedle sebe stojících postelích ležela dvě těla. To jedno jsem poznával víc než dobře, protože mi patřilo téměř třicet let. To druhé o poznání křehčí, jsem sice znal jen krátce, ale i přesto pro mě hodně znamenalo.
Pípající přístroje dávaly vědět, že obě těla zatím stále pracují. Jedno z nich však mělo na monitoru jednu téměř rovnou čáru, která značila aktivitu mozku.
Měli jen minimum času.
Operace již pomalu končila a Kaoru doufal, že proběhne úspěšně. Ani za nic si nepřipouštěl, že by Takayovo tělo jeho srdce nepřijmulo. Nemohl na to ani myslet, takhle by zemřeli oba dva a jeho smrt by ztratila smysl. Ale která smrt má smysl?
Operatéři si nechaly setřít z čela další vrstu potu a poté na sebe s úsměvem pohlédli. Odložili všechny přístroje, které nepotřebovali a vrhli se na aktivaci transplantovaného srdce, zatímco druhá část opečního sálu odepínala od přístrojů Kaorovo tělo. Věděl, že ho tady už nic nedrží, že byl měl jít – do pekla, ale chtěl vidět, jak jeho srdce vrátí zpět život do Takayova těla.
Téměř jako kdyby mohl cítit to napětí, které cítili všichni v sále a pak se monitor rozpípal v rytmu nového Takayova srdce.

****

Probudil jsem se a položil si ruku na hrudník, kde teď tlouklo cizí srdce. Pocit, který mě však zaplavil mi dal vědět, že to srdce není zcela cizí. V očích se mi zaleskly slzy, ale já je spolkl. „Kaoru!“ vyplynulo mi zcelo volně z pevně sevřených rtů a já vyhlédl z okna. Téměř jako kdybych mohl zahlédnout jeho oči a pak jsem zaslechl jeho hlas. „Děkuji ti, Takayo. Právě teď můj život získal smysl.“



PS: Ten konec se mě vůbec, ale vůbec nelíbí a hlavně... ten název berte s nadhledem. Zezačátku a hlavně i na konci je to trochu víc tragické, ale je tam naděje a ta, jak říká jedno přísloví – umírá poslední.



END
22.12.2011 00:21:01
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one