Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)


Hei, hei... máte tady další kapitolku, Přátelství vs. láska. 
O čem přesně je zase tahle kapitolka? 
...to kdybych věděla... 
Začíná se nám něco dít a konečně se dozvíme co spojuje Rukiu s našemi postavami. 
Temnota ukazuje svoji pravou tvář.

8.


Láska je poklad, který každý jednou najde, ale neví kdy.

N.N.



Zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí. Proč to udělal? Neříkal mu snad už tolikrát že to malé nic nestojí za to, aby si kvůli němu ubližoval! Byl neskutečně naštvaný na toho hlupáka. Kdo mu dovolil, aby na sebe sáhl. Jediný on má v rukou jeho život a může jej, pokud bude chtít, ukončit. Zachránil jej přeci od toho co by jej čekalo kdyby zůstal s ní!
Zničila by jej stejně jako jejich matku, otce, jeho... všechny!
Když zemřela spadla z něj ta tíha... starat se o takovou bestii jakou byla. Dštila kolem sebe síru a všem ubližovala, prostě jednoho rána už nevstala.
Sice to tomu lékaři přišlo zvláštní, tak dlouho se u ní její příznaky neprojevovaly a najednou... se udusila vlastními zvratky.
V tu chvíli se třásl, třásl se uvnitř, protože měl strach, že by na to mohl ten všímavý člověk přijít, ale nepřišel, nedošlo mu to! Oddechl si, ale přesto to v něm zůstalo.
Lokimu se nikdy nepřiznal.
Neměl strach, jen... obával se toho jak by se zachoval, kdyby to věděl.
Sethe?“ ozvalo se tiše z přikrývek. Mladíkovi se třásl hlas stejně jako celé jeho tělo. „Proč jsi tady?“ zachvěl se a pokusil se posadit, neměl však na to dostatek síly a tak se svalil zpět do podušek.
Málem jsi umřel! Proč jsi to sakra udělal, neřekl jsem ti, že...“
Je to tvoje chyba!“
Cože!“ vykřikl. Také se mu třásl hlas, ale bylo to způsobeno vztekem ne strachem jak to bylo u jeho bratra, který se přikrčil jako kdyby očekával úder. „Proč to říkáš!“
Nenávídím tě,“ šeptal tiše, „nenávidím tě tak moc až se tou nenávistí zalykám. Udělal jsi ze mě bezcitného člověka, který ubližuje lidem kolem sebe, lidem které miluje! Proč to děláš? To mě tak moc nenávidiš?“
Co to povídáš? Všechno jsem to dělal jen a jen pro Tebe! Ty jsi jediný člověk na kterém mi záleží. Proč to nechápeš?“
Mladší se rozesmál. Sebral veškerou svoji sílu kterou ještě měl a upřeně se mu zadíval do očí. „Proto jsi mě použil jako svoje alibi!“
Co-co tím myslíš, já nechápu...“ v očích se mu najednou objevilo pochopení, „...od kdy to víš?“
Loki zavřel oči a zavrtěl hlavou nad absurdností celé situace. „Došlo mi to až když zemřela Enma. Dva dny před svojí smrtí mi vyprávěla příběh kterému jsem nevěřil až do té doby než jsem ji našel v jejím pokoji. Ne, nemohl a nechtěl jsem tomu věřit!“
Řekla... co ti vlastně řekla?“
Dveře vedoucí na chodbu se ze zaskřípáním otevřely a do pokoje nakoukla hlava zdravotní sestry. „Nechci Vás popohánět, ale návštěvní doba skončila a pacient si potřebuje po dnešním náročném dni odpočinout.“
Jistě,“ přikývl a naklonil se k bratrovi aby jej na rozloučenou políbil. Loki však otočil hlavu na druhou stranu a zavřel oči. „Brzy zase přijdu, ahoj.“
Sbohem,“ odvětil s hořkostí v hlase a víčka nechal zavřená tak dlouho až si byl na sto procent jistý že v místnosti s ním nikdo nezůstal a Seth je kdesi na schodech vedoucích pryč odsud. Trhaně vydechl a nechal slzy, které tak dlouho zdržoval, aby vyplavily všechnu bolest kterou pociťoval uvnitř sebe, v duši. „Nenávidím, nenávidím,“ udeřil pěstičkami do lůžka. Stále opakoval ten samý úkon až vysílením usnul.

Byla už hluboká noc, když se opět probudil. Možná to bylo změnou teploty v místnosti, možná to bylo tím, že zaslechl posunutí židle. To v té chvíli nevěděl, ale otevřel oči a setkal se s černým pohledem pro něj neznámé dívky.
Vy mě neznáte,“ začala jako první ona, „a ani mě poznat nechcete, ale máme něco společného. Oba dva bychom se chtěli dozvědět pravdu, kterou nám tak dlouho všichni kolem zatajovali.“
Prosím?“ ozval se konečně Loki. Jeho hlas zněl zmateně. Zamrkal. Snad si myslel že se mu to zdá a tak si protřel oči. Když však dívka před ním stále seděla, pochopil že je zcela probuzený. „Jakou pravdu?“

****

Matteo zprvu jen nechápavě hleděl na muže, který je zvláštně nebezpečným pohledem sledoval a pak se v něm zvedla velká vlna odporu k tomu neznámému člověku. Nechápal se, ale tak nějak tušil, že tenhle člověk může být a také je... nebezpečný. Hodně nebezpečný, ale on se jím zastrašit nenechá a hlavně... až moc se podobal na člověka, který Mattimu ubližuje a on jako jeho přítel nedovolí aby se jeho oči opět zaplnily slzami bezmoci a strachu. Ne! On jej ochrání... navždy!
Matti se od černovláska odtrhl a zadíval se mu do očí. Matteo z jeho tváří setřel hřbetem ruky slzy a vřele se na něj usmál. V jeho očích se neobjevil ani náznak toho, že byl na chvíli vyveden z míry tím, že zahlédl někoho před kým by měl Mattiho chránit. „Copak se stalo?“
Mladík popotáhl a pokusil se na tváři vyloudit úsměv, vzápětí si protřel oči a zavrtěl hlavou. „Nic, všechno je v pohodě, teď už ano!“
To je dobře, moc dobře.“ opět si jej přitáhl do náruče a hladil jej po vlasech. Matti se mu se smíchem vytrhl z objetí a zadíval se na něj zpytavým pohledem typu: Praštil ses do hlavy? „Měl jsem strach, že ti zas ublížil, ale...“
On to nikdy neudělal proto, že by chtěl. Nikdy!“
Proč ho pořád obhajuješ, sakra. Jak můžeš takhle mluvit po tom, když tě málem zabil!“
Nic nevíš!“ osočil ho a odstrčil jej od sebe tak silně až se starší mladík zapotácel a málem se neudržel na nohou. „I když jste příbuzní, i když... neznáš ho!“ Teď už jeho hlas zněl plačtivě. Když se k němu pokusil druhý opět přiblížit, udělal krok vzad.
Máš pravdu že ho neznám, ale nikdy nepochopím a ani nechci pochopit někoho jako je on! Možná že si něco prožil, možná že to nechce dělat, ale já... neodpustím nikomu kdo by ti chtěl ublížit.“
Ma- Matteo?“ otazníky v očích a pohled do těch temných hlubin. Oba dva polkli. Mladší si olízl rty a sklopil pohled k zemi. Přešlápl z nohy na nohu, znovu se zadíval do jeho očí a zamrkal. V té chvíli vypadal jako panenka, ty řasy, ten pohled. Růžovoučké tváře, pootevřené rty lákající k polibku a...
Zazvonil telefon!
Sakra! Zavrčel Matteo v duchu a zatnul ruce v pěst. Zašmátral v kapse a vytáhl telefon aby se mohl podívat na display a zjistit kdo jej zase otravuje v tu nejméně vhodnou dobu. Matka. Zmáčkl zelené tlačítko a hovor přijal. „Copak se děje?“ otráveně zabručel.

Jeho hlas se změnil v laskavý: „Hmm, do hodinky jsem doma. Ne, jsem v pořádku.“

Nechc---“ začal, ale vodopád slov, který se linul z matčiných úst mu nedovolil, aby myšlenku dokončil.
Koutkem oka se podíval na Mattiho, který nervózně přešlapoval a opíral se rukou o židličku. Druhou rukou si poklepával do taktu a cosi si tiše pobrukoval. Jeho rty tak lákaly... Zakroutil hlavou a imaginárně si ji otloukl o blízký sloup.
Mohl bych si dneska přivést kamaráda?“
Po zaslechnutí slova – kamarád – s sebou blonďáček cukl a upřel na černovláska svůj karamelový pohled. Tak sladký.
Jasně, pak ti to vysvětlím!“
Když hovor ukončil vrhnul na něj Matti pohled typu: Vysvětlíš mi, co to mělo znamenat? Založil ruce na hrudi a čekal.
Matteo udělal dva kroky vpřed, Matti odolal pokušení se otočit a utéct odsud co nejdál. Ne, právě teď neměl náladu na žádné vztahy, city anebo cokoli jiného. Ne, teď už chtěl jen v klidu... spát. Zívl a omluvně se zadíval druhému do očí. Ten jen mávl rukou, aby si druhého k sobě přivolal a uklidnil jej. „Nechtěl bys přepat u nás doma? Máme ještě jeden volný pokoj... pokud ti to nevadí.“
Ale já... měl bych uklidit doma a...“ oči se mu opět zaplnily slzami. Matteo měl pravdu. Neměl dost síly na to, aby mohl být v tom bytě sám. Ne po tom, co se tam stalo. „Díky,“ zašeptal tiše.
Společně vyšli z nemocnice, když si Matti uvědomil, že v tu dobu, co odjížděl z bytu v sanitce, mu kdosi volal. Povzdechl si a vylovil mobil z boční kapsy kabátu. Otevřel ho a zhrozil se. Tolik nepřečtených SMS neměl od té doby, co zemřela matka a on se stratil. Nechtěl nikoho z rodiny vidět a nejvíce otce, který... Zavrtěl hlavou a prohlédl si všechny zprávy. Většina byla z jednoho čísla, které neznal – zmeškané hovory, které mu poslal operátor, protože mobil vypnul hned jakmile vešel do nemocnice. Poté klikl na poslední, nemohl se ubránit úsměvu. Psal mu... Paavo.
V pohodě?“ starší mu položil ruku na rameno a druhý se na něj podíval, aby vzápětí přikývl. „Tak to je fajn. Počkej tady, seženu taxík.“
Díky,“ opět odvětil a stiskl jeho ruku ve své. „Jsem moc rád, že mám takového kamaráda jako jsi ty!“

Žena je pozorovala zvláštním pohledem, který ho donutil, aby se ztraceně rozhlédl kolem sebe a udělal krok vzad. Kdyby byl ještě větší srab tak se schoval za staršího mladíka, ale úsměv který vystřídal ten nic neříkající, ale hrůzu nahánějící pohled... žena jako kdyby roztála. Roztáhla ruce a vtáhla Mattiho do těsného objetí, až málem přestal dýchat. Teď už věděl po kom sdědila Caprice své přednosti. Ztuhl v tom neznámém pocitu, který jej zaplavil. Takhle nějak jej objímala jeho matka, než... Rozplakal se a obětí opětoval.
Pohladila jej po vlasech a kolébala jej jako matka kolébá své dítě které je vystrašené z noční můry ze které se před chvílí probudilo.
Matteo s úsměvem zavrtěl hlavou a vydal se do jednoho z volných pokojů, aby ho připravil pro Mattiho. Jen chvíli přemýšlel než se rozhodl o tom správném, který jako kdyby byl pro něj přímo stvořený.
Sice jej už dlouho nevyužívali, ale... on by byl určitě rád, že jeho pokoj někdo využívá a určitě by si ho oblíbil stejně tak jako on a matka!
Když byl pokoj připraven, vrátil se zpět dolů a našel jej v družném hovoru s ostatními obyvateli domu. Svíral v rukou šálek čaje ze kterého se kouřilo a opatrně z něj upíjel. Po každém polknutí si olízl rty a šťastně se usmíval. Připadal si jako ve velké šťastné rodině, jak moc mu tenhle pocit chyběl.
Matti,“ oslovil jej. Mladík pozvedl pohled od stolu a upřeně se na něj zadíval znavenýma očima. Bylo vidět, že se hodně přemáhá aby neusnul rovnou s hlavou na stole a v nejlepším případě zabořenou v čaji. „Pojď,“ natáhl k němu ruku a druhý ji bez řečí přijal.
Všem přítomným to na chvíli vyrazilo dech, ale poté ztracenou rozvahu jako první nabrala Matteova matka a od syna jeho kamaráda převzala. „Měl by se vysprchovat a pak spát!“
Mamííí,“ zavrčel, „za co mě sakra máš! Já nejsem žádnej úchyl který by se vrhl na...“
Matteo,“ začala mluvit velmi tichým a přísným hlasem, „já doopravdy nevím, na co myslíš, ale... měl by sis ten pohled nechat pro někoho jiného!“
Pohled?“ odvětil zmateně.
Stejně zmateně se cítil i Matti. Zíral z jednoho na druhého jako při tenisovém zápasu. Možná si stál na vedení, ale nezdálo se mu, že by se na něj druhý mladík díval nějak jinak než vždy.
Zamrkal.
Nevíš?“
Její syn zavrtěl hlavou.
Podložila si bradu jednou dlaní a předvedla nechápavému Matteovi pohled alá – Tebe bych si dal k večeři!
Takhle se ne--“ zatěkal očima na další přítomné, kteří jen souhlasně pokyvovali hlavami. „Matti? Já...“ sklopil zrak k zemi a přešlápl. Blonďáček se pousmál, vzal ženinu ruku do své a chvíli počkal než se mu podívá do očí. „Nemějte o něj strach. Jen je trochu zmatený... to přejde.“
Dobře,“ přikývla, „budu ti věřit, Matti.“
Černovlásek stále jen nechápavě zíral. Nerozuměl ani slovu, které si ti dva vyměňovali. Jo, byl zmatený, ale... jak sakra můžou vědět že to přejde! Jak si tím může být tak jistý, když já sám ani nevím co cítím!

****

Paavo sevřel ruce v pěst. Sice nečekal, že se dozví něco až tak šíleného, ale... i přesto mu nemohl odpustit. Snad dokázal pochopit, že se to dětské srdce nedokázalo s něčím takovým vyrovnat, ale teď to byl dospělý člověk a měl by nést zodpovědnost za činy které napáchal.
A to se to jen tak ututlalo?“
Aliisa přikývla, do očí se však svému snoubenci nepodívala. „Jejich příbuzní byli v Londýně velká zvířata a nemohli dopustit, aby to vyšlo na světlo! Rozuměj tomu – něco takového zvráceného, na věřejnosti... jak by na to reagovali? Oni mají reprezentovat, musejí jít příkladem pro mladé lidi, podněcovat společnost k vytváření hodnot, rodiny.“
Ano, angličané jsou přeci jen puritáni. Ale ani u nás by jim to nikdo netoleroval... je to doopravdy... zvrácené!“ zavrtěl hlavou. „Je to doopravdy zvláštní rodina!“
Divná, chtěl jsi říct!“
A to nikomu nepřišlo divné, že jejich rodiče tak náhle zemřeli a po nich následovala teta a nakonec se po jednom z nich slehla zem.... Fakt to nechápu.“ Nereagoval na její jasnou narážku.
Aliisa jej chvíli pozorovala, pak se usmála a něžně jej pohladila po tváři. „Neměl bys myslet na minulost, kterou už nedokážeš změnit. Tohle všechno bylo, a teď je teď.“
Máš pravdu,“ zamrkal aby zahnal slzy, které se mu třpytily na okraji řas. Několik jich nechal dopadnout na tvář a pak ženin úsměv opětoval. Jeho oči však stále zůstávaly smutné, stejně tak jako jeho duše.
Obejmula jej, chlácholivě a s veškerou láskou kterou k němu chovala, hladila jeho záda a šeptala uklidňující slova. Uvnitř ní to však křičelo, také někdy chtěla být tak milována jako všichni kolem ní. Proč jen ona musí mít takovou smůlu. Ale z druhé strany byla ráda. Ne, nechtěla procházet tím samým jako její přátelé.
Snad si ji láska někdy najde.
Jak kdysi kdosi řekl: „Najdeš co hledáš až když přestaneš s hledáním!“

Zvedl telefon a snad po padesáté se pokusil Mattimu zavolat. Po pátém zazvonění se ozvalo polohlasné a ospalé: „Halóó?“ Na chvíli přestal dýchat a v krku mu vyschlo, v hlavě měl vymeteno a nevěděl kde začít. Z tohoto stavu jej dostalo až další, tentokrát hlasitější: „Halóó, je tam někdo? Na vtipy fakt nemám náladu!“
Ma-Matti,“ tak tiše zaznělo z jeho rtů dřív než se dokázal zastavit.
Na druhé straně se v odpověď ozvalo protáhlé zívnutí a pak: „Ano? Kdo volá?“
Hmm,“ odkašlal si, „ta-tady...“
Jsi to ty, Paavo? Omlouvám se ti, že jsem předtím nevzal telefon,...“ táhlé zívnutí, „...ale měl jsem... Byl jsem v nemocnici a...“ vyrušil jej hlasitý výkřik. „Uklidni se, nic se mi nestalo, jsem v pohodě... jestli se to tak dá říct!“
Zamrkal. Nemohl, nesměl začít brečet... pokud chtěl být pro druhého mladíka oporou a ne přítěží, která ho bude táhnout ke dnu. Ale byl šťastný že jeho Matti je v pořádku. „Hlavní je, že se tobě nic nestalo. Mohl bych tě zítra vyzvednout? Zastavili bysme se na oběd a zavzpomínali...“
Vždyť jsme se zas tak dlouho neznali...“
Máš pravdu, neznali, ale tak moc jsem tě chtěl poznat a ty jsi prostě zmizel. Víš jaký to byl pocit, když začneš k někomu něco cítit a on si beze slova zmizí.“ Nechápal to, nikdy své pocity nevypustil tak jednoduše z úst. Nikdy nikomu neřekl, že začal mít Mattiho rád jinak než jen přítele, nepřiznal to ani sám sobě. Ale přes telefon... tak neosobně... to šlo samo.
Mladík na druhé straně telefonu na chvíli přestal myslet, a snad i dýchat. Proč teď, proč tady?
Jsi tam? Matti?“
Jasně, oběd by byl fajn.“ nereagoval na tu poslední větu, která jej tak moc vyvedla z míry. Nevěděl jak by na ni měl reagovat. Ne po tom, čím si v poslední době prošel. „Počkej...“ na chvíli se odmlčel, aby zaostřil na budík který stál na malém nočním stolku a pak se vrátil zpět k telefonu, „...teď jsou tři hodiny ráno. Co bys řekl jedenácté? Promluvím si s Matteem a...“
Po tomhle přestal Paavo poslouchat. Co tím Matti myslí? Promluvím si z Matteem? Co pro něj ten kluk znamená a proč...? Zavrtěl hlavou.
...posloucháš mě vůbec? To je jedno, setkáme se u mé školy kolem jedenácté. Dnes mě bude škola končit nějak kolem deseté a pak mám až odpoledku.“
Dobře,“ odvětil. Snažil se znít mile, ale i jemu samotnému přišel jeho hlas cizí a tak... neosobní a snad i tak nějak chladný. „Mohl bych se pak podívat na nějaká tvoje díla?“
Jasně, a ty bys mi mohl něco zazpívat. Bylo by to skvělé. A co ty a Aliisa? Budete se brát?“ Něchtěl aby jeho hlas zněl pichlavě a tak trochu škodolibě, ale doopravdy to byl skvělý pocit... znuvu moci někoho takhle škádlit. Tak moc mu to chybělo, a to do této doby nevěděl jak moc.
Paavo se však nenechal zahanbit. „Pokud přijdeš v šatech družičky... možná bych si to rozmyslel!“ Přiložil si prst ke rtům a na chvíli si tu situaci představil. Ty sexi nožky v krátkých šatech. Slina málem opustila jeho ústa. „A vrhl se na Tebe!“
Matti se rozesmál. „Nepřeháněj!“
Já? Nikdy!“ odvětil smrtelně vážně, ale vzápětí se také rozesmál. Ta představa byla totiž strašně lákavá. Už jen ten pocit vidět... zavrtěl hlavou. „Tak za osm hodin, ahoj.“
Pusu!“
Mlask. Ozvalo se v odpověď a pak už byl slyšet jen oznamovací tón.

****

Měla jsem sestru, na jejím jméně nezáleží, a ta milovala jednoho muže. Milovala ho tak moc, že si bez nedokázala svůj život představit a on... on ji možná také tak miloval. Dokud se však v jeho životě opět neobjevil někdo na koho toužil tak moc zapomenout.“ Zde se odmlčela a upřeně se mu zadívala do očí. Snad si vzpomene, že podobné oči kdysi dávno viděl.
Viděl je jen jednou a pak se zavřely... navždy!
Hisana?“
Rozesmála se, slzela. „Přece sis vzpomněl. Pamatuješ si, co ti říkala? Prosila tě abys odešel, aby na něj zapomněl, ale ty jsi dokázal jen jedno jediné... odvrátil ses a odešel. Jak jsi mohl?“
On říkal, říkal, že ho pořád pronásleduje, že jí tolikrát řekl ať ho nechá na pokoji, že ji nemiluje a nikdy nemiloval. Jak jsem mohl,...“ odmlčel se a spojil své nervozitou se třesoucí ruce, „...věřil jsem svému bratrovi. Věřil, že by mi nikdy nelhal.“
Bláznivě se rozesmála, její oči však stále zůstaly prázdné... smutné, plné bolesti. „Dohnalo tě tvoje svědomí, to tys mohl za její smrt?“
Já...“ roztřásl se a zavřel oči. „...já přeci nemohl za to, že...“
Nechtěl bys vědět proč jsem tady? Nemusíš mít strach, já k tobě žádnou zášť necítím. Po pár měsících jsem zjistila několik skutečností před kterými jsem podvědomě zavírala oči. Moje sestra byla nemocná, poznali se se Sethem v léčebně.“
Ale...“
Nesnaž se mi říct že jsi to nevěděl, protože já vím, že ano! Enma ti to řekla, byla jsem s ní v kontaktu, protože ona jediná věděla pravdu a proto musela zemřít. Tvůj bratr je vrah a víme to oba dva. Musíme s tím něco udělat dřív než se zaměří na někoho dalšího!“ Nechtěla to vyslovit, ale oba dva mysleli na jednu a tu samou osobu.
Ne, jen to ne!“ složil hlavu do dlaní a bezmocně se rozeštkal.

****

Zívl a sešel těch posledních pár schodů které ho dělily od podlahy. Poskočil si a protřel si oči. Sice se umyl v koupelně, která byla kousek od pokoje, ale moc toho nenaspal. Stále před sebou viděl zraněného Lokiho a vzpomněl si na okamžik kdy ho takhle viděl před lety a opět... opět to byla jeho chyba. Znovu si protřel oči, tentokrát proto aby zahnal slzy.
Ahoj,“ ozvalo se zespodu mile. Matti zamrkal. Před ním stála Rukia, její tvář značila jako kdyby právě teď před sebou viděla ducha. „Ehm,“ odkašlala si a přešlápla z nohy na nohu. „Nikdo mi neřekl že jsi tady, tak... jen mě to překvapilo.“ odvětila když viděla jeho zmatený pohled.
Čau. Matteo říkal, že tady bydlíš, ale nečekal jsem že teprve teď,“ podíval se na hodinky, „v pět hodin tě uvidím přicházet domů.“
Byla jsem v nemocnici navštívit známého.“ Odvětila jako kdyby se chtěla omlouvat za svůj pozdní příchod. Matti se jemně usmál. „Mě přeci nemusíš nic vysvětlovat.“ Minul ji a vydal se do kuchyně.
Dívka jej chvíli sledovala, pak si povzdechla a vyrazila do svého pokoje.

Když dojídal svoji snídani, vyrušil jej hlasitý pozdrav. „Ahoj, copak tady děláš tak brzy? Matteo vstává až pět minut předtím než mu jede autobus. Budeš si muset ještě alespoň půl hodiny počkat.“
To nevadí,“ s úsměvem se podíval na starší ženu. „Už jsem si zvykl, že vstávám dřív než většina normálních lidí. Alespoň mám pak víc času sám na sebe a nemusím spěchat.“
Přesně tak,“ odvětila spokojeně, „ já to těm ospalcům říkám stále. A když to nezvládají tak mají chodit dřív spát, no není to tak?“
Mami,“ ozvalo se podrážděně ode dveří. „Matti nemusí vědět všechno.“
Čao ospalče,“ mihla se kolem něj už připravená Caprice, a pleskla ho škádlivě po hlavě, kterou měl stále rozcuchanou jako vrabčí hnízdo. „Takhle do školy snad nepůjdeš, styděla bych se za tebe.“ našpulila pusu. Podívala se na Mattiho a mrkla, oba dva se pak společně rozesmáli.
Vy dva jste se spikli! Já věděl, že vás nemám nechat aby jste se spřátelili.“
Ale?“ zašklebila se na něj jeho setra a vyplázla jazyk. „A kdo říkal abych se chovala jako dospělá? Počkej...“ přiložila si ukazováček ke rtům a chvíli dělala že přemýšlí. Poté prst natáhla směrem k němu a vyjekla. „Nebyl jsi to TY?“
Haha, fakt vtipný!“ zavrčel, ale smál se také jako všichni v kuchyni.
Matti si oba dva potěšeně prohlížel. Tahle atmosféra se mu strašně moc líbila. Byl rád že tady poznal zrovna takové lidi, připadal si tak více doma než předtím.
Za chvíli se podíval na hodinky a zhrozil se. „Měli bychom vyrazit, za pět minut jede autobus!“
Jak to víš?“
Zjistil jsem si to na netu! Matteo, hoď na sebe něco a dělej!“ vyhrkl a už byl na půl cesty z domu. Zastavila jej však teplá dlaň na rameni a poté si jej kdosi přitáhl do náruče. Ztuhl a pozvedl pohled, aby se setkal s hnědým hřejivým pohledem Matteovi matky. Žena jej pohladila po tváři a s úsměvem se s ním rozloučila. „Kdykoli jsi u nás vítaný. Jsem moc ráda, že má Matteo za přítele někoho jako jsi ty!“ Chlapec po těhle slovech jen rozkošně zrudl a kousl se do rtu. „Myslíš že bych si tě mohla sníst jako zákusek?“
Tahle věta donutila Mattea k tomu aby se zakuckal mlékem které pil přímo z krabice. Hrozilo, že se zadusí, kdyby jej duchapřítomná sestra nepleskla do zad. Ohodil kuchyň bílou vlnou a pak se rozkašlal. „Mami!“
Promiň,“ otočila se na syna a častovala jej nevinným pohledem, čertovské ohníčky v jejích očích ji však prozradily. „Ale on je tak sladkej, když je v rozpacích.“
Syn zvládl jen protočit oči.

****

Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Konečně za ním byla nudná výuka a teď se mohl jen těšit na praktickou a hlavně na dokončení svého díla. Protáhl se, do očí jej uhodila přímá sluneční zář až to vyvolalo v jeho očích tvorbu slz. Zamrkal aby je zahnal a pak si všiml osoby stojící přímo v její oslňující záři. K tomu ještě dopomohlo hejno štěbetajících spolužaček, které se na neznámého vrhly jako vosy na bonbón. On se jich ale nevšímal, měl oči jen pro jednu osobu.
Prošel kolem nich nevšímavým krokem, přehlédl je jako širý lán a to mezi nimi byly i děvčata za kterými se hnaly mraky fanoušků i z vedlejších škol.
Zastavil se před Mattim a zářivě se na něj usmál. Chlapec musel sklopit zrak. Kousl se do rtu a tváře mu znachovatěly.
Všechny si vyměnily žárlivé pohledy a po skupinkách zmizely z dohledu. „Ahoj,“ špitl tiše a čekal co z Paava vypadne. Mladíkovi před ním se rozzářily oči a natáhl k němu s úsměvem ruku. Mattimu se na chvíli zdálo jako kdyby se celý svět zastavil a pak se roztočil znovu, ale od začátku.
Opětoval mu usměv a opatrně vklouzl svou dlaní do té jeho ve které se téměř ztratila.
Paavo ji pevně sevřel a stáhl si ji blíž k tělu, propletl s mladším prsty a beze slov se vydali do města.

Čas jim až neuvěřitelně rychle ubíhal. Než se oba nadáli byla pomalu doba Mattiho návratu do školy. Mladší se opatrně zadíval na hodinky a pohohlasně vzdychl.
Děje se něco?“ reagoval opatrně Paavo a sevřel jeho ruku ve své.
Matti se rozhlédl kolem sebe. Ne, nepřipadal si divně, jen... bylo to zvláštní takhle na veřejnosti a ještě v místnosti plné malých dětí z rodiči, ale nikdo si jich nevšímal. „Měl bych jít,“ nervózně se pousmál. „Matteo bude mít strach.“
Všechna světla která v té chvíli svítila jako kdyby pro Paava zhasla. Zase ten kluk! Proč...?
Mladší chlapec si všiml toho zvláštního lesku v očích staršího a otřásl se. Moc dobře si pamatoval tenhle pohled a vždy z něj měl oprávněný strach, ale tohle je Paavo... on by přeci... Záporně zavrtěl hlavou, aby zahnal divné myšlenky a na druhého se usmál. „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat.“

22.04.2012 20:25:47
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one