Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

12. Přátelství vs. Láska 2/2

Další díleček do skládačky. 



Jo, říkal si, že tudy chodit nebude, ale hrozivé myšlenky na to co by se mu tady mohlo stát odsunul do nejzašího koutku mysli aby jej nestrašily. Proč by měl mít z toho místa, z té ulice, strach? Je přeci téměř dospělý a navíc – kluk!
Kdo ví, co je pravdy na tom, co se zde děje.
Byla to přeci jen zkratka a on věděl, že už jen pár kroků jej dělí od frekventované ulice, ale přesto se ustrašeně ohlédl, když uslyšel rychlé kroky.
Poté si ulehčeně oddechl, když kolem něj proběhla kočka a s prskáním zmizela v nejbližším keříku. Uvolněně si oddechl a opřel se o blízkou zídku. Málem si začal nadávat do bláznů, když…
Zaslechl tichý smích a pak jej cizí ruce přitiskly ke zdi. Mohl se jen dívat do rozmazaného obličeje protože bolestí mu vytryskly slzy do očí. „Auu,“ zaskučel. Vlhký dech, který vyšel z těch úst vyvolal v jeho těle nepříjemnou husinu.
„Ale,…“ zašeptal. Cítil z jeho dechu alkohol a tak se odvrátil na stanu. Dlaň na jeho bradě jej však donutila aby se obrátil ke svému vězniteli čelem. „…snad by ses nebálo…. koťátko.“ Uchechtl se a naklonil hlavu na stranu. „Zatím se nemáš čeho bát, že - kámo!“ Otočil hlavu na stranu čehož se pokusil využít, bohužel neúspěšně. Ruce jako kdyby měl ve svěráku, cukl sebou, stisk se stal ještě silnějším.
Kousl se do rtu a zamrkal, aby zahnal slzičky které se mu kumulovaly v očích. Další dotek, tentokrát na tváři jej donutil, aby se podíval na druhého muže. V jeho očích bylo něco, co se mu ani za mák nelíbilo. Tyhle oči viděl jen jednou v životě a doufal že naposledy! „Prosím, nechte mě jít. Já nikomu, nikomu nic neřeknu.“
„To víš že neřekneš. Snad by ses nechlubil tím, že…“ nedořekl a otočil jej čelem ke zdi, aby mu vzápětí zajel prsty do klína a rozepnul mu kalhoty, které s dopomocí svého kumpána stáhl i se spodním prádlem. Chlapec s sebou házel ale neměl ani nejmenší šanci proti dvěma dospělým mužům.
Zavzlykal a opět se pokusil vyprostit.
„Dochází mi trpělivost, zlato!“ zavrčel a trhl chlapcem.
Cítil jak se mu tvář odírá o zeď, cítil ty odporný pracky na celém těle, cítil jeho vzrušení které jej tlačilo a čím víc s sebou trhal tím víc byl ten odporný ožralec vzrušenější.
„Cukej sebou víc a přefiknu tě bez přípravy a to bys nechtěl, že?“ olízl mu ouško jako pes a foukl do něj. Zimnice přišla v ještě větší míře. „Kotě, podrž mi ho ať sebou tak necuká. Moc dobře věděl co ho tady čeká, jinak by se tak nenakrucoval a ještě s tou tvářičkou“. Zamroukal jako namlsaný kocour nad miskou čerstvé smetany. „Nechceš přeci natrhnout tu panenskou prdelku, anebo jo?“ Prstem mu přejel po otvůrku, kterého se nikdy nikdo nijak nedotkl. „Neboj, bude se ti to líbit, možná.“ rozesmál se děsivým smíchem.     
 
 
Probudil se s hlasitým výkřikem. Rozhlédl se kolem sebe a rychle rozsvítil lampičku na nočním stolku, aby se ujistil že je v bezpečí svého pokoje a ne někde na ulici v rukou své noční můry, které si myslel že se dávno zbavil. Posadil se na posteli a opřel se dlaněmi za zády. Zhluboka oddechoval.
Za žádnou cenu už dnes nezavře oči. Odmítal cokoli co by mohlo tu noční můru vrátit, prostěradlo pod ním by se dalo ždímat a stejně tak pyžamo. Od otevřeného okna šel chlad a pyžamo se mu tak lepilo k tělu. Potřebovalo to sprchu!
Pomalu vstal z postele a krokem umírajícího starce vyrazil směrem koupelna. Cestou míjel světla a tak si je rozsvěcel. Od toho dne nesnášel tmu. Sice si připadal jako malé dítě, ale děsila jej skoro stejně tak jako dotek kohokoli a o to víc dotek od muže. Jen od obyčejného podání ruky se mu zvedal žaludek a přicházela zimnice. Někdy to musel překonat, ale většinou se vymlouval na to že prostě v tu chvíli podat ruku nemůže.
Stál ve sprše a nechal teplé kapky aby mu omývaly jeho chvějící se tělo. Jak moc ty bastardy nenáviděl a když se mu před lety poštěstilo a mohl je nechat poslat do chládku, myslel si že se tím té noční můry zbavil, ale ona tady byla zase!
Myšlenky se mu stočily znovu na ten den. Proč vlastně tudy šel? Vzpomínal na ten den jako kdyby to bylo včera. Právě ten den mu rodiče konečně oznámil, že… anebo to bylo týden předtím?
Konečně se rozvedli ale… nenáviděli ho anebo… Proč se ani jeden z nich nestaral proč přišel tak pozdě a v jakém stavu! Nenáviděl je stejně tak jak sebe protože se nedokázal ubránit!
„Venice!“ Pamatoval si jak se jí smál, když mu řekla jak se jmenuje. Ale ona pro něj byla tím co pro něj jeho rodiče nikdy nebyly. Ona ho dostala z toho srabu a on se mohl stát právníkem, který může být na svoji práci hrdý. Mohl být, do té doby než potkal jeho a jeho společnost. To on, Loki, změnil jeho pohled na svět a ani to nevěděl.
Možná tušil, že jeho klienti nejsou tak neviní jak se snažili na veřejnosti projevovat, ale… nemohl je odsuzovat neměl na to právo!
Ale pak jej cosi donutilo k tomu aby je sledoval a kdy uviděl to co uviděl. Bylo mu zle ze sebe samého že se jimi nechal tak obalamutit.
„Musím jí zavolat!“ ujistil se polohlasně a vypnul vodu, aby se mohl usušit a zavolat své nejlepší přítelkyni a zároveň své náhradní matce. Bylo to vtipné. I když byla jen o tři roky starší našel v ní oporu poté co se pokusil o sebevraždu měsíc poté co jej ti dva bastardi tak ponížili. Nikdy nikomu neřekl co se stalo, až v jedné slabé chvilce se prozradil před Venice. Nic neřekla, jen jej objala a kolébala jako malé dítě.
 
*****
„Víš, já…“ začal Patrik druhý den hned, když se brzy ráno Loki objevil ve dveřích jeho pokoje. „…včera jsem se šel podívat na TU ulici a tam… potkal jsem…“ zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Doopravdy jsem nevěděl, že je tam uvidím, kdybych to věděl tak mě tam nikdo nedostane ani párem koní. Když jsem uviděl Dominika. To je jejich syn a on tam stál a čekal na…. Musel jsem za ním jít.“ Dál neměl sílu pokračovat, rozplakal se.
„Sunny,“ zašeptal něžně a opatrně jej objal. Chlapec seděl na posteli a kolébal se do rytmu jakési hudby. „ty přeci za nic nemůžeš.“
„Já vím,“ zalkl se, „já to vím, ale tady uvnitř,“ přiložil si k srdci dlaň? „si vyčítám, že jsem to nenechal tak jak to bylo. Oni by pak nikdy nenutili svého vlastního syna aby…“
„Opravňuje je to snad k tomu, aby ubližovali tobě!“
„Ne…“ zavrtěl hlavou, „…já nevím!“ rozplakal se naplno.
 
„Řekl….“ pokračoval když se dostatečně uklidnil. „Když byli v práci tak jsem se o něj staral, měl jsem ho rád… mám ho rád! Připravoval jsem mu snídaně, svačiny, staral jsem se o něj jako kdyby byl můj syn. Vždyť mu je teprve patnáct! Jak mohli!“
„Oni nejsou…“
„Prosím, nech mě to doříct.“
Když starší přikývl, mladší pokračoval.
„Jakmile mě uviděl tak mi do očí vpálil, že je to moje vina. Chápeš to Loki? Co z něj udělali!“
****
„Veni! Doufám, že tě moc neruším!“ začal, když po druhém zazvonění telefon zvedla. Moc dobře věděl, že pokud by ji vyrušil mohla by být dost nepříjemná, ale také věděl, že na něj si čas udělá vždy!
„Ne, vůbec!“ zívla. Mumlala ospalým hlasem. Přeci jen byly tři hodiny ráno. „Copak se stalo?“
„Slyšela jsi o mé kauze?“
„Jasně! Kdy by neslyšel o té vlčí rodině! Co se stalo?“ ospalý tón byl najednou změněný na zaujatý a plný očekávání.
„Mohla by ses ujmout žaloby?“
„Cože? Ty chceš abych vzala práci jako žalobce ve tvém případu?“
„Víš, já…“ polkl, „…vzdal jsem se toho případu!“
„Jak?“
„Tohle by bylo nadlouho...."

17.07.2012 00:51:27
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one