Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
POZNÁMKA: vztahy mezi muži!
Komu se to nelíbí, ať prosím odchází.
PS: V téhle části budou jen takové lehké náznaky, jinak nic... jen se dozvíme trochu z minulosti Henryho.
Povídka - Hurikán!
PSS: Navazuje spíše na druhou kapitolku.

Po roce, který jsem stejně jako můj bratr strávil v cizině, jsem se vrátil domů, kde mě čekalo jen ticho a slzy. Na otázku - „Co se stalo?“ na mě matka pohlédla se slzami v očích a odvrátila se ode mě. Jediné co jsem zaslechl bylo - „Kdyby jsi to tak byl ty!“ V té chvíli se se mnou celý svět zastavil a já pochopil, že se mému milovanému bratrovi něco stalo. Rychle jsem vběhl do svého pokoje a pokusil se najít jakýkoli náznak toho, že by mi bratr zanechal nějakou zprávu. Po půl hodině hledání byl celý můj pokoj vzhůru nohama a já si až poté, s hlavou v dlaních, všimnul krabičky. Ležela osamoceně na stole a čouhal z ní pomačkaný kus papírku. S roztřesenýma rukama a slzami v očích jsem se zvedl a... Věděl jsem, tušil, co mě tam čeká, ale nic mě nemohlo připravit na ten pocit beznaděje, který mě v tu chvíli zaplavil. Beznaděj, která mě toužila zadusit, když jsem četl ten neosobní vzkaz od vlastního otce. Matka na to nejspíš neměla sílu.

Poslední Teddyho slova byla – Vraťte to Henrymu a ať si najde svoji lásku. Prosím, slibte mi, že mu to vrátíte.

A to bylo všechno. Jediná věta, která dala vědět jak moc mnou pohrdají a nevidí ve mně vlastního syna. V tu chvíli jsem pochopil, že ON byl jediná osoba, která mě kdy milovala a nevěřil jsem, že by tomu mohlo být někdy jinak. Ne, nikdy mě už nikdo nebude milovat tak jak on a já nebudu nikoho milovat tak silně jako jeho.
Ano, byl to ten samý prsten kterým jsme stvrdili naši lásku a on mi jej vrací! Proč? Nemohl jsem věřit tomu, co vidím a to jsem nevěděl tu podstatnou část... on jen tak neodešel... on...

****

Pohřeb a to co následovalo potom.., vše bylo jako kdyby nastal konec světa. Ano, pro mé rodiče tomu tak určitě bylo. I když jsem stál nad jeho hrobem stále jsem vlastně vůbec netušil co se mu stalo, nikdo nebyl ochoten se mi s ničím svěřit.
Já stále nechápal a pak jsem se to dozvěděl a byla to jen náhoda. Smutek dokáže hodně věcí, ale takovou nenávist kterou ke mně začali moji rodiče chovat bych si nepředstavil ani v těch nejděsivějších snech.

Drahá neměla bys...“
Cože! Vždyť jsme ani jeden z nás nechtěli, aby se narodil... byla to chyba! Kdybych šla na ten potrat... ale ty ne! Rodiče by se z toho obraceli v hrobě! To byla tvá odpověď! A teď to máš!“
Možná máš pravdu, ale i tak je to náš syn a potom když jsme přišli o Teodora, tak...“
Chvíli bylo ticho a poté následoval její šílený křik. „Sklapni! Kdyby na té motorce seděl ten bastard a ne můj milovaný Teddy. Panebože, proooč!“
Polkl jsem slzy, které se mi draly do očí a čekal co odpoví otec. Odkašlal si a nejspíš ji objal. „Pšt, drahá. Teddymu by se nelíbilo jak o něm mluvíš. Vždycky ho miloval!“
Ano, já vím, ale nikdy ne jako bratra!“
Ta věta. Srdce se mi na malý okamžik zastavilo a já i na chvíli přestal dýchat. Oni to vědí! Jak to jen mohou vědět? Jak se to dozvěděli!
Matka stále pokračovala: „Stejně to byla jeho chyba! Chtěl být s ním a takhle to dopadlo!“

****

Noviny se o tom zmínily jen krátce, ale i tak to dost probíraly. Teddovu motorku vytlačilo ze silnice auto, které řídili manželé. Ten kdo tu nehodu zavinil, byla řidička vozu. Tak to alespoň reprezentovali na veřejnosti a moje nenávist se tak obrátila na její rodinu. Ani jeden to nepřežil. Chápal jsem to jako jistou satisfakci za to, že zabili mého milovaného bratra. Jak jsen jsem byl v té chvíli naivní!
Chtěl jsem a udělal jsem cokoli abych tu rodinu zničil a začal jsem jejich dětmi. Ano, to bylo jediné spojení s těmi co zavinili jeho smrt.
Oni museli nést za tu skutečnost zodpovědnost. Roznesl jsem o nich po městě drby a hlavně o jejich synovi. Všichni věřili tomu, co jsem řekl. Jistě, proč by ne. Moji rodiče přeci byli ve vysoké politice a co bych měl z toho, kdybych lhal!
A pak se odstěhovali a já zjistil tu pravou pravdu! Pravdu, kterou se oni pokusili skrýt.

Nemyslíte, že toho bylo už dost?“
Ne, nemyslím! A ty jako náš asistent bys o tom neměl ani přemýšlet.“
Jen čistě náhodou jsem zaslechl část rozhovoru, který mě doopravdy začal zajímat, když jsem zaslechl bratrovo jméno.
Teodor by to takhle určitě nechtěl!“
Co by chtěl nebo nechtěl...“
Pane, já končím! Nemůžu s tím mít už nic společného. Té rodině jste zničili život! Byla to jeho chyba a ne té nebohé ženy!“
Jeho chyba! Tohle slovní spojení jako kdyby zastavilo tok krve v mém těle. Já zničil život nevinným lidem. Jen proto, že... že jsem uvěřil jejich slovům.
Jak jsem mohl být tak hloupý a... rozrušený na nejvyšší míru jsem udělal něco, na co bych jinak, za jiných okolností ani nepomýšlel. Vstoupil jsem do soukromého hovoru svého otce, muže který pro mě otcem ani nikdy nebyl. Byl pro mě stejně cizí jako ten jejich asistent. „Otče, co tím myslí!“
Ten pohled, který na mě vrhl, kdyby pohledy dokázaly zabíjet, už nejsem mezi živými. „Ty nevíš, co je slušné vychování!“
Ne,“ vyhrkl jsem dřív než jsem se mohl dokázat zastavit a popřemýšlet nad důsledkem svých slov, „nikdy jste mě to neučil, otče!“
Jak se opovažuješ...“ nedořekl, protože se Henry otočil na asistenta. „Henry zavinil tu nehodu?“ Starší muž polkl a sklopil zrak k zemi. „Ano.“ Tahle jediná věta Henrymu stačila k tomu, aby...
Otče, odcházím z domu a nehledejte mě... i když.... Možná jsem měl říct, zapomeňte, že jste kdy měli jiného syna než Teddyho. Jak jste mu to mohli udělat takhle pošpinit...“ Henry nedořekl, protože z otcovi strany přiletěla facka, která jeho tvář otočila téměř o stoosmdesát stupňů. I přesto však pokračoval, „...jeho jméno. Nenávidím vás! Kdyby to viděl...!“
Drž hubu! Elizabeth měla pravdu, měli jsme se tě zbavit dřív než ses narodil. Jediný, kdo může za jeho smrt, jsi ty! Chtěl být s tebou, chtěl... všechno nám o vás řekl a...“
Henry na nic dalšího nečekal, otočil se na patě a vyběhl do svého pokoje, kde si z psacího stolku vytáhl svoji šekovou knížku. Spořil si v ní od svých dvanácti let až do dneška. Ani jeden z jeho rodičů nevěděl, že chodí už tři roky na brigády a předtím si přivydělával jako opatrovatel domácích mazlíčků a několikrát pomáhal i bratrovi s jeho partou a motorkami. Zabalil si několik svých věcí, pár fotografií, dárky které dostal od svého bratra k patnáctým narozeninám. Vázalo se k němu tolik vzpomínek. Zamyslel se na chvíli. Na řetízek si dal prsten od Henryho a pověsil si jej na krk. „Udělám to!“
Ano, rozhodl jsem se, že napravím chybu kterou jsem udělal a pokusím se u té rodiny najít odpuštění.

****
21.11.2011 13:36:04
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one