Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
POZNÁMKA: vztahy mezi muži!
Komu se to nelíbí, ať prosím odchází.
Povídka - Byl mým osudem!


****

Všechny pracovní dny byly k uzoufání stejné a Dominik jako kdyby se mi vyhýbal. Vždy udělal jen to co bylo bezpodmíněčně nutné a pak zmizel. Ptát se na něj někoho ze zamětnanců anebo dokonce jeho spolupracovníků na to jsem neměl nervy. Mohl bych třeba potkat toho idiota, s kterým jsem se na jedné z mnoha okcí vyspal – o to jsem doopravdy nestál! S odstupem času jsem nechápal co mě k tomu vůbec vedlo? Vždyť ani nebyl můj typ!
A pak to přišlo! Dominik se objevil s ženou a nebyla to jen tak ledajaká žena, byla přímo nádherná a z pro mě nejasného důvodu mi někoho připomínala. Objímali se a vřele se na sebe usmívali.
Niku? Kohopak jsi nám to sem přivedl?“ ozval se vemlouvavě náš Casanova a usmál se úsměvem, který sám nazýval – neodolatelným!
Ten se jen záhadně usmál a dál pokračoval v hovoru s neznámou dívkou.
Erik se natočil k fotografovi. „Vy Dominika znáte, kdo je ta pohledná žena?“
Copak ty to nevíš? Vždyť jste přátelé z mládí!“
No, to není zas tak úplně pravda. Je to můj bratr.“ zamumlal jsem neochotně a sklopil pohled. A tak jsem neviděl jeho potěšený pohled.
Aha,“ tajemně se usmál a poté se k Erikovi naklonil tak těsně až se téměř dotýkali nosy. „Ta dívka je jeho...“
Nedokončil protože je vyrušil sám Dominik. „Nikolasi, kde zase jsi? Potřebujeme tě tady na place, začíná další kolo!“
Promiň, ale Nik si mě žádá!“
Jasně,“ drtil jsem mezi zuby a pak si na tváři vynutil úsměv. „Budeme v tom pokračovat později!“
Usmál se na mě. „Jo, co takhle zítra v baru naproti! V sedm večer!“ a byl pryč.

Nikolas se nebezpečně nahnul k Erikovi a já na chvíli přestal myslet. Co ten idiot dělá! Zase jsem prvně konal a pak myslel. I když jsem tady byl s ní, měl jsem oči jen pro něj! Nejlepší kamarádka mé zesnulé sestry, jediný člověk před kterým jsem neměl tajnosti, ale kdybych jí řekl jak se chovám když je tady on! Nevím jak by se zachovala. „Nikolasi, kde zase jsi? Potřebujeme tě tady na place, začíná další kolo!“ Daniela se na mě schovívavě usmála a stiskla moji ruku ve své! Jako kdyby věděla!
Za chvíli se objevil vedle mě. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Takže s ním mám zítra rande, v sedm večer!“
Zatrnulo ve mně, ale nedal jsem to na sobě znát. Vždyť to je hloupost! Za žádných okolností mě nemohl přitahovat někdo jako on a navíc – je to bratr! Usmál jsem se na Danielu a přitáhl si ji k sobě. „Co bys řekl takovému rande ve čtyřech?“
Jasně, proč ne!“ odvětil přes počáteční vyděšený výraz, zcela klidně. „Pokud to tvé přítelkyni nebude vadit a pokud Erik také nic namítat nebude, tak...“
Daniela lehce zčervenala a silněji sevřela moji ruku. „To by bylo skvělé, že Dominiku. Tak ráda bych poznala i tvého malého brášku!“
No jak vidíš tak není zas tak malý!“

****

Večer se již pamalu blížil a já... neměl jsem na tu blbou hru přistoupit. A to jsem ještě nevěděl, že tam přijde on a navíc s ní. Kdybych nebyl takový hlupák a svěřil se mu se svými city, tak... možná by mě začal nenávidět, ale alespoň bych věděl jaké mám šance!
Bylo pět minut po sedmé a já se konečně odvážil vstoupit dovnitř. Bar mě přivítal přímo až intimní atmosférou a já si s hrůzou uvědomil, že je dnes 14. února! Moje zděšení se ještě znásobilo, když jsem uviděl dvojici která seděla u stolu s Nikolasem. To snad nemyslí vážně! Byl jsem v pokušení otočit se a zmizet, ale Nik mě zastavil. „Tady jsi! Měli jsme strach, že jsi snad zaspal.“
Skousl jsem spodní ret a zhluboka se nadechl, abych na tváři vykouzlil něco podobného úsměvu a nejspíše se mi to i povedlo. Možná bych se mohl živit herectvím. „Omlouvám se, ale v první chvíli jsem nevěděl co si mám obléct a pak... nemohl jsi mi říct co je za den!“
Omlouvám se,“ potutelně se usmál. Já však věděl na sto procent, že to udělal naschvál. „ale já myslel, že souhlasíš právě díky tomu. Měl jsem za to, že je to rande.“
Ten bastard a já se snížil k tomu, že jsem se ho zeptal na to jaký ti dva mají spolu vztah! Hajzl! „V pořádku, promiň, že mi to nedošlo. Oblékl bych si něco vhodného. Co takhle... počkejte chvilku!“ Vyhrkl jsem a odběhl k baru.

Naklonil se s k barmanovi a cosi mu zašeptal, ten se jen lehounce usmál a naznačil mu aby jej následoval dozadu. O co se snaží? Několik minut se nic nedělo a já se nervozitou nemohl ani pořádně soustředit na hovor, který spolu vedli ti dva! Až když na mě promluvila Daniela: „Co si o tom myslíš?“
Cože?“ zeptal jsem se doopravdy inteligentně. Chtěl něco říct ale místo toho se dívala přese mě a vypadala patřičně překvapeně. A tak jsem udělal to jediné co jsem mohl. Otočil jsem se tím samým směrem jako ona a jen zíral na Erika, který si to mířil přímo k nám v rajcovním oblečku! Kraťásky, které mu těsně obepínaly jeho boky a zvýrazňovaly jeho zadeček. Nahoře měl jen šle-kšandy, které nezakrývaly vůbec nic, jen zdůrazňovaly jeho svaly, které získal během své sportovní činnosti na střední.
Ani teď však nezahálel a občas navštívil posilovnu či si zahrál basketball ve kterém byl na škole excelentní. Patřil mezi nejlepší, stejně jako já ve studiu.
Nikolas se ke mně opět naklonil: „Vypadá skvěle, co říkáš!“ Jen jsem polkl a pak přikývl.
Dominiku, proč jsi mi neřekl, že je tvůj bráška tak sexy!“
A co by se stalo? Vyjela bys po něm?“
Co-co...“ zakoktala.
Naštěstí mé vzrušené pozorování vyrušilo nečekané zazvonění telefonu. „Ano,“ odvětil jsem nadšeně jakmile jsem telefon zvedl. Chvíli jsem jen poslouchal a pak nevěřícně stiskl červené tlačítko. „To snad ne!“
Erik byl za chvíli u nás a nejspíš si všiml mého zděšeného pohledu a hlavně jej spíš nejvíce zarazilo to, že jsem mu něco kousavého neřekl. „Stalo se něco?“
Pohlédl jsem na něj se slzami v očích, vyskočil a poté jsem ho objal. Opět cosi zakoktal, ale mé objetí opětoval. Položil mi hlavu na rameno a poplácal mě po zádech. „Řekni mi to.“
Tvoje... matka...“
Co se jí stalo?“ odtrhl se ode mě a vyděšeně mi zíral do očí.
Zavrtěl jsem hlavou. „Tvůj... otec... napadl!“ To bylo jediné, co jsem ze sebe vysypal. Odtrhl se ode mě a chtěl někam běžet, já ho však zastavil. „Počkej, to není dobrý nápad. Musíš si na sebe něco vzít, chceš jí snad nějak přitížit?“
Je to moje chyba, ja musím!“
Chytil jsem jej za ruku a přitáhl ho k sobě. Vrhl se mi do náruče a tiše se rozplakal. „Ty za nic nemůžeš!“ šeptal jsem mu tiše do vlasů. „Děti nemohou za činy svých rodičů.“

Díval se upřeně před sebe a já se na něj co chvíli podíval, abych se ujistil, že... bude v pořádku. Řídit a navíc se věnovat té hromádce neštěstí vedle sebe, nic nebylo těžšího než tohle. Kdybych jej jen mohl sevřít na chvíli v náruči a... Zavrtěl jsem hlavou. Na co proboha myslím. Opět jsem se začal zcela věnovat řízení.
Proč?“ zašeptal.
Zešlápl jsem brzdu, auto poskočilo a pak se zastavilo. Kdybychom nebyli připoutáni určitě by se nám něco stalo. Pohlédl jsem na něj. Erik stále jen zíral před sebe, ruce položené v klíně a na propletené prsty mu dopadaly první kapky. Aby vzápětí ze sebe opět dostal jen jedno jediné slovo. „Proč?“ Odepnul jsem svůj bezpečností pás a znovu se k němu naklonil. Donutil jsem ho, dotekem na jeho tváři, aby se ke mně obrátil. Prsty volné ruky jsem z jeho tváře setřel ty neposedné slzy, které se draly z jeho nebesky modrých očí. Ty oči, které mě vždy dokázaly povzbudit teď byly plné... čehosi co jsem ani nedokázal pojmenovat.
Jeho otec jej dokázal ničit i po tolika letech. Po letech, která... měl by se už dokázat proti tomu obrnit. Ale možná si jen nechtěl přiznat, že je to pravda. Možná jen nechtěl dopustit, aby věřil tomu, že ten kdo mu ubližuje je jeho vlastní otec. „Já...“ zašeptal jsem tiše. Polkl jsem, on můj pohled tiše opětoval a natáhl ke mně jednu svou ruku, aby mě s ní pohladil po mých roztřesených rtech.
I přes slzy v očích se pousmál. „Nemusíš nic řikat. Pojedeme, ne?“


09.03.2011 13:13:36
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one