Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)


POZNÁMKA: vztahy mezi muži!
Komu se to nelíbí, ať prosím odchází.
Povídka - Byl mým osudem!


****

Ten na nervy jdoucí pocit jakéhosi vnitřního strachu. Pocit, že pokud neudělám krok a nesdělím mu své pocity narovinu, tak... ničeho tím určitě nedokážu, protože pro něj je to něco nenormálního až nemorálního. Nikdy by nepřipustil abych jej miloval.
Ale ten pocit, že se tím třeba něco změní a on dokáže pojmenovat city které ke mně chová jinak než sourozenecká láska. Vždyť ani nejsme sourozenci, ne v tom pravém slova smyslu. Sice je on synem mého nevlastního otce, ale se mnou, se mnou nemá nic společného.
Možná jen ten, pocit!
Vždy tady byl pro mě, ale jednoho dne, ze dne na den se moje city zcela změnily a já jen začal vidět jako muže. Člověka kterého bych mohl milovat abych nakonec zjistil, že jej už dávno mám ve svém srdci. Je ke mně přitoután a nechce se pustit i když jsem se tak moc snažil se od něj odprostit. Dokázal jsem mu do očí lhát, že... žádná z těch dívek mě nikdy nezajímala a on... nikdy mi neřekl že ví o tom jak jsem prolhaný. Ale kdo by věřil takovému puberťákovi jakým jsem byl já! Nemohl jsem mu říct o svých citech. Proč to ale viděli všichni jen on ne!

Jen ten letmý dotek jeho ruky na mé. To šimrání, když mě nedopatřením sevřel v náručí. Vždy mě chránil před okolím a před sebou samým, ale před sebou mě ochránit nedokázal. I to jeho dráždění a ničení mého drahoceného účesu.
Kvůli němu jsem se dokázal osamostatnit abych nakonec zjistil, že jsem doopravdy jen rozmazlenej spratek, který nic nedokáže bez pomoci druhých. Na vrchol mi pomohl zase někdo další a já se uviděl pravýma očima. Dokázal jsem se prodat jako laciná děvka a nechtěl jsem, aby to kdokoli z mého předchozího života zjistil a pak se objeví on.
Objeví se tam kde ho nikdo nečekal, ne já!
Vždy jej rozrušilo, když byl středem pozornosti a to nebylo díky jeho vizáži vůbec težké. Problém byl v tom, že on neviděl svoji vlastní dokonalost. Možná si vždycky myslel, že jsem to já kdo vábí ty můry, které se kolem nás tak často vyskytovaly. Všichni jej přehlíželi, tak to viděl on. Ale oni jen měli strach, strach z toho, že pro něj nebudou dost dobrými k tomu, aby s nimi alespoň na chvíli ztratil řeč.
Jeho atraktivita se snad právě skrývala v jeho nevědomosti. I přes svůj věk byl stále tak naivní. Neztratil nic ze svého vlastního já. Nebyl vystaven tomu zhoubnému vlivu moci a slávy!
Skrýval se v naší vesnici a pak udělal tu chybu. Chybu, která by se mohla stát jeho osudovou.
Ne, tentokrát tu budu já. Tentokrát jej ochráním i za cenu toho, že se sám zničím. Nesmím dopustit aby zničili jeho čistou duši plnou naděje!
Proč jen opustil tu pracně vytvořenou ideu nádherného světa.
Tolik let se dokázal postarat sám o sebe.

Viděl mě jako mladšího bratra, kterého je potřeba chránit.
To proto odešel od svého otce a nechal jej aby se o mě staral jako o vlastního. Vzdal se otcovské, ale také mateřské lásky, kterou by mu má matka jistě dala.
Stal se sirotkem z vlastního přesvědčení, že nesmí stát v cestě vytvoření rodiny. Možná se ONI zpočátku snažili, aby vše přehodnotil, ale... jej nepřesvědčili.
Jeho matka zemřela a on se nedokázal odprostit od toho, že by jí otec měl být i nadále věrný. I když věděl, že je to čiré bláznovství.
Zpočátku mu nemohl odpustit to, že ji v jeho očích zradil, ale poté, když viděl štěstí v očích vlastního otce, pochopil. Pokud má být jeho otec šťastný, on musí z jeho života zmizet tak, jako kdyby nikdy neexistoval.
Poprvé jsem jej viděl jen náhodou. V té době mi bylo dvanáct let a žil jsem v rodině, která měla všechno a tohle všechno mi dávala plnými doušky. Já však toho jen využíval. Stal jsem se rozmazleným spratkem, který pokud nedostane to co chce, dokáže se vztekat tak dlouho až to nakonec má.
Dřív jsem byl rád za trochu pochvaly a úsměvu, alespoň jednoho milého úsměvu ze strany otce. A to byl můj vlastní otec. Ale těch doopravdy milujících bylo málo a pak... pak se láska změnila v nenávist aby postupně přešla v lhostejnost. Lhostejnost, která byla stokrát horší než křik, nadávky a údery. V lhostejnosti totiž nebyl pro vůbec žádný cit místo. To, že se má matka znovu vdala nás zachránilo!
Naše zahrada se skrývala před zraky všech lidí, ale pak jsem zaslechl hlas, který se mi zarýval do srdce. Ne, nechápal jsem to. V tí době jsem ani nevěděl, co je to mít někoho rád, ale ten hlas jako kdyby ve mně rozechvěl nějakou skrytou strunu. Zpočátku jsem si myslel že jde snad o ženu. Tak něžný a přitom vášnivý hlas přece nemůže mít muž. Později jsem zjistil jak moc jsem se mýlil.
Bavil se s mým nevlastním otce a jejich hlasy byly tak jiné než když mluvil se mnou! Byl v nich cit, ale úplně jiný než ten náš. Plot byl dřevěný a tak jsem se přes něj mohl podívat na dva lidi, kteří my zcela změní život. To jsem však hned nevěděl!
Chvíli jsem je hledal a pak jako kdyby my spadla čelist. Tak nádhernou a éterickou osobu jsem doposud neviděl. V první chvíli jsem byl na stoprocent přesvědčen že jde určitě o ženu, ale pak se podíval mým směrem a já... „Otče, doopravdy chceš, abych se o něj postaral?“
Ta tvář a ten pohled, který říkal... proč zrovna já? A já si v té chvíli uvědomil, proč mi je jeho tvář tak povědomá. Ty jeho oči mi to prozradily. Ten člověk byl zlomený, ale stále si zachovával svůj odstup., který nechtěl připustit, že by mohl v něčem selhat. Držel se zuby nehty a i přes to, že všechno ztratil, stále věřil, že jej čekají lepší zítřky. Žijící odkaz ženy na fotografii v pracovně otce!
I když v té době, když ji fotografovali věděla, že brzy nadejde její čas a opustí všechny kdo ji na tomhle světě milovali! I přes tu přímo do očí bijící pravdu, že ani nemá sílu na to se usmát! Přes tohle všechno to dokázala, i když její oči jako kdyby tenhle svět již opustily. Její úsměv byl přesně takový jako úsměv jejího syna v ten den, kdy jsem jej uviděl poprvé! I on jako kdyby věděl, že brzy odejde. Jako kdyby byl se vším smířený, ale stále alespoň v koutku srdce doufal a věřil, že bude líp.

06.03.2011 22:22:11
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one