Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

10. kapitola 1/3


Jo, jde o povídku - Smrt je jen,... Doufám, že půjde po stopadesáté zveřejnit. Už mi to leze krkem. Povedlo se a předchozí "dílek" najdete, alespoň doufám,
tady.

Každý z nás musí jít svojí cestou!

Nikol vyděšeně zírala do téměř šílených ženiných očí. Udělala krok vzad a narazila do zdi. Mel se stále blížila, ruce mířily na dívčinu tvář. „Já přeci nechci,…“ polkla a donutila se k tomu, aby vykročila vpřed, „…nechci ti vzít tvoje dítě.“
„Proč! Proč jsi tedy přišla!“ zařvala, až jí od úst odlétly sliny přímo na vyděšenou Nikol. Ta potlačila chuť se otřást hnusem a vynutila si na tváři úsměv. „Mluv ty bestie, zrůdo!“
„Já…“ Dítě, nebo co to svírala v náruči, se otřáslo a začalo ze sebe vydávat roztodivné zvuky. „… chtěla bych ti jen říct, že tvůj… Mike je mrtvý. Chtěl by se s tebou rozloučit a pohlídat vaše dítě do té doby než se k nim přidáš i ty.“
Na Melisině tváři se na chvíli objevil nepatrný úsměv. „Ano,“ zasněně pohlédla z okna a posadila se na postel. „Dítě“ zavřelo oči.
Nikol si ulehčeně oddechla a povolila pevný stisk, kterým svírala malého plyšového medvěda. S dutou ranou dopadl na zem. Zavadila o něj pohledem, něco na něm ji upoutalo. Z jeho několikrát zašívaného bříška vypadl přívěšek. Ohnula se, dotkla se jeho povrchu a v tu chvíli jako kdyby do ní udeřil blesk. Nádherný veliký přívěšek v bílém zlatě ve tvaru květu a vprostřed se nacházel velký diamant.
„Mel?“ Žena se na ni otočila nepřítomným pohledem. „Je to tvoje?“
„Co?“
Nikol si dala ruce před obličej a několikrát si jimi přetřela oči. „Tenhle přívěsek, je tvůj?“ vzala jej do dlaně a položila před Melinu tvář. Ta jen zmateně zavrtěla hlavou a pohled se jí opět zamlžil.
Neodpověděla.
Dívka opět upřela pohled na přívěšek, několikrát po jeho konturách přejala prsty a poté zavřela oči.
 
 
Smích.
„Ty bestie! Vražedkyně!“
Pláč.
„Já… nechtěla jsem to udělat. Donutil jsi mě k tomu.“
Opět smích a poté následovalo ticho. Až znovu promluvil mužský hlas. Hlas, který zněl jako kdyby z jiného světa. Dutý, neosobní. „A čím?“
„Slíbil jsi…“
Chladnost jeho hlasu přibývala na intenzitě. „Vzal jsem si tě jen proto, že byl tvůj otec někdo! Kdo by si vzal takovou nulu a ošklivku jako ty? Hmm? Buď trochu sebekritická.“
Rozplakala se, štkala a její hlas se třásl. „Nikdo tě nenutil,“ hlas jí selhal, „nikdo tě nenutil k tomu, aby sis mě vzal. Nikdo!“
„Jsi si jistá!“
„Co po mě chceš!“
Její polknutí bylo jasně slyšitelné. „Od… od… odpuštění,“ zmlkla.
Nikol udělala několik kroků vpřed, aby viděla do ženiny tváře. Hleděla dopředu na mlžný téměř neviditelný objekt, osobu a ženou nebyl nikdo jiný než… Elizabeth, a poté se její obličej změnil na tvář ředitelky sanatoria.
Smích.
Otočila se na mlžný opar – muže, jeho úsměv nabral na ďábelskosti. „Ty jsi mi sebrala život a chceš odpuštění? Nejenom, že jsi mi jej zkazila, ale nakonec jsi mě i zabila!“
„Já,…“ žena se zvedla ze židle, „zlomil jsi mi srdce! Podvedl jsi mě s mojí přítelkyní! Zasloužil sis to! Nic od tebe nechci, vypadni!“
„Ale,“ mlha začala nabývat plnějších tvarů, „víš, že si přitěžuješ?“
Místností se rozlehl děsivý výkřik plný bolesti. Elizabeth - Eleonora se zhroutila k zemi. Přízrak se prohnal jejím tělem a zmizel ve zdi domu. „Těším se nashledanou!“
Smích a pak jen ticho.
Na zemi se otřásala žena…
 
 
Nikol se rozhlédla kolem sebe. Nic se nezměnilo. Stále seděla na zemi a kousek od ní se nacházela Mel. Její pohled byl netečný, ale usmívala se a stále něco šeptala. „Děkuji Miku, že jsi mi odpustil. Setkáme se spolu a opět budeme šťastní. Šťastní tak, jak jsme měli být… všichni.“ Opakovala tahle slova stále dokola jako modlitbu, mantru.
„Super! Jeden úkol je za mnou a ani nevím, jak jsem to dokázala. Nyní mi zbývá jen…, která z těch dvou?“ zamyšleně vyhlédla z okna.
Mraky, které byly ještě před několika okamžiky ocelově šedé, pomalu ztrácely na své hrůznosti. Začaly skrz ně prosvítat sluneční paprsky. Počínaly si obezřetně, ale snažily se.
Přes tvář jí přejel lehký úsměv.
„Jdeme dál!“
 
***
 
25.07.2009 08:41:19
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one