Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
-------------
není to nic moc, jen takové, nic
-------------
Ticho
Ta láska, kterou jsem od tebe chtěl, nikdy ji nemohu získat. Možná, že později, až už nebude času nazbyt. Možná v té chvíli, pochopíš, že jsi mě miloval.
Avšak, někdy se láska může změnit v nenávist a slova v mlčení.
Chtěl jsem ti dát vše, ale ty jsi mně vše vzal. Nic jsi mi nenechal a nic nedal. Míjeli jsme se a přitom,… Chtěl jsem ti toho tolik říct.
Vzpomínám si na naše první setkání, na ty slova, která mě ranila a zanechala na mém srdci velký šrám.
 
Vidím ho, je tady všude,
i kdyby nebylo, tak přesto bude.
Ticho jako náplast na lásku,
dívá se z barevných obrázků,
které jsou šedé a plné mlhy.
 
Stál jsi tam tak sám. Vypadal jsi jako ztracená duše. Jako člověk, který se ztratil ve velkém světě. V tom zlém světě, ve kterém není místo na lásku.
A přece.
Ty jsi miloval a vždy budeš milovat. Poznal jsem to na tobě na první pohled. Možná bys řekl, „Ale to jsi mě ještě neznal. Jak můžeš vědět, jaký jsem, jaký jsem byl?“
Ztracený a toužil jsi po tom, aby tě někdo našel a miloval.
Ten obraz mám stále v hlavě, ta vzpomínka mě stále straší. Možná, kdybych ti již tehdy řekl, co k tobě cítím. Možná by vše bylo jinak. Ale jak jsem mohl.
Jeden okamžik, pro mě to však byl a bude ten nejkrásnější den. Možná časem vybledne a ty barvy ztratí své kouzlo. Ale ten pocit, ten nikdy nezmizí.
 
Komu mám splatit dávné dluhy?
Vím, když je ticho, není pláč,
nemohu se ptát, proč a nač.
Ticho je v noci, když Tě hledám,
bez Tebe si pokoj nedám.
U
Cítil jsi ke mně to samé, co já k tobě? Nevím, ale rád bych věřil, že ano. V tu chvíli, ten den, stali jsme se přáteli a já doufal.
Ne!
Já věřil, že se to časem změní a ty otevřeš oči. Prohlédneš mě a stiskne moji ruku ve své. Políbíš mě a navždy budeme spolu.
Ano.
Je to nechutně patetické. Takhle by ses nikdy nechoval. Ale já stále věřil, doufal.
Tolik let jsme byli přátelé, ale pak přišel někdo, kdo to změnil. Ten někdo mi tě vzal a s tebou odešlo i moje srdce. Možná jsi nechtěl, ale zlomil jsi ho a slepit již nelze.
Život.
Ano, jednou jsi mě zachránil. To bylo potom, bylo pozdě, nemohl jsem ti říct, co k tobě cítím. Nemohl jsem splatit ten dluh.
Zachránil jsi mě tím, že jsi, že jsi byl a budeš. Možná ne doopravdy, ale ve vzpomínkách. V těch zůstaneš navždy a nic to nezmění.
 
Když jsi pryč, jsem sám v tichu,
dávno pohřbil jsem svoji pýchu
pod sněhobílými oblázky.
Srdce mám raněné od lásky,
Jako by bylo označeno žihadlem vosím.
 
Možná jsem byl na tebe moc jiný. Možná vystrašila tě moje slova. Já však chtěl, abys pochopil. Abys věděl, co k tobě cítím.
Snad to bylo na tebe moc rychlé. Snad byla tvoje hlava, tvůj mozek, silnější než hlas tvého srdce. Snad jsi příliš puritánský na to, abys připustil, co cítíš.
Hodně ti záleží na druhých, na tom, co by kdo řekl, co by si kdo myslel. Hodně přemýšlíš a pak jednáš.
Nejspíš to však bude tím, že já nepochopil. Nechápal jsem, že to, co ke mně cítíš, není láska.
Byla to nejspíš jen touha po tom, abys v mém stínu byl a pak z něho vystoupil.
Byl jsem a jsem, naivní.
Věřil jsem.
Doufal.
 
Jen jedno jméno si v něm nosím,
to jméno patří, lásko, Tobě.
Chtěl bych ticho nechat v hrobě
a stále slyšet znova a znova
od Tebe, ta dvě slova.
 
Pak jsi přišel a měl strach.
Láska.
To slovo, ze kterého jsi měl dříve obavy. Snad tě to dostihlo? Pochopil jsi, že to byla láska. Že toužil jsi po mě tolik, jako já po tobě.
Nebo to byl jen děs?
Tenkrát řekl jsi mi. „Miluji tě. Navždy.“
Naše polibky byly tak žhavé a plné lásky. Myslel jsem, věřil jsem, toužil. Ano. Já, naivně věřil v tebe, v tvoje slova.
Byl to snad jen sen, z kterého jsem byl drsně vyrušen? Snad jsi přišel, aby ses mi vysmál? Nebo se v tobě hnulo svědomí a ty jsi chtěl odpuštění?
Nevím, a asi to nikdy nezjistím. Ten den byl krásný, ale krátký. Ten čas, který nám byl vyměřen, si s námi krutě zahrál.
Ty polibky. Byly tak opravdové a žhavé. Ta noc. Věřil jsem, že nikdy neskončí. Usnul jsem v tvém náručí.
O to horší bylo, když jsem svoje oči rozlepil a tebe již nespatřil. To místo vedle mě bylo chladné, studené, tak neosobní. Nic nenaznačovalo tomu, že jsi tady byl.
Byl to snad sen, noční můra?
 
Potom by i v zimě zpívali slavíci.
Je však ticho věčné, nikdy nekončící.
 
Moje oči se naplnily slzami.
Položil jsem hlavu do dlaní a plakal. Po dlouhé době jsem plakal a stvrdil jsem, že i naposled. Kdybych v tu chvíli věděl. Kdybych jen tušil.
Bylo to rozloučení.
Ten telefon, který mě poté probudil. I v tu chvíli jsem doufal, že jsi to ty. Že voláš a budeš prosit za odpuštění. A já. Já ti odseknu a pošlu tě do horoucích pekel.
Jak jsem byl bláhový a pyšný. Nadutec.
Ta slova, mi v hlavě znějí doteď. Společně s tím, když jsi řekl. „Miluji tě.“ Ten hlas je však jiný a neosobní a říká. Sděluje mi: „Je nám líto, ale… zemřel. Jeho poslední slova byla, Miluji tě.“  
21.10.2008 18:36:56
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one