Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Jednorázovka na téma Severus a Hermiona.

Vzpomínky nám v mysli zůstanou

 

Hnědovlasá mladá žena, s věčně rozcuchanými vlasy, (tak si ji většina jejich přátel, pamatuje ze školních let) vyhlížela zamyšleně z okna. Bolelo ji srdce, měla je rozervané na malé kousíčky, které bodaly jako střep.
Po tvářích jí stékaly slzy.
I po tolika letech, ji bolela každá vzpomínka, každý záchvěv paměti na chvíle kdy byla šťastná, s ním. Tolik pro ni znamenal.
Zavrtěla hlavou, zvedla se a vyšla z pokoje směrem do kuchyně. Zastavila, zamyslela se, mávla několikrát hůlkou a posadila se, s obličejem v dlaních, ke stolu. Během vaření, mohla relaxovat, přemýšlet, vzpomínat.
Myšlenky se jí, svévolně, stočily na pohled jeho onyxových očí. Na jeho dlouhé a štíhlé prsty, kterými ji hladil, když si našli čas. Chviličku na to, být spolu.
Věděli, že to nikdy nebude napořád. Proč ale nedoufat?
 
„Miluji tě,“ šeptala v temnotě. Po její tváři stékaly slzy. Znovu, opět. Políbila jej na tvář. „Proč…“ umlčel ji polibkem. Divokým políbením, tanec vášně.
Nikdy nedoufala v to, že by se její sny mohly splnit.
Přitiskl ji na zeď. Nedovolil ji, aby zničila tento památný okamžik, chtěl si jej pamatovat. Potom, když už nebude moci nic z toho provádět.
Po chvíli se od ní odtáhl. Pozoroval ji, hodnotil.
Pootevřela ústa, chtěla něco říct, rty naběhlé, tváře zrudlé.
Znovu ji zastavil. Tentokrát položil na její rty, jeden ze svých dlouhých prstů. Druhou rukou zajel do jejích kaštanových vlasů. Vískal je, hladil, nechal je proklouzávat mezi prsty. „Prosím, nic neříkej,“ zašeptal.
 
„Zlato, jsem doma!“ vyrušil ji z myšlenek hlas muže, kterého si vzala. Muže, kterému slíbila věrnost, i ve vzpomínkách.
Nikdy ho nemilovala, snad v mládí. To však byla jen první, bláznivá a pubertální láska. S ním, s ním, to bylo jiné, opravdovější, dospělé.
Ano, nikdy ho nemilovala tak, jako jeho.
„Stalo se něco?“ zeptal se. V jeho hlase bylo tolik starosti, miloval ji. On si nezaslouží, aby,… Nemohla mu to říct, nesměla, zabilo by ho to.
Byla mu vděčná za to, že ji nezavrhl, za to, že jí dal šanci. Nemusel, ale dal.
Zavrtěla hlavou. Postavila se a došla k němu. „Nic, Rone. Nic se nestalo. Doopravdy nic,…“ dodala, když uviděla výraz v jeho očích.
„To kvůli němu?“
Zalkla se, musela mu lhát. „Ne, kvůli nám. Já, já, jsem těhotná.“
 
Stála na úpatí kopce a shlížela dolů, kde probíhala bitva. Poslední bitva, která měla rozhodnout o osudech všech, celého světa. Doléhaly sem výkřiky, bylo vidět mnoho paprsků. Slévaly se v jeden, ale nejvíce jich bylo zelených.
Musela čekat, nesměla dolů, slíbila mu to.
Posadila se do trávy, opřela se o jejich oblíbený strom a položila dlaň na svoje vystouplé břicho. Lehce se usmála, kopl. Věděla, že to bude kluk. Jejich syn. Syn Severuse Snapea a Hermiony Snape-Granger.
Nikdo to nevěděl, ani její rodiče.
Nemohla se na to dívat, nechtěla vidět, až,… Doufala, ale nebyla naivní. Myšlenky se jí zatoulaly na ten den, kdy se to zlomilo. Kdy pochopila, že jej miluje a on její city opětuje.
Zatočila se jí hlava. Jediné štěstí bylo, že seděla. Jinak by upadla. Položila si ruku na čelo, sálalo z něj teplo, hořela. „Co se děje,“ nechápavě zamumlala a pak celý svět zčernal.
 
Chvíli se na ni díval, mlčel. Poté se jeho tvář vyjasnila, usmál se a rozběhl se k ní. Vzal jí do náruče a společně s ní se roztočil. Za chvíli se zastavil, opatrně ji postavil na zem a starostlivě zašeptal: „Neublížilo mu to?“
„Jí, bude to holčička.“
„Jak,…“
„Vím to, já to vím.“ odpověděla. Objala jej a vydali se do obývacího pokoje. On se posadil na kanape, ona kousek od něj. Chvíli se přeměřovali pohledy a poté jej s pláčem objala. „Promiň, promiň, je mi to tak líto, všechno je mi to líto.“
„Pštt, to bude dobrý,“ konejšil ji. I jemu se v očích zaleskly slzy, i on si vzpomněl. „To se stává, lidé umírají, stále umírají.“ šeptal. „To já, měl bych… byla to moje chyba.“ pomyslel si. Nahlas však nepromluvil.
Každý z nás má právo na své tajemství. I ona ho měla, má. Ani jeden z nich však nevěděl, že jsou jejich tajemství stejná, skoro stejná.
 
„Tati,“ zašeptal a sklonil se k pomalu chladnoucímu tělu. „Tati, proč!“ Najednou kolem něj proběhl muž. Chlap v černém hábitu, s kápí na hlavě. Vytrhlo ho to z lítosti, pevně sevřel hůlku v prstech, až mu zbělaly klouby. „Ty,“ vykřikl.
Neznámý se otočil, masku na očích. „Weasley,“ zasyčel. „Co chcete? Nemám čas na vaše hloupé,…“
„Zabil jsi mého otce, zabil jsi Brumbála, zabil,…“
„Weasley, nevíte, co mluvíte.“ otočil se s úmyslem najít Hermionu. Boj skončil a ona musela do nemocnice, neměl jí dovolit ani,… Neměl připustit, aby sledovala něco takového, ne v jejím stavu.
„Stůj, parchante!“
Muž se unaveně otočil na slovně útočícího muže a sundal si masku i s kápí. „Neslyšel jste Pottera, udělal jsem to protože,…“
„Nezajímá mě to, něco jste jim nakecal, všem. Mě neoblafnete, mě ne,“ zařval fanaticky. V očích mu jiskřilo, od úst mu létaly sliny. „Nebudete mě poučovat, nejste můj otec,“ zalkl se. „A nejste ani učitel.“
„Weasley, ihned,…“ nedomluvil. To, co se stalo, nečekal, nečekal to ani Ron. Ve fanaticky rozšířených očích nejmladšího ze synů Weasleyových, se rozhořela dlouho potlačovaná nenávist a vyslovil to kouzlo. Kletbu, která se nepromíjí. „Crucio,“ zařval.
Nepřipravenému muži se rozšířily oči překvapením, pustil svoji hůlku z ruky a v bolestných křečích se začal svíjet na zemi. Trvalo to dlouho, dlouhé a nekonečné minuty.
„Dost!“ zařval někdo a vytrhl Ronovi z ruky hůlku. „Rone, pro Merlina, Rone, co jsi to udělal?“
 
Pevněji ji sevřel v objetí, slzy si našli cestu a pomalu vytékaly ven. „Hermi, je mi to tak líto.“ šeptal do jejích vlasů. „Mě taky, Rone. Mě taky.“
Odstrčila jej od sebe a upřela na něj své velké hnědé oči. „Víš, já,… Chtěla jsem ti něco říct. Já,…“ kousla se do rtu. Nevěděla jak dál. „Já,… Byla jsem už těhotná, čekala jsem dítě…“ odmlčela se.
„S kým?“ zašeptal, i když věděl, že odpověď ani slyšet nechce, věděl to, věděl. „Byl to on? Snape?“
 
Probrala se, všude byly přístroje, pípaly, vydávaly odporné zvuky, které… Porozhlédla se kolem. Bílo. Jak nesnášela bílou barvu, zcela automaticky si sáhla na břicho.
Nic.
Opakovala to znovu.
Nic.
Odhrnula přikrývku a naskytl se jí pohled na ploché břicho. „Kde je moje dítě!“ vykřikla panicky a omdlela.
 
Přikývla.
V jeho očích se na chvíli objevila nenávist, která však byla nahrazena strachem. Posunul se dál od ní, sklopil zrak a prohlížel si svoje ruce, jako kdyby na nich bylo něco zajímavého. „On, Snape. On… není, on není… mrtvý.“
„Cože? Co je to za hloupost. Říkali,…“
Zavrtěl nešťastně hlavou. „Možná by bylo lepší, kdyby ano, ale,…“ odmlčel se a upřel na ni svůj pohled. „Já, já,… mučil jsem ho,… myslel jsem,…“
„Rone?“ zašeptala nešťastně. „Ty bys přeci nikoho nemučil, tohle bys nedokázal,“ vysvětlovala mu jako malému dítěti, které neví, co mluví.
„Hermiono!“ vykřikl a postavil se na nohy. „Já vím, co jsem udělal a vím taky proč. Sice mě to neomlouvá, ale,… Zabil mého otce, Brumbála a tebe,…“ zavrtěl hlavou. „Co udělal s tebou, se všemi? Změnili jste se, všichni.“
„Ach, Rone,“ zašeptala.
 
Jen o několik pokojů dál, ležel v jiné posteli muž. Jeho černé vlasy splývaly po jeho úzkém, bledém obličeji. Spal. V umělém spánku již odpočíval několikátý den. Nikdo nevěděl, jestli se někdy probere. A jestli ano, jak na tom bude. Nikdo to nechtěl ani odhadovat.
 
„Oni, oni to vědí. Nechtěli tě rozrušovat.“
„Co vědí?“ otázala se nechápavě. „Oni vědí o tom, že jsi mučil Severuse? Oni vědí, že jsi zabil moje dítě? Oni tohle všechno vědí a nechají,…“
„Ne, tohle ne. Tohle neví nikdo, ani Harry.“
 
„Je a byl to vrah.“
„Pro Merlina, Rone! Myslela jsem, že jsme tě s otcem vychovaly lépe. Ta myslánka, my všechno viděli. Severus to udělal na Brumbálovu prosbu. On po něm žádal, aby ho zabil. On to musel udělat. Jinak,…“
„Mami, to snad ne! Ty ho budeš chránit! Po tom všem, co udělal? A co táta? Zasloužil by si, abychom pomstili jeho smrt. On ano,…“ rozplakal se.
„Hlupáčku,“ pohladila ho po vlasech. „Já to dám do pořádku, já se o to postarám.“ zašeptala. Přistoupila k tělu Severuse Snapea, pevně jej uchopila a přemístila se s ním ke sv. Mungovi. „Hermiona, Hermiona,…“ šeptal v deliriu. „Ona je tam, zachra…“
 
„Kdo to ví?“
„To, že jsem ho mučil?“ přikývla. „Nikdo, jen,… Ví to máma. Zaplatil jsem za to a stále platím. Prosím, odpusť mi, prosím.“
Zavrtěla hlavou, postavila se a odstoupila. „Já, já ti mám odpustit? A co bych ti měla odpouštět? Ne, měl bys zaplatit. Co spravedlnost? Jsi přeci Bystrozor, chráníš zákon a…“
„Co teď bude?“ zašeptal nešťastně, zlomeně.
Dívka, žena, udělala dva kroky vzad. Položila ruce na břicho a nechápavě zavrtěla hlavou. „Ta se ještě ptáš, ty, ty bastarde! Zničil jsi mi život! Chápeš to!“ odmlčela se. „Podáš žádost o rozvod ty anebo já? Jestli to neuděláš, tak,… Řeknu jim to, všem to řeknu. Ty víš, že jsem toho schopná.“
Sklopil hlavu. „Já vím, udělám to já, neměj strach.“
„Dobrá,“ otočila se k odchodu. „Nehledej mě, musím přemýšlet.“ Bylo to, to poslední, co od ní uslyšel. Vyklouzla z domu a chvíli na to se přemístila do nemocnice u sv. Munga.
 
„Kde je moje dítě?“ Byla první otázka, kterou položila sestře, která ji podávala nějaké léky. „Kde je sakra moje dítě. Musím vědět, co se stalo. Musím, musím,…“ šeptala nešťastně.
Sestra na chvíli přestala pracovat a otočila se na Hermionu. „Slečno,…“
„Paní,“ přerušila ji chladně.
Zdravotní sestra si odkašlala. „Omlouvám se, nevěděla,…“
„Hmmm, to jste si myslela, že jsem si dítě uhnala,… Vypadám snad jako děvka, nebo co?“ vykřikla a vzepřela se na loktech. „Řekněte mi konečně, co se stalo.“
„Ano, znovu se omlouvám. Měla byste se uklidnit.“ Na chvíli se odmlčela a posadila se na židli. „Nevíme, co se přesně stalo, ale vaše dítě nebylo možné zachránit, už… už. Ach. Bylo, mrtvé.“
„Děkuji a, omlouvám se… Já…prosím, nikomu nesmíte říct, že jsem,…“
Přikývla. „Ano, chápu.“
 
„Oddělení s následky po kletbě – Cruciatus.“ usmála se smutně na recepční na nemocničním příjmu. „Pan, Severus Snape.“
Oči sestry ji chvíli napjatě pozorovaly a poté se začaly věnovat záznamům. „Ano, pokoj 45, třetí patro. Nebude vás vnímat, neví,…“
„Ano, děkuji. Já,… jsem jeho žena. Nevěděla jsem, že žije. Znovu jsem se vdala a…“
 
„Hermiono Jane Grangerová, vezmeš si mě?“ otázal se nesměle a sklopil hlavu. „Miloval jsem tě skoro od první chvíle. Tolik let mi trvalo, než,… No, a teď se tě tážu. Chceš se stát mojí ženou? Sdílet se mnou dobré a zlé, dokud nás smrt nerozdělí.“
Dívce, nyní již ženě, po tvářích stekly prameny slz. Odhodila netrpělivě vlasy z obličeje. Zadívala se do nebe, kousla se do rtu. „Odpusť mi,“ zašeptala neslyšně.  Poté opět upřela zrak dolů, na rusovlasého muže, který klečel před ní. „Ano, přijímám.“
 
Ten samý muž, jen o pár let starší, seděl v ložnici a prohlížel fotografie. Na kterých byli ještě šťastní, bylo to tolik let, tak strašně dávno.
Zavrtěl hlavou, zavřel album a hodil jej na postel. „Zatracená práce,“ zaklel. „Jsem idiot, zatracenej idiot. Co jsem si myslel! Vždyť jsem zabil, málem zabil,…“ opravil se.
Postavil se a vyšel z pokoje, rovnou k baru. Zastavil se před ním a vytáhl tu nejlepší whiskey, jakou našel. Tu, kterou dostal od Harryho, když,…
 
„Brácho, já ji požádal o ruku a ona, ona,…“
„Odmítla tě?“
„Ne, naopak. Souhlasila.“
„Tak to musíme zapít. No, mám pro tebe taky novinku. Ginny, je těhotná!“
Druhý muž, nastávající novomanžel, poklepal nastávajícího otce po rameni a vyšli do města. Museli přeci zapít ty úžasné novinky.
 
Ležel v posteli, vypadal tak bezbranně. Jeho černé vlasy splývaly podél jeho souměrného obličeje. Pohublé lícní kosti a nos, vystupovaly z jeho tváře, jako pozůstatky po ničivé kalamitě. Ztěžka dýchal, chvěla se mu víčka a občas sebou cuknul. „To je na tom stále takto?“ otočila se tázavě na sestru, která ji do pokoje přivedla. Poté obrátila hlavu zpět k němu.
„Ano, vůbec se nezlepšil. Za těch pět let, co zde je, jste po čtyřech letech první návštěva. Zpočátku, po válce, se zde dveře netrhly, ale pak,… Zapomněli na něj, všichni,…“ ženě se zachvěl hlas.
Hermiona se na ní opět otočila. „Já nezapomněla, já,… Nevěděla jsem, myslela jsem,… Ach, pro Merlina.“ zmlkla a kousla se do rtu. „Byla to hloupost. Raději bych měla odejít.“
„Prosím, nechoďte! Když ho přivezli nebo spíš, když ho přinesla ta žena, neustále mumlal jméno. Bylo to, jako kdyby,…“ zamyslela se. „Ano, už vím. Hermiona.“
„To jsem já,“ zašeptala rozechvěle, strnulým hlasem. „On,…“
    
Dva roky po té nádherné svatbě a ještě velkolepějších křtinách, se celý jejich život vrátil do normálu. Zapomnělo se na to, že ještě před třemi roky, byla celá kouzelnická společnost (a nejenom ona) na pokraji zkázy. Nikdo už nemyslel na to, že zemřelo tolik lidí.
Kdo již neměl žádnou blízkou osobu a zůstal v nemocnici pro trvalé následky, nebo neměl šanci na vyléčení. Zůstal sám. I ten, který se významnou měrou zasloužil za to, že zlo padlo.
Zapomněli na něj i na jeho činy.
Jen jedno zůstala, snad právě proto, že neměla nikoho, o koho by se mohla starat. Všichni, kdo pro ni něco znamenali, zemřeli. Zbyl jí jen on.  
Vysedávala u jeho lůžka každý den, jeho stav se však neměnil.
 
„Myslánka. Ano, udělám to!“ ukončil své myšlenkové pochody a vyšel z domu.
Musel se projít, jeho mysl byla zatemněná. Jediné na co teď myslel, bylo, aby už byl konec. Musí to ukončit, musí. Přinesl jen bolest a…
Před ministerstvem se zastavil a zhluboka se nadechl. „Je to ta správná věc. Musím konečně udělat něco správně. Musím, pro ni, pro ně.“
 
„Mohla byste pro mě něco udělat? Já,… nemám, kde bych spala, nevíte o nějakém pronájmu? Musím mu splatit dluh, musím.“ zašeptala a očí jí vyklouzly slzy.
„Nemějte strach, já to vyřídím. Zatím se posaďte, zůstaňte tu s ním, potřebuje vás.“
 
Uběhlo několik dní a stav Severuse Snapea, se pomalu, ale jistě, zlepšoval. Pak, jednoho dne, se to stalo.
 
Seděla u jeho lůžka a držela jej za ruku, hlava se jí svezla na stranu, lehce zachrápala. Jeho dech se prohloubil, víčka se mu zachvěla. Prst na ruce, která ležela na přikrývce, se pohnul.
Žena oddechovala a nevnímala, že muž, kvůli kterému zde je, se pomalu probíral. Což se však za chvíli změnilo. Prsty, které ještě před chvílí volně spočívaly v její dlani, se také pohnuly, stáhly se a sevřely její.
Trhla sebou, otevřela oči a narovnala se. Chvíli nechápavě zírala před sebe, poté se podívala na ruce a poté až do jeho tváře. Víčka se mu opět zachvěla a on,…
 
Už několikátý den, byl jako tělo bez duše. Nic ho nebavilo, neměl na nikoho náladu. Neustále se rozčiloval kvůli maličkostem, až došla jednomu z nich, trpělivost. „Rone, pro Merlina, vzpamatuj se! Co se, sakra, mezi vámi stalo? Jak to, že se tady Hermiona neukázala už tolik dní. Co,…“
Zavrtěl hlavou, vyskočil na nohy a vyběhl z domu. Ve dveřích se ještě zastavil a zařval na ni. „Podal jsem žádost o rozvod! A neměj strach, důvod se brzy dozvíte. Všichni!“ zaječel a byl pryč.
 
Otevřel oči, zamrkal a pokusil se vzepřít na loktech. Snad se chtěl posadit. „Severusi,“ ozval se tichý ženský hlas odněkud zepředu. „Hermiono,“ zašeptal, jako kdyby se bál, že je to jen sen.  
 
„Avada Kedavra,“ ozval se z jednoho domu tichý výkřik. Poté následoval zelený záblesk a poté, ticho. Jen ptáci přestali na chvíli zpívat a pak se rozzpívali naplno.
 
Do domu, který spíše vypadal, že za chvíli spadne, přiletěla sovička. Spíš výr. Měl na sobě velký balík. Zmoženě přistal na kuchyňské lince a smutně zahoukal.
„Koho nám to čerti nesou?“ ozval se od sporáku bodrý hlas postarší boubelaté ženy. „Ty jsi mi pěkný pták. Co jsi mi to přinesl? Doufám, že dobré zprávy.“
Pták opět smutně zahoukal.
„Ty jsi,… Rone, pro Merlina, Rone, co jsi provedl?“ zašeptala nešťastně. Vrhla se k sově a odvázala dopis, který měl přivázaný na nožce. Balíku, si ani nevšimla. Rozechvělými prsty rozvázala stužku, která jej držela a poté se dala do čtení. Chvění ruky se pomalu změnilo v třes. Z ruky vypadlo na zem psaní a ženě se zhroutila k zemi. Pergamen pomalu dopadl na zem, bylo možné na něm přečíst: Mami, já… už dál ne…
 
Všichni se shromáždili v domě. Matka nechtěla za žádnou cenu říct, co se stalo. Nikdo z ní nedostal ani slovo.
 
„Mami, co…“
Mávla rukou na znamení toho, aby zmlkl. „Ron nám poslal vzpomínku a chce, abychom si ji společně prohlédli. On chtěl, abyste věděli, že,…“ odmlčela se a posadila se na židli. „Běžte, já to věděla, ale vy máte právo na to, abyste se to dozvěděli“
….
„Né,…“ ozval se po několika hodinách tichý výkřik z několika hrdel.
 
„Dejte prosím Hermioně tuto vzpomínku,“ ukázal na skleničku, kterou svíral v prstech. „Je na ní její jméno. Chci, aby si mě pamatovala i jinak. A ne jen jako zbabělce a vraha. Vím, že mě nepochopíte a nechci ani odpuštění. Nemohu ho žádat, po nikom, a po ní již vůbec ne. Mučil jsem Severuse Snapea, chtěl jsem jej zabít. Pomstit smrt všech, které zabil. Nechtěl jsem poslouchat, že to bylo jinak.“ setřel si slzy z tváře a pokračoval. „Nemohl jsem žít s vědomím, že jsem ublížil nevinnému člověku. Trvalo mi to tolik let, než jsem pochopil. Já, nemůžu už dál žít. Je to video. Harry vám vysvětlí, jak to funguje,“ zasmál se. „ Je to sranda, co?  Říkám vám něco, co už víte,… Nechci, abyste to viděli, sbohem.“
Rusovlasý muž se otočil a vyšel ze záznamu, chvíli se nic nedělo a pak obraz přešel v šumění.
 
Tou samou dobou, se v nemocnici sešli dvě srdce, dvě duše, které byly tolik let samy. Byly samy jen proto, aby mohly poznat, že patří k sobě.
  

   

 

29.01.2009 19:57:18
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one