Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Tato povídka volně navazuje na 7. kapitolu. Nebo lépe řečeno ji doplňuje.
Je o tom co se stalo s jedním z mudlovských přátel Isabel.

Jednorázovka. Kapitolovka je zde.
Mezitím co jsem se zabývala, malichernými problémy ve škole. Se v Londýně, blízko našeho rodiného sídla stala tragická událost, která od základu změnila můj život.

Bylo ráno.
Pět hodin.
Pomalu končila noc a za obzorem začínalo svítat.
Ale v uličce, kterou kráčel muž ze svojí ženou a jedenáctiletým synem byla tma.
Bylo ticho, ani lístek se nepohnul. Jako by měl nastat konec světa. Tato trojice kráčela rychle, neměli moc času. Za 10 minut jim odjížděl vlak a měli to ještě dost daleko.
Co však netušili, bylo, že tato cesta je jejich  poslední.
Chlapec se držel maminky za ruku a otec držel ji.
Náhle se přímo před nimi zjevil muž, nebyl sám. Objevovali se další a další. A nyní.
Ten muž si sundal kápi, kterou měl na hlavě. Uviděli jeho obličej a bylo vidět, že si oddechli. Poznali ho, nepředstavoval pro ně žádnou hrozbu.
Za chvíli měli poznat, jak hluboce se mýlili. Neznali ho, i když si mysleli, že ano.
Teď, už ne. Nebyl to již ten milý kluk, jak býval. Nyní byl krutý a zlý. Toužil po jediném. Sprovodit ze světa ty, kteří si podle něj nezaslouží žít.
A nebyl jediný, kdo si to myslel.
A právě mezi tyto "nežádoucí živly" patřili i Mosleyovi.
Měli zaplatit za to, čím jsou, za to, co nemohou změnit.
Osob přibývalo, za chvíli jich bylo tolik, že  Mosleyovi nemohli nic dělat. A jejich jediným přáním bylo zabít.
Bylo jim jedno, kdo to bude. Jen když to bude mudla. Dítě, ženy - kdokoli.

" Dobré ráno manželé Mosleyovi, Miky." Pozdravil ten muž, kterého znali.
" Dobrý, Nikolasi. My pospícháme na vlak, bohužel s tebou nemůžeme dlouho mluvit." Odvětil muž, a pevněji stiskl svoji ženu. A ona ho objala.
Měli strach.
Ale, on jim přece neublíží.
Ale, co oni?
Znali ho, přeci již od narození. Jeho a jeho sestry.
" Ale? Já vás zdržuji? To, to mě mrzí." Dodal, ale bylo vidět, že to není pravda.
Z ničeho nic se ozval něčí smích, byl všude. Byl chladný a . . ., a krutý.
Chlapec se ulekl a ohlédl se.
Ze směru odkud vycházel se najednou vynořila postava, která promluvila.
" Kohopak to tu máme? Kdo bude ten, sťasný - mudla, který? Ale? Přímo celá rodina. No, není to skvělé?" A rozhlédl se kolem sebe.
Pár okolostojících osob v černých kápích se přidušeně rozesmálo.
Jedním rázným pohybem své pravé ruky, ve které svíral nějaké "dřevo" je umlčel. Ti kteří předtím přistoupili blíž se o krok vrátili zpátky na svá místa.
" Nicky? Nikolasi, ty je určitě znáš." Podíval se po jejich známém.
" Ano. Pane, znám je. A rád ukončím jejich bezcenné životy."
" Nicku? Co to říkáš. Vždyť, . . ."
" TICHO ! ! ! " Vykřikl, ten muž. A do toho vyslovil další, nikdo z těch tří mu nerozuměl, ale on namířil hůlkou na muže. " Crucio ! "
Ta bolest, která následovala.
Na muži bylo vidět, že je to něco nesnesitelného, zhroutil se na zem a křičel, řval bolestí.
Po dlouhých mukách a výkřicích bolesti, ten muž svoji hulku sklonil.
Muž se stále válel po zemi. Jeho žena a syn jen vyděšeně zírali.
Žena se vrhla ke svému muži. Klekla si vedle něj. Plakala a křičela. " Nee. Dost, prosím. Nechejte ho, proč, co chcete? "
" Imperio" Vykřikl znovu ten muž a namířil svojí hůlkou na ženu.
Přestala prosit. Postavila se a netečně se dívala na svého muže.
Trpěl bolestí, kroutil očními bulvami až mu bylo vidět bělmo. A syna, který plakal a tiskl se k ní.
Odstrčila ho, až spadl na zem.
Nechápavě se na ni podíval. Se strachem v očích se rozhlédl. Postavil se a podíval se kolem sebe. Nechápal co se stalo.
Vždyť Nicky si s ním hrál, když byl malý. A je to bratr jeho kamarádky Isabel.
Proč to tedy dělá? Znovu se rozhlédl a pak promluvil, nechápavě. „Tati? Mami?“
„Ach, jak dojemné.“ Poznamenal sarkasticky ten vysoký muž.
„ Promiňte mi moji nezdvořilost. Vás již všichni znají. Ale JÁ jsem se vám ještě nepředstavil. Dovolte, abych napravil svoji chybu.“ Řekl povýšeně. „ Dovoluji si vám oznámit, že máte to potěšení poznat vznešeného Lorda Voldemorta. Jsem ten, kdo rozhoduje o životě a smrti. A ve vašem případě, to bude SMRT.“ Lehce se uklonil a z pod kápě pozoroval jejich reakci.

Samozřejmě nikdo z těch tří nechápal. Bylo to přirozené. Kdo z mudlů by ho mohl znát, když se o něm nemluví.

Někdo k chlapci přistoupil, chytil jej za rameno a hrubě ho stiskl.
Pocítil trhnutí v okolí pupku. Svět se s ním točil. Bylo mu zle.
Najednou se objevil v domě. Byl temný, vlhký a smrděl zatuchlinou a hnilobou. Vedle něj stál muž s kápí. Za pár chvil se kousek od něho objevil otec a matka v doprovodu dvou dalších postav. Odstrčili je, až dopadli na zem.
Chlapec si sedl a schoulil se, měl strach.
Isabel, mu jednou povídala o muži. Který si tak nějak říká. Říkala.“Je krutý a nemá rád lidi jako jsi ty.“ Nemá rád ty, kteří neumí čarovat. Jsou tzv. nečistokrevní a nebo u nečarujících rodičů narozeni.
Věděl, že umře. Nevěděl však kdy a jak.
„Nechejte je prozatím zde. Pak se k nim vrátíme.“ Promluvil ten, který mučil jeho otce. Zatím se jim nikdo z nich neukázal. Až na Nikolase. Na chvíli v něm vzplála malá jiskřička. Třeba je nakonec pustí, nemohou přece říct, kdo to byl, neznají je.
Přisunul se blíže k matce. Chytil ji za ruku a pohladil ji po ní. Nereagovala, nedala vědět, že ho vnímá. Rozplakal se. Potřeboval, aby na něj někdo mluvil, potřeboval utěšit.
Pak se přesunul k otci. Ten také nevnímal, ale proto, že omdlel od bolesti.
Nevěděl co má dělat. Znovu se schoulil, ulehl a usnul.

Probudilo ho,jak ho někdo hrubě uhodil a táhl ho po zemi. Nemohl křičet, nešlo to, něco mu v tom bránilo.
Ocitl se na vyvýšeném místě. Nechápal, jak se sem dostal?
Kolem něj se začli zjevovat lidé v kápích. (Deža ví - nevím, jak se to přesně píše, napravím)
Stáli se sklopenými hlavami. A na křesle, které stálo přímo naproti chlapce seděl TEN muž.
Všichni jako na povel sundali kápě a uklonili se svému pánovi.
A v tu chvíli zhasla v chlapci i ta malá jiskřička naděje, která v něm doutnala.
On je sjel jedním pohledem. A spočinul jím na chlapci.
A pak.
Sundal si kápi.
To co bylo pod ní? Nic strašlivějšího chlapec neviděl, a také už nikdy neuvidí. Nebyl to už ani obličej člověka, byl to hadí obličej - nebo maska?
A ty oči!
Byly rudé, přímo žhnuly.
Chlapci se v hrdlě zrodil výkřik, vyděšený výkřik. Ale, nešlo to, nešlo křičet. Mohl svůj vyděšený pohled pouze odvrátit.
To již, ale vedli jeho rodiče.
Matka stála netečně, koukala se na syna. Nebo spíše skrz syna, jako by ani nebyl.
Jeho otec ležel zhroucený. Prosil, aby neubližovali jeho synovi. Nikdo jej však neposlouchal.
„Vždyť je to ještě dítě.“ Vykřikl.
Na to reagoval ON. „Crucio!“
Poté namířil na jeho ženu a zašeptal „Imperio!“
Jeho matka.
Začala se smát, dívala se na bolest svého muže a smála se. Smále se a křičela. „Ještě, ještě,...!“
Chlapec tomu nemohl uvěřit. Teď už nechápal nic. Chtěl jen spát, spát a už se nikdy neprobudit. Oči se mu zavírali, ale mozek jako by nechtěl. Ale pak - jako by někdo vypnul zvuk. Neslyšel nic, jen viděl.
A najednou to bylo zpět, zpět v plné síle Zavřel oči, ale uši slyšely. Slyšely smích jeho matky. Radovala se z bolesti, bolesti svého manžela. Toho, koho měla milovat. A nevnímala nic jiného, ani svého syna.
Místností se ozýval smích, byl všude, odrážel se od stěn. Výkřiky radosti se mísily s výkřiky bolesti.
A pak. Pak zyzněla pouze dvě slova „ Avada Kedavra!“, a záblesk zeleného světla. Nebylo již slyšet žádné výkřiky bolest, jen smích.
Který se později změnil ve výkřik bolesti - pochopení.
„ Proboha!!! Jesse!!! Co se ti stalo?“
Byla to jeho matka a mluvila na svého muže. A pak vykřikla. „ NEEEEE.“ a zhroutila se vedle něj.
Znovu zazněla ta dvě slo. A pak, bylo ticho.
Chlapec otevřel oči. Na zemi ležela jeho matka s otcem. Oba bez života. Měli široce rozevřené oči. Prázdný pohled, plný bolesti.
Rozhlédl se kolem sebe. Všechny pohledy se stočily k němu. A pak někdo z nich promluvil. „Co, s ním?“
To co se ozvalo v odpověď ho znovu uvrhlo do pocitu beznaděje.
" Nechejte ho prozatím zde. Ať se pokochá pohledem."
Odešli, nechali ho tam samotného. Pomalu se přiblížil k jejich tělům.
Sedl si vedle a kroutil hlavou.
Nepromluvil, neplakal.
Jen seděl.
Byl v šoku.
Nevnímal čas. Jak dlouho seděl na studené zemi?
Nevěděl. Ale pak, ozvali se kroky. Někdo jej vzal a odnesl, objevil se doma, on i jejich těla.
A pak.
Potřetí uslyšel ty dvě slova, uviděl zelený záblesk.
Před očima mu proběhl jeho dosavadní život. Krátký čas.
Věděl, že nikdy neuvidí své přátele. Neřekne jim. že je má rád.
Nepozná lásku.
Už nic nebude.
A pak,...

Našel je jeho přítel. Přišel se podívat. (byli tam již třetí den)
Byli dohodnutí, že půjdou ven. Nikdo neotvíral, a proto vešel. To co viděl, do nejdelší smrti nezapomene.
Na zemi leželi tři mrtvá těla.
Muž vypadal hrozně - samé šrámy a krev.
Žena i chlapec však leželi jako by spali. Byli studení, studení jako led.
Výkřik se rozlehl domem. A pak už jen ticho.

Mickey si sedl vedle svého přítele Patrika a rozplakal se.
Seděl tam dost dlouho.

Najednou uslyšel hlas, otočil se. Stál tam muž. Byl to, Nicolas Writte. A mluvil na něho.
"Vezmu tě domů, pojď." Natáhl ruku.
Patrik ho s důvěrou za nabízenou ruku chytil.
A pak, ucítil trhnutí kolem pupku. Svět se točil.
Objevil se na temném místě.
Nick ho od sebe odstrčil, až dopadl na tvrdou zem.
"Co to děláš? Já, já chci domů." Zavzlykal
"Toto, je teď tvůj domov." Rozesmál se Nick a odešel.
Chlapec se schoulil v rohu místnosti a plakal. Myslel na to, co se stalo jeho příteli a jeho rodině. Kdo si na mě vzpomene, když se nevrátím? Nikdo o mě nebude mít starost.
Snad jen.
Ano, Michael a Isabel, oni budou nešťastní.
Zatím žiju, ale jak dlouho?
Proč?
Jak to?
Stále dokola si kladl tyto otázky a věděl, že na ně možná odpověď nikdy nenalezne, ale třeba to bude vědět dřív, než si myslel.
Co, že říkala Isabel?
Ano - říkala, že se s ní nemusím bát. Zkusím na ni myslet, třeba to pomůže?
A s touto myšlenkou usnul.

Probudil ho, anebo lépe řečeno, byl probuzen úderem do hlavy. Někdo do něj totiž strčil a on narazil hlavou o roh stolu.
Ucítil, že mu po tváři teče něco vlhkého. Sáhl si na čelo, byla to jeho krev.
Podíval se na toho, kdo ho takto probudil. A překvapeně rozevřel oči. Byl to Nicky.
"Dělej, zvedej se. Nemáme čas." Vyzval jej neurvale.
" Proč, proč to děláš?" Zeptal se ho se slzami v očích.
"Protože mě to baví."
"A co Isabel, ta by s tím nesouhlasila. Ví to. Ví co děláš, že ubližuješ,..." Dál se nedostal. Ten muž, jeho přítel ho znovu uhodil a začal rozčíleně vykřikovat.
"Neví o tom. Ale měla by s tím začít, měla... Nechci,..." Nedořekl, chytil chlapce a táhl ho za sebou.
Pak si to, ale rozmyslel a něco zamumlal. Mickey ztuhl a vznesl se do vzduchu. Nemohl nic dělat, vůbec nic.

A pak. Byli v rozlehlé místnosti.
V té samé, kde byli mučeni Mosleyovi, ale to ten chlapec nevěděl.
Jeho čekal podobný osud.
Byl plně v moci bratra své kamarádky. Teď si to chtěl pořádně užít, ne tak jak s Mosleyovými.
Nechtěl být nikým ani ničím rušen.
To, co si připravil pro toho chlapce bylo děsivé.
Chtěl ho mučit.
Mučit tak dlouho, až zapomene, kdo je. Bude chtít zemřít.
Ale on, on mu to neusnadní.
Bude žebrat o milost, ale ta nepříjde.
Bude si přát, aby se nikdy nenarodil.
Zblázní se,...
22.01.2008 18:15:47
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one