Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)


Náladovka?

Otázky bez odpovědí


Každé ráno, když rozlepím svá víčka. Spadne mi pohled na tvoji fotku. Tak strašně moc jsem si přála, aby naše společné chvíle byli stále stejné. Nikdy však nebude nic tak, jak jsme si přáli. Ty jsi odešel a nechal mě tu samotnou. Nás. Nechal jsi nás napospas těm lidem, kteří si říkají – tvá rodina.
Nikdy tu nebyli pro nás, ale pro tebe. To ty jsi byl jejich světlo, jejich jediná naděje.
Sliboval jsi,… Tolik jsi mi to ho slíbil a já? Věřila jsem ti, jak já byla bláhová. Odešel jsi od nás, ani rozloučení nám nebylo dopřáno.
Proč?
Ptám se stále dokola.
Ale nikdo, nikdo mi neodpoví. Tolik jsem se snažila dát ti lásku, ty jsi ji bral a něco z tvého srdce tu zbylo i pro mě. Je to však jen zlomek, nic proti tomu, co jsi dal světu.
Svět a ostatní tě znají víc, než já, a tvůj syn. Vzali mi tě. Když se podívám na něj, vidím tebe a vím. Vím, že bys byl hrdý, hrdý na svého syna. Vypadá jako ty, chová se jako ty, ale ty, ty to nejsi.
Proč?
Tato otázka mě víří v hlavě. Je to jako kolotoč, který nejde zastavit. Jediná má naděje žije ve vzpomínkách a v mém srdci.
Vrátíš se?
Anebo je to jen pouhý můj tajný sen? Jak by ses mohl vrátit? Z cesty kterou ses vydal, z té není návratu. Je to již měsíc, co naposledy jsi mě políbil. Nás, mě a svého syna.
Slíbil jsi: „Já se vrátím.“

Osud nám však nebyl nakloněn. Mnohokrát se od nás ta, která nosí kosu, mnohokrát se od nás odvrátila. Tentokrát však museli jsme zaplatit. Nikdo a nikdy ji neobelstí. Může se jí jenom vyhýbat, ale ona, ona udeří. Udeří v tu chvíli, kdy to nečekáš. Nemohla jsem ti říct, že už nebudeme jen tři. Ta fotka mi tě bude připomínat a oči, které má ta, kterou jsi nepoznal, tu budou se mnou. Vzpomínky zůstanou, ale i ony vyblednou.
V srdci však navždy bude jizva, rána, kterou již nikdo nezacelí.
Na nebi se třpytí hvězda a druhá. Koukni, padá. No tak, něco si přej. Ano, já bych si přála. To, co jsem si přála poprvé, když jsi to řekl. Nic však nedokáže vrátit čas, čas, který nám byl dopřán byl krásný.
Byl krásný, bohužel krátký.
Vysvětlení?
Proboha, jak jim mohu vysvětlit?
Říct?
Tatínek se už nevrátí!



Co to?


Seděl na okně a díval se ven, možná ani nic neviděl, jen zíral. Jeho pohled byl nepřítomný. Díval se jako kdyby mino. Někdo vstoupil, ale on nevnímal. Kroky se pomalu přibližovaly, až zcela utichly. Bylo slyšet zrychlený dech a pak nakřáplý hlas promluvil: „Odpusť!“ Dotyčný, na koho byla tahle slova mířena, se neotočil astále zíral ven do ztracena. Nově příchozí se posunul blíž a položil nehybné postavě ruku na rameno. Ten ji však trhnutím ramen shodil a vzdychl.
Omlouvám se ti, nemělo se to stát! Vím, že mi to neodpustíš, ale chci abys pochopil. Mám tě rád, chvi pro tebe jen to nejlepší.“
Od okna se ozval smích a poté i ledově klidný hlas. Byl jistý a rozlobený. „Ty máš někoho rád? A mě? Děláš si legraci! Proč mě tedy nutíš do něčeho co nechci. Já ji nemiluji, ona není pro mě! Není a nikdy nebyla.
V mém srdci už není pro někoho jako ona místo. Je obsazené,... to by jsi nepochopil.“ Stále seděl otočen zády ke svému otci. Nestál mu za jeden jediný pohled. On si to však nechtěl nechat líbilt. Surově ho chtil za rameno a otočil si jej čelem k sobě. „Kdo je to!“
V očích jeho syna se na chvíli mihl strach, který byl překryt nenávistí. „Co bys mi uděla kdybch ti řekl, že...“
Zespodu se ozval výkřik a poté se celým domem rozezněl smích.
Nebyl to příjemný smích, ale šílený, plný radosti z bolesti kterou působil ostatním kolem sebe.
Pak se rozrazily dveře a v nich stál... „Už mu nebudeš ubližovat!“
Celým domem se táhl hrozný puch.
Zápach byl cítit po celé ulici. Nikdo netušil, odkud přichází.
Až jednoho dne!
Přijeli vzdálení příbuzní. Jaký byl jejich údiv, když jim nikdo neotvíral.
Zavolali policii, která se dovnitř dostala vylomením dveří z pantů. Děs, který je čekal nemohl nikdo z nich tušit. Ten puch se rozléval po celém domě. Centrum měl v horních patrech. Došli k pokoji. Podle nápisu na dveřích patřil Garrymu. Byl to nejmladší syn majitele domu. Opatrně otevřeli dveře. První kdo vstoupil dovnitř s výkřikem vyběhl a vyzvracel obsah žaludku. Jeden z policistů vešel a zašeptal: „Proboha!“
Na zemi ležel muž. Možná to byl muž anebo ne. Z těla nezbylo nic co by dalo vědět jaké je pohlaví oběti. Bylo rozsekáno. Části těl byly roztaženy po celém pokoji.
To je Fred! Poznal jsem ho podle toho zubu,“ zašeptal jeden z mužů a vyběhl z pokoje.

Celé měsíce trvalo než zjistili, že jejich syn zmizel a nejspíše s stál za tím, co se stalo. Nikdy však nenašli ani jeho ani toho muže, který byl ten den viděn v jeho blízkosti. Celé tohle děsivé divadlo se stalo jedním z nemnoha nevyřešených případů v jejich městě.












31.03.2011 15:44:37
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one