Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Návrat domů, kde se všemu musí postavit čelem, ale nic není takové, jak se zdá.
Smrt je všude.

Pohřby a nový začátek?

Musela jsem zajít za Brumbálem. Tedy, oprava. Za profesorem Brumbálem.
Musel mi povolit návrat domů. Na pohřeb mých přátel.
Zatím nebylo zjištěno, co se doopravdy stalo. Ale na jejich pohřbu jsem prostě nesměla chybět.
Došla jsem před chrlič, který strážil vstup do jeho pracovny. A potichu jsem zaklela. „Sakra, kde mám zjistit to heslo.“
Najednou se začal otáčet a ukázal mi cestu.
Vyjela jsem nahoru, zaklepala na dveře a počkala na vyzvání.
„Slečno Isabel, poďte.“
Vstoupila jsem a zavřela dveře.
„Já bych se...“
Přerušil mě. „Ano, můžete jít, ale musí s vámi jít někdo jako dohled. Nejlépe,...“
„Jen ať to není Marge.“
„...bude, když s vámi půjde, pan profesor Křiklan.“ Pokračoval jako bych nic neřekla. Otočil se ke mě a usmál se.
„Děkuji pane řediteli. Ale měla bych na vás ještě jeden dotaz. Mohla bych mít na hradě psa? Já, já se o něho budu starat, bude hodnej a nebude dělat žádnej bor..., neplechu. Doopravdy.“
Znovu se usmál, podíval se na mě přes brýle a přikývl. A dodal.
„Ano, jistě. Proč ne. Když se za něj zaručíte. Ale. Teď by jste měla jít. Mám tu ještě něco na vyřizování.“ A pohledem mě popohnal k odchodu.
„Ano. Děkuji. A mohu sebou vzít i nějaké přátele?“
„Ale jistě. Proč ne. Ale pouze dva.“
A s tímto jsem odešla. Jako duch jsem se ploužila nazpět do věže. Bylo mi z toho všeho zle. Zítra musím na pohřeb. A ještě si musím vybrat dva ze svých přátel, kteří by tam mohli jít se mnou. Bude však někdo z nich chtít?
Věděla jsem, koho vezmu určítě. Selene.
Nevěděla jsem jistě, proč.
Ale asi ano.
Aby viděla jak je to odporný zabít někoho ve víře, že si to zaslouží.
Kdo bude ten druhý? S tím jsem si lámala hlavu, až do pokoje.
Prostě se zeptám, kdo se mnou bude chtít jít.
Lehla jsem si, zavřela oči a usnula. Spala jsem jen chvíli, ale asi se mi to jen zdálo. Protože se mnou někdo cloumal a dost nahlas křičel.
„Isabel! Probuď se! Budím tě už půl hodiny. Spala jsi jako zabitá.“
Rozespale jsem rozevřela oči. A podívala se na toho, kdo mě tak ruší. Byla to Lily.
„No konečně. Myslela jsem si, že jsi vypila nějakej ten svůj lektvar.“
Neodpověděla jsem jí, ale zeptala se na něco jiného.
„Lily. Nevíš jestli by se mnou někdo nechtěl jít na ten pohřeb?“
Soucitně se na mě podívala a přiškrceným hlasem zašeptala.
„To víš, že jo. Kdokoliv. Já půjdu moc ráda.“
„A nebude ti vadit, že chci. Že chci, aby šla Selene?“
Podívala se na mě tím svým záhadným pohledem a řekla.
„Proč by mi to mělo vadit?“
„No. Ona je ze Zmijo...“
„A TY si myslíš, že mi to vadí?“
„Ne. Promiň. Já jsem strašně zmatená. Potřebuju oporu. A hlavně. Chci, aby věděla co dělají takový jako Voldemort.“ Zašptala jsem a po tváři mi skanula slza. Sama samotinká. Ihned jse ji setřela. Sedla jsem si na postel a usmála se na ni.

Než jsem se nadála, byl tu den D.
Z Křiklanem jsme byli dohodnutí na 7 hodinu ráno. Pomocí přenášedla jsme se měli dopravit do mého domu. Odkud jsme s měli jít směr starý hřbitov.
Cestou jsem měla v p1ánu vyvěsit, inzerát o tom, že hledám psa.
Ochránce: dobrácký, ale i neústupný. Nejlépe štěně, na výcvik. Velkého vzrůstu.  Něco jako “Novofunland..“
Vzbudila jsem se ten den již v pět hodin ráno.
Bylo mi zle.
Nevěděla jsem jestli to přežiju, jestli se nesesypu.
Na jídlo jsem neměla sni pomyšlení.
Totálně zničená jsem se vyhrabala z postele. Umyla se a oblékla si černé šaty.
Podívala jsem se do zrcadla.
Úplně jsem se vylekala, když jsem uviděla, co se to na mě z toho zrcadla dívá.
Kdybych nevěděla že jsem to já asi bych vykřikla.
Ty kruhy pod očima a ta bledost.
No co říct i smrt by mi mohla závidět,.
Znovu jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Kysele se usmála a zašeptala. “Ty teda vypadáš.“
A s tím jsem se od zrcadla odvrátila a vyšla z pokoje.
Sestoupila jsem do společenky a tam se zhroutila na svá oblíbené místo u krbu a položila si hlavu do dlaní.
Tak mě tam našla Lily.
“Isabel, ty jsi mě vyděsila.“
“To proto jak vypadám?“
“Ne. To ne. Ale, nevěděla jsem, kde:. jsi. Bála jsem se, že... To je fuk. Tak co, půjdeme zatím dolů počkat na Selene a profesore?“
Vykouzlila‘ jsem na tváři něco podobného úsměvu a zvedla se.
“Jasně. Hlavně se musíš nejíst Lily. Aby jsi se nesložila.“
Podívala se mi do očí a chytila mě z ruku. “lzi, ty musíš něco sníst vypadáš jako by jsi se měla každou chvíli zhroutit.“
“Lily. To je v pohodě. Já nemám náladu jíst.“
Sešly jsme až do síně, kde jsme se posadily ke stolu.
Bylo půl sedmé.
A čekali jsme na profesora Křiklana.
Přišel, nebo spíš přifuněl za pět sedm,  Selene přišla s ním.
“Děvčata vy nebudete nic jíst?“ Křičel na nás už od dveří.
“Ne, pane profesore.“ Odvětily jsme mu dvouhlasně.
“Tak dobře. Já vás odvedu k přenášedlu. A přemístím se s vámi. Na hřbitov s vámi nepůjdu. Počkám v domě slečny Writte.“
Jak mluvil přeskakoval mu hlas.
Pak již klidněji dodal. “Máte nějaké otázky?“
Když se žádná z nás na nic nezeptala jen přikývl a řekl: “Tak dobře. Nic. Můžeme tedy jít.“
Přemístili jsme se kousek od našeho domu. Který byl pod Fideliusem. A tam na nás čekal můj otec. Za tu dobu co jsem zde nebyla se toho hodně změnilo. Okolo celého pozemku byla silná ochranná kouzla.
Přivítala  jsem se s otcem i matkou. Můj bratr byl mimo město. Nemohla jsem tomu, uvěřit. Vždyť se s ním přátelil také. Byli něco jako jeho mladší bratři.
(Kdybych  v té době věděla co vím teď. Asi bych to, určitě bych to, neřekla‘!)
Otec se na mě díval soucitně a matka si mě přitáhla k sobě e zašeptala. “Je mi to líto, doopravdy.“
V duchu jsem se usmála.
Neměla je ráda, nesnášela je.
Ale jejich smrt by si určitě nepřála.
“Mami, tati. Tohle jsou moje kamarádky. Lily a Selene. A ten pán, to je náš profesor lektvarů …“
„Křiklan. Profesor Křiklan jméno mé. Moc mě těší, že poznávám, osobně poznávám Vás pane ministře, a Vaši okouzlující ženu. Vaše dcera je nesmírně nadaná,…“
Dál jsem nevnímala, kdyby nebyla situace vážná, asi bych se rozesmála.
Ale teď. Jen jsem se otočila k holkám a obrátila oči v sloup.
„Tati, mami. Měli by jsme jít.“ Přerušila jsem Křiklanův chvalozpěv.
„Miláčku.“ Řekla matinka. „Já ani táta s vámi na hřbitov nepůjdeme. Máme něco na vyřizování. Příjde sem Michael s matkou a Elizabeth…“
„Cože? Ale proč nepůjdete? Byli to moji.. Aha, jasně. Neměli jste je rádi. A nelitujete toho, co se…“
„Isabel! Jak to můžeš říct?!“ Vykřikl šokovaně otec.
Nic jsem neřekla. Jen jsem se opřela o strom a obrátila obličej k nebi. V očích mě pálili slzy.
„Tak dobře.“ Odvětila jsem. „Měli by jsme jít. Holky, pojďte. Čekají na nás před domem.“
„Jak to víš?“ Vyhrkly dvojhlasně
„Ano, jen běžte.“ Přitakal otec a chtěl mě obejmout.
Vysmekla jsem se mu a rozvážným krokem jsem se vydala ven.
Holky šli vedle mě. Dívali se na mě. Cítila jsem na sobě jejich pohledy.
Mezi námi byla nevyřčená otázka.
Zastavila jsem se a vyhrkla. „Vím,…“ Rozhlédla jsem se kolem a ztišila hlas. „Já jsem to říct nechtěla, ale. Prostě to ze mě vyletělo. Pochopte mě. Byli to moji přátelé.“
„Isabel. To je v pořádku. Trochu nás to šokovalo. Ale, máš právo na to, cítit se tak, jak se cítíš. Jsi v šoku a…“
Nedokončila, protože jsem ji skočila do řeči. „Ty Selene něco víš? Víš něco o tom, kdo to byl?“
„Ne, to nevím.“
„Tak dobře. Měli by jsme jít, aby nečekali moc dlouho.
Budou se vám líbit.“ Usmála jsem se na ně.
Když jsme došli mimo pozemky uviděla jsem je. Kráčeli pomalým krokem. Paní Howardová a Michael. A přímo k nám tryskem mířila Elizabeth.
Přiběhla rovnou až ke mně a objala mě.
„Isabel. Já jsem tak ráda, že tě zase vidím. I když, za těchto okolností.“
Cítila jsem jak se chvěje. Měla je ráda. Byli to její přátelé.
Chápala jsem ji. A proto jsem ji k sobě přitiskla pevněji.
Je jen o rok mladší, ale vypadá na méně, tak na 9 let. Křehká, malá a tmavovlasá. Ale jinak silná, dost silná.
Mám ji ráda.
Je pro mě něco jako sestra. Mladší sestřička, kterou musím chránit.
„Dobrý den paní Howardová. Ahoj Miši, Beth. Tohle jsou moje kamarádky - Selene a Lily.“
Představila jsem je navzájem.
„Dobrý den, ahoj.“ Pozdravili se navzájem.
Paní Howardová mě objala.
Beth se mě chytila za ruku.
A vykročili jsme směr hřbitov.
 
Na hřbitově mnoho lidí nebylo.
Obřad měl začít v devět hodin. Měli jsme ještě půl hodiny času.
A pak jsem si to uvědomila.
Nemáme kytky.
Sakra, co jsme to za truchlící, když nemáme kytky!
Proto jsem ostatním řekla, že se od nich na chvíli odpojím.
Přišla jsem na jedno odlehlé místo.
Všude kolem byla jen suchá a holá zem. Ale tady. Tady byl trs trávy a v té trávě rostly kytky.
Byly to kopretiny a nebo sedmikrásky. (Nikdy jsem se v nich nevyznala.)
Oblíbené květiny paní Mosleyové.
Jaká náhoda. Nebo spíš záhada, a nebo snad, zázrak?
Ohnula jsem se a několik jich utrhla.
Narovnala jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Nikde nikdo.
A tak jsem se vrátila k ostatním se květinami v ruce.
Byl zrovna čas.
Pomalým krokem šli na místo jejich posledního odpočinku, přidala jsem se k nim.
Obloha se zatáhla, zahřmělo a začaly padat první kapky.
„Jako by příroda plakala. Nad tím, co se stalo“, zašeptala Selene.
Jen jsem přikývla, cítila jsem jak mi slzy stékají po tváři. Nesnažila jsem se je otřít, ne. Teď už ne.
Kněz mluvil, mluvil a mluvil.
Pro mě to byla prázdná slova. Neznal je, nevěděl co jsou zač. Neměl ani tušení čím si museli projít. Nevěděl jak trpěli a proč.
Vůbec nic nevěděl. Nevěděl nic.
Jakmile skončil obřad hodila jsem do otevřených hrobů květiny. Do každého po dvou květech.
Čtyři hroby, hroby ve kterých. Ne, nešlo to. Nemohla jsem na to myslet. Bylo to smutné. Ba co víc, bylo to hrůzné.
Ten důvod. Byl to jen malicherný, problém. Bezdůvodné vraždění. Ale proč?
Všichni pomalým krokem odcházeli, jen já jsem tam stále stála.
Elizabeth přišla až ke mě a zatahala mě za ruku. „Isabel. Chceš vědět tajemství?“
Otočila jsem se na ni a přikývla, kdybych promluvila asi bych to nezvládla.
Ale, to už ji volala její matka.
Beth odběhla. Ale ještě se na mě smutně usmála a řekla. „To zvládnem.“
Nechápala jsem.
„Já to tajemství vím taky. Já a máma odjíždíme do severní Evropy, kvůli tomu, co se stalo a co se stále děje. Nejsme tu v bezpečí. Beth zůstává v Británii, protože od září nastupuje do nové školy,...“
Nedořekl, protože i jeho máma zavolala.
Ještě z dálky zavolal: „Bude bydlet do té doby u vás.“
Zamyslela jsem se. Co tím chtěl sakra říct?
Ještě jsem za ním zavolala. „Zatím ahoj. Nashledanou. Ještě se uvidíme.“
Kdybych jen věděla, že se tak moc mýlím. I když, jen z poloviny.
 
Doma jsem si zaskočila do svého pokoje. Vzala jsem si pergamen a napsala na něj vzkaz pro Rhywese.
 
            Ahojky Rhywe.
  Moc se omlouvám, že jsem se dlouho neozvala. Nemůžu na tebe čekat. Ale chtěla bych tě požádat jestli by jsi nemohl podat inzerát do Denního věštce. Chtěla bych psa. Ber to jako dar k mým narozeninám.
Něco jako Novofoundlandský pes.
 
                                                                                                          S láskou Isabel.                                                                             
Zatočila jsem ho, zajistila stužkou a sešla nazpátek do haly. Tam již všichni čekali.
Křiklan měl růžové tváře a blaženě se usmíval. Asi se napil.
Podala jsem list matce se slovy. „Mami, tohle prosím děj Rhywesovi. Na 100%.
A omlouvám se, za to co jsem řekla, já...“
Nedořekla jsem, protože mi skočila do řeči.
„Izi. Já vím, žejsi t tak nemyslela. A táta taky. I když nás to hodně mrzí.“ Políbila mě a objala.
„Ještě ti něco, musíme říct.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Elizabeth zůstává v Británii kvůli studiu. Prosím, nepřerušuj mě!“ Dodala, když viděla jak se nadechuji k otázce.
„Kvůli tomu,co se stalo. Odjíždí z Británie Michael  se svojí matkou.
Útoky na mudly se stupňují, a proto je to nutné.
Ale u Beth, u té to je jiné. Ona je totiž čarodějka. Ano, čarodějka po svém otci.
Kdo to je, to ti nemohu říct. Ale kdyby se to dozvěděl!
Raději na to nepomyslet.“
Podívala se mi do očí, čekala nějakou reakci. Já jsem však čekala co bude dál.
A tak pokračovala. “Beth nastoupí příští rok do Bradavic. Bude bydlet u nás. A poté také.“
„Aha, tak tohle mysleli jako tajemství. To je bomba! A do jaké koleje chodil její otec?“
Matka po vyslovení mé otázky viditelně zbledla. „Ano. On chodil. Do,...
Nemůžu ti to říct!“
„Takže je to někdo, kým se nechlubí, co? Někdo?“ Přemýšlela jsem nahlas. „Myslím, že bych měla jít. Už abych byla ve své posteli“
Rozloučila jsem se a vydali jsme se mimo pozemky, odkud jsme se přemístili do Prasinek. Došli jsme k bráně, kde jsem se od ostatních oddělila. Potřebovala jsem oddych.
Holky se mě zeptaly jestli příjdu na večeři. Odpověděla jsem, že ne. A ony odešly.
Venku jsem zůstala půl hodiny a pak jsem se vydala do věže, kde jsem si v ložnici lehla a během deseti minut jsem usnula.
Zdál se mi sen.
I když to možná nebyl zas tak, jen sen.
Byla to spíš černá můra, která mě vzbudila ve tři hodiny ráno.
Na žádný detail z toho snu jsem si však nepamatovala. Proto jsem znovu propadla do hlubin snění. Z kterých mě probudil až první paprsek slunce.
A tak skončila jedna etapa z mého života.
Už nebudu mít, v blízkosti žádného člověka, který neumí čarovat.

18.04.2008 13:53:15
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one