Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Pozvání na oslavu, ale je to opravdu tak?
Všude je láska? Anebo je to klam?
 
Co se za tím skrývá?
 
O pár hodin později jsem si sedla vedle Siriuse. Sony byl odvezen ke Sv. Mungovi, lépe se tam o něj postarají. Řekla mi Pomfreyová. 
Vypadal tak spokojeně, určitě snil a ten sen musel být krásný. Ten jeho blažený výraz, byl k nakousnutí. Proč já musím mít vždy takovou smůlu?
 
„Siriusi? Vstávej, měl by jsi,…“ Snažila jsem se ho nerozrušit a ani nevylekat, ale přesně to se stalo.
„Co! Kde je? Kdo to byl?“ Vykřikl, posadil se na posteli.
Rozrušeně se rozhlížel kolem sebe, ten jeho výraz – nechápavý. Neměl ani ponětí kde je a proč tam je.
„Zdál se mi krásnej sen.“ Změnil rychle téma. „Byl o tobě a,…“
Přerušila jsem ho „a o tobě.“ Nebyla to otázka, pouze konstatování faktu.
Přikývl. „Jak to víš?“
„Měla jsem úplně stejný sen, akorát, že ten můj byl kratší. A na ty tvoje první otázky je odpověď: je u Sv. Munga a byl to Sony.“
„Cože? Ten tvůj…?“
Umlčela jsem ho jedním pohledem, který říkal vše.
„Promiň. Co se stalo, proč?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím proč tě napadl. A jaký je důvod toho, že je u Munga. Po tom ti nic není. Jsou to prostě zdravotní důvody.“
„Isabel?“
„Ano?“
„Nechtěla by jsi,…“ Odmlčel se. „…se mnou chodit?“ Sklopil pohled.
Tohle bych od něj nečekala, je tak milý. Já ho mám ráda, ale co Sony? Ten mě potřebuje víc. Potřebuje někoho, kdo se o něj postará. Sakra, proč musím být tak obětavá. Každýmu pomáhám, ale kdo pomůže mě.
Tyto myšlenkové pochody mě vždy vyčerpávají. Zničeně jsem se posadila.
Vždy když přemýšlím, tak chodím. Je to šílený zlozvyk.
„Siriusi. Já.“ Nevěděla jsem co říct. Podívala jsem se mu do očí, jsou tak nádherné. „Nemůžu s tebou chodit. Mám tě ráda, dokonce tě snad i miluji, ale je mezi námi tolik překážek. Prostě to nejde. Slíbila jsem Sonymu, že s ním zůstanu. Do konce, do jeho konce.“ Vypadlo to ze mě, nechtěla jsem to říct. Ale už to bylo venku.
„Cože? On, on umírá?“
Jen jsem přikývla.
„TO je mi líto. Doopravdy. Nemůžeš se ale pořád obětovat.“
 
„Isabel! Tomu neuvěříš. Víš co se stalo?“
Ozval se křik. Dveře se otevřely a stála v nich Lily. Tváře měla zrudlé, vypadala nadšeně.
„Jé. Promiňte, že ruším. Ale mám novinku. Sev mě požádal o ruku, není to super?“
Zmateně se koukala z jednoho na druhého. Nic nevěděla? Anebo co?
„Stalo se něco,…?“
Ukázala jsem na židly. Posadila se. Roztržitě žmoulala kousek svých šatů. Pohled sklopený. Občas ji pohled sklouzl na Siriusovu ruku, kterou mě svíral. Vytrhla jsem mu ji.
„Blahopřeji, moc vám to přeju. Kdy se budete brát?“
„No. Až oba ukončíme školu. Neboj se, do té školy v Chicagu pojedeme. Oba jsme podali přihlášku. No, a vzali nás. Bez přijímaček. Hlavně, aby se nám povedly OVCE. Stalo se něco, něco o čem nevím?“
„Nic důležitého, pokud nepočítáš to, že zabili Mili.“
Vyděšeně si dala ruku před pusu. I přes to ji unikl tichý výkřik.
„Co, co – co se stalo? A co to dítě? Je v pořádku?“
 
TUK, TUK. Ohlédla jsem se tím směrem. Směrem odkud tento zvuk vycházel. Bylo to od okna. Zvedla jsem se a přistoupila k němu. Otevřela jsem. Dovnitř vlétl orel, orel který patřil Mili. Daroval jí ho Lucius, dřív. Dříve něž,…
Přistál mi na ruce. Na noze měl přivázaný vzkaz. Odvázala jsem ho. Jemně mě klovl a odletěl.
„Co ti přinesl? Od koho?“
Neodpověděla jsem, dívala jsem se na ten list papíru. Měla jsem strach, co tam bude? Je to doopravdy od něj?
Posadila jsem se nazpět na postel, otáčela jsem ho v ruce.
Cítila jsem jejich pohledy.
„To je od Luc,… Malfoye. Vzkaz,…“
Rozhodla jsem se, musím si to přečíst. Odvázala jsem stužku, kterou měl na sobě. Narovnala pergame a dala se do čtení.
 
Drahá Isabel.
Je mi líto, moc lituji toho, co stalo. Měla jsi pravdu. Jsem zkažený, a nikdo s tím nic nenadělá. Vy dvě jste chtěly, ale já vás nenechal. A teď kvůli tomu trpí tolik lidí.
Ne, nelituji se. Vybral jsem si sám, jsem egoista, za vším vidím jen sebe.
Vím, že jsi to nikdy neřekla, ale vždy jsi si to myslela. Tvůj první názor je vždy správný. Jdi si za tím.
To nejdůležitější, co jsem ti chtěl říct je. Má se dobře, postarám se o něj jak nejlépe budu moci. Opatruj se.
Ne vše je ale takové jaké se zdá. Měj se na pozoru. Někdo ti chce ublížit, i když o tom možná neví.
Moc jsem se rozepsal. Doufám, že se tento dopis nedostane do nepovolaných rukou. Nepřežil bych to, a nemyslím to jinak.
 
PS: Nedovolím, aby byl jako já.
                                                                                    S láskou, snad i přítel
Lucius Malfoy
 
Usmála jsem se.
„Co? Copak si zase vymyslel? Doufám, že mu neuvěříš.“
Nevnímala jsem Siriova slova, mluvila z něj zášť. Nechápu, kde se v něm vzala.
Po tváři mi skanula slza. Byla sama, samotinká. Nechala jsem ji.
Podívala jsem se na Lily a Siriuse. Vypadali zmateně.
„A co ostatní? Mají už podané přihlášky? Mě totiž taky vzali“
„Jupí.“ Vykřikla nadšeně Lily. „Doufám, že se tam všichni dostaneme. A co jsi přesně tu přihlášku dala?“
„Víš, já jsem vždy chtěla učit, ale ne velké. Ale malé kouzelníky. A co ty Siriusi?“
Díval se na mě, ty jeho oči mě propalovaly.
„Já jsem se přihlásil na Zaklínače a nebo na Bystrozora. James na to samé a má tam ještě létání. A Remus chce vyniknout v přeměňování.“
Usmála jsem se. „Vzali vás?“
„Jasně, že jo. Nechtějí o nás přijít. Naše pověst nás předběhla, to víš.“
Na jeho monolog navázala Lily. „Severus se přihlásil na lektvary a já na bylinkářství. A tomu neuvěříš. Víš. Co si vybrala Katty? Léčitelství a Létání – famfrpál. Není to super kombinace?“ Čekala na moji reakci.
„To máš pravdu. A co Selene?“
„Na to by jsi se měla zeptat Remuse, on to bude vědět.“ Promluvila Lily.
 
Povídali jsem si do 10 hodin. Ještě, že je sobota.
„Měla bych odejít, mám doučování.“ Vyhrkla Lily a odběhla.
Ve dveřích ještě zavolala. „Půjdeš mi za svědka, ano.“ Nečekala na odpověď a byla pryč.
„Viděl jsi to? Ani nečekala na moji reakci. No teda.“ Řekla jsem na oko naštvaně.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak se rozesmál. Bylo to nakažlivé.
Pak jsem zvážněla. „Kdy bude pohřeb?“
„To já nevím,…“
 
TUK, TUK,…
Zase nás vyrušilo zaklepání na okno. Tentokrát vstal Sirius, otevřel okno a dovnitř vletěla rozzuřená sova. Nejspíš výr.
„Co zase moje vznešená matinka chce? Ví přeci, že nikam nepůjdu.“
„O co jde?“
Podíval se na mě svýma psíma očima. (Ten si to jako pes snad i cvičí.) Posadil se.
„Sláva, oslavuje se nějaké výročí. Má to určitě co dočinění s Voldemortem.“
Přikývla jsem.
Znovu se ozvalo tukání na sklo. Otevřela jsem dovnitř vlétl nádherný výreček. Byl malinký, stěží unesl dopis. Za ním přiletěl velký výr s obrovskou krabicí.
Oba dva jsme otevřely svoje dopisy. V každém byla pozvánka, pozvání do Malfoyova sídla. Oslava Seleniných narozenin, společně s oslavou nějakého muže jménem T.M.Raddle.
Byla to úplně normální pozvánka, žádné speciality.
   I když vypadala trochu, jak bych to řekla. Nebyla moc estetiky povedená. Muselo to dělat nějaké dítě.
Prohlížela jsem si šaty, byly rudé. Jako krev, boty byly na vysokém podpatku.
„Siriusi, co si o tom myslíš? Já půjdu a to na 100%. Vezmu sebou Sonyho. A co ty?“
Neodpověděl, jen mi položil otázku. „Myslíš, že pozvali Lily? Já si myslím, že pozvou jen ty, co jsou „čistokrevní“, nemyslíš?“ Dodal opovržlivě.
Přikývla jsem.
„Já půjdu taky, nemůžeš tam jít sama. Po tom, co vím?“
Podívala jsem se na něj, uhýbal mi pohledem. „Co tím chce básník říct?“
„Ten kluk, v tom snu,…“
„Ano?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Není to můj syn. To jsem poznal, mám ho. Budu ho mít rád, je v něm kus tebe. Avšak i ON, je to poznat.“
Přidušeně jsem se ho zeptala, musela jsem. „Myslíš, bude jako ON.“
„Ty s ním chceš dítě?“
„Nechci, ale musí to tak být. Na přečti si to.“ Řekla jsem a podala mu TU knihu.
Vzal jsi ji ode mne a otevřel ji. On ji otevřel, nemohla jsem tomu uvěřit.
„Jsi první a také poslední, kterému to říkám.“
„Díky za důvěru, moc to pro mě znamená Isabel.“
 
Zatím, co četl tu knihu, jsem si sedla na parapet u okna a prohlížela si šaty. 
Stále mi vrtalo hlavou, kdo může být ten T.M.R?
„Isabel? ON je Elizabethin otec?“

Vytřeštila jsem na něj oči, vyschlo mi v ústech. Vychraptěla jsem jen. „Jak to víš?“
„Takže, je to pravda. Nebyl jsem si jistý.“
Dívala jsem se na něj jako na zjevení. „Jak jsi na to přišel?“
„Nějak mi to došlo, to je její chování. A vždy, když přišla řeč na rodiče. Odvádí řeč jinam. No, ono mě to napadlo už, jak jsi na tom večírku řekla: Jsi stejná jako tvůj otec. Pak jsi se jí omluvila, že je to tak?“
Dívala jsem se na něj a on na mě. „No jo, jsi totiž inteligentní.“Potřebovala jsem odvést řeč jinam. Co si o tom myslíš? O co jim jde? Kdo si myslíš, že je ten T.M.R?“
Zase ten jeho pohled, jako by říkal. Ty to víš, ale nechceš si to přiznat.
„Myslím si, že jde o nějaké temné plány. Co ti řekl na té svatbě?“
„Jak to víš?“
„Mám své zdroje.“
Přikývla jsem a vše jsem mu řekla. Pár, drobných, detailů jsem vynechala.
„Takže mu jde o tebe. Ten slepec mu všechno vyklopil. I když, ne úplně vše. To, že ho máš v moci porazit, to určitě zamlčel.“
Bylo vidět jak nad něčím přemýšlí. Ten jeho soustředěný výraz. Nadšení pro věc.
„Řekl mu jen to, co mohl vědět. Co by zjistil i bez něj.“
Podala jsem mu dopis, který jsem dostala od Luciuse.
„Co si o tom myslíš?“
Dal se do čtení, podle toho, jak dlouho četl a jak mu oči létaly nad pergamenem.
Četl jej několikrát.
„Něco na tom bude, to je jisté.“
„Siriusi, počkej. Něco mě napadlo.“
Vytáhla jsem svoji hůlku – ebenovou, ne tu registrovanou. „Accio Kniha předků“
Během několika okamžiků jsem držela obrovskou knihu.
„V téhle knize. Četla jsem v ní,…“ Ztlumila jsem hlas. „…o Voldemortovi,…“ To jsem už mluvila šeptem. „…píše se tam o jeho narození, ale jenom okrajově, podívej!“
Otevřela jsem knihu a nalistovala stranu 666 (nemohla jsem si to odpustit).
Prst jsem zabodla do jména, které se nacházelo nahoře. Stálo tam Raddle.
 
Tento muž, dnes známí spíše pod jménem … (toto místo bylo začerněno a nad ním napsáno) Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, nebo také Temný pán.
Se zrodil s rodu Gauntů a také z rodu samotného Salazara Zmijozela, jeho otec pocházel z rodu mudlovského.
Dále o něm není nic známo, …
 
„Tak, co tomu říkáš?“ Podívala jsem se tázavě na Siriuse.
Opětoval můj pohled. „Proč nenávidí mudly? Vždyť sám pochází z jednoho!“
„Já si myslím, že je nenávidí právě proto. Čti dál.“
 
Jeho otec žil v Malém Visánku, jako Tom Raddle. Jeho matka Meropa Gaunt se zamilovala do mudly. A z tohoto se zrodil slovutný Lord…
 
„Nezdá se ti ta verze poněkud zkreslená?“ Zeptal se mě Sirius.
„Proč si myslíš, že by byla zkreslená?“
Neodpověděl.
„Isabel? Myslíš, že to bude zkoušet?“
Tázavě jsem se na něj podívala. „A co?“
„Bude chtít s tebou mít dítě?“
Na to jsem mu nebyla schopná odpovědět, i když jsem si tím byla jistá. Ne, prostě ne, nemohu připustit, aby mě zavrhl.

18.04.2008 14:01:57
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one