Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Voldík je tady a chce jen jedno.
Ona, a on.
Sny a vize, stane se to anebo to jde zvrátit?
 
Proč je tady?
 
V tu chvíli, jako by se mi před očima promítl celý můj život. Ale i to co má následovat. Omdlela jsem.
Cílila jsem něčí dotek, otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi.
On, seděl vedle mě. Dotýkal se mé tváře, hrůzou jsem vytřeštila oči. Nemohla jsem dýchat, chytila jsem se za hrudník.
Zaklonil mi hlavu, něco se mi snažil vpravit do úst. Nechtěla jsem to polykat.
Byla jsem však donucena.
Jeho oči. TY mě uklidnily, nevěděla jsem proč. Nemohla jsem a ani nechtěla jsem tomu uvěřit.
Co po mě chce? Co sakra chce?
Snažila jsem se vstát, jeho ruce mě však zastavily.
Postavil se, sklonil se ke mně a vzal mě do náručí.  Nesl mě, nevěděla jsem kam, ale neměla jsem strach. Bylo to divné.
(Divím se, že mě unesl. Musela jsem se mu pronést , ) )
Celou dobu nepromluvil.
To tíživé ticho jsem musela prolomit já.
„Co tady děláte? Co chcete? Proč jste tady? Je to jen sen, noční můra?“
Stále nic neřekl. Donesl mě na ošetřovnu, položil mě na postel.
Pořád nic. To neustálé ticho mě rozčilovalo, dráždilo mě to. Chtěla jsem něco vědět, musela.
„Sakra!“ Rozkřikla jsem se. „Budeš mě poslouchat?“
Udiveně se na mě podíval. V jeho očích se něco mihlo. Nevěděla jsem co si myslet.
Myslela jsem, měla jsem strach, že mi ublíží.
Co udělal mě však vyděsilo víc, než kdyby udělal to, co jsem si myslela, že udělá.
Usmál se. Ten obávaný, nenáviděný a vraždící stroj.
Který podle všech ztratil jakoukoli schopnost citu, mimo nenávisti. On se usmál.
„Isabel. Neměla by jste se rozčilovat.“
Posunula jsem se dál od něho. Jeho hlas, ty oči. Ne neměla jsem strach. Pouze obavy z toho, co se za tím skrývá.
„Cože? CO tím myslíte?“ Ted už jsem byla vytočená na maximum. Voldemort ne Voldemort, v té chvíli mi to bylo fuk. „Já se můžu rozčilovat jak chci. A nikdo mi v tom nezabrání. A ani,…“
Naklonil se ke mně. Ztratila jsem hlas. Zase ty oči. Točila jsem se v nich, viděla jsem až na dno. Dno jeho duše. Co jsem tam viděla mě překvapilo.
Nebyla tam jen nenávist, zrada, vražda, ale i vášeň a snad i …  
Začal mě líbat. Zpočátku mě jen políbil na tvář a pak pokračoval na ústa. Pravou ruku mi položil na zátylek přitahoval si mě k sobě.
Odstrčila jsem ho, nečekal to. Nespadl, ale v očích se mu mihlo překvapení, a snad i na chvíli, nenávist?
Najednou z něj byl ten „člověk“, kterého se všichni obávali.
Jeho rysy tváře ztvrdly, začal se měnit. Přímo před mýma očima.
Nos jako by zmizel, tváře propadly, jeho oči se zúžily – byly jako dvě štěrbiny.
Musela jsem zavřít oči, nemohla jsem to vidět.
Uslyšela jsem jeho hlas, omlouval se. ON se omlouval.
„Promiň, nechal jsem se unést. Ach ta moje povaha, měl bych s tím něco dělat.“
Nemohla jsem věřit vlastním uším. Sakra, co ode mě chce?
Podívala jsem se mu znovu do očí, tentokrát tak abych se v nich netopila.
Pozoroval mě, koutky úst měl jemně nazvedlé. Usmíval se. Neusmíval se hrůzostrašně, ale lidsky. Jako úplně normální člověk.
V hlavě mi zazněl přízračný hlas nevidomého muže z Egypta. „Budeš mít pocit, že ho lze změnit. Zjistíš, že tomu tak není. Je zkažený až do morku kostí. Nelze to.“
Věděla jsem, že je to pravda. Nechtěla jsem nic z toho.
Bylo mi zle jenom z pomyšlení, že já a ON. Chtělo se mi zvracet.
Můj hlas byl plný zášti a nenávisti. Nekřičela jsem, mluvila jsem s důrazem na každé slovo. „ Co po mě chcete! Nemáte tu co pohledávat! Proč to všechno děláte!“
Neptala jsem se, konstatovala jsem pouze jasná fakta.
„Jděte pryč. Zabil jste, vy a vaši Smrtijedi tolik nevinných lidí. A proč? Máte nemocné mozky. Nemáte srdce.“
Začal si pohrávat s hůlkou, kterou vytáhl ze svého hábitu. Díval se na mě. Chtěl mi nahnat strach? Nevím, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Nic a nikdo mě nemohl zastavit, abych řekla co si myslím.
„Nezastrašíte mě. Rozumíte! Nemám z vás strach. Já, já se smrti nebojím.“
Opatrně jsem vytáhla svoji hůlku, měla jsem ji za zády. Opírala jsem se, abych nespadla. Nemohlo to být nápadné.
Plánovala jsem co udělám. Když to nebude čekat vytáhnu hůlku a odzbrojím ho.
„EXPELIARMUS!!!“ Vykřikla jsem.
Cítila jsem jak padám. Ne, že bych umírala. Pouze jsem upadala do bezvědomí. Slyšela jsem dopadnutí hůlky na zem.
Moje to nebyla, tu jsem neustále svírala v ruce.
Pak jsem uslyšela hlasy, někdo mě ukládal na postel, pohladil mě. Slyšela jsem jen vzdalující se kroky. Výkřiky, padání těl.
Potom jsem už neslyšela nic, jen mi v hlavě zněl ten hlas. A slova, které vyšli z jeho úst. Nevěřila jsem tomu, je to jen sen?
Ta slova byly: „Miluji tě, neměj strach znovu se setkáme. Nezlobím se.“
Kde jsem jenom podobná slova slyšela? Byly moje poslední myšlenky, než jsem upadla do hlubin snění.
 
„Co s ní je? Kde se tady vzal? Neublížil jí?“
„Nevím. Nemám zdání. Nevím vůbec nic – Nejspíše ne, ale jeden nikdy neví.“
Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem vzhůru. Zpátky mezi živými. Ani jsem se nehla.
To však neušlo pozornosti Brumbála. Poznal, že se změnil můj dech? Nevím.
„Ale. Naše Šípková Růženka se probudila.“
Všichni na něho udiveně zírali. Já mimochodem taky. Kde to četl? No jo on čte jiné knihy, než většina kouzelníků.
Já jsem o tom měla trochu ponětí, jen kvůli svým přátelům.
„Pane profesore? Co se stalo? Proč se tu objevil, neublížil někomu?“
Můj příval otázek zastavil jedním mávnutím ruky. „Slečno. Měla by jste se uklidnit. Máte tu své přátele, měli o vás strach. Byla jste v bezvědomí dva týdny…“
„Cože? Ale co? Jak?“
Zakroutil hlavou, v teatrálním gestu nazvedl ruce a vykřikl. „Co mám s vámi dělat?“
Tohle mě rozesmálo. Nešlo to zastavit.
Díval se na mě skrz své brýle. (Je to tak ohraný, ale co mám dělat?) Tvářil se vážně, ale jeho oči se usmívaly.
„Bando. Můžete jít. Už na vás čeká.“ Řekl. Rozloučil se se mnou a odešel.
Přišli všichni. Posedali si kolem
Jediný kdo chyběl, byli ti , kteří již studium ukončili .
Dlouho poté, co všichni odešli, jsem přemýšlela. Myslela jsem na vše co jsem po příchodu od Mili prožila. Tolik rozporuplných pocitů, které mě toužily udusit.
Co tím chtěl prokázat, co udělal? Ublížil někomu?
Tolik otázek mi vířilo hlavou, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
Pak jako by mi cvaklo, všechno zapadlo do sebe.
Zapadlo to do sebe jako kousky puzzle. Jak to, že mi to nedošlo dřív?
Co mi říkal, když jsem ho, poprvé, spatřila na vlastní oči?
Ví o tom. Nevím, jestli o všem. Ale o něčem ví.
Pomalu se mi zamžívalo před očima, propadala jsem se do hlubin snění.
Proč jsem se nikoho na nic nezeptala? Tato věta bylo to poslední, to poslední, na co jsem myslela. Myslela, než jsem usnula.
 
„Siriusi? Mám strach. Co když bude jako jeho otec. Neměla jsem. Nechtěla jsem, aby to došlo tak daleko. Podlehla jsem.“
Dívám se sama na sebe. Jsem těhotná. Cože? Proč? Co se to stalo? Kdo je otec? Na otázky není čas, musím poslouchat.
„Nemyslím si, že to dojde tak daleko. Měl by se dozvědět, později. Určitě později, kdo je jeho pravý otec. Nesmíme ho nechat vyrůstat v nevědomosti. Musí pochopit. Pochopit, že jeho rozhodnutí není správné. Měl by,…
Nemohla jsem to slyšet. Začala jsem křičet. Ne, to nemůže být pravda,…
 
Posadila jsem se na posteli. Jsem na ošetřovně. Byla to jen noční můra, sen. Nic víc. Tohle se nestane.
Ne, musí se to stát, je to dáno. Rozhodnuto už dávno. Nemůžu a možná ani nechci  s tím nic udělat. Určitě mi to přinese i něco pozitivního, ne jen negativního.
Měla bych znovu usnout…
 
Otevřela jsem oči. Dívám se na strop.
Měla bych se jít projít, nemůžu jenom ležet. Chci se něco dozvědět.
Slyším kroky, dveře se otvírají. Musím se usmát, vzpomněla jsem si na jednu příhodu z mudlovského světa.
Jela jsem, s přáteli do centra. Dopravou. Tak tomu říkají. MHD. Nastoupili jsme dovnitř, ozval se přízračný hlas. Hlas odnikud. „Ukončete nástup, dveře se zavírají.“
Tohle mi proběhlo hlavou, než ten někdo, otevřel dveře. Zavřel, a já uviděla kdo to je.
„Ahoj Isabel. Tak co jak se daří?“
Usmála jsem se na nově příchozího. Neodpověděla jsem. Vstala jsem s lůžka. Otočila jsem se kolem své osy. A zase se posadila.
„Vidím, že se ti daří skvěle. Nepřešel tě optimismus a ani smysl pro humor.“
Zakroutila jsem hlavou a spustila. „To víš. Chtěla bych se tě na něco zeptat Luciusi.“
Vytáhla jsem s hábitu, který ležel na židly vedle mě, obálku. „Mohl by jsi mi říct, co si o tom myslíš?“
Nechápavě se na mě zadíval. „Cože? Já… Nechápu.“
„Podívej se, a pochopíš.“
Nedůvěřivě si ji ode mne vzal, vytáhl z ní obsah. S hrůzou v očích si to prohlížel. Nehrál to, na to byl moc přesvědčiví. Neuměl nikdy moc dobře lhát. Ne mě.
„Kdo to udělal.
To někdo poslal Mili?
Já to nebyl. Určitě si to myslí.
Nikdy bych ji neublížil. Myslel jsem, že to ví.“
Zničeně se posadil na židli. Položil hlavu do dlaní.
Nechtěla jsem ho litovat. Za to co dělá, nezaslouží si to. Nikdo si však nezaslouží trpět. I když zabil člověka.
„Kdo to mohl udělat? Prosím, porad mi.“
Podíval se mi do očí. TY oči, někoho mi připomínaly. „Má stejné oči. Stejné jako ty.“
„Kdo?“ Díval se na mě zmateně.
Jasně, on to neví. Nedošlo mi to, ta moje hlava. „Julius, tvůj syn.“
„Ty, ty jsi je viděla. Jak jim je, jak se jim daří? Měla jsi pravdu, mám ji rád.“
Sklopil pohled.
„Brzy jsi na to přišel, fakt brzy. Ztratil jsi je, oba.“ Nemohla jsem ani jsem mu nechtěla lhát. Proč bych ho měla utěšovat?
Něco v jeho očích mi však říkalo. Říkalo mi to, že lže. Nevěděla jsem v čem, ale v něčem určitě.
„Proč mi lžeš? Víš, že tě znám. Mně neoblafneš. To si piš.“
„Nelžu ti. Mám ji rád.“
Protočila jsem oči. „Nemyslím v tom. Já mám na mysli něco jiného. Proč jsi přišel, kdo tě poslal?“
Sklopil oči. „Říkal jsem mu, že to poznáš. Nevěřil mi.“
„ON nevěří nikomu, jen sobě. To je jeho zkáza.“ Zamyslela jsem se. Tohle jsem neměla říkat.
„Chtěl vědět jak se ti daří. Ujistit se jestli ti neublížil,…“
„Cože? To snad nemyslíš vážně.“
Smutně se usmál. „Tohle by jsi neměla říkat. Vím, že tě nezměním. Mohlo by ti to ublížit. ON by ti mohl ublížit.“
 
Uslyšela jsem křik.
Byl to Sirius.
Otevřely se dveře. Stál v nich rozzuřený člověk, muž. Tváře měl brunátné, svíral ruce v pěst. V jedné hůlku. „Okamžitě od ní odstup. Nesahej na ni. Slyšíš!“
„Siriusi, uklidni se. Nic se neděje!“
„Cože? Že se nic neděje? On ti nic neřekl? Zabil ji. Nevím jestli sám, ale je mrtvá a ten kluk. Je pryč.“
Nechápala jsem co tím myslí, jak to? Co se stalo?
Podívala jsem se na Luciuse, tázavě.
„Je to pravda?“
Smutně se na mě díval, nic neříkal.
„Vypadni. Táhni. Jak jsi to mohl udělat, proč? Já jsem ti věřila, chápeš?“
Stále se na mě díval. Přímo do očí. Opětovala jsem jeho pohled.
„Já. Nemohl jsem proti tomu nic udělat, vůbec nic.
Byla rozzuřená, zabila by i mě.
Nevěděl jsem, že je toho schopná. Vyhrožovala.
Neměl jsem ani tušení, že ví, kde je. Ani já jsem to nevěděl. Někdo,…“
Byl tak přesvědčivý. Určitě mluvil pravdu. Co když?
„Ano? A kdo? Bellatrix?“
Přikývl.
„Raději odejdi. Mohl jsi něco udělat. Nechtěl jsi. Prosím. Běž!“
Zvedl se. Naposledy, ve dveřích, se otočil. „Nelhal jsem ti. Dostal to ze mě.“
„Já vím.“ Odpověděla jsem mu.
Otočil se a odešel.
„Isabel, co tím myslel?“
„To je jedno. Já vím,  a on taky. A to stačí.“
Sirius se na mě podíval, v jeho očích se mihlo podezření. Něco se mu na tom, co jsem řekla nelíbilo. To jsem viděla ihned, jakmile jsem to vypustila z úst.
„Nechtěla by jsi mi něco říct?“
Nechápavě jsem si ho změřila jedním pohledem. „A na to jsi přišel jak?“
„Proč tady byl, a …“
„No, víš.“ Odmlčela jsem se. „Přišel se mi omluvit. Jeho pán ho sem poslal,…“
Vyděšeně hlesl. „Cože? Vold… ho sem poslal? ON se ti omluvil?“
„Taky čumíš na drát, co?“
„Cože?“
„Ale nic. To se jen tak říká. Pusť to z hlavy.“ Mávla jsem ledabyle rukou. „Co se teda stalo? Řekneš mi o tom něco?“
„Kontaktovala, Brumbála, její sestra. O její smrti a o pohřešování toho kluka. Nikdo neví jistě co se stalo. Nikdo tam totiž nebyl, aby podal přesnou zprávu. Nic dalšího nevím.“ Nešťastně ukončil svůj monolog.
Z toho jeho blekotání jsem poznala akorát to, že mi umřel další blízký přítel.
„Proč, za co?“
Na to mi nemohl dát odpověď, nikdo mi nemohl uspokojivě vysvětlit proč. To jsem věděla. Byla to jen řečnická otázka. Stejně se však Sirius ozval.
„To fakt nevím, ale kdybych to věděl, tak ti to řeknu.“
Usmála jsem se na něj smutným úsměvem. „Díky, moc to pro mě znamená.“
Posadil se vedle mě na postel, chytil mě za ruku a díval se mi do očí.
„Vždy tady budu pro tebe. Neměj strach.“
Ach jo, ten jeho záchranářskej komplex. Jako by nevěděl, že se dokážu o sebe postarat sama.  Ale je to milý.
„Nestalo se nikomu nic? Myslím na hradě, když tady byl.“
„Ne. A to je na tom to divné. Na tebe poslal nějakou uspávací kletbu a na ty co se mu postavili do cesty. Jen Mdloby, nic víc.“
Spojila jsem ruce, jako k motlitbě, a začala přemýšlet. Nahlas přemýšlet.
„O něco mu šlo. Nevím přesně o co, ale něco to bylo. Nikomu neublížil. Prosím tě Siriusi? Nevíš, kdy zemřela?“
„Nevím přesně. Počkej, no jasně. Bylo to ten den, kdy byl tady. Myslíš, že to bylo na jeho příkaz?“
„Ne. Udělal to někdo, kdo tím chtěl něco získat. Kdo by tím získal? Co myslíš Siriusi?“
Přemýšlel, chvílemi se mi zdálo, že se mu kouří z uší. Usilovně namáhal svůj mozek. Pak na to přišel. Uhodil se do čela. (Au, to muselo bolet.( )
„Cissa!
Pořád lítala kolem Malfoye, chce ho za manžela.
Několikrát jsem slyšel, když byly u nás na návštěvě. To jsem bydlel ještě doma.“ Dodal, jako by omluvně. „Jak si plánuje svatbu. Co bude mít na sobě a tak.
Bella a Cissa jsou nerozlučný, skoro jako kamarádky. A Bellatrix, ta by pro ni udělala vše na světě.
Narcissa by na to neměla žaludek.“
Nevěřícně jsem na něj zírala. „Tak to máš, úžasnou, rodinu. Já mám tak co říkat. Bratr vrah, matka v blázinci,…
„Mlč. Nic neříkej.“ Umlčel mě polibkem.
Otevřely se dveře? Nic jsem neslyšela, uslyšela jsem jen a pouze svist kouzla.
Zasáhlo Siriuse, složil se na zem.
U dveří stál Sony. Byl rozčílený, dýchal rychle. „Isabel je moje holka. Už na ni, nikdy, nesahej.“
„Hej. Co to do tebe vjelo? Zbláznil jsi se? Sony, proboha. Co je to s tebou.“
Jako by až ted zaregistroval, co udělal. Vyděšeně se podíval na mě a pak na Siriuse v bezvědomí. A složil se vedle něho.
Tak to je jako z nějaký tragédie. Vstala jsem z postele a jala se zmobilizovat všechen personál. „Hej, kde jste kdo? Jsou tu dva v bezvědomí.“
Ze dveří se vyhrnula Pomfreyová. „Co se to tady děje? Proboha!“ Vykřikla.
A dala se do ošetřování.
„Vy!“ Ukázal na mě. „Lehněte si a ticho. Já se o ně postarám.“
Poslušně jsem si lehla. Napila jsem se uspávacího lektvaru a usnula.
 
Probudila jsem se.
Byl večer, z venku sem neprocházelo žádné světlo. Jen světlo zpod dveří.
Rozhlédla jsem se kolem. Dvě postele vedle mě byly obsazené, ležel tam Sirius a Jackson – Sony.
Kde se tady proboha vzal? Nechodí do Bradavic. Ukončil studium.
Jasně, přišel za mnou. Svitlo mi v hlavě. Chodíme spolu. To nemohl dát vědět dopředu? Nic z toho by se nestalo.
Jsem idiot, ten největší. Nevím co chci a ubližuju lidem. Lidem, které mám ráda. Je to snad můj osud?
Proč mu to ten slepec řekl? Co za to dostal?
Určitě ho zabil, nic jiného nemohl udělat. Ne, on ne. Zabil ho, vím to, na 100%.
Chce, aby někdo pokračoval. Šel v jeho stopách, ale JÁ. Já to nedovolím, zničím ho. To dítě, to bude zbraň.
Nemělo by se jich zneužívat, ale účel světí prostředky. Nikdo mu neublíží, o to se postarám, nebude jako ON.
A takto rozhodnutá jsem znovu usnula, znovu se mi zdál ten sen. Pouze o pár let později, po jeho narození.
 
Sedím u stolu, snídám. Sirius si chystá snídani pro sebe. Jsem znovu těhotná, podle břicha to budou dvojčata. Kolem pobíhá chlapec, jsou mu snad tři roky.
„Sethe! Pojď si sednout ke stolu, bude snídaně.“ Volám na syna.
Ten se zastaví, přikývne. Poslušně si sedá a jí. Sirius se také posadí, chytí mě za ruku, usmívá se na mě i na Setha. (Jako by to byl jeho SYN)
Pohladí mě po bříšku. „Sethe? Chtěl by jsi cítit jak kopou? Tvoji sourozenci?“
Ten jen přikývne. Příjde až ke mně, položí ruku na moje břicho. KOP, KOP,…
„Jé. Tati to je…
Nemůžu poslouchat, on na to nic neřekne. Jen se usměje, žádné negativní rekce, má ho rád. Jako svého, ale co až se narodí ty dvojčata. Co když se něco změní.
 
Probudila jsem se, po tvářích mi stékají slzy.
Byl to nádherný sen.
Může to být předpověď? V rodině jsme jednu věštkyni měli, co když,…
Otočila jsem se čelem na Siriuse. Spí, ale Sony ne. Ten je vzhůru. Promluví.
„Izi? Chtěl bych ti něco říct, je to důležité. Já,.. Jsem nemocný. Mám rakovinu, zbývá mi jen rok života. Nechtěl jsem mu ublížit, ale nechtěl jsem ani přijít o tebe. Jestli,…“
Dívám se na něj, jako bych ho viděla poprvé v životě. „Kdy jsi mi to chtěl říct? Proč až ted?“
Smutně se podívám na Siriuse. Stále spí, ve snu se usmívá. Můj pohled se znovu stočí na Sonyho. Nemůžu mu ublížit.
„Neboj. Zůstanu s tebou. Postarám se o tebe.“ Vstala jsem a sedám si za ním.

18.04.2008 14:07:17
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one