Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Zvěromagie je super "věda".
Ne vše vypadá tak, jak se zdá.
Musíme si pomáhat, vina se lehce svede na někoho jiného.

Miluje mě?
 
Dny ubíhaly, čas se měnil. I my jsme se měnili. Někteří hodně, jiní jen nepatrně.
Našlo se i pár takových, kteří se změnili k nepoznání.
Napadání ze strany Voldemorta a jeho stoupenců, jako by přestalo.
Měl to však být klid před bouří.
A tento klid jsem prožila společně se svými přáteli. Měli to být naše poslední, šťastné chvíle. Nikdo netušil, kdy to znovu vypukne.
Pak to přišlo. Blížilo se to opatrně, jako šelma, která napadne ze zálohy. Zakousne se a nepustí. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem to čekala. Věděla jsem, že to příjde.
Netušila jsem však, že tak brzy.
Ted o tom nebudu vyprávět. Dnes vám povím něco pozitivního a snad i milého.
Předtím, než to přijde.
 
„Isabel? Sakra. Kde se schováváš?“
Z dálky jsem slyšela volání. Hrajeme na schovku. Po mudlovsku. A oni se ptají kde jsem, no teda. Nejsem přeci, až tak hloupá.
Ty nové schopnosti jsou fakt fajn, i chameleón by mi mohl závidět.
Prošel těsně kolem mě. Ještě, že jsem nepoužila parfém.
Nepočítala jsem však s tím, zapomněla jsem, že Remusův čich je v super formě. Ucítil mě. No jo. Je to vlkodlak.
„Mám tě.“ Poslepu zašmátral a chytil mě za hábit. „Jak jsi to dokázala?“ Vyhrkl ohromeně.
Stále skrytá jsem se pousmála. „To ti tak řeknu. A co bych za to dostala?“
„Nic. Budeš mít dobrý pocit z toho, že jsi příteli nic nezamlčela.“
Jediným pohybem hůlky jsem nabyla svoji podobu.
Usmála jsem se na něho a s obtížemi jsem mu vše vypověděla. Věřila jsem mu, nic jsem nezamlčela. Až na to, co mě čeká. Že budu mít dítě s NÍM.
(Myslím Toma a ne Rema.)
„No teda, to je super.“
„Jak jsi na tom s tím přemněnováním?“
„Večer o půlnoci budete ve společence, všichni. Ti kteří být zvěromágové. Já jsem to už zvládla a Beth taky.“
„Cože? Beth to zkoušela s tebou?“
„Jasně. A jde jí to fakt skvěle. Selene tam byla taky.“
„A v co jste se proměnily?“
Tajemně jsem se usmála, naklonila jsem se k němu a zašeptala mu do ucha.
Nedočkavě natahoval uši.
„Proměnila jsem se v,…“
Rozsvítili se mu oči, čekal. A já řekla. „…uvidíš.“
„Izi! To není vůbec vtipný.“ Vyhrkl ublíženě, když viděl jak se směji jeho reakci.
 
O půlnoci všichni čekali. Nikdo nechyběl, až ne Severuse s Lily.
„Ty jsi jim to neřekl? Remusi Lupine?!“ Vykřikla jsem tlumeně, přímo do jeho ucha.
Asi dočasně ohluchl. „Ne, neřekl. No a co? Nechci, aby to uměl ON.!
„Co proti němu máte? Je přece z Nebelvíru, tak co vám vadí?“ Podívala jsem se na všechny. Uhýbali pohledem, nikdo se mi do očí nepodíval. „Jste srabi. Všichni.“
Ticho prolomil Sirius. „Prostě se nám nelíbí. Přátelí se s Zmijozeláky a ty lektvary,…“
„No a? A co dál? Já mám taky ráda lektvary, a přátelím se se Selene. A vy taky. Tak- co-vám-vadí?“
„Je divnej a Lily taky. Nebyla, ale je. On na ni má špatnej vliv.“ Řekl James.
Ostatní jen přikyvovali.
Nechala jsem to být. Řekla jsem si, že s tím něco udělám. Měli by to taky umět, bude se to hodit, v souboji.
První šla Katty s Jamesem a Remusem. Hodili si na sebe neviditelný plášť. 
„Nezapomeňte si promyslet, co budeme potřebovat a co naopak nechceme.“ Připomněla jsem jim, než vyšli.
Za dvacet minut byl James zpět. Jako druzí šli, Beth s Jamesem a Siriusem.
Trvalo asi pět minut, než se vrátil Sirius.
„Izi pojď.“
Schovala jsem se pod plášť, přitiskla jsem se k němu. Objal mě kolem pasu. Vyšli jsme. Oba jsme mlčeli, viselo nad námi několik nevyřčených otázek. Ta blízkost byla spalující. Bylo mi horko. Zašeptala jsem: „Siriusi, měli bychom zastavit. Nemůžu dýchat, mám málo kyslíku.“
Zastavil se. Vrazila jsem do něj. Málem jsme spadli. Na poslední chvíli mě zachytil.
Přitiskla jsem se k němu ještě blíž.
Naše obličeje byly tak blízko. Díval se mi do očí, prohlížel si mně.
„Jsi nádherná. Miluju tě.“
Naklonil se, dotkl se mé brady. „Ta jizvička je nádherná?“
„Cože,…?“
Nic neřekl. Přitiskl mě ke zdi. Uvěznil mě ve svém objetí. Jeho dlaně se dotýkaly zdi. Pak mě políbil. Znovu jsme se líbali. Jako už tolikrát. Tentokrát jsem se odtrhla já.
„Využil jsi situace!“
Podíval se na mě tím svým zvláštním pohledem. Spaloval mě jím.
„Pojď, měli bychom jít. Siriusi! Halóóó, nespi.“
Vytrhla jsem ho ze zamyšlení.
Usmál se, chytil mě za ruku. „Miluju tě.“ Zašeptal.
Zastavila jsem se. „Tohle se nemělo stát. Chodím se Sonym a on mě miluje. A…“
„TY, ho miluješ?“
Nešťastně jsem se mu podívala do očí. Nevydržela jsem jeho pohled. Musela jsem lhát. On si nezaslouží, abych ho zranila. Musí se to stát a jediná cesta je, nezamilovat se. I když jsem v tom až po uši.
Stále jsem nepromluvila.
„Isabel? Slyšíš? A ty?“
Zatřepala jsem hlavou, potřebovala jsem ji pročistit. „Ano. Já taky.“
Nemohla jsem se mu podívat do očí.
„To je mi líto.“
„Cože?“
„Lituji toho, že si to nechceš přiznat. Oba k sobě něco cítíme. Ne, nic neříkej. Je to tak. Až to pochopíš, budu tady.“
„Díky.“ Usmála jsem se na něj, vyšli jsme ke komnatě nejvyšší potřeby.
Všichni na nás čekali.
„Kde jste byli tak dlouho?“ Zeptal se James a mrkl na Siriuse.
Odpověděl mu, i když ne po pravdě. „Ale, potkali jsme Protivu, museli jsme se schovat.“
„Aha. A v jakým temným koutě?“
„Hahaha. Moc vtipný Pottere.“
„Izi. Uklidni se. V pohodě?“
„Jasně Reme. V pohodě.“
Beth naši hádku, dřív než by se nám vymkla kontrole ukončila slovy: „Měli bychom začít. Co říkáte?
Jako první jsme začaly my dvě, které to už umíme.
Já jsem se měnila v orla a Beth v hada.
Nechtěla však, aby si někdo dal dvě a dvě dohromady a proto řekla, že je dnes unavená. „Nechám to na jindy.“
Sirius se chápavě usmál.
Zamyslela jsem se nad tím, že by něco věděl? Řekla mu pravdu, anebo to pochopil?
Možná jen něco tuší. Ukončila jsem svůj myšlenkový pochod.
Zkoušeli jsme to dost dlouho. Nějaké pokroky byly, ale ne moc velké. Nedivila jsem se, je to přece jen poprvé.
Po několika lekcích, které se opakovaly vždy každý pátek, měli všichni svoji podobu.
 
James – Jelen               Katty – tygřice              Beth – Had      
 
Sirius – Velký Pes                    Isabel – Orel, levhart, šakal
 
Remus – Vlkodlak, samozřejmě                                                Selene – Rys
 
S Lily a Severusem jsem zkoušela vždy v pondělí večer. Bylo to dost fyzicky a psychicky náročné.
Rozdíly mezi nimi byly nepatrné, doplňovali se. Jedno tělo, jedna duše.
A to i ve zvířecím světě. Staly se z nich labutě.
 
„Isabel!“ Zastavil mě čísi hlas.
Otočila jsem se směrem, odkud vycházel. Stál tam Sony a něco mi podával.
„Tohle je od Mili. Nic mi neřekla, jen mi poslala tohle.“
Políbila jsem ho. „Díky.“
Sedla jsem si na mez a dala se do čtení.
 
Milá Isabel,
Moc mě mrzí, že jsme se rozloučily tak narychlo. Neměla jsem však jinou možnost. Ty to víš.
Chápeš mě víc, než kdo jiný. Nemohu toho moc napsat, ty víš proč.
Sledují tě. Chtějí mě najít.
Ne, nejsem paranoidní. Neměj o mě strach, mám se dobře. Chybí mi sice společnost, ale…
Až budu rodit, dám ti zprávu. Chci mít u sebe spřízněnou duši.
Musím končit.
 
PS: Kdyby se mi něco stalo. Postarej se o mého syna. Bude se jmenovat Julius – alespoň malá vzpomínka na jeho otce.
Chápeš? Já vím, že ano.
                                                                                                            S láskou Milia
 
Věřím v to.
 
Poslední věta mi nedávala smysl. Co tím myslela? Budu se jí muset zeptat, až ji uvidím.
Srolovala jsem pergamen a strčila ho do kapsy.
 
„Blacku! Chci s tebou mluvit.“
Rozhlédla jsem se, odkud jdou hlasy. Poznala jsem Severuse, ale ten druhý? Kdo to je? To není Sirius. Jasně. Jeho brácha.           
Skryla jsem se, použila jsem chameleoní kouzlo.
„Co chceš, Snape!“
Bylo slyšet, že i tito dva se nesnáší. Oba dva však něco chtějí. To mi bylo jasné, jakmile jsem pochopila, o čem si ti dva povídají.
„Slyšel jsi to Blacku?“ Než ho mohl Regulus přerušit, Severus pokračoval. „Určitě ano, když jsi v jeho těsném kontaktu. Je v bezpečí? Co mi o tom řekneš?“
„A co za to Snape?“
Severus se nervózně rozhlédl kolem. Přistoupil blíž k Regovi a ztlumil hlas.
Mluvil tak potichu, že mu nebylo, skoro rozumět.
„Pomůžu ti s Howardovou.“
Regulus se samolibě usmál. „Na to pomoc nepotřebuji.“
„Myslíš.“ Usmál se Severus posměšně a nadzvedl pravé obočí. Vypadalo to celkem komicky. (Nekecám, ale je to fakt.)
„No. Evansová bude v pohodě. Neměla by se, moc ukazovat na veřejnosti,…“
„A co Isabel.“ Zeptal se Severus. V jeho hlase byla slyšet zvědavost, ale i obavy. Potěšilo mě to.
Pokrčil rameny. „Nevím nic určitého, ale povídá se o tom, …“ Nervózně se rozhlédl. „Má na ni spadeno. Nevím proč. Asi ho očarovala. Stejně jako…“ Nedořekl.
„Sakra. Tak to je blbý.“
„Proč? Snad o ni taky nestojíš?“ Zeptal se zvědavě Regulus.
Sev jen pokrčil rameny.
„Hej. Nech mýho bráchu na pokoji. Co se spolu vybavujete? Chystáte nějakou sviňárnu?"
Ten Sirius se musí objevit vždy v tu nejmíň vhodnou dobu. Jako by to měl naplánované.
Sakra. Ať toho nechá. Tohle mě fakt vůbec nebaví.
„Siriusi. Nestarej se, já se také nezaobírám tvými přáteli. Tak nech na pokoji ty moje, ano?“
„On, je tvůj, přítel?“ Zeptal se posměšně James.
Tohle fakt přehnal, nemohla jsem se už ovládat. Musela jsem upustit trochu páry. Abych nevybuchla a neprozradila se.
Ochladilo se, nebe se zatáhlo, Zahřmělo. Začaly padat první kapky.
„Sakra. Katty, pojď. Musíme se schovat, bude bouřka.“ Všichni tři se otočili a běželi nazpět do hradu.
Remus se na Severuse omluvně usmál a odklusal za nimi.
„Je dobře, že jsou pryč. Poslal bych na ně kletbu.“ Naparoval se Regulus.
Severus si ho změřil jedním pohledem. „Když myslíš. Ale, nebyl bych si tím tak jistý.“
Za chvíli odběhli i oni.
No tohle. Fakt nečekané informace, ale jsou dost důležité. Budou se mi hodit.
 
Seděla jsem ve společence.
„Isabel? Mohla bych se tě na něco zeptat?“
„Jasně. O co jde Katty?“
„O Jamese. Změnil se, a to k horšímu. Je stále podrážděný, rozčiluje se. Není s ním k vydržení. Nosí se jako páv, myslí si o sobě… Nevím, co s ním.“
„Tak s tím ti neporadím. Měl by se poučit. Ale, nevím jak.“
„Co vy dvě tady? Pomlouváte?“ Přerušila náš rozhovor Selene.
(Ptáte-li se, kde se tam vzala. Tak odpověď je primitivní, byla za Remem.)
Já jsem ji s dovolením Katty vše osvětlila. Trochu se zamračila, přikývla a pak začala mluvit.
 „On je hodně pyšný na to, že je hvězdou vašeho týmu. O tom vědí všichni. Myslí si, že se bez něj neobejdou.
To by se mělo napravit. Co říkáte?
Mohl by to být první krok k jeho nápravě.“
Přikývla jsem. „A já vím, kdo by ho mohl nahradit. Ale jak to zaonačit, aby nemohl hrát? Nevíte?“
„To je jednoduché. Trochu mu pomůžeme onemocnět, ale ne nic závažnýho. Jasný!“
Podotkla Katty.
Potvrdily jsme to důrazným přikývnutím. „Nikdo ani slovo.“ Zdůraznily jsme to trojhlasně. Usmály se na sebe a každá odběhla. Nemusely jsme se domlouvat, abychom věděly jaký je náš úkol.
Já musela zajistit nového chytače, nenápadně. Katty zajistit Jamese a Selene sehnat nějaké kouzlo, či lektvar.
 
Měsíc po této „intrice“, jsem potkala Hagrida.
Ve své velké ruce něco nesl. Vypadalo to jako kousíček papíru.           
„Isabel. Tády ti něco přišlo.       Mám to předat výhradně a jen tobě, nikdo o tom nesmí vědět.“ Dodal tajemně a mrkl na mě.
Zvědavě jsem si ho změřila pohledem a natáhla ruku. Vzala jsem si dopis, když jsem ho držela v ruce, už nebyl tak malý. „Děkuji. Hagride? Od koho to je?“
Pokrčil rameny. „To ti nesmím,“ rozhlédl se kolem „na veřejnosti říct,“ ztišil hlas. „Je to od přítele, to ti musí stačit.“
Otočil se a odešel. Otáčela jsem dopis v ruce, nedůvěřovala jsem mu. Ale zvědavost byla silnější.
Nebudu však zdlouhavě líčit obsah celého dopisu, ale ve zkratce tam stálo toto:
 
Isabel
Prosím dostav se nejpozději do tří hodin.
Brzy to příjde. Mám strach.
V obálce jsou fotografie, poslal mi je on. Prosím uschovej je na bezpečném místě.
Je to důkaz. Důkaz toho jaký je.
Mýlily jsme se v něm. Obě.
Ale nyní vím pravdu. Má z toho strach. Je doopravdy na jeho straně, není v tom žádné kouzlo. Jsem o tom přesvědčená.
Nenávidí mně. Neodpustí mi. Proč jsem to udělala.
 
Z celého dopisu vyplývalo, že se obvinuje z toho, co se stane. Anebo se již stalo.
To není pro dítě dobré, mohlo by to mít následky.
Musím ji jít uklidnit.
Co to bylo za fotografie? To jsem nechtěla vědět, ale zároveň. Zase ta zvědavost, špatný zlozvyk. Měla bych se ho odnaučit.
Ty fotografie mě šokovaly. To co na nich bylo. Bylo to odporné. Ten kdo tyto snímky pořizoval, už nemohl být člověk. Musela to být zrůda.
(Představte si, že vidíte fotky. Jsou nechutné. Je na nich krev, jsou kouzelné hýbou se, slyšíte co se tam děje. Výkřiky. Bolest,…)
 
 
Každá fotografie byla nadepsaná, různými výhrůžkami.
 
Takhle dopadneš           Zaplatíš za to           Neměla jsi to dělat      To budou oni
 
Nechtěla jsem ani pomyslet na to, koho tím ONI mysleli.
Zamyslela jsem se. Jak může vědět, že to poslal on. Co když…
Ne tím se nesmím zaobírat. Ted je přednější Mili a její dítě, syn který je i jeho synem.Neměla jsem to nechat dojít tak daleko. Nemělo to takhle skončit.
Vydala jsem se před hrad, na místo odkud je možno se přemístit.
(Neptejte se jak to dokážu, ale je tomu tak.)    
 
Přišla jsem právě včas.
(Zapomněla jsem se zmínit. Že mi napsala, kam se mám přemístit.)        
Ještě štěstí, že měla u sebe lékokouzelnici. Byla to její sestra. Dítě už bylo na cestě. Byl to krásný kluk a pojmenovala ho, jak říkala. Julius.
Měla přání, říkala. Říkala : „Moje poslední přání. Chci abys se stala jeho kmotrou, nyní a ne později.“   
Jako by věděla, věděla co ji čeká.
 
Po narození syna, propadla do melancholie, plakala.
Musela jsem ji rozveselit.
Povídaly jsme si, smály se. Uklidňovala jsem ji, držela jsem ji za ruku. Jako by se s tím vším smířila.
Nebo na to zapomněla. Různé příhody ji rozveselily. Jako například ta, jak jsme se seznámily.
Jedna spolužačka ji, omylem, polila nějakým lektvarem. Ne jen tak ledajakým, ale zmenšovacím. Byl hodně, jak bych to řekla. Zmenšovací.
Nemohli ji najít, neslyšely ji. A pak.
Málem jsem na ni šlápla, ale jako by mě něco zastavilo. Nezašlápla jsem ji, ale našla. Potom jsem ji donesla profesorovi a on ji proměnil zpět.
Kde však našla její kamarádka ten lektvar se nezjistilo, byla-li to nehoda. Anebo snad úmysl?
 Dnes jsme se tomu smály, ale mohlo to dopadnout jinak. Neštěstí na to nikdo ani nepomyslel.
Rozloučila jsem se s ní v deset hodin večer.
 
Ocitla jsem se u Hagrida, poblíž jeho „domu“. Nechtěla jsem, aby mě někdo slyšel. Nikdo nesměl vědět, že jsem byla venku.
Nepozorovaně jsem se dostala do hradu, ale uvnitř mě mělo čekat překvapení.
Bylo ticho, dusno.
To ticho nevěstilo nic dobrého, tím jsem si byla jistá.
Venku se ani lístek nepohnul. Žádná zvířata nebyla slyšet, ani cítit.
Jako by se vše chystalo na něco hrozného.
Anebo se to již stalo?
Něco jsem zameškala? Co by to mohlo být?
„Slečno Isabel!“
Ten hlas! Byl mi povědomý. Kdo to je?
Otočila jsem se. A s hrůzou v očích jsem se dívala na svůj osud!
Na toho, kdo měl být mým osudem.
18.04.2008 14:09:07
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one