Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Zase děláme ty samé chyby stále dokola, kdy nám to dojde?
Láska bolí, ale jak koho.
                 
Kdy se už konečně poučíš ?
 
Chodila jsem s Jacksonem C. už 4 měsíce.
Je to na mě rekord. Když si vzpomenu na Luciuse a nebo na toho trola Derecka.
S Luciusem jsem chodila dva a půl měsíce a Dereck. To byla kapitola sama o sobě.
Ten čas, který jsem s ním strávila, asi pět minut. Byl snad nejhorší krok mého dosavadního života.
Blížilo se jaro, ptáčkové zpívali. Všichni se milovali. Ne, že by to dělali na veřejnosti. Tohle jsem na mysli neměla.
(No teda. Na co vy hned nemyslíte.)
Hormony dělaly svoje.
Byl duben. Sluníčko krásně svítilo. Všichni se drželi za ruce, líbali se. Seděli na vyhřátých mezích- pomáhali si kouzly.
A já. Cítila jsem se jak kůl v plotě. Jackson byl jako pejsek. Všude za mnou chodil, neměl žádný svoje nápady. Ne, že bych byla pořád sama. Ale mám na mysli, že si mě snad chtěl označkovat – jako své teritorium. Měla jsem toho po krk.
Musím s tím něco udělat.
Mili chodila s Luciusem a Jacksona neměla čas. A já jsem kvůli němu neměla čas na svoje přátele.
Nerozuměl si s nimi. Neměl je rád. Jediný kdo ho mohl vystát byla Beth. Ale ta si z něj neustále dělala legraci. Popichovala ho, ptala se ho na různé hlouposti.
Jednoho dne, toho krásného dubnového počasí. Byl to náš čtvrtý ročník.
Jsem Jacksonovi oznámila. „Měli by jsme si dát na nějakou dobu oddech. Dusí mě to. Měli by jsme něco udělat s naším vztahem.“
„Izi. Já, já nevím. Co ti na mě vadí. Já chci být pořád s tebou. Já, já tě miluji. A nemůžu bez tebe žít.“ Díval se na mě psíma očima.
Na mně to už ale neplatilo. Měla jsem toho všeho po krk.
„Ne! Já chci mít nějaký svůj život. Chci se bavit, dělat s přáteli blbosti. A ne být pořád jen a jen s tebou. Jako staří manželé. Já chci nějakou akci, zábavu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Prostě to takhle dál nepůjde. Jasný?!“
Posadil se na trávu a přikývl. Vypadal tak smutně. Tím mě vždycky dostane. Jako by
Věděl co na mě platí.
Posadila jsem se vedle něho a chytila ho za ruku. „Je mi líto. Měl by jsi se víc všímat svých přátel. Nemusíme být pořád spolu. Ano?“
Zvedl hlavu a usmál se na mě. „A kdy se zase uvidíme?“
„Cože? Ty mě snad neposloucháš. Sakra, co je to s tebou? Uděláme si něco jako rozvrh. Chápeš?“
Přikývl a dychtivě na mě zíral. Zíral na mně jako na svatý obrázek a nebo jako na,… Už ani nevím co si o něm mám myslet.
Stálé zbožňování, dárky. Neustálé pozorování, jestli mi něco nechybí.
Zakroutila jsem hlavou.
„Jacky. Odpočineme si, ano? Dáme si do mýho pátýho ročníku malou pauzičku. Ano? Je to jen pár měsíců. Celkem čtyři. Jo!“
„Jasně, když myslíš!“ Řekl, zvedl se a utekl.
Ach jo, pomyslela jsem si. Tak to jsem tomu dala. Připadám si jako kluk, který se rozešel s holkou. Ale mi jsme se přece nerozešli,…
„Teda Isabel. TY jsi tomu dala.“ Ozval se za mnou, ne neznámý hlas (zase).
„Luciusi, co ty tady? Kde máš Mili?“
„Odjela domů, má nemocnou mámu. A otec s nimi nežije, to přece víš.“
Zabořila jsem hlavu do dlaní. To jsem teda idiot.
„Kvůli němu,“ a ukázal jsem hlavou směrem, kterým utekl Jackson, „jsem úplně ztratila pojem o čemkoli.“
Posadil se vedle mě, neviděla jsem ho. Cítila jsem jeho přítomnost.
Podívala jsem se na něho. V očích slzy. „Jsem idiot. Naprostej idiot.“ Rozplakala jsem se.
„Pštt, nejsi idiot. Ne vůbec ne.“ Šeptal a objímal mě. Hladil mě po zádech. Bylo mi příjemně. Natočil si k sobě můj obličej. Otřel mi slzy. Dotkl se mé brady a přejel mi po ní prstem. Položil mi ho na rty. Druhou rukou si mě přitáhl k sobě. Začal mě líbat. Poddávala jsem se tomu. Chtěla jsem, aby mě líbal. Líbal a nikdy nepřestal.
Po chvíli mi to došlo. Ne, tohle nesmím.
Vytrhla jsem se mu. „Co to děláš. Nech toho.“
„Tobě se to nelíbilo.“ Usmál se na mě.
„To sem nepatří. Oba dva s někým chodíme. Nezapomeň co jsem ti řekla na své narozeniny. Ublížil by jsi Mili. A, a to já nechci.“
„Isabel. Já ti něco chci říct. Já,…“
„Mlč. Nic neříkej. Jste pro sebe jako stvoření. Ona tě miluje,… A ty ji taky, jen si to nechceš připustit. Prostě…“
„Isabel. Já miluji tebe a ne ji rozumíš.“
„Ne. Ty mě... Nemůžeš mě milovat. Prostě nemůžeš. Nevíš co mluvíš. Musím jít, mám schůzku s Marge.“
Vytrhla jsem se mu a utekla, ale tentokrát jsem se neohlédla. Potřebovala jsem to vypudit z hlavy. Všechno, všechno co jsem teď slyšela. Co jsem udělala.
Musela jsem se zajít odreagovat.
KNP. To bude ono.
Zkoušela jsem si všechna možná kouzla, všechno kolem lítalo.
Pět hodin bez přestávky jsem cvičila. Byla jsem zničená. Ale příjemně zničená. Zpocená a špinavá.
Použila jsem čistící a ochlazovací kouzlo a vydala se do věže.
Všichni tam seděli.
James objímal Katty, leželi na sobě. Drželi se za ruce. Líbali se a povídali si spolu.
Severus s Lily se učili. Jako vždy. Co jiného, než lektvary.
Sirius byl někde na lovu, nebo jak tomu říkal.
Beth si četla něco do školy.
A Remus. Remus byl na ošetřovně. Bylo po úplňku. Je tam tak sám. Měla bych za ním zajít.
Ve dveřích jsem se otočila a vydala se nazpět. Buclatý dámě se to moc nelíbilo. Ale co měla dělat. Pustit mě musela. Jinak bych tam udělala kravál. Na to, mě příliš dobře, za ty čtyři roky, znala.
 
Potichu jsem otevřela dveře a přikradla se k Remově posteli.
„Ahoj. Copak tady děláš. Tak sám?“
Zvědavě se na mě podíval a trochu nadzvedl obočí. „Co ty tady. Jackson tě pustil?“
„Haha. Moc vtipný. Nejsi nějak moc vtipnej. Snad jsi nesnědl všechnu vtipnou kaši. Já jsem totiž chtěla taky. Ale, možná by se mi hodila nějaká chytrá kaše.
Jsem totiž idiot.“
Zakroutil hlavou, chtěl něco říct. Nenechala jsem ho a pokračovala.
„Já ti řeknu, co jsem udělala. Napřed tě, ale musím upozornit, drž se něčeho. Drž se, aby jsi se nevyhroutil.“
A vše jsem mu beze zbytku řekla.
Ukončila jsem to čtyřmi slovy. „Tak co jsem říkala?“
„No teda. Isabel. Ty jsi tomu fakt nasadila korunu. Prvně útěk Jacksona – pejska, a pak tvůj útěk. On fakt řekl. Řekl, že tě miluje?“
„Jo.“
„Tak to je průser.“
„No teda! Reme! Jak to mluvíš?“
„Promiň. Musel jsem to říct. Co s tím budeš dělat. Řekneš to Mili?“
„Zbláznil jsi se?“ Musela jsem změnit téma. „A copak ty? Kdy nám představíš svoji tajnou lásku? Co?“
Lehce zčervenal, zamrkal a zakoktal se. „Já, já,… Nikdo. Já nejsem zamilovanej.“
„A co ty tvoje zasněný pohledy?“
„Mě se trochu. Ale, jen trochu líbí Selene.“
„Proč jí to neřekneš?“
„Je ze Zmijozelu a  nemá mě ráda.“
„A no to jsi přišel jak? Co? Vysvětlíš mi to?“
„Neví o mým problému. Chápeš. Nenáviděla by mě. Komu by se líbil, “vlkodlak“.“
„To si o ní myslíš? Nebo si děláš srandu? Nechej si to projít hlavou, já…“
Nedomluvila jsem, protože přiletěla. Ano doslova přiletěla lékokouzelnice. (Jako čarodějnice na koštěti.)
„Co to tady vyvádíte. Pryč, pryč,…
Usmála jsem se na Rema. „Tak já teda musím. Drž se.“
„Jasně. Díky.“ Oplatil mi úsměv.
„Nezapomeň si to promyslet.“
„Ty taky.“
 
Celý následující měsíc jsem chodila jako tělo bez duše. Neměl tomu však být konec. Měla jsem se cítit ještě hůř.
Daleko hůř, než před tím.
Maminka Mili zemřela a její otec se měl nyní o ni postarat. Neměl však peníze. Musel ji vzít ze školy.
Lucius se s Mili nerozešel. Právě naopak.
Nabídl jí, že ji a jejímu otci nějaké peníze dá. Když si ho Mili vezme.
Požádal ji o ruku a ona řekla ANO.
Ne, že bych se kvůli tomu, že se chtějí vzít něco měla. Ale lhal jí i mně. Proč to všechno udělal.
 
Svatbu měli naplánovanou na červen příštího roku. Tj. v den Miliných 17. narozenin.
Byla jsem pozvaná, chtěli mě za svědka. Oba dva.
Musela jsem si vybrat. Zeptali se mně dva měsíce před svatbou.
„Ne. To nemohu přijmout. Raději půjdu za družičku. Vyberte si někoho jiného.“
Chtěli se se mnou hádat.
Umlčela jsem je jedním slovem. „Ne!“
„Tak dobře. Jak myslíš.“ Řekla Mili a zakroutila hlavou.
„Malfoyi. Mohla bych s tebou mluvit?“ Vyhrkla jsem podrážděně a naštvaně.
Mili se na mě podívala s obavami v očích.
„Promiň. Nemůžu jinak.“
Přikývl a přistoupil blíž ke mně. Mili tolerantně odešla. Divila jsem se tomu, ale jen trochu. Neměla žádné připomínky. Kdybych věděla.
Měla jsem pochopit za chvíli.
Přistoupil ke mně a objal mně.
„Sakra. Co to děláš?“
„Ona to ví. Řekl jsem jí to.“
„Co-jsi-jí-řekl?“ Zeptala jsem se výhružně.
Zaujal obranný postoj. „Nemohl jsem jí lhát. Je tak nevinná.“
„Aha! A dál?“ Založila jsem ruce na hrudi a přimhouřila oči. „Copak jsi jí tedy řekl?“
Posadil se. Na zem. On se posadil na zem. V úžasu jsem otevřela pusu.
„Ty nevíš, že zírat na někoho s otevřenou pusou je neslušné?“ Usmál se, ale k očím ten úsměv nedošel.
Ihned jsem ji zavřela a čekala co z něj vypadne.
„Přiznal jsem se jí, že tě mám rád,…“
„Ty jsi idiot? Nebo co? Proč jsi to sakra udělal.“
„Uklidni se Izi. Můžu pokračovat? Mlč, prosím.“ Dodal, když viděl že se nadechuji, abych promluvila. Přikývla jsem a čekala. Co dalšího, inteligentního, řekne.
„Přiznal jsem se k tomu, že tě pořád miluju. Řekl jsem jí, že udělám vše pro to. Pro to, abych na tebe zapomněl a udělal ji šťastnou.  Protože ty. Ty mně nechceš. Vím, že by,… Nevím co říct. Vzala to úžasně. Řekla, že počká. Počká až se do ní zamiluju.“ A tím skončil.
Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „To snad ne! Já, nemůžu se na ni ani podívat. Prostě nemůžu.“ Schovala jsem obličej do dlaní.
Cítila jsem, že se přibližuje. „Běž pryč. Vypadni.“
„Já...“
„Nic už neříkej. To už stačilo.“
„Myslím, že s tebou chce mluvit Mili.“
Zvedla jsem hlavu. Stála tam, ve dveřích. Neslyšně zašeptala: Děkuji.
„Je mi to líto.“
„Nech toho, já vím. Nemůžeš za to. Chceš vědět novinku?“
Přikývla jsem.
Přišla až těsně ke mně a zašeptala. „Jsem těhotná.“
„Cože?“ Vyhrkla jsem. „Jak to?“
Lucius se jen usmíval.
V duchu jsem si říkala, jaký je to idiot. A já si myslela. Myslela jsem si, že je úžasný. A přitom. Měla jsem dát na první dojem a ne si myslet, že ho změním.
Možná Mili, možná té se to povede. I když, pochybuji.
„Blahopřeji. To je úžasná novinka.“
„Díky Isabel. Určitě chci, chci abys mi šla za svědka a byla kmotrou mého syna. Našeho syna.“ Dodala. Usmívala se.
Jak to dokáže? To nikdy nepochopím, nikdy.
„Milagros. Chtěla bych si s tebou promluvit. O samotě.“ Dodala jsem.
„Jistě. Proč ne.“
Odešel. Mohla jsem mluvit.
„Mili. Já. Je mi to,…“
Zavrtěla hlavou. „Už jsem ti řekla, že za to nemůžeš. Miluju ho. A ty to víš. Dávám mu poslední šanci. Jestli mě zklame. Nikdy neuvidí svého syna. Rozumíš? Nikdy! To bude moje pomsta.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Má to promyšlené. Promyšlené do posledního detailu.
 
Svatba byla nádherná. Bylo tam tolik lidí.
Většina byla známá. Osobnosti tehdejší doby. Nový ministr kouzel, mnoho významných kouzelníků. Jedna osoba mi však nedala klidu. Neustále jsem se ptala sama sebe. Kdo to je?
Pak mi to došlo. Jako by do sebe zacvakly jednotlivé dílky skládačky.
Zmijozel.
Všude bylo zeleno, samá zelená barva.
Žádný z pozvaných nebyl z nečistokrevného rodu. Všichni absolutně čistí. (Avšak někteří uvnitř skrz na skrz špinavý).
Voldemort. Je to ON. Určitě.
Choval se tiše. Prohlížel si všechny dívky. Všechny, které byly ve věku Elizabeth.
Jeho pohled se zastavil na mně. Snažil se mi dostat do mysli.
Vyhodila jsem ho. Uznale se na mně podíval a nazvedl obočí. Vypadal jinak, jinak než jsem si ho představovala. Než jsem slyšela.
Vypadal,jako člověk. Nejspíš nějaké kouzlo. Zamyslela jsem se.
Blížil se ke mně.
Co mám dělat? Začala jsem panikařit. Chtěla jsem utéct, utéct a schovat se.
„Krásný den slečno…?“
„Isabel.“ Hlesla jsem. Pak jsem si dodala odvahu a přidala na hlase. „Isabel Writte. Vy jste?“
„Isabel.“ Převaloval mé jméno na jazyku. (No fuj.) „Krásné jméno. Znám. Znal jsem vašeho bratra. Moc milý…“
Skočila jsem mu do řeči.
Asi se mu to moc často nestávalo, protože v jeho očích se mihl stín.
„Ne. Není milý. Je to vrah!“
„Ano? Zajímavé?!“
„Co prosím?“
Někdo se vedle nás objevil.
„Pane. Promiňte. Je trochu nesvá.“ Otočil se na mě. „Isabel. Sakra co to děláš. Ty nevíš kdo to je?“ Hodil pohledem na něj.
„Právě že vím. Myslím, že bych měla odejít. Nelíbí se mi tato společnost. Omluvíš mně LUCIUSI.“
„Jsem rád, že jsem vás poznal. Ano. Už vím. Vím co tím myslel.“
„Prosím?“ Otočila jsem se na něj. „Kdo co jak myslel?“
Neodpověděl. Otočil se a odešel. Sedl si ke stolu. Neustále mně pozoroval. Sledoval.
Šla jsem najít Mili. Musím se s ní rozloučit.
Seděla, byla unavená. „Mili. Já. Musím jít. Nelíbí se mi, kdo tady je.“
Smutně se na mně podívala. „Měla jsi pravdu.“
„V čem?“ Zeptala jsem se. I když jsem tušila co mi řekne.
„Nikdy jsi mi přesně neřekla. Neřekla jsi mi proč jsi se s ním rozešla. Ale ted to vím. Zjistila jsem, že zabil. Zabil člověka.“
„On ti to řekl?“
„Ne. Neřekl mi nic. Viděla jsem mu to v očích. Něco tam chybí. Jako by něco z něj zemřelo. Už to není ten Lucius. Kterého jsem milovaly.“
Přikývla jsem. Nic jsem neříkala slova by nic nezměnila.
„Nejde a nechce se změnit.“
Pohladila se po bříšku. Roztřásla se. Usedavě plakala. Plakala jako by už nemělo být zítra. Musela jsem ji uklidnit.
Sedla jsem si na zem. Šaty mně nezajímaly. Chytila jsem ji za ruku, pohladila ji. Podívala se mi do očí a přikývla. „Děkuji. Zůstaň tu se mnou. Alespoň na chvíli, mám strach.“
„On ti neublíží. Nic ti neudělá. Neměj strach.“
„Já vím. Miluje tebe. Chce děti. Dědice, syna. Já jsem jen cesta k tomu. Cesta, aby měl alespoň něco z toho po čem touží.“
„Slíbil mi…“
„Právě proto. Isabel. Slíbil tobě, že mi neublíží. Tebe by nikdy nezklamal.“
Chtěla jsem něco říct. Nemohla jsem, vyschlo mi v ústech.
„Je tady. Mili. ON je tady.“ Řekla jsem jí pomocí Nitrozpytu.
Přikývla. „Ano. Já vím.“
 
Takhle nás tam našel Malfoy. Seděly jsme a dívaly se na sebe. Dohodly jsem se, že nic neřekneme. Necháme to tak. Mili měla plán. Plán na to, že odejde.
Odejde po svatební noci. Dá mu napít lektvar, uspí ho. Dala jsem ji svůj, recept od Rhywese.
„Copak vy dvě tady? Moje nejmilejší.“
To je snad ožralej, nebo co? Takový dokonalý gentleman to byl. A ted? Úplný idiot.
„Miláčku.“ Promluvila Milagros. „Jsem moc unavená. Neměli bychom zmizet?“
Podíval se na ni. V očích se mu mihlo podezření.
(Je paranoidní.)
Vzal ji za ruku. Podíval se na mně. Tázavě.
Odvrátila jsem pohled. Ano. Jeho oči. Něco tam chybělo. A něco tam naopak bylo navíc. Chyběla radost. Byla tam však krutost.
Tak moc se změnil. A proč? Co je příčinou? Nechtěla jsem na to myslet.
„Užijte si to. Měla bych odejít.“
„Isabel.“ Podíval se na mně. „Děkuji ti. Někdo by s tebou chtěl mluvit. Nezapomeň.“
Přikývla jsem. „Ty také ne.“
Zamrkal. Nepochopil to.
 
Přišla jsem do sálu. Všichni seděli. Jako by na něco čekali.
Spustila hudba, jako na povel.
Přistoupil ke mně nějaký muž, byl to on.
„Smím prosit? Slečno Isabel.“
Všechno utichlo, jako by někdo vypnul zvuk, Čekali, nikdo netušil co udělám. Chtěla jsem odejít, ale pak. Proč ne.
Přikývla jsem. Co mi to udělá, malý tanec nikoho ještě nezabil.
Tancovali jsme tiše. Nikdo nemluvil.
Hudba dohrála. Zase bylo ticho, spadl-li by špendlík na zem. Bylo by ho slyšet, jaký by udělal hluk.
„Pane. Měla bych jít. Děkuji za tanec.“ Dodala jsem zdvořile, ale chladně.
Promluvil jeho hlas nebyl tak chladný jak jsem si ho představovala. Nyní v něm něco zaznělo. Něco, co jsem nedokázala rozeznat.
„Ne. Já děkuji vám. Bylo to moc příjemné. Isabel. Pozdravuj moji dceru. Již brzy se shledáme.“
Zůstala jsem stát. Jako bych oněměla. Nemohla jsem mluvit.
„Jak,…?“
„Copak?“ Přiblížil se až těsně ke mně. Byl tak blízko. Ty oči. Byly tmavé a v nich probleskovaly červené pruhy. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to uchvacující.
Odtrhla jsem se od jeho očí.
„Zajímavé. Měl pravdu.“ Řekl a nechal mně tam stát.
Potřebovala jsem vědět, kdo měl pravdu? Vyslala jsem na něj myšlenku. Neotočil se, ale odpověděl mi. Stejně jako jsem se ptala já.
„Muž jenž ztratil možnost vnímat jedním smyslem. A váš bratr Isabel, ten také.“
Zamyslela jsem se. Co mu ale řekli?
Nedalo mi to, pořád jsem na to musela myslet. Došla jsem do haly, všichni jsme měli svoje přenášedla. Vzala jsem si to svoje a přenesla jsem se domů.
 
Mili udělala to, co si naplánovala. Zmizela. Nikdo nevěděl kam.
Lucius byl jako šílený, nemohl tomu uvěřit. Opustila ho, s jeho synem.
Chápala jsem ho, ale nelitovala.
Sony. Jak jsem říkala Jacksonovi se změnil. Začal být více samostatný a také krutý. Toho jsem si však nevšimla. Nebo jsem to snad nechtěla vidět. Nevím.
Zase jsme spolu začali chodit, povídali jsme si.
Katty s Jamesem se stále rozcházeli a dávali dohromady. Taková italská domácnost.
Nikdy jste  se  s nimi nenudili.
Remus chodil kolem Selene jako kočka kolem smetany. Nakonec se však dali dohromady.
Oba dva ted trávili hodně času společně. Selene se naučila proměňovat v rysa. Chodila s ním, když byl vlkodlak.
Stejně jako všichni ostatní.  Naučili jsme se to společně. Učili jsme se v KNP.
Sirius byl pořád na lovu nějakých holek. Každý týden to byla jiná holka. Nedokázala jsem pochopit, kde se to v něm bere.
Severus s Lily se neustále učili. Chodili stále spolu. Byli jako jedno tělo, jedna duše.
Nakonec i Beth se objevovala ve společnosti Reguluse, který ji přímo zbožňoval.

18.04.2008 14:10:00
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one