Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Idealizace je na nic.
Ber to vždy tak jak jsi si myslel a nesnaž se změnit někoho, kdo nechce.
Chlapi jsou prasata.
 
Návrat ke starým, Takový jako on nejde změnit.     
 
Od té doby, co jsem se dala dohromady s Luciusem. Jako bych zapomněla na přátele, kteří mi v těžkých chvílích byli oporou.
Stále jsem chodila na naše tajné schůzky. Z toho tajemna mi šla hlava kolem. Samé skrývání, letmé doteky. Setkání ve tmě, v noci nebo hodně brzo ráno.
I s učení to šlo z kopce.
Po měsíci tohoto „utrpení“ jsem se rozhodla. Musím se naučit rozdělit svůj čas. A od té chvíle se toho hodně změnilo.
Schůzky jsme si dávali vždy ve čtvrtek večer a v sobotu ráno.
Všem totiž přišlo zvláštní, že chodím každý večer i ráno na procházku s Achillem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych neodmítala jakýkoliv doprovod.
 
„Siriusi? Nešel bys se mnou dneska. Vyvenčit Achilla?“
„Co tak najednou Isabel?“
Když uviděl můj tázavý výraz, dodal. „Vždy chodíš sama, a nikdy…“
„Půjdeš…?“
„Jasně. A moc rád.“ Usmál se.
Přišli jsme ven. Opřela jsem se o svůj oblíbený strom. Tady se s ním vždycky líbám. Rukama za zády jsem se dotýkala kůry stromu. Musela jsem vypadat zajímavě.
Nevědomky jsem si olízla rty.
Otevřela jsem oči.
Stál jenom kousek ode mě. Byl tak blízko. Ale co Lucius. Nesmím na Siriuse ani pomyslet.
A pak se to stalo.
Naklonil se ke mně. Stejně jako on, svitlo mi v hlavě.
Dotkl se mojí brady, přitáhl si mě k sobě. Díval se mi do očí.
Trochu jsem naklonila hlavu a opětovala jeho pohled.
Naklonil se ještě blíž. Chytila jsem ho za zátylek a přitáhla k sobě.
Převzala jsem iniciativu. Začala jsem ho líbat. V hlavě jsem slyšela výstražný hlas.  „Co to děláš,…“
Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem ani pomyslet na to, co dělám. Jakou hloupost.
Nikdo se to nedozví.
Líbali jsme se dost dlouho. Nakonec se ode mě odtrhl. Zalapal po dechu.
„No teda. Ty jsi skvělá.“
„Myslíš?“ Podíval jsem se na něj. Copak bude dělat. Byla jsem zvědavá.
Opětoval můj pohled a pak řekl: „Jsi skvělá, ale já teď s někým chodím. Bohužel.“
„To nevadí. Já taky nejsem volná. Byl to jen polibek, nic víc.“
„Když to bereš takhle. Ale užili jsme si ho. Co říkáš?“
Usmála jsem se. Odlepila se od stromu a promluvila. „Kdybych byla volná a ty taky, mohli bychom to dát dohromady. Co říkáš?“
Přikývl. Zvláštně se usmál a chytnul mě za ruku. Táhl mě za sebou a něco říkal.
„Měli bychom se vrátit. Je zima.“
 
Nevím, jak se to stalo. Ale někdo na to přišel.
Jednoho dne za mnou přišla Elizabeth. Seděla jsem na posteli. Přišla z vyučování.
„Izi! Jak to, že jsi mi to neřekla!“ Vykřikla rozzlobeně. „Musím se to dozvědět od Rega. Ty mě nebereš jako kamarádku? Nebo co?“
„Cože? Co myslíš?“ Ptala jsem se zvědavě, doopravdy jsem nevěděla, kam míří, i když jsem to možná tušila. Ale ne, nemohla se to dozvědět. Jak?
„Nezapírej to. On vás viděl. Tebe a …, Luciuse.“ Dodala tlumeně.
Vyvalila jsem na ni oči (jen tak mezi námi, jde to dost těžko a pak bolí hlava, ach jo).
„Neboj, já to nikomu neřeknu. Ale kdyby se to dozvěděl někdo jinej. Všem příjde dost zvláštní, že se ho občas zastáváš. Měla bys s někým začít chodit.“
„A proč? Mě stačí co mám.“
„No, já bych věděla o někom, kdo by s tebou chodil rád. Ale je to debil. Několikrát se na tebe ptal, je z Mrzimoru. O ročník výš, chtěl by tě pozvat na ten jejich večírek. Co mu mám vzkázat?“
Podívala jsem se na ni, ona si snad ze mě dělá srandu. Nevypadala však na to.
„Kterej to je. Doufám, že nehraje famfrpál a nelepí se na něj fanynky.“
Usmála se, tím svým rozmařilým úsměvem. A mě bylo hned jasný, že je to ten největší… Raději nepomyslet.
„Jasně, proč ne.“ Usadila jsem ji svým rozhodnutím.
Koukala na mě jako právě vyoraná myš. Až zapomněla zavřít pusu.
„Ty nevíš, že je neslušné na někoho zírat s otevřenou pusou?“Došlo jí to, protože ji hned zavřela.
„Jasně. Takže, ten večírek je v dubnu. Ted je březen, ale konec. Tak ti do něj schází dva týdny. Co si na sebe vezmeš?“
„Určitě něco sexy“, usmála jsem se na ni. „Nevíš, s kým chodí Sirius?“ Zeptala jsem se jen tak, mimochodem.
Podívala se na mě. „Z jednou holkou ze Zmijozelu. Myslí, že se jmenuje Helena. Nebo tak nějak.“
„Tak mu to vzkaž. Doufám, že toho nebudu litovat.“
„A čeho?“
„Toho, že tam půjdu. Jde tam někdo od nás?“
„Jasně. Siriuse pozvala ta jeho Helena, mě pozval Jackson s Havraspáru,… Ale něco ti řeknu, on MĚ pozval, jen kvůli tobě.“
„Jak to víš?“
„Řekl mi to. Protože tě znám, a můžu mu o tobě všechno povědět. No a pak jde i Selene, tu pozval Knight.
„Tak dobře, a co budete mít na sobě vy?“
„Uvidíš.“
 
Přípravy na večírek trvaly hodně dlouho. Pořád jsem nevěděla co na sebe a čas se již pomalu chýlil ke konci. A pak mě to napadlo, vezmu si ty šaty, které měla na svůj ples máma.
Musím poslat zprávu otci.                                                                                                                    
Během dvou dnů mi otec poslal šaty.
Byly nádherné.
 
Než jsme se nadály, byl zde den D.
Celé odpoledne jsme se připravovaly. Pomocí pár chytrých kouzel, která mě naučila Margareth, jsem se namalovala a upravila vlasy.
Dost dobře se v nich tancovat nedalo, tak jsem si je trochu poupravila.
Udělala jsem si rozparek, který končil v půli stehen.
Abych řekla pravdu. Byla jsem dost nervózní. Derecka jsem skoro vůbec neznala. Byl obletovanej fanynkami. Proč si vybral mě?
Potřeboval někoho reprezentativního? Nad tím jsem se musela pousmát. To asi ne.
Byla jsem hotová. Teď jsem potřebovala kritické oko. Koho se mám zeptat?
„Holky? Kde jste? Jak vypadám?“
Otočila jsem se kolem své osy.
„Nádhera, škoda že mi nemůžeme. Že Lily?“ Zamračila se Katty.
Přitáhla jsem si ji k sobě a objala. „Neboj. O nic nepřijdeš. James tam taky nejde.“ Usmála se.
„A Severus taky ne.“ Usmála jsem se na Lily.
Obě přikývly.
„Sluší vám to oběma. Všechny holky puknou závistí.“
„Beth?  Jackson pro tebe příjde?“
„Jasně. Ty musíš jít se Siriusem. Dereck by se totiž sám netrefil.“
„Dík.“ Usmála jsem se kysele.
Elizabeth odběhla. Pomalu jsem scházela ze schodů. Doufám, že tam nikdo…
Za chvíli jsem měla pocítit, jak na mě budou reagovat v sále.
Jak jsem sestoupila do společensky, všechno ztichlo.
„Sakra. Co je? To vypadám tak blbě?“ Rozčíleně jsem vyjekla.
Všichni mlčeli, jen se koukali. A pak se ozval. Sirius.
„Vypadáš nádherně.“
A pak se to samé neslo sborově celou společenskou. Viděla jsem užaslé, závistivé, ale i milé pohledy.
„Pojď. Královno večera. Dovedu tě k branám tvého království.“
Chytil mě pod paži a vedl mě směr východ.
„Siriusi. Já, já mám strach.“
„A z čeho? Uvidíš, ti tě sežerou.“
„No, právě.“
 
Dole v hale se ode mě odpojil.
„Musím jít pro Helenu. Dívka by neměla jít sama.“
„No jo. Ale já tady budu stát jak…“
Nedořekla jsem, objevil se u mě ten nejvíc namakanej borec, jakýho jsem kdy viděla.
Chytil mě pod paži. Nic neřekl a vedl mě do sálu.
Pomyslela jsem jen na to jaký je to hulvát, ale nic jsem neřekla. Je přece jen silnější. A co bych zmohla, já slabá dívka.
„Jsi tady se mnou. Ano!“
Jen jsem přikývla.
Odešel.
Jakmile zmizel, vypustila jsem ho z hlavy.
Rozhlédla jsem se kolem a hledala nějakou známou tvář.
„Ahoj Isabel. Co tady děláš, sama.“
„Ahoj Mili. Nejsem tady sama, ale s doprovodem. Vidíš támhle toho.“ A ukázala jsem prstem na můj doprovod, který se válel po zemi.
„Jasně. A já jsem na tom podobně. Ten vedle, ten kterej je poblitej, ten je můj.“ Dodala kysele.
Obě jsme se rozesmály.
„Podívej se nalevo. Opatrně. Malfoy se sem pořád kouká. Všimla jsem si toho, když jsem šla za tebou. Že je k nakousnutí.“
Pomalu jsem se otočila směrem, který mi Mili naznačila.
 
(Mili je sice o rok starší, ale je úžasná kamarádka. Seznámila jsem se s ní, když jsem chodila do kroužku přeměňování. Pro pokročilé. Nabídla mi ho Gonagalka, když viděla, jak mi to jde. Je z Havraspáru a její nejlepší kamarád je Jackson. Ten, který je tady s Beth. Mili tajně miluje Luciuse, jak mi sama řekla.)
 
Doopravdy. Seděl tam a mračil se. Jeho doprovod do něho pořád něco hustil. Začala hrát hudba, zvedl se a kráčí směrem k nám.
„Izi. Izi on jde sem. Pro Merlina. On jde pro tebe. Chce tě vyzvat k tanci.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Ne. To je blb…“
Přišel až ke stolu, u kterého jsem s Mili seděla, promluvil.
„Slečno Writtová. Smím prosit.“
Otočila jsem se k Mili. Přikývla a vybídla mě pohledem.
„Mili. Nebude ti vadit,…“
„Běž. Jen běž.“
„Ano. Jistě. Pane Malfoyi.“
Pevně sevřel moji ruku ve své. Došli jsme na parket. Začali jsme tančit.
Byl to nádherný tanec, všichni nám ustupovali z cesty. Jako by nám patřil celý parket.
Konverzace mezi námi nevázla. Povídali jsme si o všem a o ničem.
Slyšela jsem hlasy. Někdo se pozvracel. Nebo spíš, vykřikl.
„Mě je zle. Asi budu zvracet.“
Hudba skončila.
Doprovodil mě ke stolu, posadila jsem se.
Políbil mi ruku. Poděkoval mi za krásný tanec a s úsměvem odešel. 
 
Seděla jsem chvíli, když se vedle mě někdo posadil a promluvil. „No teda. Isabel. Ty jsi válela. Kdybys viděla Jacksona a nebo Siriuse. Oba dva slintali.
I když. Sirius to nevydržel a vypadl.“
„Kam šel?“
„Ale, udělalo se mu špatně. Z pití.“ Dodala, když viděla můj výraz.
Povídali jsme si, potom odešla a já zase zůstala sama.
A pak se to stalo.
 
Objevil se tam můj „doprovod“.
„Pojď. Jdem tančit.“ Vyhrkl a hrubě mě chytil za ruku.
Doslova mě táhl. Byl z něj cítit alkohol.
Jak se k němu dostal? Vždyť se tady nepodává.
Jak jsem poznala vůbec mě nevedl na parket. Spíš mě vedl ven.
Přišli jsme ke dveřím, které vedly ven. Pak zahnul a zamířil do učebny.
Byla zavřená. To napravil jedním švihnutím hůlky.
„Hej. Co děláš, zbláznil ses.“
Přiletěla mi facka, nevěřícně jsem na něj zírala. Jak si to dovoluje.
Chytila jsem se za tvář. Druhou rukou jsem mu ji chtěla vrátit.
Chytil mě za ni a zakroutil dozadu.
Přitiskl se na mě.
Potom mi i druhou ruku zkroutil dozadu, bolelo to.
Nemohla jsem se bránit.
Kolenem mi vjel mezi nohy.
Tiskl se stále blíž. Dýchal mi do tváře. Dech mu pach alkoholem.
Nevěděla jsem co dělat.
Jeho ústa byla čím dál tím blíž. A pak.
Mě políbil.
Surově mi drtil moje rty. Nemohla jsem se bránit. Cítila jsem jeho ruce všude.
Přes rozparek se dotkl mého stehna. Mířil výš a výš.
„Jsi jen moje. Rozumíš! Moje.“
Něco ho odtrhlo. Odlétl ode mě.
„Už na ni nesáhneš. Rozumíš.“ Vykřikl kdosi.
Byla jsem té neznámé osobě vděčná. Během chvilky jsem poznala, že jde o Luciuse.
Přitiskla jsem se k němu.
Stiskl mi ruku. Vytáhl hůlku a zamířil na Derecka.
„Už na ni nesáhneš. Je jen moje, rozumíš!?“
Dál jsem nevnímala. Proč to řekl? Všechno zkazil. Nejsem jeho majetek. Nejsem ničí majetek. Rozhoduju sama za sebe. Vymanila jsem se z jeho objetí.
Nevnímal.
Vykřikoval hrozné věci. „Takové šmejdy jako ty by měli zabít. Všechny mudlovský šmejdy by měli vybít. Nezasloužíte si,…“
Nechtěla jsem už nic slyšet. Přitiskla jsem si ruce na uši. Sedla jsem si do koutku.
Nic nevnímal. Jen svou zlobu. Nechal ji, ať ho ovládne.
Poté udělal ještě něco horšího.
To nejhorší co mohl udělat. Použil jednu ze zakázaných kleteb. Jednu. Kterou moc ublížili mým přátelům, předtím než je zabili.
Ano. Jde o Crutiatus.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Vykřikla jsem. „Už dost. Prosím. Nech toho.“
Ohlédl se na mě. Vypadalo to, že neví kde je. Ovládlo ho to.
Na nic jsem nečekala, vyběhla jsem ven.
„Isabel. Počkej. To jsem nechtěl.“ Vykřikl za mnou.
Něco vykřikl, bylo ticho.
Uslyšela jsem kroky. Sedla jsem si na schod a čekala. Za chvíli byl u mě. Sedl si vedle mě. Chytil mě za ruku.
„Opravdu mi to je líto. Já. Nevím, co mě to popadlo?“
„Nevíš?“, podívala jsem se na něj, „Ale já vím. Je to v tobě. Nesnášíš je, chceš ovládat. A já. Já jsem jiná. I když, v něčem jsme si podobní. Láká mě to, ovládat. Ale nechci dopadnout jako…“
Rozbrečela jsem se jako malé děcko.
„Isabel. Ne to není pravda. Já. Byl jsem naštvanej. Chtěl ti ublížit,…“
„Nechal jsi se ovládnout zlobou a nenávistí. To není dobré. Myslela jsem, že tě půjde změnit. Ale ty nechceš.“
 „Je mi to líto.“
„Ne není!“ Řekla jsem tvrdě. „Nejlepší bude, když se rozejdeme. Oba dva máme odlišný pohled na svět. A já, já bych to nezvládla.“
Přikývl, zdálo se mi, že se mu v očích zaleskly slzy. Zamrkal a nezbylo po nich nic.
Chytil mě za ruku a vytáhl mě do stoje. „Pojď. Odvedu tě nazpátek.“
„Ne. To je v pohodě. Já se půjdu projít. Měl bys zajistit, aby…“
„Už je to v pořádku. Na nic si nebude pamatovat.“
„To je dobře.“ Odvětila jsem smutně.
 
Věděla jsem, že se potřebuji vybrečet. Musela jsem jít někam, kde mě nikdo nebude rušit. Potřebovala jsem vykřičet tu bolest, to zklamání. Co jsem čekala?
Sedla jsem si na své oblíbené místo. Nezajímalo mě, jestli si ušpiním šaty. Zatnula jsem ruce v pěst a udeřila do stromu. Znovu a znovu.
Cítila jsem bolest, něco mi stékalo mezi prsty. Asi krev.
„Co tady děláš?“ Ozval se za mnou hlas, byl roztřesený a tichý.
„Siriusi. Co ty tady?“
Sedl si vedle mě. Pohladil mě po tváři. No jo, zlatej Sirius. Ten vždycky ví, co má říct. Aby mě potěšil. Nebo, spíš v tomto případě udělat.
Nečekala jsem na žádné otázky. Začala jsem sama mluvit. Nic neříkal, nepřerušoval mě jen seděl a držel mě za ruku.
Domluvila jsem, čekala jsem na jeho reakci, která určitě měla přijít.
Nic neříkal, pohladil mě po ruce. Bolela mě. Jeho dotek, jako by tu bolest zastavil. A pak promluvil.
„Izi. Nechci říkat nic o tom, že jsem si to myslel. Je mi líto, že to mezi vámi dopadlo takhle. Ale jsem rád, že jste se rozešli. Nemělo to budoucnost. A ty to víš.“ Domluvil a podíval se mi do očí.
Přikývla jsem.
Položila jsem hlavu na jeho rameno. Objala jsem ho kolem pasu. A přitiskla se k němu. Zase se dotkl mé brady. Pohladil mě po tváři a přitáhl si mě k sobě.
(Využil situace, jak typické pro mužské pokolení)
Začal mě líbat, zvrátila jsem hlavu. Úplně jsem se ztrácela. Nechtěla jsem, aby to skončilo.
Odtrhl se ode mě a zrychleně dýchal. „Nezeptala ses mě, jak to, že vím. Že vím o tom, že chodíš s Malfoyem.“
„Musel sis toho všimnout. Měl bys jít za Helenou. Bude tě hledat.“
„Asi ano. Pojď, doprovodím tě nazpět.“
Nabídl mi ruku. Přijala jsem ji.
Pomohl mi vstát.
Ruku v ruce jsme kráčeli ke dveřím, které vedli do haly. Kde se konal večírek.
Ve dveřích jsem se mu vytrhla. Vešla jsem sama. Zůstal stát.
Kráčela jsem ke stolu, u kterého jsem seděla před tou událostí. Seděla tam Beth, Selene a Mili. S hlavou na stole a pohledem zamířeným na mě, tam seděl Elizabethin společník – Jackson. Byl úplně mimo.
Posadila jsem se ke stolu. A natáhla si nohy na vedlejší židly.
„Isabel? Kde jsi byla? Měly jsme o tebe strach, že jo holky.“ Vykřikla Selene.
„Ale. Tady Beth. Za to může. Ten kluk, co mi ho dohodila, byl hodně indiskrétní a také nadržený. Moc si dovoloval. No a někdo ho usměrnil.“
Dívaly se na mě jako bych spadla z višně.
„Cože?“ Vykřikly sborově.
„A nebyl to náhodou Malfoy?“ Zeptala se nezúčastněně Beth.
Nevěřícně jsem na ni zírala. „Jasně, že byl. Tobě je asi jedno, že mě tam málem znásilnil. Co?“ Vykřikla jsem.
Všichni zírali. Ale pouze ti, kteří byli při sobě. Ztlumila jsem hlas.
„Sakra. Beth. Co jsi tím jako myslela? Já to nechápu.“
„Já, já jsem chtěla, abyste se rozešli a ne aby tě zachránil. Rozumíš?“ Ozvala se ublíženě.
„No. Taky že jo. Rozešli jsme se. Dokázala jsi to.“
„Jak to, vždyť tě zachránil?“
„Beth, podle mě je úplně jedno proč. Za prvé ti potom nic není a za druhé. Stejně tě to nezajímá. Jsi spokojená, co?“
Vyskočila ze židle. „Ano jsem. Jsem ráda, že jste se rozešli. On by ti ublížil. Já to vím.“
„Ale ne tak, jak by mi ublížil McKinley. Kdyby tam nepřišel.“ Vykřikla jsem. To už jsem také stála.
„Já. Já tě mám ráda. Udělala jsem to proto, že tě mám ráda. Nevěděla jsem, že je to zas takovej idiot.“
„TY mě máš ráda? Mohlo to dopadnout špatně, chápeš. Jsi jako tvůj otec.“ Vykřikla jsem.
Až pozdě jsem si uvědomila, co jsem řekla.
Beth něco vykřikla a utekla.
„Co, co to bylo?“ Zeptala se Mili.
„Nic. Promiňte. Musím jít za ní. Ať neudělá nějakou hloupost.“
Rozběhla jsem se směrem, kterým utekla. Hledala jsem ji, nikde jsem ji neviděla. Až pak mě to napadlo. Bude v KNP.
Často tam chodívala. A já s ní. Zkoušely jsme tam kouzla, různá kouzla.
Byly jsme šťastný a měly jsme se rády, ale co teď. Neměla jsem to říkat. Neodpustí mi to. Nikdy mi to neodpustí.
Došla jsem tam, kde jsem očekávala, že bude. Přemýšlela jsem. Co si přála. Schovat se přede mnou, mít klid. Co chtěla?
Pak mě to napadlo, určitě přemýšlet. A také nechce, abych tam byla.
Doopravdy. Dveře se objevily. Otevřela jsem a vešla.
Byla to malá místnůstka, stál tam krb a jinak nic. Zajímavé. Pomyslela jsem si.
Seděla před krbem a dívala se do ohně.
Posadila jsem se vedle.
Ani jedna z nás nepromluvila. Dlouho jsme seděly tiše.
„Je mi to líto.“ Promluvily jsme společně. A obě jsme stejně ztichly.
„Neměla jsem právo, ti to říct. Já si nemyslím, že jsi stejná jako on. Ne, ty jsi jiná. Úplně jiná. Jen mě to vypadlo, nešlo to zastavit. Prosím, věř mi.“ Domluvila jsem a prosebně se na ni podívala.
Usmála se. Podívala se mi do očí. Já se na tebe nezlobím. Jsem naštvaná na sebe. Byla to hloupost. Ty mi odpusť.“
„Tak do smrti dobrý. Platí?“ Podala jsem jí s úsměvem ruku.
Přijala ji a přikývla.
„Já tě mám taky ráda Beth.“
„Ale ne tak, jak já tebe. Nic neříkej. Prosím.“
Nerozuměla jsem jí, ale nic jsem neřekla. Jen jsem se zamyslela. Jak to myslela?
Zvedly jsme se a vydaly se do Nebelvírské věže.
 
S Luciusem jsme i přes to. Že jsme se rozešli, zůstala v kontaktu.
Blížil se konec mého třetího ročníku. A společně s ním i prázdniny, které jsem měla strávit se Selene a Severuse, společně s Lily u Seleniných rodičů.
A poslední měsíc se Siriusem, Remusem a Jamesem u Katty.
Samozřejmě nesměla chybět Beth.
 
18.04.2008 14:11:36
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one