Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Láska si nevybírá a někdy sedne i na "vola". (obrazně)
Během famfrpálu, mezi Nebelvírem aZmijozelem dojde k nehodě.
Zraní se Lucius a Isabel, jsou spolu na ošetřovně, a ...

Nová láska ze Zmijozelu
Návrat z prázdnin se obešel bez obtíží.
Těšila jsem se jaké budou reakce lidí na to. Že dívka z prvního ročníku bude bydlet z holkama z druháku.
Elizabeth totiž musela být pod stálým dohledem a tím jsem byla stanovena já, i když mi bylo teprve 12. Ale za pár měsíců to bude už minulost.
A já oslavím 13 narozeniny.
Elizabeth byla celá nedočkavá, chytil to od ní i Achilleus, který pobíhal kolem,štěkal a skákal. I tentokrát jsme jako první rok jeli vlakem, připojil se k nám i Regulus, který nikoho neznal. Ale později, i když bylo vidět, že nerad odešel se svými sestřenicemi. Které si pro něho přišli. Cissa a Bella přišli jako dvě primadony a odvedli si ho jako malého pejska.
Beth se nás stále vyptávala, stále dokola. Jako by ji nestačilo, že to už slyšela o prázdninách alespoň stokrát.
Nedivila jsem se jí. Bude to pro ni nové. Nevypadalo to, že má nějaké obavy z toho do jaké koleje bude zařazena. Jako by se v Egyptě dozvěděla něco...
Vše probíhalo v pohodě, nikdo neotravoval, byl klid.
 
V hradě na nás již všichni čekali. Prváci si nastoupili. Litovala jsem je. Chudáčci, stojí tam a někteří z nich nevědí co je čeká.
Mezi prvními stál Regulus. A stalo se to, co všichni očekávali, byl zařazen do Zmijozelu. Byl moc nadšený. Radost z něj jen sálala.
Než jsem se vzpamatovala byla na řadě Beth.
„Elizabeth Howardová“
Beth šla pomalu, jako by si vychutnávala sílu okamžiku, v té chvíli se mi připomnělo to, že je dcerou Voldemorta. Nevím proč.
Vyzařovala z ní obrovská síla.
Sedla si na stoličku, McGonagalová ji nasadila klobouk a bylo ticho.
Trvající alespoň 15 minut. A pak, klobouk vykřikl - „Nebelvír“
Bylo mi, jako by mi spadl velký kámen ze srdce.
I když jsem věděla, že to nic jiného nebude. Před chvíli jsem si tím tak jistá nebyla.
 
Elizabethin první rok proběhl bez problémů. Patřila mezi nejoblíbenější a nejlepší studenty. Stejně jako její otec, jak jsem nejednou slyšela od otce.
Stejně tak jako můj, druhý ročník.
 
Než jsme se nadáli, prázdniny uběhli jako voda. A nás čekal druhý a třetí ročník.
Tušila jsem, že se tento rok odehraje mnoho událostí, které na nás budou mít rozhodující vliv.
Ve vlaku jsem potkala Malfoye, byl nezvykle milí. A to i na mě. Jako by se na něho usmálo štěstí v podobě... Raději nepomyslet.
Co, jemu mohlo udělat radost? Určitě ne nic pěkného. A to, mi potvrdila Selene.
Našla nás ve vlaku, kde jsme seděli všichni pohromadě, jako sardinky.
Vysíleně se zhroutila na sedadlo a hned vyklopila, co ji tíží.
„Isabel. Tomu neuvěříš.“
„Co se stalo?“
„Lucius. Byl pozvanej...“, rozhlédla se kolem a ztlumila hlas, „...Vy-víte-kým, na večírek a to je mu teprve 16. A on, chtěl by mu pomáhat. „
Přerušila jsem ji. „Cože? To je blbost, proč by ho zval?“
„Ne, řekla jsem to blbě. Já jsem vynervovaná, sakra. Ne, je to obráceně. Říká se, že hledá svoji dceru...“
Beth viditelně zbledla.
„...a, až ji najde uspořádá večírek. Plánuje ho na duben za čtyři roky“
„To budeme v posledním ročníku. Ale proč tak pozdě?“
„Jo. A v té době má být jeho dceři 17. Bude zletilá.“
„Beth, ta holka má narozeniny ve stejnej měsíc, jako ty. Není to, zajímaví.“ Odvětil Severus.
„No a? V tom měsíci má narozeniny několik holek.“
„Popojedem ne? Jsou to jenom drby.“ Vyhrkla jsem a vytáhla karty, „zahrajem si?“
Poté probíhala jízda v pohodě, ale mě stále v hlavě zněla ty slova.
 
V únoru se stala dost zajímavá událost.
Byla jsem na procházce z Achillem, když jsem uviděla.
Kousek ode mě se z keříku vyplazily dvě postavy. Byly to muži. Ale protože Achill ani nezavrčel, neměla jsem strach. A pak promluvili.
„Slečno Writtová, co tady děláte?“
„Venčím svého psa. Páni profesoři.“
„Aha. Neviděla jste nás. Ano?“
„A koho jsem neviděla?“
S tím se odpotáceli dál. Když jsem věděla, že jsou dost daleko, opřela jsem se o strom a začla se smát.
„To jsi nečekala, co?“
Ozval se kousek ode mě, ne neznámí hlas.
„Myslela jsem, že jsou oba na holky. A ne. Chudáci jejich „fanynky“. Co ty tady děláš?“ Dodala jsem podrážděně. Vzájemné sympatie, byly pryč.
Byl to totiž Malfoy.
„Já je tu potkávám dost často. Chodím sem, abych si pročistil hlavu.“
Achilleus stále pobíhal kolem. Neměla jsem strach.
„A nebývá jim zima?“
Rozesmál se, „Ne. Oni používají zahřívací kouzla. Nešla by jsi se projít? Začíná mi být zima.“
„Proč ne.“
Celou cestu jsme si povídali, byl milý a dokonce i pozorný. Jako by mu o něco šlo. Ale mě to bylo v té chvíli jedno. Byl se mnou, a to mi stačilo. I když je to Malfoy. Budoucí stoupenec Voldemorta. Nevěděla jsem, kde beru v té chvíli jistotu, ale bylo tomu tak.
Co když je ho, ale možnost zachránit. Nechci to vzdát, jen proto, že je, kdo je.
Zastavila jsem se. Zamnula ruce. Byla mi zima.
„Isabel? Není ti zima? Tady, na. Vezmi si ten kabát.“ Řekl, a podal mi ho. Zachumlal mě do něj.
Opřela jsem se o strom. Byl tak blízko. Sálalo z něho krásné teplo.
Naklonil se ke mě. Cítila jsem jeho horký dech. Byl stále blíž a blíž. A pak. Naše rty se spojily. Našli se. Předávaly si svoje teplo.
Naklonila jsem hlavu na stranu, vytáhla ruce z kapes a přitáhla si ho blíž.
Líbali jsme se. Bylo to nádherné.
Po chvíli přestal. Dýchala jsem přerývavě. Objal mě a přitiskl si k sobě.
A v té chvíli jsem si to uvědomila. Udělala jsem blbost. Tu největší blbost na světě.
Vytrhla jsem se mu. Něco jsem vykřikla.
Zavolala jsem na psa a utekla.
Za rohem jsem se ohlédla. Stál opřenej o strom a něco dělal.
Udeřil několikrát do stromu a zaklel. Slyšela jsem to, až k sobě.
„Ty jsi debil. Vylekal jsi. Všechno jsi zkazil. Už tě nebude chtít ani vidět. Sakra.
Co jsi si myslel.“
Mluvil a mluvil. Pomalu se blížil ke mě. Sakra. Složila jsem kabát a položila ho do rohu. Utekla jsem. A doufala, že si ho vezme.
Celou cestu nahoru do věže jsem se musela usmívat. Pak mi to došlo. Jak se teď k sobě budeme chovat, vždyť se nesnášíme.
 
Celý následující měsíc, byl. Jak bych to řekla. Poněkud plný snění.
Vyhýbali jsme se. Stále jsem však na sobě cítila jeho pohledy. Probírala jsem pro a proti a stále jsem nemohla přijít na to, co s tím.
Ještě, že jsem měla famfrpál.
Moje místo v sestavě bylo pevné. Stejně jako Jamesovo a Siriusovo. Hráli jsme za náš tým, jako brankář, chytač a odrážeč.
Ostatní byli - Erik a Mark Steelovi (střelci), David Zoelben (odrážeč) a poslední byl Arnold Sting (střelec).
A tam jsem se s ním po dlouhé době setkala tváří v tvář. Byl kapitánem mužstva Zmijozelu. Hrál na místě odrážeče, stejně jako Sirius.
Lucius, jak jsem mu tajně říkala, se na mě usmál.
Kluci to uviděli a nesouhlasně se zamračili, já jsem však jeho úsměv opětovala.
Ostatní - Sebastian Knight (odrážeč), Lestrangovi (střelci), Regulus Black (chytač) a dva další, které jsem neznala - Nott (střelec) a nějakej Lewis jako brankář.
 
Hra byla dost tvrdá. Ti ze Zmijozelu byli dost zákeřní.
Jako jediná holka jsem to měla dost těžký, ale nebála jsem se.
Přece jen jsem byla v bráně a tam toho moc neschytáš. Ale pak se to stalo.
Sirius odrazil potlouk a ten si to namířil rovnou směrem na Luciuse. Neviděl ho. Dostal potloukem do hlavy, padal k zemi. Chtěla jsem vykřiknout, něco udělat.
Nešlo to, musela jsem hrát dál.
Rozhodčí Lary Green.
Jeden z té dvojice, kterou jsem potkala v únoru, než.
Zapískal, byl odpočinek. Na ošetření jejich kapitána, byl odnesen na ošetřovnu.   Náš kapitán Mark Steel si nás přivolal k sobě.
„Jamesi. Musíš chytit Zlatonku. Je to 40:30 pro nás. Sirius zranil jejich kapitána. Budou se chtít pomstít. Bude to ještě tvdší. Musí se to ukončit, rozumíš?“
„Jasně.“ Přikývl James a zamračil se na Siriuse. „Soukromé věci si máš řešit mimo hřiště!“ Nic mu na to neřekl, ale přikývl.
Doopravdy byla hra čím dál tím tvrdší, z obou stran.
Nešli na mě jenom sřeli, ale i potlouky. Cítila jsem všechny kosti v těle. Bylo mi zle.
A pak. Skončilo to. James chytil Zlatonku. Vyhráli jsme 350:150. Myslela jsem, že je konec. A v tu chvíli se to stalo. Naštvanej Zmijozelský brankář vzal odrážeči pálku a napálil jí do Camrálu. Vlétla jsem mu do rány, neviděla jsem ho. A pak jsem padala.
Poslední co jsem slyšela, bylo. "Ty debile! On tě zabije."
Nevím, kdo to byl, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Zatmělo se mi před očima, zem se pomalu přibližovala.
 
Probudila jsem se. Všude kolem byla tma.
Sakra, kde to jsem?
Pouze zepředu sem prostupuje trocha světla.
Vzpamatuj se! Vzpomeň si, co se stalo.
Ráno jsme se chystali na famfrpál. A pak. Co se stalo?
Já jsem vůl. Bouchla jsem se do čela. (Auu, to bolí.) No jo. Dostala jsem camrálem, jaká ironie. Na konci zápasu, který jsme vyhráli.
Proč se to stalo, mohla jsem oslavovat.
Nestalo se, ale něco už předtím?
Pak se mi rozsvítilo v mé zabedněné hlavě
Lucius dostal potloukem po hlavě a sklátil se k zemi. A to z dost velké výšky.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Někde tady musí být. Ale co když? Ne, to se nemohlo stát.
A pak. Uviděla jsem ho. Ležel ode mě asi ob dvě postele. Vypadal tak zranitelně. Ležel tam jako miminko.
No. Tak snad ne. Ale byl strašně roztomilej.
Akorát se mi zdálo, že nejeví známky života. Asi dostal nějaký lektvar.
Najednou, jako by se otevřely dveře. Zamhouřila jsem oči a podívala se směrem, kterým jak jsem tušila měly být.
Dveře se doopravdy otevřely. Nikdo v nich ale nebyl. Stejně záhadně se zavřely. Uslyšela jsem kroky, ale nikde toho, kdo má ty kroky na svědomí.
Ozval se hlas.
Jakmile jsem si uvědomila kdo to je, spadl mi kámen ze srdce.
Shodil ze sebe plášť a posadil se na kraj postele.
"Tak co? Jak se vede."
Byl to Sirius.
"Byla to moje vina. Kdybych nesrazil toho blbce Malfoye, nikdy by se to nestalo."
"No tak, Siriusi. Neblbni. Byli naštvaní, že jsme je porazili. Byla to náhoda."
Trochu sebou škubl. Rozhlédl se kolem, jeho pohled zamířil k Luciusovi. Zašklebil se. Tvářil se jako by viděl toho nejhnusnějšího tvora na světě.
Potřeboval by se odreagovat.
"Co tady děláš? Neměl bys oslavovat, anebo dokonce - spát?"
Podíval se na mě a zavrčel. "Dostal jsem trest. Za to co jsem provedl. Byl to prej úmysl. No, a od Jamese jsem si půjčil plášť. Oni tě položili jen kousek od toho,..."
"No tak, nech toho. Jsem ráda, že jsi přišel. Měl by ses vrátit. Abys nedostal další trest. Za to, že se potloukáš po hradě. A to, po večerce."
Přikývl. Hodil si přes sebe plášť, ale předtím mě ještě políbil a zašeptal. "Udělal jsem to kvůli tobě, mám tě rád."
A s tím odešel, vypařil se jako pára nad hrncem. (Neberte to, ale doslova)
Odešel stejně, jako přišel.
Položila jsem se na postel a zamyslela se.
Co pro mě vůbec znamen
Jak jeden tak i druhý? Kterého si mám vybrat?
Mám na výběr?
A s tímto v hlavě jsem usnula.
Na ošetřovně jsem strávila tři dny, když se "Malfoy" probudil.
Každý večer, když jsem věděla, že už nikdo nepřijde, jsem si sedla k němu a držela ho za ruku. (Beru to hopem, co?)
Ten večer jsem měla položenou hlavu vedle jeho. Musela jsem na chvíli usnout.
Ucítila jsem na vlasech něčí dotek . Pak se ozval jeho hlas
"Isabel, co ty tady děláš? Jak to, že jsi tady. Uprostřed noci? Stalo se ti něco, že jsi, na ošetřovně?"
Dodal zmateně, když si uvědomil, kde jsme.
"Ale, to nic není. Ty, jsi měl, ošklivou, nehodu. Mně se nic nestalo, dostala jsem náhodou camrálem, do ..."
"Kdo to byl." Vykřikl rozzlobeně.
Trochu mě to vyděsilo. Ve hlase mu zazněla zloba a dokonce i, nenávist.
"Nevím. Asi někdo z ..." Nedokončila jsem svou "zpověď".
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Přímo do očí. Viděla jsem, že je dost naštvanej.
"Jak skončil zápas, potom jak jsem odpadl." Dodal smířlivě, když uviděl můj pohled
Ta změna hovoru mě dost překvapila. (Myslím tím u něj.)
"Nebelvír vyhrál, James chytil Zlatonku. Kolik to bylo, si přesně nepamatuju, chvíli po konci jsem odpadla já."
Znovu jsem vycítila tu změnu. Zase ho přemohla zloba.
"Tak ti debilové ti ublížili po zápasu. Moc by mě zajímalo, kdo to byl. Hned bych si to s ním vyřídil."
Nevěděla jsem proč, ale v té chvíli mi to přišlo krásný.
Chce se pomstít, naštvalo ho, že mi někdo ublížil.
Ne jako Sirius, který ublížil někomu jen ze žárlivosti. (Ale i od něho to bylo milé. Záleží mu na mně.)
Bylo mi to jasné. Kdyby se mě zeptal, jestli s ním chci chodit. Neváhala bych.
Zvedla jsem se. Znovu jsem se na něho podívala. "Nech to plavat."
Opětoval můj pohled. Nic však neřekl.
 "Dobrou noc."
"Dobrou noc Izi. Chtěl jsem se tě zeptat,..."
Zvědavě jsem ho pozorovala. Copak mi chce sdělit?
"..., raději nic." Řekl a otočil se na druhou stranu.
Zklamaně jsem se otočila a došla ke své posteli. Lehla jsem si, přikryla se a zavřela oči. Sakra, co jsem si myslela. Vždyť je to Zmijozel. Ten by si nikdy nic nezačal s holkou z Nebelvíru. A natož pak s mladší.
Ale, co ten polibek. Ty úsměvy. A to, jak mě pozoruje. Jeho reakce. Byla jsem z toho zmatená.
Usnula jsem, zdál se mi sen. Zdálo se mi, že sedí u mé postele a dívá se na mě. Naklonil se nade mě. Políbil mě na tvář.
Probudila jsem se, rozhlédla se kolem. Ležel ve své posteli, zády ke mě. Polibek na tváři jsem však stále cítila. Jako by mi ho dal doopravdy. Zavřela jsem oči, zase jsem usnula.
Neviděla jsem, že chvíli po tom otevřel oči. Pomalu se, znovu, zvedl z postele a došel k mé.
Ráno jsem se probudila časně. Seděl vedle mě. Hlavu položenou na mé hrudi. (Jako by chtěl slyšet srdce.)) Držel mě za ruku. Dívala jsem se na něj. Vypadal tak božsky. Rozespale otevřel oči, rozhlédl se kolem.
Byl pomačkanej. Nevypadal tak dokonale jako vždy, to se mi na něm líbilo. ‚Ahoj. Tak jak ses vyspal?“
Neodpověděl mi na mou otázku. Ale položil novou. „Nechtěla bys se mnou chodit?“ Nečekal na odpověď, zvedl se. Chtěl odejít a dodal. „Promiň. Pochopím, když ne. Jsem totiž úplnej vůl a všechno jsem zvoral,...“
„Ano.“
„Co ano?“
„Na obě otázky, ano.“ Usmála jsem se nad jeho reakcí.
Otočil se na mě. Usmál se. ‚A co tvoji přátelé? Ti nebudou moc nadšení.“ „A co tvoji?“ Odpověděla jsem mu otázkou.
„Přátelé? Já...“
„Víš, kolik tady za tebou bylo lidí? Sice skoro samý holky, ale i několik tvejch spolužáků. Neříkej, že nikdo z nich není tvůj přítel.“
‚Abych řekl pravdu, tak nevím.“
A potom. Oba naráz jsme vyslovili to, na co jsme oba mysleli. „Asi by to mělo být tajemství.“
Oba naráz jsme se rozesmáli, nešlo to zastavit. „Do-do-kážeš-si-před-před-stavit,-kdyby-se o nás dozvěděla Cissa. Nebo Bella?“
Zase jsme se rozesmáli.
„Anebo Black.“ „Myslíš Siriuse?“
„Jasně miláčku. Koho jsi myslela?“ (Chodíme spolu pár minut, a už jsem miláček. No, není to skvělé?)
Podívala jsem se mu do očí. Odrážela jsem se v nich. Ztrácela jsem se v jejich hloubce. A v té chvíli jsem si vzpomněla na Siriuse. Co asi dělá?
Ne, tyhle myšlenky musím zahnat. Mám Luciuse a to mi musí stačit. Musela jsem ho políbit.
Proč o něm mluvil? Zavřela jsem oči, cítila jsem, jak se ke mně přibližuje, jak mě líbá. Chytil mě za zátylek. Tiskne mě k sobě. Chci takhle zůstat navěky.
Ještě, že jsem si uvědomila, kde jsem. Odtrhla jsem se od něj. „Počkej, tady nemůžeme. Co když někdo příjde. Jsme přece na ošetřovně.“
„Představ si, kdyby přišel někdo z tvých přátel a viděl mě, jak tě líbám. Asi by mě zaklel .“
Naše tajná láska, byla stále vystavena zkouškám. Nedostatek soukromí, ne moc příjemná atmosféra. Co kdyby,... Raději jsem nemyslela na to, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl. Ten poprask.
Až jednoho dne.
Na schůzky jsme chodili tajně, vždy když jsem šla na procházku s Achillem. Jednoho dne se stalo to, čeho jsme se oba obávaly.

18.04.2008 14:12:18
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one