Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Návrat domů na prázdniny, zjištění toho, co se stalo s jejími přáteli a hlavně. Kdo to udělal.
Nikdo by nečekal, jak to bylo.

Konec prvního roku v Bradavicích

Pomalu, ale jistě se blížil poslední den. Měla jsem strach. Co bude doma.
Jak to naši vzali. A co máma?
Uvidím ji někdy a nebo si ji tam nechají už navždy?
Ptáte se proč?
Tak já vám to povím.

Asi měsíc po tom, co jsem byla na pohřbu svých přátel se to stalo.
Stalo se to, na co všichni čekali.
Zjistilo se, kdo napadal a zabíjel mudly. Jaké bylo jejich překvapaní, když vše vyšlo najevo.
Mezi ty, které odsoudily patřil Patrik Writte, syn ministra kouzel.
Byl z toho strašný poprask. Nikdo tomu nechtěl věřit. Poté však již museli.
Přiznal se, pyšnil se tím, že to udělal pro dobro kouzelnického světa.
Byl, je pošetilí. Pro dobro?
Když jsem se to dozvěděla jako by kus mě umřelo. Bylo mi toho líto. Nebyla jsem však sama, měla jsem přátele.
Přátele, kteří stáli za mnou a byli mi oporou v těžkých chvílích, kdy se na mě zbytek spolužáků díval skrz prsty.
Neustále napadání. Jak slovní tak tělesné. Nikde jsem neměla klid.
Těšila jsem se až to všechno skončí a já budu doma.
Stalo se však i více věcí
A tak bych měla začít od začátku.
Kde jsme to skončili?
Ano, už vím.

Bylo 12. prosince a já jsem dnes měla mít narozeniny. Moc jsem se na ně těšila. Bude mi 12. A dostanu to, co jsem chtěla již od svých pěti let. Svého psa.
Profesor Křiklan byl ten den poněkud nesvůj, jako by něco věděl. Kdybych jen v té době tušila. Nevyvolával mě, i když jsem se vehementně hlásila.
Nechápala jsem to. Vždy mě vyvolal, když jsem něco věděla. Toho dne, jako by se všechno změnilo.
A to byl jenom začátek.
Po škole se stále o něčem šuškalo a mnoho lidí mi odmítalo pozvání na můj večírek. Proč? Byla jsem oblíbená, ale teď!
Věděla jsem, že se něco stalo. Ale nikdo mi nic neřekl.
Jako bych byla vzduch a nebo v lepších případech se ke mě chovali jako bych byla z cukru.
Zdravili mě lidé ze Zmijozelu, ale ti, které jsem zdravila já. Neodpovídali mi na pozdravy.
Přátelé přede mnou schovali denního věštce. Ráno mi to nepřišlo zvláštní, ale během dne jsem poznala, že mi něco tají.
Večer jsem toho měla již dost, a proto jsem se zeptala Severuse.
"Seve? Co se sakra stalo?" Rozhlédla jsem se kolem sebe. "Tak poví mi to někdo?"  Rozčíleně jsem zvýšila hlas.
Přišla ke mě Katty a pokynula mi, ať se posadím. Nechtěla jsem. Ale, když jsem viděla ty pohledy. Raději jsem se posadila.
"Víš." Rozhlédla se kolem. "Zjistili, kdo stál za těmi útoky..."
"No konečne!" Vykřikla jsem.
Pokračovala jako bych ji nepřerušila,"... jedním z těch, kdo to udělal. Byl, byl..."
"Tak se vymáčkni. Prosím."
"Nikolas. Byl to tvůj bratr. Chytili ho, když se snažil unést další mudly."
Nevěřícně jsem se na ni dívala a otvírala a zavírala pusu jako ryba na suchu. "Ne, to nemůže být pravda, vždyť to byli jeho přátelé..."
"A to není vše."
"Katty. Co může být ještě horší, než tohle." Zavrtěla jsem hlavou.
"Tvoje máma. Zhroutila se. Táta se vzdal své funkce a ti poslední napadnutí byli." Odmlčela se. Nemohla pokračovat, i jí se z očí hrnuly slzy. James ji chytil za ruku a stiskl ji.
Sedla si na postel a zakroutila hlavou. "Pokračujte, já nemůžu." Zakoktala.
"Isabel. Napadl tvého kamaráda a jeho matku..."
"Nééé. Prosím. Už dost Reme. Nechci to slyšet."
Někdo se vedle mě posadil. Nechtěla jsem vidět kdo to je. Chtěla jsem utéct a schovat se. A už nikdy nevylézt.
Zamrkala jsem, nechtěla jsem aby mě znovu viděli plakat. Ne, tentokrát ne.
"Jestli je to pravda. Tak doufám. Doufám, že shnije v Azkabanu. A nebo, ještě lépe, že dostane polibek." Dodala jsem nenávistně.
Všichni se po mě vyděšeně podívali, cítila jsem ty pohledy.
"Jestli si myslíte, že jste se mnou v nebezpečí. A že bych vám mohla ublížit. Nemusíte se se mnou přátelit. Já, já to přežiju."
"Isabel. Co to mluvíš za nesmysly. My tě známe. A to, co se stalo. Je to hrozné, ale ty za to nemůžeš. Nebyla jsi to ty, ale tvůj bratr." Promluvil rozvážně Severus.
Sirius se posadil vedle mě, chytil mě za ruku a zašeptal. "Moji rodiče. Měli z toho radost. Psali mi, že jsou rádi, že s tím někdo něco udělal. Že jim někdo dal za vyučenou. Aby věděli kam patří. Že si nic jiného, než smrt nezasloužili. A pak taky, že bych se měl držet toho co..."
Dál nepokračoval.
"Prostě je to tak. Nemůžeme za to, kdo jsou naše rodiny. Nikdo z nás si rodiče ani sourozence nevybírá. Ty jsi Isabel. A to co děláš si i myslíš. A kdo to nechápe, tak ten tě nezná." Dodala Lily, která jako jediná zatím nepromluvila. Ale to co řekla mě potěšilo.
"Díky. Jsem moc ráda, že vás mám za přátele."

Oslava narozenin se nekonala. Neměla jsem co slavit.
Svého dárku. Psa, kterého jsem pojmenovala Achilleus jsem si moc neužila. Byl krásný a hned jak mě uviděl skočil mi do náruče a olízl mi obličej.
Trochu štěkl. Skočil na postel a podíval se na mě typickým psím pohledem. Naklonil hlavu na pravou stranu, vyplázl jazyk a zase štěkl.
Olízl mi ruku, kterou jsem ho pohladila po čumáku. Byl milí, ale nemohl docela odsranit můj smutek. Bylo mi toho líto.
Ale to co mi poté řekl Sirius. Řekl mi, že je mu líto toho, že Nikolas je můj bratr a i toho, že má tak šílený rodiče.
Celý následující měsíc kolem mě všichni chodili jako bych měla lepru a nebo nějakou jinou nakažlivou nemoc.
Šuškali si po chodbách. Když jsem prošla kolem jako by náhodou přestali mluvit. Nepřestala jsem se však chovat tak jako dřív. Nerozpakovala jsem se hádat s kýmkoliv, kdo haněl a nebo nadával mudlům.
Hlásila jsem se ve všech hodinách. Vypadalo to, že to všichni pochopili a ví, že já nejsem můj bratr.
Jednou jsem se zastala  jednoho chlapce z Mrzimoru. Podíval se na mě jako by mě uviděl poprvé v životě a vykřikl. "Co si o sobě myslíš? My víme co jsi zač. Lily by se s tebou měla přestat přátelit. Ublížíš jí." A s tímto odešel.
Nachápavě jsem na něho zírala. A pak jsem se rozhodla.
Chtějí boj, mají ho mít.
V lednu, nebo spíše na konci ledna jsem svůj plán uskutečnila.
Během večeře jsem vstala a kouzlem si zesílila hlas. "Prosím o pozornost. Haló. Mám na vás nějaké otázky. Můžete se mi chvíli věnovat?"
Všichni zírali, kdyby někdo na zem upustil špendlík, bylo by ho slyšet  dopadnout. Jaké tam bylo ticho.
"Někdo moudrý," a významně jsem se podívala směrem ke svým přátelům, "mi jednou řekl. Nesuď člověka, neznáš-li ho. A také nevybíráš si svou rodinu. A proto bych se teď chtěla zeptat. Kdo z vás." A ukázala jsem prstem na každého."Může říct, že si vybral své rodiče nebo své sourzence? CO? Nikdo? Ale, to snad ne? A já si myslela, že všichni."
Na chvíli jsem se odmlčela, nechala jsem dopadnout své slova, a doufala že na úrodnou zem. A pak jsem pokračovala.
"A proto bych se chtěla teď. Přede všemi zeptat svých přátel. Proto,aby nedošlo k nedorozumnění, že jsem je na to neupozornila."
Otočila jsem se k nim.
"Severusi Snape ptám se tě, nebojíš se mé přítomnosti?" Podíval se na mě, ten jeho pohled, ach jo. A zavrtěl hlavou.
"Remusi Lupine a co ty?" Také se na mě podíval a zakroutil hlavou.
"Lily Evansová, máš ze mě strach?" I ona zakroutila hlavou.
"Katty McDowelová? Jak jsi na tom ty?" Vstala, podívala se na mě, usmála se. Pak se rozhlédla kolem a řekla.  "S tebou se nebojím, ale bez tebe ano."
Kdyby nešlo o vážnou situaci asi bych se rozesmála, i jí cukaly koutky a nebyla sama.
A nakonec jsem si nechala Siriuse, doufala jsem, že mě nezklame.
"A co vy? Pane Siriusi Blacku? Máte obavy z toho, že to, co udělal můj bratr  je to, co bych chtěla i já? Prosím mluvte."
Podíval se mi do oči, rozhlédl se kolem a vykřikl. "Jste tak krátkozrací. Měli by jste se stydět. Za celý rok, co je zde. Jsem ji poznal a vím, že dělá to co má v hlavě. Na nic si nehraje.
A já a nás pět a také Selene Kentová, můžeme tvrdit, že ji známe. Ale kdo z vás, může tvrdit to samé?" A tímto skončil.
Posadil se na své místo.
Rozhlédla jsem se kolem. Na chvíli jsem se zamyslela. Pak jsem to ukončila slovy: "Děkuji, že jste mi věnovali pozornost a přeji vám dobrou chuť."
A s tím jsem se posadila.

Chvíli bylo ticho.
Pak vstal Brumbál a řekl. "Ano, krásně jste to řekli. Lépe bych to ani já sám neřekl. Teď se dejte do jídla."
Všichni se dali do jídla, jedli mlčky. Jako by přemýšleli a těch slovech, která slyšeli. Nebyla jsem však tak naivní, že bych věřila, že si z toho vezmou ponaučení.
Jedla jsem. Mlčky jsem do sebe soukala jídlo, na které jsem neměla ani pomyšlení.
Uslyšela jsem kroky a pak si vedlě mě někdo sedl.
Byl to Brumbál.
„Pěkně jste to řekla, slečno Isabel.“
„Děkuji,“ zašeptala jsem.
„A vy ostatní, blahopřeji. Umíte perfektně improvizovat.“ A s tím se zvedl a odkráčel.
 
Až všichni dojedli, tiše se trousili zpět do svých pokojů. Zůstali tam jen mí přátelé a moje milá sestřička. (Zástupkyně ředitele Zmijozelské koleje, Křiklana.)

„Prosím tě, Isabel. Proč jsi to dělala?“
„Remusi. Čistě z principu. Ty jsi neviděl jak si o mě povídají. Nasnáší mě, a přitom mě vůbec, ale vůbec neznají.“
„Ale? Sestřičko? Z tebe je najednou moralista? Tahle hra možná platí na Brumbála, ale ne na mě. Já tě znám 12let. Dokážeš všeho využít ve svůj prospěch.“
Bylo slyšet, že z ní mluví zášť. Přímo ji odkapávala od huby.
„Ano? Vy ji znáte? Já si myslím, že ne. Mluví z vás závist.“
„Jak se opovažuješ, ty malej zmetku.“ Vykřikla Marge na Siriuse a vytáhla svoji hůlku.
Nevěděla jsem, co dělat. Skočila jsem mezi ně, zasáhla mě kletba, přímo do hrudi. Zhroutila jsem se a kašlala krev. Bolela mě žebra. Nemohla jsem dýchat.
„Rychle, musí se odvést na ošetřovnu.“
Sestra se jen vyděšeně koukala z jednoho na druhého. Nevěděla co má dělat, začala koktat. „Já, já. Nechtěla jsem. Nevím, co se stalo.“
To byla poslední slova, která jsem v té chvíli uslyšela.
 
Probudila jsem se na ošetřovně, nikdy jsem zde ještě nebyla.
Zapáchaly kolem všechny možné lektvary, masti. A jiné smrady. Bylo mi z toho na zvracení. Všechno mě bolelo. Dýchat bylo také obtížné.
Rozhlédla jsem se kolem, nikdo nikde. Mohli mi tu alespoň nechat Achilla, pomyslela jsem si.
Otevřeli se dveře, někdo potichu vstoupil dovnitř a zavřel dveře.
„Ahoj Isabel, jak se daří?“
„TY? Co tady sakra děláš? Pošleš na mě kletbu a pak si sem klidně příjdeš a ptáš se, jak se mám! Co si o sobě myslíš?“
„Promiň, ale neměl říkat, že tě neznám. S tou závistí. To mě šíleně naštvalo. Já ti nezávidím. Nemám co. Ona je to spíš žárlivost. Ale už musím. Brumbál mi dal padáka.“ Usmála se.
„To, to jsem nechtěla. Naše rodina, nemůžeme přijít o někoho, kdo dodá alespoň trochu peněz.“ Usmála jsem se. I když z mého úsměvu vznikla spíš grimasa, než úsměv. Bolest byla šílená.
„Máš vypít ten kostirost a to proti bolesti. A hlavně vypij si něco na spaní.“
„Díky, Margareth. Pozdravuj všechny, kdo o to budou stát.“
Přistoupila ke mě. Chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Vyšla ke dveřím, neotočila se. Otevřela dveře a pak je potichu zavřela.
A já upadla do hlubin snění.

Po tom, co se stalo. Jako by  nastala změna. Už se ke mě nechovali jako k něčemu, co je může nakazit. Občas mě i pozdravili.
Z ošetřovny jsem odešla po dvou týdnech. Přátelé přicházeli a odcházeli. Nosili mi úkoly, které jsem vypracovávala.
Nechtěla jsem být mimo dění, nepřijít o nic významného. A nebýt pozadu v učení.
I Sirius byl ještě milejší, i když jsem si myslela, že to ani víc nejde.
Asi ho překvapilo, že jsem skočila do rány, která byla připravená pro něho.
Marge nakonec Brumbál nevyhodil, ale dostala napomenutí a zákaz vycházek.
(Jako student_Cha,cha)

Ale jinak se nic nezměnilo, napadávání bylo čím dál tím víc krutější.
Můj bratr se stále chlubil tím, co udělal.
Otec nastoupil na nové místo, chtěl chránit mudly. Chtěl napravit to, co dělal můj bratr, který zničil. Ano, doslova zničil celou naši rodinu.

18.04.2008 13:59:47
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one