Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Něco jako úvod do děje.
Dívka, která se jmenuje . . . se probudí, je v jiném těle? Anebo se vrátila do svého světa?
Nastupuje do Bradavic - První ročník, spolu s SB, SS, JP, RL, LM, LE, atd,...

Sen a nebo pravda
 
 Ten den byl tak krásný. Nevěděla jsem však, že to co začíná tak krásně. Může skončit dost zle.
Ale co kdyby to šlo vrátit.
Ale proč nezačít hned od začátku. Že?

Noc ještě zdaleka neskončila, ale já stále nemohla najít to místo. Kde se schoulím a usnu. A třeba se již neprobudím. Chtěla bych prožít vše co ONA píše ve svých kniháh.
Ale vždyť je to jen a jen fikce. A nebo není?
Co když jsem to já kdo žije ve snu, a to o čem si čtu je pravda. Zavřít oči a spát a nechat si zdát o tom světě, kde by šlo možná vše jednodušeji.

A nebo také ne, je tam skoro všude smrt, ale je tym i naděje, naděje, že vše nemusí dopadnout zle. Co když to budu moci změnit.

Pomalu se propadám do hlubin snění a nebo se probouzím?
Vše kolem mne šumí a hučí já padám, ale kdy dopadnu? Musím přeci dopadnout na zem.

Otevírám jedno oko a pak i druhé.  Spím v posteli a u nohou my stojí klec ve ktaré je nádherný pták, nebo lépe řečeno sova.  Výr? Nebo co?
Ale kde to jsem? Náhle slyším hlasy. Ale ty já neznám, kdo to tam je. Vstává z postele. Položím si nohu na zem, je chladná. Raději si vezmu ponožky. Jako ve snách si je nazouvám. Jak to, že jsem věděla kde jsou? Jsem zde poprvé a nebo snad ne?
Vstanu a pomalými krůčky mířím k zrcadlu. A tam se na mě usmívá má tvář, ale vypadá trochu jinak, jako bych to ani nebyla já. Sáhnu si na nos a moje zrcadlové dvojče udělá to samé. Tak jsem to tedy já. Vypláznu na sebe jazyk. A ono mi to vrátí. Ještě že tak, úplně jsem se nezbláznila.
A to co v zrcadle vidím se mi líbí víc než to co tam bylo v noci, anebo snad nebylo? Byl to sen? A nebo sním teď?
"Isabel, jsi vzhůru", volá někdo z vedlejší místnosti.
"Jo, jasně, že jsem" cože, ozve se ve mě hlásek, ale ty přeci nejsi Izabel, jsi přeci. Kdo jsem? Jo já jsem ta co ji volali.
(No a abych to neusekla, tak jak tedy vypadám?)
Sedám si k zrcadlu a kartáčem si učešu vlasy, mám je černé jako uhel a krásně lesklé. Ale to co je nejzajímavější, je to kolik mi je let. Prostě bomba je mi 11, a něco se bude dnes dít a bude to velká událost. Jdu do školy, do té nejlepší školy na celém světě, nebo to tak alespoň říkala mamka s taťkou. Jsou šťastní, že to dopadlo tak skvěle a budu navštěvovat tu samou školu jako oni a moje "milovaná " sestra a bratr.  Jsem nejmladší a samozřejmě i miláček. Což mi oba dva závidí. No a co? Je to jejich problém a ne můj.
Oči ty mám jako kočka, naše kočka co jsme měli, než ji zabil ten prevít. Soused co je tak strašně nesnáší. Ale pomstila jsem se mu, dostal nějakou špatnou nemoc, naskákaly mu škaredý pupeny. A že prý za to můžu já, no není to skvělí.
Naši byly nadšení a pak přišel ten dopis, že jsem přijata na Školu Čar a Kouzel v Bradavicích a je to už 5let. A dnes pojedu do školy. Jsou tam žeprý čtyři koleje, a do jedné z nich mě zařadí, ale abych řekla pravdu je mi jedno kde budu. Hlavně ne tam, kde mí drazí sourozenci, to už vím na 100%.
Ale musím zjistit kam to chodili, oni totiž, když jsem se narodila už do školy nechodili, ani jeden. To je skvělý. Alespoň se už na ně zapomnělo a nebudou mě srovnávat.
Můj nos se mi moc nelíbí, ale je tak zajímavej, že z něho nemohu spustit oči. Vypadá trochu jak orlí, ale ne zase tolik. Štíhlý obličej, malá ouška a ta vzpurně vystrčená brada. Fakt zajímaví.
" Isabel, sakra kde se flákáš. Pojď už nebudeme na tebe se snídaní čekat až do zítra. Musíš si pospíšit za 2 hodiny ti jede vlak."
" No jo už jdu", volám.
No to snad není možný, ani upravit se nemůžu.  Ještě, že mám koupelnu tady v pokoji. Jinak nevím.
Opláchnu si obličej, vyčistím zuby.
Obleču si na sebe zatím ty krásný letní šaty a boty, lepší budou tenisky. I když moje zlatá setřička by byla raději abych se oblékla slavnostně, ale stačí udělat psí oči na tátu a nebo mámu a mám to v kapse.
I když, asi nebudou moc nadšení, ale co. Hlavně ať nemluví nic o tom s kým se mám přátelit, vědí, že je stejně neposlechnu. Jsem totiž takovej malej rebel, i když ne moc. Teda, myslím. Ale není to jedno?
Scházím po schodech a slyším hlasy, ale ne jenom známé. Zajímaví. Kdo to tam může být?
" Ahoj rodinko, tak co máme na snídani? Ach, dobrý den", u stolu sedí asi tak stejně starej kluk má krásný oči, ty oči. Jsou bezedný a k tomu ten nádhernej úsměv. A pak promluví.
" Ahoj, Tak to je ona?
I přes to, že se snaží, aby jeho hlas zněl tak, aby v něm nebyla ani trocha zájmu. Oči mluví jinak. Se zájmem si mě prohlíží a já jeho pohled opětuji, ale nejsem první kdo to nevydrží. Trochu povýšeně se usměji. A sednu si na své místo. Vidí jak moje setřička jen obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. No a co?
" Isabel, toto jsou pan a paní Blackovi a jejich synové ..."
" Co? Synové, ale vždyť je tady jen jeden. Kde je ten druhej, tati?"
" Ty jsi snad slepá, nebo co", ozve se moje setřička " ten druhý sedí vedle tebe"
" Margaret, no tak", to promluvila moje matička.
" Já se omlouvám, jestli jsem se nějak dotkla naší milováné Isabel!" vyprskla rozčílená Marge, jak jí s oblibou říkám, a nebo taky šílená. Ale to bych asi před publikem neřekla. Je jí 30 a myslí si, že sežrala všechnu moudrost světa.
" Ale mami neboj se já se o ni postarám . . ." slyším její slizký hlas.
"Cože?" vyprskla jsem.
" Ale, ty to nevíš?" promluvila šílenka se špatně skrývaným sarkasmem.
" A co nevím? Margaret?"
" No, že budu u vás na škole učit, Bylinkářství."
" Aha, tak to bude super. Alespoň se tam nebudu cítit jako loď bez kormidla. Někdo mě přeci musí řídit, že ano!" promluvila jsem a můj hlas zněl doopravdy nadšeně.
" Co, co?" nechápavě zakoktala Marge.
Usmála jsem se na ni a na všechny okolo a mrkla jsem na něj. Se skrývaným, se špatně skrývaným smíchem mi to oplatil. Ale asi si nikdo jiný nevšiml, že si dělám legraci.
" Ano, bude to skvělé" řekla sestra.
" No, tak vidíš. A to jsi říkala jak bude vyvádět", promluvila matka.
" A mami, představíš nás?"
" Ano, jistě. Tak, manželé Blackovi a jejich děti. Regulus", ukázala na kluka vedle mé matky, který se neklidně zavrtěl a pouze kývl hlavou.
" No tak, pozdrav."
"Ahoj, Regule."
"A Sirius"
" Ahoj Isabel"
" Čao Sirie", usmála jsem se na něj.
"No, a až se najíte běžte si na chvíli hrát, mi tady ještě něco probereme."
" Jasně mami, já to zařídím. A mám jim to tady ukázat?"
" Ano a ne aby jsi je nějak strašila."
" Já? Mami to snad ne, ty jsi mě urazila" odpověděla jsem jí a tvářila se ublíženě.
" Ale, ty víš jak to myslím. No tak. Omlouvám se."
" Mami, ty jí to sežereš, no to snad ne?"
" Prosím tě uklidni se, chovej se slušně když tu máme návštěvu", odsekla ji matka.
" Omluvte ji, cítí se trochu nesvá, to víte nová práce a lidi. No však ona bude v pohodě. Hlavně aby jsi nám v Bradavicích nedělala ostudu", obrátila se na Marge. V tu chvíli mi jí bylo snad i trochu líto, ale hned jsem svoji chybu napravila, když promluvila.
" No jo, jasně vaše zlatá Isabel. Ta za nic nemůže, ta je svatá. Ale vy to nechápete. Jen vás využívá. Já vás nenávidím, všechny" vykřikla a vyběhla od stolu.
" No tak to by bylo", usmála se omluvně máma. "Víte ona trochu žárlí, ale mi nevíme proč. Ví že je máme rádi všechny stejně, ...
Dál jsem nechtěla poslouchat," Prosím omluvíte mě, musím si jít ještě dobalit."
" Ano jistě, myslím, že kluci mohou jít s tebou, že ano?"
Sirius se zvedl od stolu, ale ten druhej stále seděl a uhýbal pohledem, aby se mi nemusel dívat do očí.
" Mami, na nádraží se budeme přemisťovat pomocí přenášedla, letaxu a nebo nás někdo z vás přenese?"
" Ano, jistě. Pomocí přenášedla."
"Děkuji maminko. Zatím nashledanou"
Potom jsem jen slyšela jejich hlasy, jak jsme pomalu stoupali po schodech nahoru do mého pokoje. " Ano, ta mladší je doopravdy vychovaná, i když to oblečení. S tím by jste měli něco udělat." Jen jsem to uslyšela zakroutila jsem hlavou. " Ach jo."
" Copak?" ozval se za mnou ten milí hlas.
Otevřela jsem dveře a pustila je dovnitř. Hodila sebou na postel. Ano, doslova hodila a řekla  "Ale, už slyším tu přednášku. Já jsem ti říkala aby jsi jí řekla něco o tom oblečení a bla, bla, bla", zasmála jsem se na něj.
" Já jsem myslel, že to by ti tvoje máma neřekla?"
" No, ona ne. Ale Marge."
"Aha", ozvalo se z kouta " takže ty nejsi zas tak svatá co? Margaret měla pravdu." promluvila mlčící socha, nebo spíše Regulus, který tak vypadal.
" Cože? CO tím myslíš?" zeptala jsem se nevinně.
Než stačil odpovědět, skočil mu do řeči Sirius "To je jenom legrace, legrace - víš co to znamená?"
Jo, jasně" vyhrkl jeho bratr.
Příjemně jsme si povídali. O tom jaký to bude ve škole, a kam by jsme chtěli. Do jaké koleje. A to začala být doopravdy legrace. Ti dva se strašně pohádali o tom, že se velmi rozcházejí v pohledu na okolní svět.
Sirius nechtěl ani slovo slyšet o to, že do takové školy patří jen a pouze " čistokrevní", a s tím jsem souhlasila a na 100%. A Regulus zase oponoval tím, že neví co je tam čeká a že jim to spíš ublíží. Měli by . . .
Ale to už bylo i na mě dost. Vykřikla jsem " Sakra, nechte toho! Jste jako malí."
" A kam by jsi chtěla ty?" promluvil  na mě Sirius a jeho oči se vpily do mých, cítila jsem že padám. Pak jsem si uvědomila kde jsem.
" Já? No nevím. Mě je to jedno, ale ne tam, kde byla moje milovaná setřička a bratříček"
"Aha, tak to máš asi tak stejně blbý jako já. Všichni z mé i tvé rodiny chodili do Zmijozelu" řekl opovržlivě.
" Jo, tak to je doopravdy vopruz" řekla jsem a můj pohled zabloudil na strop, kde byly nádherný hvězdy a měsíc. Ale když jsem se začla soustředit, obloha se náhle zatáhla a bylo slyšet úder hromu a strop začali křižovat blesky.
" No teda, to je skvělý. Ty máš ráda hvězdy a bouřky?" Zeptal se mě Sirius.
A podíval se mi zase do očí. Je mu 11, ale až dospěje tak bude úplnej Kasanova.
" Jo, to mám" promluvila jsem a zcela jsem ignorovala výkřik, který vydal jeho bratr. A lidově řečeno vzal nohy na ramena a utekl.
" On je takovej pořád?"
" Jo to je"
" Tak to jsme na tom fakt úplně stejně"
" Děti, no tak. Pojďte. Už čekáme jen na vás", podívali jsme se na sebe a vybuchli jsme smíchy. A jednohlasně jsme zavolali. " Rodičové už letíme"

18.04.2008 13:41:39
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one