Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Další díleček do skládačky v povídce - Utíkej, dokud můžeš!  Užijte si to a také, nezapomňte napsat komentář. Předchozí najdete tady!
 
Na vlakovém nádraží byl shon a nepřeberné množství lidí všech pohlaví a věkových kategorií, jako kdyby dávali něco zdarma. Můj pohled zabloudil na tabuli, na které byly napsány příjezdy a odjezdy všech vlaků, které zde měli zastávku. Ten z Prahy měl ale dvouhodinové zpoždění způsobené jakousi nepředvídatelnou událostí. Tallinn u mých nohou, temně zakňučel, otřel se mi o nohu a smutným pohledem opětoval ten můj.
 „Neměj strach,“ pohladila jsem jej po hlavě a podrbala na krku. Vždy ho to uklidnilo a nejinak tomu bylo i teď. „za chvíli je tady!“ 
Co chvíli jsem nervózně pohlédla na hodinky, na své levé ruce a podupala nohou. Tallinn si lehnul, položil hlavu na přední tlapky a zavřel oči. Čas ubíhal až neuvěřitelně pomalu, než se z amplionu ozvalo, že – za deset minut přijede mnou dlouho očekávaný spoj.
Zrak mi sjížděl na všechny osoby, které prošly kolem, ale ani jednou nebyla ona, Angelika.
Můj pohled zakryly čísi ruce a pak mi ten neznámý, podle hlasu žena, zašeptal do ucha: „Kdopak jsem?“
Zcela spontánně a nepřipraveně ze mě vyletělo: „Johny Deep!“
Reakce osoby byla zcela očekávaná. „To snad mluvím jako chlap?“
Se smíchem jsem se na ni otočila a objala ji. „To víš, že ne, ale… No tede Angel, ty ses změnila.“ Doopravdy jsem byla překvapená jejím zjevem. Ta vždy neupravená a rozjívená puberťačka teď vypadala jako… ano, vypadala jako opravdová dáma a já si připadala tak, prostá až venkovská. Její inteligentní pohled mě provrtával skrz naskrz, ale její oč byly… unavené. „Jak je to dlouho, co ses pořádně vyspala? Vypadáš doopravdy skvěle, jen,“ pokrčila jsem rameny a pomalu se vydaly k tramvaji, „bys měla víc spát a co ty vrásky pod očima?“
„To se ti zdá, to jen ty brýle.“
„A co práce? Baví tě?“
Chvíli mlčela. „No, jak bych ti to řekla? Já teď pracuji jako překladatelka, na ministerstvu zahraničí. Potom, co se to stalo tátovi… jak zemřel,“ doplnila, jako kdybych snad na to mohla zapomenout. „Chtěla jsem změnit svůj život a práce na volné noze mi toho moc nedávala. Nebyla jsem volná a teď jsem a nikdy už nechci žít ten nanicovitý život jako dřív.“
„V čem vlastně tedy spočívá ta tvoje nová, úžasná práce?“
Neodpověděla, ale vrhla na mě svůj pohled, který říkal jediné: prosím, neptej se. „Jak se vlastně daří tobě? Hodně dlouho jsem totiž o tobě neslyšela. Zase ses vrátila k Erikovi?“
No, má mě přečtenou. O tom jsem nikdy nepochybovala. „Ano, ale vypadá to tak, že nyní už naposledy!“
„To se budete brát?“ skočila mi zděšeně do řeči.
Jo, nesnáší ho a já se jí nedivím. Ne po tom všem!
„Blázníš…“ Telefon v kapse se rozvibroval. „Promiň, musím zvednout telefon,“ zamumlala jsem.
„Kris! Kdepak jsi? Čekám na tebe doma a…“ vyhrkl ihned, jakmile jsem zvedla hovor. Rukou jsem přikryla sluchátko a ústy naznačila Angel, aby se na chvíli zastavila. „Dobře, ale… měl bys hned vypadnout!“
„Proč,“ skočil mi do řeči!
Nad jeho zabedněností jsem jen protočila oči. Angel se nervózně pousmála. „Pokud mu vadím, tak já můžu přespat v hotelu.“
„Ani náhodou,“ rezolutně jsem odmítla její jistě velkorysou nabídku, „je to i tvůj dům a máš právo na to, abys v něm po dobu, co tu budeš, bydlela!“
 
 
Malá černovlasá holčička sedící na houpačce se každou chvíli nervózně rozhlédla kolem a poté s kapsy šatů vytáhla ohmataný sešit, který držel pohromadě jen silou vůle, opravdu silnou silou vůle. Pohladila jeho koženou vazbu až s náboženskou úctou a otočila první stranou, vlastně otevřela desky a nasála jeho starobylou vůni. Jak milovala vůni knih, a tahle byla pro ni o to zvláštnější, že to byl deník její matky! Ženy, kterou nikdy neměla šanci poznat, ale přesto ji milovala!
První stranu jen zběžně přelétla pohledem, ale vzápětí se začetla do prvních slov a vět, které na ni dýchaly životem a vzpomínkami její matky. Právě teď ji měla šanci poznat, alespoň touto cestou.
„Zlatíčko, kde jsi?“ vyrušil ji z četby hlas jejího otce. Jak nejrychleji to šlo, opět schovala deník a vyběhla za svým otcem, kterého milovala stejně tak jako svoji zesnulou matku, ne-li víc. „Jen jsem se šla projít, tatínku?“ zašeptala a přivinula se do jeho náruče, co netěsněji to šlo. S úsměvem ji pohladil po dlouhých vlasech a slíbil si, že najde někoho, kdo alespoň zacelí tu ránu v srdci jeho největšího pokladu, pokladu který mu ještě zbyl.
 
****
 
Nemnoho let a taktéž i několikrát poté, se poučil, že si není radno zahrávat s city a už ne vůbec z city vlastní dcery. Vždy si několik týdnů a nesčetněkrát i měsíců zvykala na nové náhradní matky, aby vždy byla zklamaná z nestálosti jak svého otce tak jejich. A poté již nezbyl čas a ani myšlenky na snění, že ta další bude tou pravou matkou, před kterou nebude malá dívka nic skrývat. Jak čas plynul, z malé a naivní holčičky vyrostla nesmlouvavá a pragmatická žena, která zapomněla snít!
Jediné co ji dávalo šanci, že na světě existují i takové ženy jako byla její matka, byl její deník, který však upadl do zapomnění, aby se jednoho dne dostal zase na světlo!
Stačilo k tomu jediné,… neštěstí. A to jak známo, chodí po lidech!
Nikdo si není jistý tím, že prožije svůj život bez strachu z nemoci, bolesti anebo strachu ze smrti!
 
Bylo to již pár let, co jejímu otci zjistili tu jednu z nejhorších nemocí. I přes to však stále doufala, že existuje nějaká šance na vyléčení. Ano, možná přestala snít, ale naděje stále přetrvávala. Byla již plnoletá, mohla si se svým životem dělat cokoli, ale nechtěla, ne pokud mu nesplatí všechny dluhy! Dokud nepochopí, že mu nikdy nedávala za vinu, že žila bez matky, která by ji mohla být blízkou duší a oporou v těžkých chvílích. Nikdy ani na okamžik nepomyslela na to, že chyboval v její výchově a ani on nesmí pochybovat o ní! Ne, ona se o něj postará i kdyby to mělo znamenat, že pak zůstane už navždy sama!
Vzala do ruky papír a pero a vrhla se na psaní seznamu toho, co musí udělat.
 
****
 
Stav jejího otce se den ode dne zhoršoval, až nakonec nebyla žádná šance na léčbu! Uběhlo pár měsíců v očekávání, že to byla konečně ta pravá léčba, když se jeho stav dostal na samý vrchol snesitelnosti a on musel být hospitalizován v nemoci.



24.09.2009 10:14:04
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one