Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Utíkej, dokud můžeš. Předchozí kapča, tady.

***
 
Každý den, kdy jsme se spolu setkaly, probíhal obdobně. Opatrně jsme se vyhýbaly jakékoli otázce, která by se mohla, byť jen vzdáleně, týkat mého přítele. Prostě jako kdyby neexistoval!
Markéta jej za celou dobu ještě ani jednou nepotkala, ale zdálo se mi, že jsou si vlastně hodně podobní. Jen jsem nechápala jak je to možné!
Nic pro něj nemohla znamenat!
Anebo snad…?
Přece pro něj musela být z nějakého důvodu důležitá, jinak by neusiloval o její život! A mě, mě se to všechno začalo příčit. Z pro mě neznámého důvodu, jsem uvažovala o tom, že z toho všeho vycouvám a … vše nechám na něm.
Bylo mi zle jen z pomyšlení na to, co jí může udělat. Několikrát jsem byla svědkem toho, že… nechtěla jsem na to ani pomyslet. Ten člověk, kterého jsem kdysi dávno milovala snad, ani neexistoval a já… musela jsem jí osvětlit svoji minulost! Ano, prostě musela, jinak… Nic jiného pro mě v této chvíli neexistovalo. A tak jsem ji další večer pozvala k sobě domů!
 
 „Markét, chtěla bych ti povyprávět zbytek svého příběhu. Chceš to slyšet?“
Chvíli na mě hleděla jako na přízrak, aby poté přikývla. „Jasně, chci to slyšet. Jen mi neříkej, že váháš?“
Zavrtěla jsem hlavou a dala se do vyprávění. „Kde jsem to skončila? Jo, už vím!“ ztichla jsem a po chvíli pokračovala. „Když jsem skončila s prací v léčebně, nemohla jsem zase asi měsíc najít práci a pak jsem si vzpomněla na Bohunice a infekční oddělení a řekla si – Proč to nezkusit tam!“
 
Začalo to přímo idylicky, zapadla jsem do kolektivu, všichni ke mně byli moc příjemní a milý a jeden člověk byl ještě milejší. Dnes sice nevím, jak to bylo možné, ale zamilovala jsem se do něj. Patřil k sanitářům, ale po nocích studoval. Chtěl se stát něčím víc!
Zpočátku nebyla moje náklonost nic víc, než jen platonická. On si mě nijak zvlášť nevšímal, důležitější pro něj bylo něco jiného.
V té době jsem o něm nevěděla nic. Jen to, že je milý, obětavý… prostě pravý zdravotnický pracovník.
Možná něco nasvědčovalo tomu, že ke mně něco cítí, ale k ničemu se neodvažoval. Z každé strany se mě všichni ptali: Tak co? Jak vám to jde? Samozřejmě jsem jen zrudla a něco neurčitého zamumlala. Vždycky jsem se cítila trapně, ale nakonec jsem se rozhodla! Něco s tím udělám a nebudu čekat na to, až udělá první krok on!
Zrovna ten den jsme měli službu spolu.
 
„Nechci zacházet do podrobností, ale ten den jsme se dali dohromady. Jedna pacientka se strašně moc zhoršila, běhali jsme kolem ní jako šílení, ale stejně,“ odmlčela jsem se a podívala se z okna. Poté jsem polkla a pokračovala, „zemřela. Nad ránem odešla … ve spánku.“ Ucítila jsem na rameni její ruku a s povděkem se na ni usmála. „Byla tak mladá! Brala jsem to až neuvěřitelně špatně, měla dvě malé děti.“
„To je hrozné,“ skočila mi do řeči a položila si ruku před ústa.
Jen jsem přikývla, na víc mě síly nezbylo.
„Víš, jen bych se chtěla k něčemu vrátit. Je to určitě hodně osobní a já nechci být vlezlá, ale… proč tady není ani jedna vaše společná fotka?“
Můj pohled ji nejspíše vyděsil, protože se začala horečnatě omlouvat. Skoro mě to rozesmálo, ale snažila jsem se zklidnit. „Ne, neomlouvej se. ON se prostě fotit nechce a…“
Zapípal telefon.
„Promiň,“ omluvně jsem se na ni usmála. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a přijala hovor. „No jejda, to jsi ty?“
„Tetičko, mohla bych přijít na návštěvu?“
„Jasně. To je přece samozřejmost, ty se ptát nemusíš, nikdy,“ ujistila jsem ji pohotově a na tváři se mi rozlil úsměv. „On tady nebude.“
Markétě se údivem rozšířily oči. Němě jsem naznačila – Pak ti to vysvětlím! Ona jen přikývla a pohodila hlavou dozadu. Jen jsem přikývla a ona odběhla.
„To je dobře!“
Zase úsměv, vzala jsem do ruky tužku a papír. „Kdy tě mám čekat? Anebo… mám zajet na nádr?“
„To budeš hodná teti…“
„Kolikrát už jsem ti říkala, abys mi říkala jménem?“
Rozesmála se, ten smích mě zahřál na duši. Tolik let jsem ji neslyšela tak šťastnou. Radost z ní přímo tryskala. Cítila jsem to i přes ten zatracnej telefon.
„Alespoň,“ zamyslela se, úplně jsem viděla ten její výraz, „zapomněla jsem to už počítat, ale nejméně, milionkrát.“
„Dobře, ať ti to nevyjde draho! Budu se těšit, dneska?“ ujistila jsem se ještě. Když přitakala, rozloučila jsem se s ní a zavěsila.
 
„Co to mělo znamenat?“ vyhrkla na mě hned, jak se objevila ve dveřích.
Ukázala jsem rukou na křeslo, „na to by ses měla posadit! Neřekla jsem ti totiž všechno, ale… řeknu, neměj strach!“
„Naše cesty se rozešli. Já a Erik jsme prostě měli… jiný pohled na svět a v té chvíli jsme spolu prostě žít nemohli.“
„Aha,“ to bylo to jediné, co ze sebe vypravila.
Položila jsem obličej do dlaní a polohlasně si povzdechla. „A dál… strašně moc se stydím přiznat k tomu, co se dělo pak. Dala jsem se dohromady s jedním bohatým a o hodně starším mužem. On mě miloval, miloval mě tak moc, že mi všechno odpustil. Udělal toho pro mě tolik. A já… byla jsem mu vděčná, moc vděčná a vzala si ho!“
„A?“ snažila se ze mě dostat úplně vše.
Pohlédla jsem jí do očí a náhle jako kdyby pochopila.
„Proboha,“ položila si ruku před ústa.
Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla stranou. „Všechno tohle je její! Ona mi dovolila, abych…“ popotáhla jsem. „měla mě ráda, stejně jako svého otce a neví nic o tom, že… Ona neví, že nezemřel přirozenou cestou. Byl nemocný, hodně nemocný a tak…“
Přikývla.
Opět se rozezněl zvonek. „Promiň,“ zamumlala jsem a byla pryč.
Vrátila jsem se za chvíli a v ruce držela úřední dopis. Několikrát jsem s ním otočila v prstech a pak jej nervózně roztrhla. Kus papíru se natrhl a já dost jadrně zaklela. Několikrát jsem po všech těch slovech, které tvořili věty, přejela zrakem. Obsah dopisu mě donutil, abych se posadila. „Ne,“ zasténala jsem, „ten parchant!“
„Co je to?“
Natáhla jsem k ní ruku s dopisem, která se chvěla tak, až mi téměř vypadl z prstů a ona ho ode mě převzala.
„To snad nemyslí vážně?“
„On?“ pozvedla jsem k ní oči. „On myslí vážně úplně všechno!“
12.08.2009 17:58:55
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one