Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
 
Povídka - Utíkej, dokud můžeš! Předchozí část naleznete tady.

Na zahradě se opět nechala unést krásou jezírka a rybiček v něm. Několika okrasným vrbám, které rámovaly jezírko, věnovala zasněný pohled snílka. „Nádhera,“ vznášela se na vlnách naivních představ.
„Ano, to je, ale zdaleka to není všechno.“
Pozorovala mě překvapeným pohledem a široce rozevřenýma očima, které ji zářily nedočkavostí jako malému dítěti. „Tak to pokračujeme dál!“
Rozešla jsem se a ona mě nedočkavě následovala. Moje kroky nás vedly přesně a neomylně do stájí, ve kterých byli ustájení arabští hřebci. Ve vedlejší části se nacházely kobylky s hříbaty. „Jezdíš na koni?“ Nesměle zavrtěla hlavou.
„Nevadí, někoho ti zavolám a on ti se základy pomůže. Seděla jsi na něm už někdy?“ s úsměvem jsem na ni pohlédla, když přitakala. „Tak to je fajn.“ Do úst jsem strčila píšťalku a během několika okamžiků u mě stál můj pes. „Taline, zaběhni pro Johna, on už bude vědět, co dělat!“ otočila jsem se na Markétu, které to celé pozorovala s široce rozevřenýma očima.
„On…“
„Ne,“ mávla jsem rukou, „John ví, že když jej zavolám pomocí Talina, tak potřebuji jeho pomoc při sedlání. To je vše.“  
„Aha,“ přitakala inteligentně.
„Chceš hřebce Braca anebo klisnu Moyu? Máme tady i  Aeryn, Jool, Darga a mého nejoblíbenějšího Scorpiase!“
„Který z nich je nejlépe ovladatelný?“ zachraptěla. V jejím hlase byl jasně zřetelný strach a obavy u toho, aby se neztrapnila.
Během našeho rozhovoru jsme se vracely zpět před stáje, nechtěla jsem Johna promeškat.
„Měla bych se vrátit k Talinovi, je to Výmarský ohař a za tři měsíce čekáme přírůstky, nechtěla by sis vybrat?“
Pohlédla na mě překvapeně. „To myslíš vážně?“
„Ne, dělám si prdel!“ odsekla jsem, „no jasně, že to myslím vážně!“
„Paní,“ vyrušil nás mužský hlas.
Markéta se po něm otočila a v úžasu zapomněla zavřít pusu. Nejspíš se jí zalíbil. „Ahoj,“ zakoktala a začla se věnovat oždibování lístků na stromě.  
„Nejspíš bych vás měla vzájemně představit,“ začala jsem, abych to trapné ticho přerušila, „Markét, tohle je John, Johne, tohle je Markéta.“
„Těší mě,“ hluboce se uklonil a políbil ji na hřbet ruky. Ta následně zrudla a vykoktala něco, co mělo nejspíš znamenat: „Mě taky, těší.“
Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, mobil v kapse kalhot se rozvibroval. „Promiňte, někdo si dožaduje moji osobu,“ zavrčela jsem a vzdálila se od nich.
„Tak co, jak to jde?“ vrhl na mě první otázku, jen co jsem přijala jeho hovor.
„Skvěle,“ zavrčela jsem, „pokud bys nás nerušil, tak by to šlo stokrát líp. Říkala jsem ti, abys nevolal! Už teď začíná mít podezření!“
„Tomu nevěřím! Jsi určitě skvělá jako vždy, nemůže ani tušit…“
„Vzpamatuj se, jasný!“ vykřikla jsem rozčileně a položila ruku na sluchátko. „Idiot!“ vzdychla jsem a opět si telefon přiložila k uchu. „Jsem teprve na začátku.“
„Kris,“ nežně zavrněl mé jméno. Věděl jak na mě, bastard. „Víš přece, že tě miluju. Víš to, ne?“ dodal zmateně, když jsem ho ihned neujistila o své neutuchající lásce.
„Uklidni se Niku, mám tě ráda a… ty víš, co jsem pro tebe udělala. Nemůžeš ale po mě chtít zázraky na počkání. Trocha důvěry by stačila, ano?“
„Dobrá,“ uzavřel náš dialog ohledně důvěry, „miluji tě, za dvě hodiny jsem doma.“
„Budu se těšit,“ zavěsila jsem a opřela se zády o dveře.
 
Důvěra.
Ano, to je to správné slovo, které bych uvedla, kdybych měla hovořit o našem vztahu. Problém byl v tom, že… já nedůvěřovala jemu. Nikdy jsem nevěřila tomu, že mám důvod věřit mu.
Ne.
Věřila jsem jen sobě, svému vlastnímu úsudku.
On mě mohl kdykoli zradit. Kdyby z toho měl nějaký profit.
Bodl by mě do zad, kdybych nebyla připravená. Kdybych mu slepě důvěřovala, nedožila bych se ani dnešního dne.
 
Vrátila jsem se k nim ve chvíli, kdy už sedlali jednu z kobyl. Frey, je jedna z nejmírnějších a zároveň nejstarších kobylek, které zde máme ustájené. Jemně odfrkovala, pohazovala hlavou a několikrát hrábla kopytem o zem. „Vidím, že sis vybrala dobře anebo ti John pomohl? On neumí moc dobře česky. Že, Johne?“ otočila jsem se na něj. S úsměvem přikývl a přiložil si prsty k čelu, na pozdrav.
„Je moc milý,“ naklonila se ke mně.
To mě rozesmálo, ale ovládla jsem své mimické svaly a jen kývla hlavou na znamení souhlasu. Ano, John byl moc milý a nejenom to.
 
Do domu jsme se vrátily příjemně unavené. Bylo jedenáct hodin a my jsme od včerejška nespaly. Markéta se na mě unaveně usmála: „Kde bych si mohla na pár hodin lehnout?“
„Jasně. Ustelu ti pokoj pro hosty, je to v druhém patře a hned vedle je koupelna. Když budeš cokoli potřebovat, stačí zavolat domácím telefonem.“
Jen přikývla a za chvíli zmizela na schodech vedoucích přímo do pokoje, následovala jsem ji.
 
***
 
Postava v černém, několikrát přejela pohledem po zástupu osob vycházejících z honosné budovy. Podle stavby těla šlo nejspíše o ženu středního věku, možná mladší. Poté nahlédla do složky, kterou měla položenou na klíně.
Těžce si povzdechla a složku následně zavřela. Z krabice, která ležela napravo od ní, vytáhla rozloženou zbraň a poklidně si vše rozložila na černou látku.
Čas nehrál roli, stále byl čas. Osoba, o kterou šlo, měla vyjít až v deset hodin a teď bylo šest.
Rozhlédla se kolem. Ne, nebyla nervózní. Tma jí skýtala ochranu před prozrazením a nikdo nevěděl o tom, že má dnes práci. Kdyby věděli o tom, že je ve městě… určitě by ji sledovali. Ničeho podezřelého si však nevšimla a tak nebylo třeba, aby se strachovala. Kdyby byla nervózní udělala by chybu a na to všichni čekali. Skočili by po ní a… „raději na to nemysli!“ okřikla se v duchu.
Během několika sekund již stála odstřelovačka vedle jejího levého kolene. Pohodlně se opřela a na chvíli zavřela oči.
 
Probral ji šrumec.
Ne, nespala. Jen odpočívala.
Protřela si oči a obezřetně se rozhlédla kolem. Termovize, kterou si nasadila, potvrdila její domněnky, nic se nezměnilo. Nikdo z nich se neobával o svůj život. Ano, strach mohla mít jen jedna osoba. Nejlepší na to bylo, že ani jeden z nich nevěděl, kdo může být další. Další oběť na seznamu nežádoucích osob.
Zbraň horizontálně položila na okraj domu a téměř si lehla, aby měla dobrý výhled. Strom, který stál těsně u domu, částečně zakrýval výhled a to bylo dobře.
Zamířila.
Zazněl výstřel!
Chvíli bylo ticho, aby následoval výkřik.
Obhlédla si okolí během okamžiku. Nikdo se nedíval jejím směrem. Oddechla si a obrátila se na záda.
Zapípal telefon, sms.
Vzdychla a sáhnula do kapsy. Na displeji svítila písmenka. ´Dobrá práce! V pátek další. Přijdi tam, kam vždy. Přeji hodně štěstí! ´
 
***
 
„Miláčku,“ zašveholil mi do ucha. Protáhla jsem se, políbil mě na špičku nosu a usmál se. Tak jak to šlo?
Zatím nijak, zavrněla jsem a přitáhla si jej k sobě, k polibku.
 
18.06.2009 15:41:42
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one