Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
 
Utíkej, dokud můžeš!

Návrat na stará místa vyvolává v duši všechny vzpomínky. Ať již ty, které jsou dobře skryté a snad jsme na ně i zapomněli. Tak i ty, které v nás vyvolávají bolestné myšlenky.
Jak dobré, tak špatné.
To samé se stalo i mě, když jsem, pro mě po nekonečné době, zavítala na stará a dobře známá místa. Na pracoviště od kterého jsem si toho tolik slibovala. Stačil měsíc a nejen já jsem se poznala, že tahle klinika není pro mě, prozatím. Ne, po roce a půl administrativní práce v jiné nejmenované společnosti.
Měla jsem to vědět dopředu! Já prostě nejsem ten typ, který se v krátké době adaptuje.
Ne!
Já potřebuji pomalý a klidný rozjezd, klidné oddělení.

 
Jakmile jsem vešla, sevřelo se mi srdce. Jako kdyby tu pumpu, která rozvádí po těle životodárnou tekutinu, stiskly ledové ruce stejně ledového neosobního robota. Hlasy z místnosti, kde jsem za ten měsíc strávila nejvíce času, probudily všechny mé umně skryté vzpomínky. Zvuky, které mi rezonovaly v hlavě, duněly jako velké kostelní zvony, v uších.
Stačilo jen několik kroků.
Smích.
„Dobrý den,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl sebevědomě. Nevyšlo to. „Mám zde nastoupit od dnešního dne. Je tady prosím staniční?“
Z jedné otočné židle se zvedla asi třicetiletá tmavovlasá žena a upřela na mě pohled svých zlatavě hnědých očí. „Přejete si?“ promluvila, byla mi povědomá. „Já jsem staniční sestra, Zahradníková. Těší mě,“ natáhla ke mně ruku.
„Mě také těší, Hájková.“
Nakrčila obočí a zatvářila se přemýšlivě. Moji ruku stiskla a pozorně si prohlížela moji tvář. „Dobře. Kristýna, že?“
Moje přikývnutí jí jako odpověď stačilo.
„Markét! Máme tady novou sestřičku, můžeš začít zaučovat. Proveď ji po celém oddělení.“
 
***
 
„První služba a hned noční, tak to je super,“ tiše si pobrukuji, převlékám se do pracovního, „nemohlo to dopadnout líp.“
„Kristy,“ ozval se příjemný a ne neznámý hlas, „ ty už jsi tady? Víš, já… chtěla bych se tě na něco zeptat,“ na chvíli se odmlčela.
„Hmm…“
„Nepracovala jsi tu už někdy?“
„Jo. Už to tak bude… možná tři roky zpátky.“
„A…“ nakousla.
„Potom, co jsem odsud odešla, nemohla jsem nějakou dobu najít práci. Bylo to dost náročný. Pak se to zlomilo a já… mohla jsem si vybírat. Výběr byl široký a já zkusila léčebnu dlouhodobě nemocných,“ svoji myšlenku jsem však nemohla dokončit. Kdosi nás vyrušil.
„Holky, jdete na to?“
„Jasně,“ zaznělo téměř jednohlasně.
 
„Tak tohle bylo šílený,“ strhla jsem z krku ústenku a hodila ji na zem, „taková noční už dlouho ne!“
Markéta se mě snažila uklidnit a musím říct, že se jí to částečně povedlo. „Ale prosím tě. Vždyť ti to šlo skvěle. Na to, že jsi teprve nastoupila.“
„Díky, ale… nezašla bys se mnou na malou skleničku? Potřebuju se uklidnit.“
Poklepala mě po rameni: „To je skvělej nápad, ale problém je v tom, že dneska u sebe nemám prachy. Tak co třeba zítra? Máme až ve čtvrtek na ráno a dnes je úterý.“
Mávla jsem rukou. „To neřeš, zvu tě k sobě. Venku mám auto, bydlím na Červeném kopci, sice s přítelem, ale on šel dnes na ráno, takže je to v pohodě.“
„Proč ne. Stejně nemám dneska co dělat a spát můžu i u tebe.“
„Máš recht!“
Během chvilky jsme byly oblečené a mohly se vydat, z útrob nemocnice, domů. Auto bylo zaparkované na malém parkovišti naproti nemocnice. Nastartovala jsem, dnes ráno byl klid, a za čtvrt hodiny jsme vystupovaly u mého domu.
Užasle se rozhlédla kolem sebe. „No teda, kde jsi na to vzala, z platu zdravotní sestry bych si tohle dovolit nemohla.“
Usmála jsem se a vystoupila z auta. „Neboj, všechno se dozvíš.“ U branky jsem se otočila, Markéta ještě z auta nevystoupila. „Pojď, ať můžu zamknout auto.“
Přikývla a během několika sekund stála vedle mě. „Je to tady doopravdy nádherný! Kdybys viděla můj miniaturní byt,“ zavrtěla hlavou a následovala moji maličkost do nitra domu.
Prohlídka domu trvala téměř hodinu, v každém pokoji jsem od své společnice slyšela jen samé: „Ach!“ „Nádhera.“
„Ty bláho!“
Posadily jsme se v obývacím pokoji, naproti francouzským oknům s výhledem do zahrady. Po cestě jsem z kuchyně vzala dvě skleničky a láhev bílého vína. „Doufám, že piješ bílé anebo bys dala přednost červenému?“ začala jsem konverzaci.  
Markéta jen mávla rukou a pohodlně se usadila na kožené pohovce. „Tak povídej, co jsi dělala ty tři roky potom, co jsi odešla z IHOKu.“
I já se usadila co nejvíce pohodlně. Nohy jsem hodila na taburet a zasněně vyhlédla z okna. V jedné ruce skleničku s vínem a v druhé krabičku od cigaret. „Já nekouřím, to je Erika,“ dodala jsem jakoby omluvně, když jsem si všimla jejího pohledu, „ty kouříš?“ nabídla jsem jí balíček. Po krátkém zaváhání z něj vytáhla jednu a zapálila si zapalovačem, který stál na konferenčním stolku.
„Tak, můžeš začít,“ opět mě popohnala.
Na rtech se mi mihl úsměv, pokrčila jsem rameny a spustila. „Jak už jsem řekla, víc jak měsíc jsem nemohla najít práci a pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.
Největší sranda na tom je, že…. Moji rodiče nevěděli o tom, že už nepracuji v Bohunicích, ale že jsem v evidenci pracovního úřadu.“snažila jsem se nenápadně odvést řeč jinam.
Nejspíš to však bylo nápadné až moc.
„Co jsi dělala?“
Jo, co jsem si navařila! „Vybrala jsem si práci v léčebně. Bylo to tam super, ale měla jsem tam problém… no on to nebyl zas takový problém, ale spíš potíž. Jeden z pacientů se na mě šíleně upnul a nikoho jiného než mě k sobě nepustil. Byla z toho docela mega akce a nakonec… raději jsem odešla,“ napila jsem se ze skleničky, polkla a pokračovala tam, kde jsem skončila, „neustále mi chodily dopisy o jeho zdravotním stavu.“ ucítila jsem na tváři slzu.
„Co se stalo?“ zašeptala a naklonila se blíž ke mně.
Opět jsem se pousmála. „Jen mi něco spadlo do oka!“
Upřeně se na mě podívala. „Ty víš, co jsem měla na mysli. Nesnaž se to zahrát do ztracena. Sama jsi mi řekla, že mi o sobě něco řekneš.“
„Dobrá,“ mávla jsem s úsměvem rukou a pokračovala dál, „zemřel a odkázal mi nějaké akcie. Nevěděla jsem o nich, dokud,… No. Potom, co jsem odešla i z té práce, asi po půl roce, vrátila jsem se do Bohunic na infekční oddělení.“
Zazvonil telefon a poté zvonek u vchodových dveří.
„Promiň, musím to zvednout.“
 
Za půl hodiny jsem se vrátila zpět a moje nálada byla hluboce pod stupněm mrazu. Cítila jsem na sobě její zvědavý pohled. „Z banky!“
„Jo, to znám,“ přikývla a o nic dalšího se, k mé spokojenosti, nezajímala.
Posadila jsem se zpět. Nervózně jsem přejížděla prstem po malém stolku napravo od křesla a zamyšleně vyhlédla z okna. Vyskočila jsem na nohy a otočila se na Markétu. „Co bys řekla malé exkurzi na zahradu? Chci ti něco ukázat!“

16.06.2009 11:22:03
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one