Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ahoj lidičky, máte tu pokračování povídky Smrt, bla, bla.... Předchozí polovinu kapitolky najdete zde. Užijte si to, blíží se konec.

***
 
Elizabeth zachytila Nikolinu ruku a pomalu ji vedla do jejího pokoje. „Měla by sis odpočinout. Pospíš si a vše bude v pořádku.“
Neslyšné zavrtění hlavou dalo vědět, že vnímá. Beth se posadila do protějšího křesla, vzala do ruky knihu a ponořila se do jejího děje.
Stále seděla, již několik hodin, zcela bez hnutí.
 
Nikol zírala před sebe, neschopná vytvořit jakoukoli smysluplnou větu. Nikdo ji nebyl schopen z této apatie probrat. Trvalo to již několik hodin. Její čas se pomalu, ale jistě, chýlil ke konci. Bylo již dvanáct hodin. Zbývalo jí půl dne a pak… to bylo ve hvězdách.
 
Venku se zvednul prudký vítr, odnášel vše, co nebylo dostatečně zajištěno, zabezpečeno. Spustil se prudký liják smývající všechen prach. Jako kdyby měl nastat konec světa, soudný den.
Mnoho lidí se dalo na modlení, zavírali oči s modlitbou na rtech.
Apokalypsa se blížila.
Kdyby jen věděli, že za tohle všechno může jedna dívka, které osud na bedra položil toto těžké břímě. Záchranu celého světa před blížícím se koncem.
Stačilo jen pár osob, kteří se nechtěli podrobit. Nechtěli odejít a nechat tu své blízké o samotě. Několik jedinců neschopných nechat za sebou svůj dosavadní život a jít dál.
 
Dívka zvrátila hlavu, z hrdla se jí vydral zvuk podobný smíchu. Ano, jen velmi vzdáleně shodný s tímto projevem radosti a potěšení. Nyní spíše bezmoc, blízké šílenství!
 
Ptáci létali, snaží se překonat nepřízeň počasí, padali však vysílením. Dále již nebyli schopni vzlétnout. Poschovávali se pod stromy, ani tam však nenalézali tolik potřebné bezpečí. Pocit jakékoli jistoty byl pryč.
Stromy.
I několik let staré zdravé stromy, se podřídily tomuto ničivému živlu. Dopadali na zem a zabíjely vše živé co se, ve snaze o záchranu, schovalo pod jejich bezpečné stoleté větve.
 
„Holka, co s tebou?“ řečnicky položená otázky, která si nežádala odpovědi. „Jak…“ nebylo jí však dopřáno dopovědět, co měla na srdci.
„Elizabeth, mohla bych na chvíli vypadnout z tohohle baráku?“ nečekajíc na odpověď, zvedla se a vyšla ven.
Cesta do zahradního domku trvala snad věčnost. Vítr ji kladl pod nohy mnoho překážek, popadané větve, mrtvé ptáky, kusy dřeva.  
„Miku!“ zavolala dovnitř, do tmy.
Nic, jen ticho. Pokud nepočítáme vítr, který lomcoval s okenicemi na oknech malého domku, kde se událo nemálo zla.
Z ničeho!
Sípavý, těžký dech, který byl všude. Teplota prudce poklesla. Z Nikoliných úst unikaly drobné obláčky páry. Okenní tabulky se orosily a… okno se s třískotem otevřelo, vypadla z něj skleněná výplň.
„Okamžitě nech těch hloupostí a…“
„Hej, ale já jsem tady!“ zaznělo jí do ucha jako výstřel z brokovnice. „Můžeš mi říct, co to vyvádíš?“
Vyskočila úlekem a vykřikla: „Idiote! Kdo to tedy byl, když ne ty?“
„Jsem tady celou dobu a nikdo tu není! Jen ty a já.“
Nikol zavrtěla hlavou. „Co se tady vlastně stalo… před tím než,…“ začala zostra, bez obalu, „než jsi zemřel, tak jsi napsal Mel dopis, kde se s ní loučíš.“
„Cože? Co blbneš, vždyť já žiju,“ otevřel pusu jako ryba na suchu, „to je blbost! Ty mě přeci vidíš,“ dořekl nejistě, těkal očima po kamenech na zemi.
„Já… Jo, já tě vidím, ale… Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že s tebou nikdo nemluví. Neodpovídali ti na otázky. Úplně tě ignorovali, jako…“
„Jako kdyby mě neviděli,“ doplnil ji a posadil se na kamennou zem, „já si říkal, že není možný, aby mě všichni nenáviděli.“
„Víš, ale ono je to trochu jinak. Mel tě stále miluje, ale je pořád přesvědčená o tom… je jen zmatená. Nic víc, jen zmatená,“ dokončila melancholicky. „Miku, měl bys odejít. Udělat ten poslední krok, stejně jako ostatní, jinak…“ nechtěla pokračovat nebo snad nesměla? Po chvíli se však odhodlala pokračovat. „Tím, že tu jste, narušujete rovnováhu. Tenkou hranici mezi životem a smrtí. Můžete zabít ty, které jste milovali anebo stále milujete. Musíte se s nimi rozloučit!“
Jeho oči se naplnily slzami. Mohou duchové plakat?   
„Nebo snad chceš, aby zemřela?“
 
Další krok bude však o něco těžší. Přesvědčit Mel, že ji její snoubenec nikdy nepodvedl a hlavně, že už nežije. A hlavně zjistit, kdo nebo co, je pod postelí!
 
„Mel! Mel, kde jsi? Potřebuji s tebou mluvit o někom, koho máš ráda. O někom na kom ti záleželo a možná i stále záleží.“
Nic, opět jen ticho.
Pláč!
Dětský pláč a poté šeptané uklidňování: „Vše bude v pořádku! Neměj strach, teď ti už nikdo nikdy neublíží. Nedopustím, aby mi tě vzali,…“ šepot mizel, až zanikl docela, stejně jako pláč.
„Mel,“ zašeptala a nahlédla za postel. Pohled, který se jí naskytl, zvedl její prázdný žaludek. „Do frelu!“
Žena k sobě tiskla červené cosi, co možná kdysi vypadalo jako dítě, novorozeně. Otočilo se to na Nikol, otevřelo oči a pláč začal nanovo a v ještě větší míře.
„Co tady děláš, co chceš!“ obořila se na ni zlostně. Vyskočila na nohy, jako litá saň, a vrhla se na vyděšenou dívku. Nehty nebezpečně blízko jejím očím. „Zase mi chceš sebrat moje dítě? Ne! Tohle já nedopustím, teď už ne!“
 
***
 
Ted seděl ve svém oblíbeném křesle a tvářil se nepřívětivě, mračil se na protější prázdné křeslo a cosi si mumlal po vousy. Poté se rozhořčeně postavil, vykřikl a znovu se posadil. „Ne, ty nesmíš odejít!“ vyklouzlo mu z úst.
„Drahý, není tu pro mě dost místa. Já… už musím jít. Nechci ti ubližovat, ale dělám to… dělám to tím, že tu stále jsem. Náš syn tě potřebuje, musíš se smířit s tím, že jsem zemřela a nechat mě jít! Prosím, nech mě odejít.“
„Ale co já,“ plačtivě, „co tady budu bez tebe dělat? Zavinil jsem tvoji smrt. Já můžu za to, že…“
Pohladila jej po tváři a políbila. „Kdepak ty můj hlupáčku. Život mi byl přesně vyměřen a… neboj, brzy se setkáme. Až přijde tvůj čas, budu na tebe čekat.“
Mlžný přízrak se zformoval v ženu, aby následně zmizel navždy.
Tichý výkřik z temného rohu zcela ignoroval, jen položil hlavu do dlaní a rozbrečel se tolik let potlačovaným pláčem. Zbavoval se hořkosti, ale co bude dál?
 
Neli, si položila ruku před ústa. Takže on není blázen, doopravdy vidíval svoji ženu a teď! „Tede, já… chtěla bych se vám omluvit,“ zašeptala tiše, ale on jí zaslechl. Zvedl k ní svůj zamlžený pohled a přikývl. „Mohu pro vás něco udělat? Cokoli, stačí jen říct.“
„Mohla byste,“ zalkl se, „mohla byste zavolat mému synovi? Chtěl bych s ním mluvit.“
Založila si ruce na hrudi a jemně se usmála. „Jistě.“
 
***
 
Beth, se posadila ve svém pokoji a vzala do ruky album, prohlížela si fotografie, na kterých byla ještě šťastná a zamilovaná. Přejížděla prstem po fotografiích svého otce, svatby a svatební cesty. Po tvářích jí stékali slzy. „Proč jsem nemohla být šťastná!“
Myšlenky se jí zatoulaly na několik měsíců vzdálený den. Den, kdy podlehla svým touhám. Chtěla se jen dozvědět, co se stalo s jejím manželem, a rozpoutala peklo.
Kdyby jen ostatní věděli, že je to její vina.
 
 
Nerozhodně postávala před zahradním domkem. Pamatovala si, co jí ta žena říkala. Jasně viděla před očima její tvář. Varovala ji před tím!
Ani ona neměla tu odvahu vyvolat jeho ducha. Ne po tom, co se stalo před dvěma týdny. Ale ona jen chtěla mluvit s tím, koho milovala. S tím… komu byl vyměřen jen krátký čas, neměla čas, aby jej poznala blíž.
Jeden krok vzad a dva vpřed. Zavrtěla hlavou a vešla. Jí přeci neublíží, miluje ji!
 
Žena seděla v pohodlném křesle, oči upřené na malý zlatý prsten. „Nechal jej na stolku v hotelu, jako kdyby věděl, že se něco stane,“ vyhrkla a poté pod upřeným pohledem sklopila pohled, „omlouvám se, nechtěla jsem vás vyrušovat.“
Přikývnutí.
„Slyš mě duchu manžela této ženy! Jsi-li… Jak se váš manžel jmenuje?“
„Larry Booth!“
„… volám tě, Larry Boothe! Tvoje manželka, na tomto světě, chce s tebou mluvit. Elizabeth Boothová, chce vědět, jak se ti na onom světě daří!“
Svíčky na stolku na okamžik zhasly, aby se vzápětí rozhořely naplno.
„Jestli jsi tu s námi, dej nám vědět svou přítomnost!“
Židle stojící u zdi upadla na zem, svícen na komodě se vznesl, jako kdyby byl z papíru. Jeho let začal přibývat na intenzitě a poté dopadl na zeď jen několik centimetrů od hlavy starší ženy.
Zalapala po dechu a chytila se za srdce. „Váš muž, byl… zlý!“
„Ne, proboha, ne!“
„Já. Nemohu v tom pokračovat. Já viděla,… doopravdy, omlouvám se. Duchu známý v lidském světě jako Larry Booth, odejdi!“
Zavřená okna se otevřela, do domu vpadl vyvrácený strom. Blesk, který do něj uhodil, jej podpálil. Oheň se pomalu šířil.
„Odejdi, hned!“
Věci, které nebyly připevněny ke zdi, popadaly. Obrazy se začaly pohybovat a pak… vše přestalo. Stejně rychle jako to přišlo, vše skončilo.
„Paní Elizabeth, je mi to líto, ale… nemohu pokračovat. S vaším manželem se tam něco stalo a… vezměte si svoje peníze zpět!“
„Ale,“ zavrtěla hlavou, „tohle nemohl být Larry, zkuste to znovu. Prosím.“
Položila jí ruku na dlaň a pohladila po rameni. „Omlouvám se, ale nemohu. Tady jsou ty peníze a běžte, nezkoušejte to dál, nechte to být. Mrtví musí odpočívat a on… nechte mu jeho čas.“
„Vy… vždyť tohle děláte stále, tak proč tahle změna názoru?“
„Jeho duch je zlý, on už nesmí být vyvolán! Nepokoušejte štěstí. Prosím, slibte mi, že už to nebudete zkoušet.“
Rezolutně zavrtěla hlavou. „Nemohu vám slíbit něco, co nemohu splnit. Odpusťte!“
„Bůh s vámi, ale já vás varovala.“
 
Vešla dovnitř a rozložila na podlahu svíčky. Přesně tak, jak se dozvěděla od jedné „čarodějky“! I ona ji varovala, ale poradila jí, jak má vyvolat ducha svého muže.
Vše šlo dobře. Už tohle ji mělo varovat. Žádné překážky, žádné nepřiměřené reakce. A nakonec, ani se neozval. To si alespoň myslela, dokud se to nestalo, dokud se nezačaly dít ty hnusné věci.
Dokud se všichni nezměnili!
 
 
„Elizabeth Boothová, musíš to zastavit!“ slíbila si sama sobě.




10.06.2009 10:07:37
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one