Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Tak, máte tady, po dlouhé době, kapitolku k povídce - Smrt,... (bla, bla, bla,...)  Je to jen půlka kapči, tak si ji užijte. Předchozí najdete, tady...
Nemám moc času, tak nečekejte častý přidávání.


Život si s námi zahrává a proto, hrajme!

 

 


Otevřela oči, vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, byla ve svém pokoji a v náruči svírala plyšového medvěda, který na ni zíral svýma korálkovýma, bezelstnýma očima. Odstrčila jej od sebe až dopadl na zem. Ihned vyskočila na nohy a vrhla se k psacímu stolku, který stál napravo od postele. Chytila zásuvku, co nejrychleji to šlo, a vytáhla z ní přesýpací hodiny. Její čas zde se pomalu, ale jistě, chýlil ke konci. Povzdechla si, opřela se zády o zeď, zaklonila hlavu a šíleně, téměř nepříčetně, se rozesmála.
Stejně rychle jak smích přišel tak se i vytratil a v jejích očích se objevila prázdnota. Nic ještě nedokázala a ani nic neví. Jak jim má dokázat, že… Zavrtěla hlavou.
 
 
Mladá, snad ani ne patnáctiletá dívka, se naposledy podívala z okna. Pohled, který se jí naskytl, jí vehnal slzy do očí. Tolik let žila s pocitem naprosté odloučenosti od ostatních a pak se vše změnilo. A to jen proto, že…
… i oni musí odejít. Věděla to dávno, ale nechtěla si to připustit. Nikdy nechtěla znovu pocítit tu… prázdnotu. Setřela si z tváří slzy a nepatrně se usmála. Nemohla ji držet, nesměla. Mohla by jí ublížit.
Zář, která vycházela z malé postavy, stojící na louce, se pomalu vytrácela, až zmizela docela. Úsměv, který ji věnovala, chvíli poté zmizel.
 
Několik let byly spolu, aby si snad vynahradily všechny ty ústrky, které jim ničily život. Ničily si život navzájem, aby vzápětí mohly být spolu. Jak bývá osud ironický, dokáže si zahrát se všemi a pak…   
Odvrátila se od okna a posadila se do své postele. Ano, teď bude jen její! Už se nebude o nic dělit! Nikdy!
Ne!
Vše jí připomínalo její přítomnost, musí odejít, navždy!
 
Ze skříně vzala kufr a hodila jej na postel. Otevřel se, na jeho dně byl malý plyšák! Nechápavě si jej měřila pohledem, aby jej vzápětí sevřela v náruči a opět se rozplakala. „Proč!“ vykřikla a usedla na zem. Opět se jí z očí spustil vodopád slz, který však nešel zastavit. Ne, teď už ne!
Musela ztratit dalšího blízkého člověka, jen proto, aby… Proč vlastně? Za co ji bůh anebo snad ďábel, trestá? Nikdy nebude, nesmí být, šťastná.
Věděla to dávno, ale… člověk si vždy myslí, že nad osudem vyhrál, ale on si jej najde, všude si jej najde. Před vlastním osudem neutečeš! Nyní ji v tom utvrdilo to, co se stalo.
„Věděla jsi, že bude muset odejít! Tak nyní neplač nad rozlitým mlékem,“ okřikla se nahlas, „nebyla, nesměla tu být navždy!“
 
 
Sešla do kuchyně, vzala si ze spíže láhev vína a vyšla před dům. Nohy ji nesly ke stromu, pod který se posadila a otevřela načatou láhev. Přiložila si ji ke rtům, aby si vzápětí nalila do krku krvavou tekutinu. Po několika polknutích se zašklebila a podívala se na etiketu. „Icardi Barbaresco Montubert, ročník 2003,“ četla. Otočila láhev druhou stranou k sobě, pokračovala, „chuť příjemně kořeněná, suchá, harmonická se sametovou dochutí a dlouhou persistencí, obsah alkoholu 14%.“ Nakrčila čelo a opět se napila. Chuť se nezměnila, stále byla, kovová, jako… krev. Vyskočila na nohy a nahnula láhev na stranu, z hrdla se vyhrnula tekutina… sražená krev!
Vykřikla.
„Niki, co se stalo?“ Žena se pomalu blížila k ní, zastavila se, aby pokračovala. „Proč vyléváš to víno? Dostaly jsme ho od Melina otce, za naše služby. Je snad zkažené?“
Oslovená zavrtěla hlavou, očima pozorovala zem, pohled nezvedla. Jen natáhla ruku s vínem ke starší ženě, která si ji vzala a poté se z ní napila. Chvíli na to zvedla zvědavý pohled k Beth, ta se blaženě olízla. „Stále je skvělé!“
„Ty… ty, necítíš tu… chuť?“
Beth zavrtěla hlavou. „Jakou?“ nechápavě nakrčila čela a pozvedla obočí v němé otázce.
„Zdálo se mi… není,… zkažené? Ta chuť… kovová chuť, jako… krev!“
„Je ti dobře?“ otázala se, se zájmem a přitáhla si zmatenou dívku k sobě.

 

***
 
Eleonora vytáhla, po paměti, ze zásuvky svého nočního stolku, fotografii svého muže. I když neviděla, věděla, kde ji hledat a tak ji netrvalo dlouho a mohla v prstech sevřít její lesklý povrch. „Dnes je to deset let, Fredericku.  Přesně na den přesně, co jsi…“ pronesla do ztichlého pokoje, „zemřel jsi, ale… já nechtěla. Nechtěla jsem tě zabít. Prosím, odpusť mi to.“ Slzy jí stekly po tvářích, zahleděla se nevidomýma očima v dál. Nechala se unášet vzpomínkami, které bolely, ale dávaly jí vědět, že ona stále žije, zatím co on…
 
 
Milovala společné chvíle, které trávili spolu. Milovala ho a přitom nevěděla, že on to necítí tak jako ona. Vzal si ji jen z vděčnosti, vypočítavosti. Jen proto, aby se zavděčil jejímu otci, který mu tolik pomohl. Zachránil mu život, ale to ona nevěděla.
Věřila v lásku, jak byla naivní! Vše však zjistila pozdě, moc pozdě a pak? Pak nebylo návratu, musela jednat…
 
Nic nenasvědčovalo tomu, že je něco špatně, jinak. Přišla domů, tentokrát však dřív než jindy. Chtěla překvapit svého muže. Měli slavit první výročí svatby. Vše měla nachystané, plánovala to několik měsíců dopředu. Nic ji však nemohlo připravit na to, co uviděla.
Smích, který ji přivítal, jakmile vstoupila do domu, měl rozezvučet její ostražitost. Měla poznat, že je něco jinak, špatně. „Ricku, už toho nech,“ smích, „taky tě miluju, ale…“ ozval se zamilovaný hlas.
Zbytek slov zanikl, nebo snad přestala vnímat, slyšet? Vše co se stalo pak, vnímala jako ve zpomaleném filmu, nemohla se ovládat. Ne! Nechtěla se ovládat, chtěla…
Jako tělo bez duše, loutka, se vydala do ložnice. Vystoupala těch několik kroků, vešla dovnitř, ze zásuvky nočního stolku, u manželovy poloviny postele, vytáhla pistoli. Zásobník, který byl ve skříni, strčila do zbraně a odjistila ji. Vše činila jako robot, zcela automaticky, bez emocí, bez citu. Nikdy nechápala, proč má zbraň bez zásobníku, nyní ji to jen zpomalilo. Ona však nepřemýšlela.
Slzy, které ji skrápěly tváře, vůbec nevnímala. Jen ji zabraňovaly v tom, aby dobře viděla, jen proto je setřela. Nic ji nemohlo a ani nesmělo zabránit v tom, aby se pomstila. Zničil jí život, nenáviděla jej! Ne však víc, než sebe.
Jak jen mohla být tak…
Sestoupila dolů a vešla do pokoje, a udělala něco, co jí změnilo život, navždy!
Výstřely, které vyšly z hlavně zbraně, vůbec nevnímala. Neslyšela ani křik, prosby. První, co udělala, bylo, že zastřelila ji! Přítelkyni! Jak si ta „děvka“ mohla říkat, kamarádka. Poté se podívala na něj. Sledoval ji a sliboval, ten parchant sliboval a brečel. Brečel jako malá holka a pak prosil, prosil, protože věděl, že je to to poslední, co udělá.  Díval se na ni a pak řekl to osudové slovo. Možná by mu odpustila, nechala by ho jít, kdyby… Lhal jí do očí, řekl… On… „Miluji tě.“ To bylo poslední, co řekl a ona stiskla spoušť. Ne jednou, ani dvakrát, bylo to několikrát a poté zbraň cvakala několikrát naprázdno.
 
„Ano, zabila jsem je, oba jsem je zabila. Ji jako první, aby věděl…“ odmlčela se, „… aby věděl jaké to je, když v jednom okamžiku ztratíte někoho, koho jste miloval. Věřil mu a… kdyby neřekl, že mě miluje. Nechala bych ho žít! Pak však nebylo zbytí a já… zmáčkla jsem spoušť, nešlo to zastavit. A ani bych to nezastavila, nechtěla jsem to zastavit,“ uzavřela svoji výpověď a složila ruce do klína. Cítila na sobě pohledy všech v soudní síni a také ty vyděšené výkřiky. Ne, ona toho nelitovala! Litovala jen toho, že,… žila!
 
 
„Odpusť mi to. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila…, ale muselo umřít tolik lidí.“ Uchopila mezi prsty přívěšek visící na slabém stříbrném řetízku, který dostala od svého manžela a trhla, sevřela jej v dlani. Natáhla se ke stolku a otevřela zásuvku. Malá krabička pálila v prstech. Položila si ji do klína a otevřela ji. Ještě několikrát, naposledy, přejela prsty po chladném kovu a vložila jej do sametem vykládané krabičky s víkem. Pohlédla dovnitř, jako kdyby viděla, a zavřela za svými vzpomínkami pevné dveře. Teď už nechtěla vzpomínat, chtěla žít! Už měla pro co!
Měla nový smysl života, pomáhat lidem, co na tom byly jako ona, možná i hůř.


 
 
 
18.05.2009 12:45:05
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one