Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Tak jo, máte tady druhou polovinu - Smrt... Dejte se do toho.

Netrvalo to zas tak dlouho a Elizabeth sbíhala schody a mířila zpět do kuchyně. „Je to zvláštní,“ volala, ještě než se objevila ve dveřích. „ale všude je klid. Nikdo nic nedělá, jako kdyby… spali, všichni jako kdyby spali.“ Usmála se na Nikol a natáhla k ní ruku i s dopisem. „Tady je. Stejně nevím, k čemu ti bude.“
„Díky,“ odvětila. Zhluboka se nadechla a otevřela obálku, ze které ihned vytáhla dopisní papír. Celý papír voněl zvláštní omamnou vůní. Přiložila si jej k nosu a zhluboka nasála jeho aroma. Poté na chvíli zavřela oči a na mysli jí vytanul obrázek mladého muže. „Ano, je to od něj.“ Nevnímala přidušený výkřik ani zavrtění hlavy své „kolegyně“ rozložila papír a dala se do čtení.
 
 
Drahá Melánie
 
Už tolikrát jsem toužil zapomenout na ty chvíle, které mi změnily život. Na okamžiky, které tu budou stále se mnou. Bez nich bych se cítil prázdný, jako skleněná váza bez vody, květin. Prázdný jako nafukovací balónek, jen vzduch nic víc.
I přes to.
Tvoje láska mě stále držela nad vodou. Stačilo však jedno tajemství a vše se změnilo. Tajemství, které mi zavřelo dveře před láskou, před tebou.
A přitom, vše mělo být jinak.
Jak je to zvláštní, když člověk dělá něco pro druhého a ono se mu to vrátí. Vrátí, ale ne tak jak by čekal. I já čekával světlou budoucnost, prosvícenou tvojí přítomností.
Dělal jsem to všechno pro tebe, s láskou, úctou. Proč jen jsem poslouchal její slova, která… Ne. Nemohu vše svádět na druhé, i já, hlavně já, nesu svůj díl viny. Kvůli mně. Mé hlouposti, zabedněnosti, kvůli tomu všemu jsem je ztratil. Všechny!
Nemám už sílu žít.
Promiň mi to Melánie, prosím.
Už nikdy nebudu trápit tvé srdce. Zmizím, navždy.
 
PS: Miloval jsem tě a milovat tě budu navždy. Nemohu ti už dále ubližovat.
 
Sbohem.
 
Vzpomínej jen na to nejlepší.
S úctou a láskou
 
Dočetla. Ruka se jí svezla a dopadla na stůl. Zalapala po dechu a druhou dlaň si přiložila k ústům. „Proboha, teď to už chápu. Oni musí odejít, nemohou…“
„Co se stalo?“ ozvala se Elizabeth, nechápavě.
Upřený pohled mladé dívky, ji přesvědčil o tom, že její přítomnost, došla Nikol až teď. Zírala na ni, ale stále byla duchem nepřítomna.
„Omlouvám se,“ postavila se na nohy a upřela na Beth svůj pohled. „Tohle se nemělo stát.“ Opět mávla rukou a starší žena nepřítomně zamrkala. Nechápavě se podívala na Nikol, poté na své ruce a zavrtěla hlavou. Než mohla něco říct, Nikol se opět postavila a uchopila její ruce. Položila do nich dopis a usmála se na ni. „Nemohu si to přečíst. Ne, dokud mi to Mel nedovolí. I tak děkuji. Nechala jsem se unést vaším příběhem, který jste mi vyprávěla, sestro Elizabeth.“
„Jistě,“ zamumlala nepřítomně a odešla zpět do svého pokoje. Na stole zanechala svoji uvařenou kávu a znovu sedící Nikol. Dívka položila hlavu do dlaní a zavřela oči.
Nedlouho poté se narovnala, a jako kdyby si na to vzpomněla právě teď, mávla rukou a zrušila časový „stín“.   Tak jako byla, v saténové košilce a pouze v ponožkách, vyšla z domu a vydala se k boudě. Zdálo se, jako kdyby ji zem na nohou nestudila. Sníh, který napadl přes noc, jen křupal pod její vahou a slunce pomalu ukazovalo svoji sílu. „Už jen dva dny!“
V malé a polozbořené boudě, se svezla po dřevěné stěně a sedla si na zem. Kolena si přitáhla až k bradě a zavřela na chvíli oči.
 
Vrzot podlahy ji probral ze zasnění. Zamrkala a protřela si oči. Natočila hlavu ke dveřím, které byly stále zavřeny. Vše bylo stejné, jako když vešla dovnitř. I přes to, že si okolí dopodrobna neprohlédla, cítila změnu. Změnu, kterou nebylo možno vidět na vlastní oči. „Je tu někdo?“ zašeptala téměř neslyšně.
Nikdo se neozval, bylo však možné zaslechnout rychlé kroky, které se pomalu vzdalovaly. Vzápětí se rychle otevřely dveře a dovnitř vnikl vítr se sněhem. Nikol vyděšeně vyskočila na nohy a vyběhla ven. Mráz ji zastihl nepřipravenou, až teď pocítila ten chlad.
Nechápavě stála na prahu boudy a zírala před sebe. Vánice, která se před chvílí rozpoutala, jí znesnadňovala výhled. Měla možnost jen zahlédnout nepatrné stopy, které pomalu zapadaly sněhem. Otřásla se a nerozhodně se rozhlédla kolem. Pohledem zavadila o pofiderní boudičku a pak se rozběhla směrem k domu.
Po několikametrovém běhu se rozhlédla. Nechápala to, jak to, že už není u domu? Vždyť k chatce to bylo jen, co bys kamenem dohodil a nejednou… jako kdyby chodila v kruhu! Zavrtěla hlavou a opět se dala do běhu. Nyní si byla jistá, že nejde správným směrem. Před jejími zraky se opět začala rýsovat dřevěná bouda. Dveře, které při bezhlavém úprku zapomněla zavřít, vrzaly ve větru. Ten zvuk ji naháněl husí kůži.  Na nic nemyslela a vběhla dovnitř.
Setřepala ze sebe hromadu sněhu a opět se posadila na zem. Pohledem prohledávala blízké okolí, nic ji však nezaujalo, nic nevypadalo – strašidelně. Dlaněmi si přetřela prokřehlé paže a postavila se na roztřesené nohy, které ji téměř neudržely. Opřela se o stěnu, které zavrzala a nahnula se ještě více na stranu. „Nebudu zkoušet štěstí!“ Zasmála se vlastnímu strachu a nyní již bez obav, se dala do průzkumu okolí. Bouda nebyla zase tak malá, jak se na první pohled zdálo. Do vrchu vedly rozvrzané a rozviklané schody, stejně jako zábradlí. Zavrtěla hlavou nad nápadem vylézt nahoru a vydala se opačným směrem, směrem dolů, do podzemí.
I tyto schody nevypadaly moc bezpečně, ale nenaháněly jí takový strach. Zhluboka se nadechla a… zastavila se a snažila se najít něco, čím by mohla svítit. Zrak se jí zastavil na žárovce, která visela jen kousek od dveří. Rukou zašmátrala v úrovni hrudníku a narazila na vypínač. Oddechla si. „Alespoň nemusím hledat svíčku nebo baterku,“ oddechla si.
Cvakla, ale nic se nestalo.
„Jasně. Nechval dne před večerem, nádhero.“ Zavrtěla hlavou a zkusila to znovu. Tentokrát světlo několikrát zablikalo a rozsvítilo se naplno. „Krása,“ pochválila okolí a uchechtla se. „Připadám si jako v nějakým béčkovým horroru. Vsadila bych se, že až budu dole, světlo několikrát zabliká a zhasne. No a co!“ mávla rukou nad svými úvahami a pomalu scházela ze schodů.  
Zastavila se na posledním schodě a snažila se najít cokoli, co by ji dokázalo zahřát. Napravo od ní, stál velký dřevěný věšák, na kterém byl pověšený mužský kabát. Zamrkala a položila si ruku před pusu, přemýšlela. Podepřela si bradu a jeden prst strčila do pusy, přejela si jím po spodních zubech, po rtech a pak do něj kousla. „Auuu,“ zaječela. „Takže nespím!“
Opět si strčila prst do pusy a cumlala jej jako mimino dudlík, poté na něj několikrát foukla, založila ruce na hrudníku.
Několik okamžiků přemýšlela a poté se vydala k věšáku. Zavřela oči a nasála okolní vzduch. Opět se jí před tváří zjevil mladý muž. Tentokrát však byl jeho obličej zrůzněn výrazem děsu.
Zalapala po dechu a hrůzou doširoka otevřela oči. „Takže stejně budu muset jít nahoru.“
 
Stála před rozvrzanými schody, vrtěla hlavou a polohlasně cosi mumlala. „Je to divný. Je to strašně moc divný, co si o tom mám sakra myslet? Kdyby se to stalo, jak to, že nikdo na nic nepřišel. Ne, je to hloupost,… nemožné!“ uzavřela své myšlenkové pochody. Zhluboka se nadechla a šlápla na první schod. Dřevo zavrzalo, jinak se nic zvláštního nestalo. „Dobrá,“ odfoukla si z čela pramen vlasů a chytila se pochybného zábradlí. „Umřít nemůžu… snad.“ přidušeně zaječela. Něco nechutného se jí otřelo o nohu. Snažila se zahlédnout cokoli, co by ji dokázalo odpovědět na všechny otázky, ale nic takového nenacházela.
 Zhluboka se nadechla a co nejrychleji vyšla zbývající schody. Jakmile stála, na respektive, pevné zemi, rozhlédla se po setmělé půdičce. Pohled se jí zastavil na trámu, na kterém viselo lano. Zavřela oči a polkla. Nerozhodně přešlápla z nohy na nohu a vyšla vstříc tajemství.
Natáhla ruku k provazu, ale ustala v půli pohybu. Trhla sebou a odmítavě zavrtěla hlavou. „Nic se mi nemůže stát, nesmí!“ Konečky prstů se dotkla konce provazu. Obraz, který se jí zjevil před očima, na chvíli zastavil její myšlenky.
 
Stín, který vrhalo tělo na podlahu, se hýbal v tichém vánku, který sem pronikal zpod malého střešního okénka. Stále se hýbalo, pohyb ustal až příchodem ženy. Zvedla oči, na tváři se jí objevil šílený výraz. Pochopila, co myslel tím, že odejde!
 
 Obraz zmizel a Nikol klesla na kolena. Ve zkrvavených prstech, svírala kus provazu. Několik okamžiků setrvala ve stejné pozici a poté zvedla oči. „Kde je to tělo! Kde je to… zasraný, tělo!“
Jednu ruku položila na zátylek, zaklonila hlavu a v prstech promnula několik pramenů vlasů, slepených potem. Poté položila obličej do dlaní a promasírovala si kořen nosu.
Pomalu vstala a opět se vydala dolů, kde tušila, že by mohlo tělo být. Něco jí však zastavilo. Ohlédla se, v jednom z rohů stála malá, plyšová hračka. Medvěd! Chvíli na něj zamyšleně hleděla, aby jej poté vzala do náruče.
 
Po nějaké chvíli, se na půdu někdo vrátil. Odřízl oběšeného muže a položil jej na zem. „Konečně jsem se tě zbavil, a to jsem ani nemusel nic udělat.“ zamumlal a do těla kopnul. Vytáhl z kapsy provaz a obmotal jej kolem pomalu tuhnoucího těla.
 
Vyděšeně upustila umolousaného plyšáka, dopadl s hlasitým úderem na zem.
31.03.2009 19:38:39
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one