Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Ahoj lidičky, mám pro vás, (sice jen polovinu), kapitolku k povídce Smrt... Užijte si ji, měla být delším ale část kapitoly jsem nechala v jiném počítači a z toho důvodu je rozdělena osmá kapitola na poloviny.
PS: Doufám, že vám to nebude způsobovat problémy.
Zatím.

PS: NA tuhle kapitolu navazuje kapitola číslo šest, tady je odkaz.

Dozvím se už konečně pravdu?

 

 Po probuzení a zjištění, že ten sen zas tak moc snem nebyl, se vydala do kuchyně. Schody brala po dvou a na posledním jí došlo, že na něco zapomněla, že zapomněla dost podstatnou věc. Podívat se na Melanii, zjistit jak se jí daří a jestli nemá hlad.
Otočila se a vyběhla zpět do ženina pokoje, neobtěžovala se ani klepáním. Ve dveřích se však údivem zastavila, ústa otevřená v tichém údivu. „Mel? Co se,…“
Oslovená žena se otočila po hlase, ve tváři úsměv. „Ahoj Nik, jak se vede?“
„Co?“ zamumlala duchaplně.
Melanie se rozesmála zvonivým smíchem a pokrčila rameny. „Ni, co by se mělo dít.“ odpověděla a otočila svoji tvář k oknu. „Dnes bude krásný den, cítím to v kostech. Zdá se mi, jako kdyby ze mě spadl kámen, je mi tak,“ odmlčela se a natočila hlavu na stranu. „jinak, dobře. Je to zvláštní,“ dodala zamyšleně.
Po chvíli se Nikol vzpamatovala a v mezích možností i uklidnila. Třeba je to jen dočasné anebo se z toho dostala? „To je jedině dobře, že je to lepší. Skvělé. Nemáš hlad?“ řekla nahlas. Několik okamžiků čekala na reakci, která však nepřicházela. „Stalo…“
Dívka se otočila čelem k Nikol, na tváři vyděšený výraz. „Já… on… byl tady…“ zašeptala a posadila se zničeně na postel.
Nikol k ní rychle přiběhla a chytila její ruce do svých. „Slíbila jsem ti, že se o tebe postarám. Já… nikdo ti neublíží, nikdy.“
Úsměv, který ji druhá žena věnovala, ji zahřál na srdci, ale v mysli jí vyvstalo nespočet otázek, na které chtěla znát odpovědi co nejdříve. Další věc, co věděla, bylo – od ní se to nedozví. „Budeš chtít něco donést, Mel?“
Neslyšné přikývnutí a silné stisknutí ruky, to jí potvrdilo, že je to dobrý nápad. „Něco lehkého, třeba, jogurt, nebo…“
„Ne, jogurt bude fajn. Bílý.“
Mladší žena se zvedla, vyprostila svoji ruku ze sevření a vyšla z pokoje.
 
V kuchyni vytáhla z ledničky bílý jogurt, otevřela jej a ze zásuvky vzala lžičku. Vše položila na linku, do varné konvice nalila vodu a zapnula ji. Zcela automaticky otevřela skříňku, ze které vytáhla černý hrníček a nasypala do něj arabskou kávu. Posadila a zamyšleně vyhlédla z okna.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří společně s hlasitým zívnutím.
Až tohle zadumanou dívku probralo. „Dobré,“ zamumlala a převracela v ruce kávovou lžičku. Pohled však nezvedla.
„Stalo se něco?“ zvědavě.
Nikol pokrčila rameny a podívala se příchozímu do očí. V jejích očích byl zmatek a strach, přesně tak, jak se zrovna cítila. „Já nevím… nevím, co se stalo… nevím, co se stane. Já… Sakra. Jsem zmatená, co se tady vlastně doopravdy stalo?“
Žena, kterou nebyl nikdo jiný, než sestra Elizabeth, si odkašlala. „Nevím, jestli máš dost času na to, abych…“
„V pořádku,“ mávla rukou. „Můžeš mluvit.“
Elizabeth zamhouřila oči a poté pokrčila rameny. Hloupost! Nemohla zastavit čas. Je to jen takový zvláštní, pocit. Usmála se, posadila a položila ruce na stůl, na tváři stále zamyšlený výraz. „Nevím, co přesně víš. A tak začnu od začátku.
 
***
 
Na kliniku Eleonory Paliani, přivezli apatickou dívku, která nereagovala na žádné podněty. Byl jí přidělen samostatný pokoj a měla neustálou péči, kterou její stav vyžadoval.
Několik prvních dnů k ní nepouštěli žádné návštěvy a zejména na žádost jejího otce, měli zakázáno jakkoli informovat jejího snoubence.
Náhoda tomu však chtěla, že se její, nyní již bývalý, snoubenec, přes všechny překážky, dostal až k ní. Seděl u ní několik hodin a nebýt její reakce, která byla více méně hysterická, nikdo by se o tom ani nedozvěděl.
Křik všechny vzburcoval a jemu bylo zakázáno přiblížit se k ní na pětset metrů.
Nedlouho na to ji začala navštěvovat neznámá žena. Vycházely spolu dobře až jednou…
…bylo to asi dva týdny po té scéně, když se podobný scénář odehrál podruhé. Opět byl velký křik. Melánie vykřikovala urážky a dokonce druhou ženu napadla.
Nikdy se to nevysvětlilo, ale všichni tušili, že se přihodilo něco, co otevřelo staré rány. Kdyby jen věděli, jak blízko jsou pravdě.
 
„Mel. Já bych s tebou potřebovala mluvit. Jde o mého bratra… jde o…“
Druhá žena na ni upřela skelný pohled. „Nemusíš nic říkat. Já vím, že jemu a tobě jde jen o mé prachy. O prachy mého otce a mě.“
„Ne, poslouchej… není to tak, jak…“ Opět byla nekompromisně přerušena. Šílený výraz v očích Mel, ji však umlčel a vyděsil. Vyskočila na nohy a v obranném a klidnícím gestu, od dívky odstoupila na délku celého těla. „Nech si to vysvětlit… v klidu, ano?“
Melánie, se zamračila a i ona vyskočila na nohy. V jejích očích se mihly plamínky šílenství a začala neuvěřitelně ječet. Byla jako posedlá. „Vypadni, hned!  Pelešila ses Mikem, kdybych se o vás nedozvěla, čistě náhodou, tak to trvá do dneška a moje dítě…“ zaštkala a zhroutila se k zemi.
„Já…“ zakoktala se ta, která mohla být její švagrovou. „Nech si to vysvětlit… mělo to být překvapení.“
„Táhni!“
Žena se k ní sehnula. „Až ti to dojde, bude už pozdě. Pamatuj na má slova!“ zašeptala a už jí nebylo.
 
Od té doby se její stav zlepšoval, ale nikdy nebyla taková jako dřív. Tak se o tom alespoň vyjádřil její otec, když ji po třech měsících navštívil. Nereagovala na něj, na nikoho. Všechny nové tváře v ní vzbuzovaly hrůzu a nakonec se smířila jen s přítomností jen několika osob.
Jedla, když měla. Spala, když ji uložili. Dělala vše, co měla přikázáno, bez sebemenších problémů.
A pak se opět stala změna.
Přišel jí dopis, který si mohl každý vykládat dle svého. Přečetla jí ho sestra Neli. Šlo v něm o to, že se s ní její bývalý snoubenec loučí, nechce způsobovat problémy.
 
Poté se snad celý svět zbláznil. Začaly se dít divné věci. Hlavně u boudy, ve které schovával původní majitel různé nástroje a přístroje.
Melánie začala být neklidná a dokonce i agresivní. Měla z něčeho strach a nikdo jí nedokázal rozmluvit, že jí tady nikdo nechce ublížit. Zamykala se v pokoji, nejedla, nechodila na toaletu, nepila, nemluvila.
Tvrdila, že je tady, že si pro ni přišel.
 
„Je tady… ublížila jsem mu. Není… mrtvé… navždy,“ naříkala. Nikdo nechápal, o co jde, všechny ty na první pohled nepochopitelné a neslučitelné věty. Ten strach, šílenství.
Pak se ozval někdo, kdo řekl něco, co změnilo všechny jejich pochybnosti. „Mně se zdá, že je posedlá. Měli bychom zavolat faráře. Měl by to tady vysvětit, a…“
„Sestro Neli,“ nekompromisně ředitelka zvýšila hlas. „Uklidněte se, není potřeba dělat z toho horror. Možná je to, ale dobrý nápad. Sice je to podle racionálního hlediska hloupost, ale když vás to uklidní, tak dobrá.“
 
Tady sestra Elizabeth, přerušila vyprávění a upřeně se zadívala na zbledlou dívku. Z jejího obličeje zmizela veškerá barva, neslyšně otvírala ústa a poté z ní jen vypadlo: „On se zabil? To ne, to je… nemožné.“
„Nikol, stalo se něco? Já přeci…“
„Ne, nemůže… žije…“ zamumlala a pohlédla na starší ženu. „Doopravdy si myslíte, že tady straší?“
Elizabeth se shovívavě usmála, pokrčila rameny a pohladila ji po ruce. „Nevím, ale od té doby, kdy… Po tzv.: vymítání, vše přestalo, až…“
„Co se stalo?“
Starší žena položila hlavu do dlaní a zavrtěla hlavou. „Já nevím. Prostě to začalo nanovo. Je to tak týden, kdy začala Mel „vyšilovat“.“ Naznačila uvozovky a smutně se usmála. „Probouzela se v noci, stejně jako včera, a nikdo u ní nemohl zůstat, nikdo ji nedokázal uklidnit. Musely jsme… píchly jsme jí lék na uklidnění.“
Přikývla.
„Vždy měla podrápané nohy, ale nevypadalo to tak, že by si to dělala sama. Spíš, jako kdyby… ty škrábance byly tak malé… jako od… zvířete.“ Odmlčela se, hlavu sklopenou. „Jednou jsme zaslechly i pláč. Dětský pláč!“
Nikol jí skočila do řeči a zrudla pod upřeným pohledem sestry Elizabeth. „Máte ten dopis?“
„Jistě! Já pro něj zaskočím. Počkej tady.“
Než mohla, Niki reagovat, po Elizabeth se slehla zem. Kdyby neslyšela hlasitý dupot, myslela by si, že se jí to celé jenom zdálo. 


Na pokráčku se pracuje. Snad 1. dubna, na Apríla, přibyde.
 
28.03.2009 17:39:13
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one