Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ach, tak.
Jo, jo, je tady další kapitolka. (Předchozí tady.) Seznámíme se s ostatními obyvateli tohoto domu. Poznáme, co je spojuje nebo rozděluje.
V první polovině jde o dvě ženy v druhé vám představím dva zbývající členy. Samozřejmě jich je v domě víc, ale v tomto příběhu se vyskytují jen oni.
Tak, pusťte se do toho.

 

Příběhy, které dokreslí všechny postavy

 


Příběh paní Eleonor:
 
Nemohla už dál. Ne, takhle ne! Musí se sebou něco udělat. Nesmí dovolit, aby jí někdo opět ublížil. Byla a je moc slabá na to, aby bojovala. Vždy se našel někdo, kdo jí ublížil. Snažila se, moc se snažila, ale,… 
Zavrtěla hlavou.
Vyběhla z pokoje, vzápětí z bytu a nakonec za sebou nechala celý dům, celý svůj dosavadní zpackaný život. Nic a nikdo ji už nezabrání v tom, aby udělala to, co měla udělat již dávno.
Běžela, musela být co nejrychleji pryč, co nejdál odsud. Nechtěla, aby ji něco anebo někdo, připomínal to, co viděla. Tak moc mu věřila, milovala ho a chtěla si ho vzít. Myslela si, že ji miluje alespoň tolik jako ona jeho. Jak moc se mýlila, jak mohla být tak naivní. Vždyť ji slíbil,…
I on si ji chtěl vzít, požádal ji o ruku. A ona? Co ona na to? Promiň, musím si to rozmyslet. Tohle mu řekla a přitom,…
Nedokáže dál žít, ne. Bez něj její život nemá smysl.
Utíkala stále dál. Louže, ne louže, bláto, ne bláto. Musela tomu uniknout, nesměla dopustit, aby,… Zastavila se, její pohled sjel na předmět, který držela v ruce. Nechápavě jej přetáčela v prstech.
Nůž.
Krev.
Bolest.
Nenávist.
Láska.
Tohle všechno cítila, tohle všechno prožívala. Rozhlédla se kolem sebe. Stála na mostě, který byl obehnán vysokým plotem. Neměla šanci, nedokázala by jej přelézt a skočit. Ne, na to neměla.
Opět se rozhlédla, zprava i zleva se blížila auta. Nedokázala by již zabrzdit. Byla myšlenka, jediná myšlenka, která ji proběhla hlavou. Nepomyslela na následky, na nic. Chtěla to jen ukončit, zakončit svůj zpackaný život.
Jeden jediný krok, dělil ji od toho, aby,…
Než stačila domyslet, skočila.
Ozvalo se pískání a svištění brzd. Auto projelo jen pár milimetrů napravo od jejího těla a narazilo do mostu. Náraz, který se ozval, jí rezonoval v mozku.
Znovu skřípění brzd.
Otočila se po zvuku, pozdě. Náraz ji odhodil, několik metrů letěla, než dopadla na zem. Ozvalo se křupnutí, celý svět, pomalu mizel, až nebylo nic, jen tma.
 
Dotek, ucítila na své paži lehký a nepatrný dotek. „El, jak se cítíš?“
„Strýčku Terry? Co ty tady?“ zašeptala zlomeným hlasem. „Jak to,… Proč… Já, nejsem… mrtvá?“ Uslyšela zřetelné polknutí, ale oči otevřít nemohla, nešlo to. „Já,… nevidím?“
„Co poslední jsi vi… řekni mi, co si pamatuješ?“ opatrně.
Pokrčila rameny, olízla si rty. Chtěla plakat, nešlo to, nemohla… nic. „Já… on… byl tam, s ní… a pak… Já nevím, proč se mě ptáš?“ Vrznutí židle a pak šoupavé kroky.
„Eleonor, někdo… Jsou mrtví, oba. Našli tě na mostu, kde se stala nějaká nehoda. Nejspíš jsi ji zapříčinila ty. Víš, že jsem policista.“ přeskočil na jinou kolej. „Byl jsem pověřen tím, abych to prošetřil. Nikdo neví o tom, že se známe a tak to bude nejlepší. Dostanu tě z toho, neměj strach. Nejlepší bude, když ti seženeme nějakého právníka. Bude,…“
„Co se stalo s Davidem?“ zašeptala.
Opět něco zavrzalo a postel se prohnula pod náporem dalšího těla. Po tváři ji přejely prsty, naklonil se k ní a políbil ji. „Postarám se o to, neměj strach.“ Znovu skřípot a vrzot, poté kroky a následné zavírání dveří. Ticho naplnilo celý pokoj. Bylo slyšet jen cvakání a pípání přístrojů.
Zavřela oči.
 
„Tímto se slečna Eleonor Paliani, odsuzuje k deseti letům na psychiatrické klinice,…“ ozval se hlas soudce. Dál už nevnímala, nechtěla a hlavně, neviděla.
 

Příběh sestry Neli:

„Kde je, kde je tem malej nevděčnej spratek!“ ozval se výkřik muže, který měl být otcem. Milujícím a laskavým rodičem, pro vyděšené a bezbranné malé děvče, které před několika málo dny ztratilo svoji oporu. Člověka, který ji jako jediný kdy miloval. Ztratila matku a přitom ji ani nestačila poznat, kolik toho dokážeme poznat za několik let? Vždyť ani nevíme, co je to život.
Zpočátku nic nevnímáme, jen tlukot srdce a snad i lásku. Poté začínáme chápat a poznávat. Někdy to bolí, někdy bolí probudit se do reality, která nikdy není taková, jakou si ji představujeme. Taková jakou ji vidíme my.
Dívka, která se doteď schovávala v bezpečí matčiny skříně, popotáhla, otřela si do rukávu nos a vyšla ze své skrýše.  Z úkrytu, který ji dával pocit bezpečí, ochrany.
Teplá matčina náruč. Jak moc ji chyběla, neměla šanci ji poznat. Ne, dokud byl její otec nablízku. Musely jim stačit prchavé okamžiky, které se naskytly jen, když byl otec mimo dům. Na číhané, jak s oblibou říkával.
Matku miloval, dceru nenáviděl.
A proč? Jaký k tomu měl vlastně důvod?
Měl by jej mít, potřeboval jej?
Ne, stačily jen výmluvy.
„Ty malá mrcho! Okamžitě sem naklusej a uvař mi oběd. Kdyby ses nenarodila,…“
Zachvěla se pláčem a zbytek jeho slov se ztratil v jejím tichém vzlykotu. Šumu, který ji celou pohltil. „Už… už… už jdu,…“ polknutí a opět záchvat pláče. „…tati.“ otevřela dveře a vstoupila do kuchyně. Otřásla se potlačovanou nenávistí, nenávistí dítěte.
„Konečně,“ hlasitě říhl.
 
***
 
Úder.
Kolikátý?
Už dávno přestala počítat. Od prvního dne, kdy ji udeřil, slily se všechny dny, týdny, měsíce a roky v jedno. Nepamatovala si, kdy naposledy vyšla ven, kdy naposledy zahlédla slunce. To pravé slunce, ne to, které mohla zahlédnout přes zatlučené okno ve sklepě.
Dny, kdy šla spát bez jídla, nemohla spočítat na prstech. I kdyby jich bylo jen pár. Nikdy nesměla nic, nikdy. A hlavně ne od té doby, kdy se její otec znovu oženil. Byla starší o hodně let starší než on a děti ani neměla.
Od toho dne se její peklo na zemi změnilo. Stalo se z něj něco horšího, z nenávisti se stala nevšímavost. Nikdy se jí, ani jeden z nich, nezeptal na to, co chce, jak se cítí.
 
Z horních pater se ozval hluk, poté třeskot skla a výkřik bolesti. Hlas, který v ní vyvolával hrůzu. A najednou, najednou měl strach i on.
Kroky.
Dveře se s vrzáním otevřely, dovnitř proniklo pár paprsků světla. Paprsky bodají do očí, bolí. „Tati, prosím, já už nechci.“ otřásá s ní pláč.
„Vše bude v pořádku, nikdo ti už neublíží,“ utěšuje ji neznámý hlas. „Je to jen dítě, co jste s ní,…“ otáčí se k jejímu otci v očích nenávist a touhu po odplatě, pomstě, spravedlnosti. „Já sestře říkala, že jsi parchant. Kdyby věděla,…“
„Ty děvko!“ vykřikl a vrhl se na ni. „Tu malou mrchu mě tady necháš, kdo mě teď bude živit! Ty prachy, co jsem za ní dostal, alespoň k něčemu mě byla dobrá.“
Ženě se v očích mihlo pohrdání, otočila se na uniformovaného muže. „Víte, co je vaše práce.“
Přikývl a v mžiku měl v rukou želízka, která se několik vteřin na to, ocitla na rukou otce malé Neli. „Jste zatčen, cokoli,… máte právo na obhájce,…“
Žena se sklonila k desetiletému děvčátku, pohladila jej po tváři. Dívka sebou cukla a skrčila se, v očekávání dalšího úderu. „On ti,…“ vyskočila na nohy, přiběhla ke svému švagru a plivla mu do obličeje. „Ty bastarde, ty jsi ji nejenom ukrýval a týral. Dokonce jsi ji i udeřil. Nechci ani domyslet, co bys s ní udělal, kdyby,…“
Skočil jí do řeči, usmíval se. „Hmmm,… vidíš. Škoda, alespoň bych si užil.“
Plesk.
Hlava se mu otočila na stranu. „Ty děvko,“ zamumlal.
Dál jej už nevnímala. Přistoupila k dívce, vzala ji do náruče a odnesla do auta. Za novým začátkem.
27.01.2009 18:37:00
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one