Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Chichi, pěkně jsem to zamotala. Nebo spíš, pěkně se nám to zamotává. Jedná se o povídku, Smrt je jen začátek.
No, pusťte se do čtení. Možná to bude už lepší, snažím se něco vysvětlit, ale vyskakuje tu další otázka.
Uvidíme, co vy na to.
Možná to bude trochu, hodně, nepochopitelné. Snad se to zlepší, v příští kapitole. Sice jsem říkala něco o tom, že sem přibyde kapitola až 1. února na mé narozeniny, ale,...

předchozí kapitolka je tady
 

Výkřik, celým domem se rozlehl srdcervoucí výkřik, který bodal přímo do srdce. Ten výkřik byl plný bolesti, plný zoufalství a strachu. Eleonor, se celá roztřásla. Ten hluk ji vzbudil, nevěděla kde je a proč.
Nevidomé oči upřela směrem, kterým tušila dveře a snažila se vymotat z přikrývek, do kterých se zašmodrchala, když usínala. Po pátém pokusu, se jí to konečně podařilo. Mohla položit nohy na podlahu a vydat se po zvuku. Ruce natáhla před sebe a pomalu vyšla ze svého pokoje.
Ze včerejšího dne, si vybavovala jediné. Pamatovala si, že přijala novou posilu, která ji nedala spát. V hlavě měla vše zamotané, nepamatovala si na to, kdy usnula a ani na to, kdy k spánku ulehla.
Celý dům znala nazpaměť. Za ty roky měla prozkoumané všechny pokoje, všechna zákoutí a skrytá místa. Nikdo to tu tady neznal tak dobře, jako ona. Nikdo, ani on.
Po tváři ji stekly dvě osamělé slzy, které rozhodným tahem setřela. Všechny ženy, co tu byly, si prošly tím samým. Skoro, tím samým. Pomyslela si, aby uvedla věci na pravou míru. Dokonce i Teodor.
Někdo opět zakřičel. Otřásla se a pokračovala v cestě, šla podle sluchu. Za deset let, během kterých se musela srovnat se svým handicapem a najít nový smysl života, se tento smysl stal tím nejdůležitějším. Uši a představivost, teď byli jejím zrakem, jejíma očima.
„Je tu někdo?“ promluvila. Třásl se jí hlas, snad strachem? „Halóó, tak ozvěte se někdo,“ šeptala. Z dálky slyšela hlasy, šepot, pláč a poté opět výkřik. Nyní se roztřásla, zimnice ji zcela uchvátila.
 
Melanie, se probudila s výkřikem. Ten sen, byl tak… realistický. Rozhlédla se kolem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to nebyl sen, noční můra. Postavila se a…, nohy ji vypověděly službu tak, že opět usedla na postel. Otřásla se zimou, několikrát si přetřela prokřehlé paže dlaněmi. Chtěla vrátit nohy zpět do postele a lehnout si, když,…
Něco jí přejelo po noze. Vyjekla.
Vyskočila na postel a s děsem v očích se dívala dolů, na zem. Něco tam je, něco je pod postelí. Bezděčně pomyslela na svůj sen a opět se otřásla. 
 
Probudil ji ten samý výkřik, jako před chvíli paní Eleonor. Spánek, který ji zastihl v koruně stromu, ji nepřipravil na to, že ji něco může vyděsit. Měla obrovské štěstí, že při ní stojí všichni svatí nebo alespoň jeden anděl strážný a ten s ní měl určitě plné ruce práce. Za minutu dvanáct, se zachytila větve a tak si roztrhla, jenom, kalhoty.
Sakra, … Jak to, že jsem tu usnula? vzdychla si. Jde to se mnou od desíti k pěti. Nejprve nemohu usnout, jaká ironie, a pak,…
Pohlédla dolů, ty tři metry vypadaly dost špatně. Kdybych spadla, škoda domyslet. Tiše hvízdla a pak stočila hlavu vzhůru, na nebe. „Díky,“ mrkla. Pohled jí opět sjel dolů. Odfrkla si, zavřela oči a skočila. Hmm, určitě je to rychlejší než žebřík. pomyslela si.
Zvedla se ze země, oprášila si kalhoty, rozhlédla se kolem sebe a vydala se zpět k domu. Měsíc stále jasně svítil, hvězdičky poblikávaly a z dálky se ozíval štěkot.
Opět se ozval výkřik. Poznala jej, rozběhla se a vběhla do domu. Chvíli přemýšlela a pak se vydala po schodech nahoru, do pokoje Melanie. V zákrutu chodby málem narazila do zdejší ředitelky, která se jí lekla a vykřikla. Pomalu se začaly otevírat dveře, napravo od nich a zevnitř vykoukla hlava sestry Neli. „Co se děje? Snad,“ domluvila a přetřela si oči. Poté zavrtěla hlavou. „Nejspíš jsem,…. To je fuk. Co se děje?“
„Vše je v naprostém pořádku, já to vyřeším,“ otočila se k nim Nikol. „Sestro, odvedla byste, prosím, paní ředitelku. Já se už o slečnu Mel, postarám.“
„Určitě?“ otázala se jí nedůvěřivě. „Dobrá,“ dodala ihned, jakmile zahlédla výraz v očích Nikol. Zbledla, otřásla se a natáhla ruku, do které jí vklouzla bledá ručka paní Eleonor. „V pořádku,“ zašeptala zúčastněně a vedla ji zpět do jejího pokoje.
Nikol, se zhluboka nadechla. Ještě teď, s mrazem v zádech, si vzpomínala na to, jak na ni ta ženská reagovala. Byla doslova posedlá tím, že ji chce ublížit, že je tam pro to, aby… Co má, sakra, dělat?
Položila ruku na kliku a kotníky prstů pravé ruky, zaklepala. Nic se neozývalo, tak zaklepala znovu. Zevnitř byl slyšet jen dech a vyděšený šepot. „Běž pryč, prosím,“ pláč. „Já-já,“ koktala. „Nééé, já nechci.“
Nikol už na nic nečekala a rozrazila dveře.
Naskytl se jí zvláštní pohled. Mladá žena stála na posteli a očima, velkýma jako dva tenisové míčky, zírala na podlahu. Rty, se jí hýbaly v tiché modlitbě. Vůbec nepostřehla, že se otevřely dveře, až když Nikol promluvila. „Mel, je to v pořádku,“ zavřela dveře a udělala dva kroky vpřed.
Mel, se k ní otočila, oči se jí rozšířily ještě víc. Víc, než by si kdy člověk pomyslel, že je to vůbec možné. Udělala dva kroky vzad a narazila do zdi. V očích se jí zaleskly slzy. „Běžte pryč, neubližujte mi. Prosím.“
Druhá dívka zůstala stát, čekala.
„Jdi,“ rozplakala se a schoulila se do klubíčka. „Prosím,…“
Nikol na její prosby nedbala, udělala dva kroky a zastavila se. Když se nic nedělo a druhá dívka nic nenamítala, pokračovala v cestě. Zbývaly jí dva kroky, když mel zvedla hlavu, v očích nepříčetný výraz. „Co po mě chceš, to ti už nestačilo to, co jsi mi udělala? Zničila si mi život,…“
„Prosím,“ zeptala se nechápavě a nazvedla obočí. „My jsme se nikdy neviděly, až dnes,…tedy. Včera ráno, jsme se viděly poprvé v životě.“
„Ne,“ vrtěla rozhodně hlavou. „Ty lžeš,… lžeš. Vzala, vzala,…“ chytila svoje nohy, objala je a začala se houpat. „Prosím, já už nechci, já,…“ šeptala.
Nikol přešlápla z jedné nohy na druhou a nerozhodně se podívala na Melanii. „Můžu ti pomoct? Můžu pro tebe něco udělat, cokoli.“
„Já,… nevím.“
Posadila se na kraj postele a položila ruce do klína. Chvíli jako kdyby pozorovala jejich strukturu, jako kdyby hledala chyby na svých rukou. Poposedla si blíž k dívce a objala její chvějící se ramena. „Pšt, vše bude dobré. Všechno,…“
„Miku, proč?“
Přitáhla si ji k sobě a nechala ji, aby položila svoji hlavu na její rameno. Dívka zkrápěla Nikoliny šaty slanými slzami a silněji se k ní tiskla.
Děvče, děvče, co mi to děláš? Co já sakra budu dělat, vždyť ani nevím,… přemýšlela a vrtěla hlavou.
„Elivasten, Elivasten. Možná jsem tě přecenil. Sice jsem tě nejspíš mystifikoval, ale,… Doufal jsem, že ti to dojde. No, mýlil jsem se. Kdo jsi? Vzpomeň, co jsem ti říkal.“ hlas zmlkl a Nikol, se nechápavě rozhlédla kolem sebe.
Kdo jsem?
„Ano.“
Hmmm, zajímavá otázka. Někdo mi řekl, že jsem Anděl smrti, a…
Dívka uvolnila svoje sevření. Dýchaní, se uklidnilo, obličej sjel z Nikolina ramene a ozvalo se zřetelné zachrápání. Dívka se chvíli ani nepohnula. Poté pomalými pohyby uložila Melanii do postele a přikryla ji až po bradu. „Budu tě hlídat, a dokud tu budu, nic se ti nestane,“ promluvila do ticha. Posadila se do křesla, které se nacházelo pod oknem, vzala si ze stolku časopis a dala se do čtení.
Po chvíli však opět byla vyrušena neznámým hlasem. Hlasem bez těla, hlasem, který zněl jen v její hlavě. „Co ty víš vlastně o smrti? Problém je v tom, že jsi zcela nepochopila, o co jde. Nejspíš je to doopravdy moje chyba. Měl bych ti
to vysvětlit.“
Jo, to měl.
„Já tě slyším,…“
Vždyť já to vím. Přece nebudu mluvit sama se sebou, nahlas. Kdyby někdo přišel,… nejspíš bych dostala svěrací kazajku a zavřeli by mě na psychiatrii.
„No, takže. Čím bychom měli začít? Ano…to bude nejlepší. Tak. Zastáváš, teoreticky, službu samotné Smrti. Protože nemůže být všude, najde si někoho, kdo jí pomáhá. Jsi prostě průvodce a musíš je vyvést. To, ale není to, co jsem ti chtěl říct. Určitě chceš vědět, proč na tebe tahle dívka reaguje jinak, než všichni ostatní. Vidí v tobě hrozbu, protože,… bojí se, má strach ze smrti. Vzala jí všechno, lásku, její život, dítě.“
Hmmm, to je sice zajímavé, ale proč mě tak nevidí všichni? Vždyť strach ze smrti má každý.
„Jsi si tím jistá?“
Nikol se ošila, protřela si oči a posadila se do tureckého sedu. Ruce položila do klína, pohodlně se zády opřela do křesla a zapadla do něj. No. Asi…nejsem.
„Viděla jsi mě, pamatuješ?“
Ano.
„Ostatní, v tomto domě, ze smrti strach nemají, vítají ji. Každý z nich někoho ztratil. Někteří se s tím vyrovnali, jiní vypadají, že se s tím vyrovnali a někteří čekají na to, až přijde jejich chvíle. Chvíle, kdy se setkají s těmi, které milovali a milují.“
Nejspíš tomu rozumím, ale,… Co mám teda dělat, jak mohu dát dohromady ty dva, když,…
Dívka se udeřila dlaní do čela. „Já jsem blbá. Ráno se musím zeptat sestry Neli,“ usmála se, stočila se do klubíčka a zavřela oči. Během chvilky usnula.
V noci ji již nic nestrašilo a netlačily ji ani výčitky svědomí, nic ji nemohlo probudit.
 
***
 
Ráno se probudila celá rozlámaná a s děsivým výkřikem. Ten sen, který se jí zdál,… Nepřála by jej ani tomu nejhoršímu nepříteli.
 
Seděla v liduprázdně a tmavé místnosti. Nikde nebylo nic vidět. Uši mohla natahovat, jak chtěla, ale jako kdyby někdo vypnul zvuk. Chtěla se pohnout, ale nemohla. Oči jí sklouzly k zemi. Byla přivázaná k židli, která stála vprostřed pokoje. Nebo, co to bylo.
Stočila hlavou napravo a poté nalevo, nikde nikdo. Snažila se posunout i s židlí a po několikátém pokusu se jí to nakonec podařilo. Místo toho, aby se posunula, však upadla na zem. Z úst jí unikl tichý výkřik, kousla se do rtu a v duchu si zanadávala za svoji blbost. Na zemi, s židlí na zádech, opět napnula svůj zrak, nic se však nezměnilo.
Trvalo to snad hodinu, než se otevřely dveře a dovnitř někdo vstoupil. Nemluvil, jen stál. Jeho dech zněl sípavě a budil hrůzu. Otřásla se, opět, a hlasitě polkla. Znělo to nepatřičně, v tom tichu, jako výstřel z pistole.
„Nesplnila jsi svůj slib, nepřišla jsi, jak měla. Za to musíš nést zodpovědnost, trest.“ zašeptal a tiše se zasmál.
Udělal několik kroků a zvedl ji i s židlí. Nedělalo mu žádné potíže vrátit ji na to samé místo, kde seděla předtím.
„Hmmm, vybral si dobře, ale,… Nemáš smysl pro zodpovědnost a to tě činí slabou, stále v sobě ukrýváš lidskou podstatu. Musíš pochopit, … Musíš,…“
 
Celý svět se s ní začal točit a ….
Otevřela oči, která musela před chvílí zavřít, jinak by se pozvracela. Stála na vrcholku kopce a shlížela na bitvu, která se odehrávala v údolí.
„Vidíš to?“ ozval se napravo od ní neznámý hlas. „Dostali jsme za úkol tvoji výuku. No, co s tebou? Jo, jasně,“ zavrtěl hlavou. „Nějak jsem se do toho zamotal, co říkáš?“
Přikývla, ale nepromluvila.
„Dobrá. Válka, co si o ní myslíš? No, to není zrovna nejlepší ukázka a ta otázka taky za nic nestojí. Jak ti mám sakra vysvětlit takovou blbost. Jejda, neměl jsem,… Nic z toho co jsem řekl, jsem neřekl. Nic jsi neslyšela, jasný?“ Opět přikývla a usmála se na něj.
„Naši – šéfové, mají za to, že bys měla pochopit. Sakra, to není taky ono. Já jim říkal, že to nezvládnu,“ zabručel a vzápětí pokrčil rameny. „Chtějí zničit lidstvo, myslí si, že si lidé svůj život nezaslouží. Svoji práci na Zemi, jsi zvládla precizně, ale,… Pánové, si tě vybrali. Máš v sobě něco, co,…“
„Co je to sakra za blbost. Jak zničit lidstvo? Něco jako, apokalypsa, konec světa, potopa?“ vykřikla. „Jak bych mohla já,…“
„No, před chvílí jsi byla někde jinde. Pokud se nemýlím a já se, nikdy nemýlím. Alespoň v něčem jsem nejlepší, každý z nás má v sobě něco,…“ odmlčel se a povzbudivě na Nikol mrkl.
Celý svět se jí začal rozmazávat, upadla.
 
Znovu se nacházela v temné místnosti, ležela na zemi a pálila ji levá strana obličeje. Chtěla se jí dotknout, ale svázané ruce jí to nedovolovaly. Začala se dusit, kašlala a vyplivla něco hnusného, krev. „Sakra,“ zasyčela bolestí. „Doprdele, kam ses to, holka dostala.“
„Možná do pekla,“ odpověděl ji nezúčastněné neznámý muž. I Když, nebyl tak neznámý, vždyť ji před chvílí udeřil. Měla s ním důvěrný osobní kontakt. Rozesmála se vlastním myšlenkám.
„O co se snažíš, idiote!“
Sklonil se k ní, až těsně k jejímu obličeji a podíval se jí do očí. „Tohle si dovolovat nebudeš, jasný.“ vykřikl a vytáhl odněkud nůž.
Ostřím se dotkl jejího obličeje, přejel po její tváři a sjížděl stále níž. Po krku,… Oddálil jej od jejího těla, kopl do ní a přistoupil k ní zezadu. Stále ležela na zemi, nemohla se hýbat, nemohl se bránit. Poté zasvištěl nůž a,… Chtěla vykřiknout bolestí, ale ucítila něco teplého, co jí stékalo mezi prsty. Pohnula prsty, ruce měla volné. Otočila se, pokusila se posadit, povedlo se jí to a ona se na něj mohla podívat zpříma. Seděl na zemi, usmíval se a točil nožem mezi prsty.
„Tak co bude? Chtěla bys jít pryč? Můžeš,“ ukázal nožem směrem ke dveřím. „Cestu dál máš volnou. Běž, utíkej. No, na co čekáš?“
Podívala se na ke dveřím a pak na něj, polkla. „Já,… to mohu,… odejít?“ koktala.
Přikývl, stále se usmíval.
Sáhla si na obličej, přejela prsty po rtech a poté její zrak spočinul na tom, co ji ulpělo na prstech. „Krev,“ zašeptala. Mluvila, jako kdyby se jí to jen zdálo, jako kdyby,… „Co se mnou bude, jak,…“
Pokrčil rameny. „To se ještě uvidí, ale,…Nejspíš bych ti měl dát něco na památku, abys nezapomněla.“ ušklíbl se. Vyskočil na nohy. Udělal pár kroků a stál nad ní. „Víš, co je tvá práce. Měl ti to říct hned a ne,… Musíš nastolit rovnováhu. Nikdo z nich tam nesmí zůstat. Nikdo, kdo tam nepatří. Máš jen dva dny, pamatuj!“ zašeptal varovně.
Než mohla jakkoli reagovat, opět se její tváře dotkl nožem a tentokrát přitlačil.
Vykřikla.
 
„Pro boha, takovej hnusnej sen,“ zašeptala a otřepala se. Přejela si oběma rukama po tváři, ucítila něco vlhkého a lepkavého na prstech. Na chvíli ztuhla. Zamrkala a zavřela oči.
Vydechla a položila si ruku na opěradlo křesla a pak si ji přisunula k očím.      
Otevřela oči. Nějakou chvíli ji trvalo, než se přizpůsobily a pak,…
Na prstech měla krev.
Vyskočila na nohy a vrhla se do koupelny. Stálo ji to několik sekund přemáhání, než otevřela oči, které musela před chvílí zavřít. Pohled jí padl na odraz v zrcadle. Na její tváři bylo něco, co tam ještě před tím, než usnul, nebylo. Krvavá jizva.
Nechápavě a hlavně proto, že tomu nemohla uvěřit, opět přejela po kontuře jizvy a pak vykřikla.


24.01.2009 15:02:53
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one