Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Tak, jedná se o povídku - Smrt je jen začátek. Hodím sem jenom ukázku této kapitolky, abych vás navnadila a vy mohli hlasovat. Zítra, snad, sem přibyde další ukázka nějaké povídky, pozítří zase, atd.,... Chci vám všechny připomenout.
A pak, až skončí hlasování. Prodloužím ho do konce ledna, tak ukázkovou kapitolku dopíši a dokončím tu povídku, která bude mít tu čest a vyhraje ve vašem hlasování.

PS: Já píši spolu s vámi

..................

Ach jo, už je to dopsáno. Předchozí kapitolku nutno přečíst, jinak se v tom ztratíte.
Aktualizace se udála dne - 14. ledna (Zapsáno to bude až dokončím všechny ukázky)
 


Muž a žena, stáli naproti domu, který vypadal jako sanatorium. Byli tu již poněkolikáté, ale stále nevěděli jak se dostat dovnitř. Jak dosáhnout toho, aby si Elivasten, mohla promluvit s Melanií.
 
Potřebovali jen chvíli, jenom malý okamžik k tomu, aby vše vysvětlili. Anebo jim na to ten čas, který měla ona vyměřený, nebude stačit?
 
Muž se podíval na dívku a poté k domu. Celý tento stereotypní úkon několikrát zopakoval a poté upřel pohled do zelené trávy, která byla všude kolem.
Dívka si povzdechla, zavřela oči a sedla si na zem. „Tak to bude nejspíše na dlouho. Co bys Miku, řekl tomu, že odejdeš a já si tě poté najdu. Když vše půjde podle plánu, budeš si moci se svoji snoubenkou.“ Jeho oči se do ní zabodly, cítila to, i když svůj pohled nezvedl. „Dobře,“ mávla rukou. „Když vše tvé bývalé vysvětlím,… Mohla bych se vrátit, domů,… Tedy, odkud jsem přišla,… V přesně stanovený termín a to za tři dny. Což je… v pondělí.“
„Dobrá,“ přikývl. Otočil se k dívce zády, odešel.
El, stále seděla na zemi. Na chvíli se nechala unášet tím překrásným pocitem, že má volnost, že ji nikdo nebude omezovat, že můžeš žít tak, jak sama chce.
Zakašlání.
Dívka se ošila, ale oči neotevřela.
Kašel.
Tentokrát oči otevřela, mžourala do slunce, neschopná zaostřit. Rozhlédla se kolem. Před ní stála žena, měla stříbrem protknuté havraní vlasy a tvářila se, jako kdyby spolkla citron. „Mohla byste mi, slečno, říct, co tu děláte? Nezdá se mi, že bych vás tu někdy viděla.“ Nadzvedla obočí, koutky úst se jí zvedly, jako by v úsměvu.
„Omlouvám se,“ vyskočila na nohy a lehce se uklonila. „Jmenuji se, Nikola Santini a jsem zdravotní sestra.“ Polkla a zabořila obě ruce, co nejhlouběji to šlo, do kapes.
„Ach, tak to budete vy, na koho čekáme, už od rána. Zdrželo vás snad něco? Anebo snad, někdo?“ zmlkla a čekala na odpověď.
Nikol, přivřela oči a opětovala upřený pohled postarší ženy. „Ne, kdepak. Já na takové hlouposti nemám čas. Pro mne je přednější práce a až poté, zábava.“
„Dobrá,“ tentokrát se již žena usmála přívětivěji. „Víte, měla bych vás nejspíše na něco upozornit. Jedná se o naše,… Ne, nechápeme je jako pacienty. Jsou to naši klienti, přátelé. Prozatím budete pracovat se všemi, později vám přidělíme jednoho nebo jednu klientku. Snad ještě,…“ Během řeči došly ke dveřím, které někdo otevřel, a ony mohly vejít do zšeřelé vstupní místnosti.
„Sestro, Neli,… Ach, kdo je tahle milá slečna?“ usmála se na Nikol, přívětivě, o několik let starší žena. Vypadla o dost mileji, než Neli. Která se na neznámou otočila a uchopila ji za paži. „Omlouvám se, ale nevěděla jsem, že slečna ještě přijde. Když se nedostavila v předem stanoveném termínu,…“
„Jistě, ale nyní je zde a,…“ na chvíli se zamyslela a začala si mnout spánky. „Vezmu slečnu za ředitelkou a ona již dá vše do pořádku. Nel, měla byste si odpočinout, vypadáte velmi unaveně. Slečna Melanie, vám nejspíš, opět, dělala potíže.
Elivasten, nyní opět Nikol. Sebou, po vyslovení toho jména, trhla a zbledla.
„Stalo se něco? Je vám dobře, sestro Santiny?“ nahnula se k ní sestra Neli a v jejím pohledu se mihl stín podezření. Něco se jí na té holce nelíbilo.
Dívka přikývla.
„Tak. Já jsem vedoucí sester v tomto sanatoriu. Kdybyste měla nějaké potíže, jsem i důvěrnice. Kdykoli se mi můžete, se vším, svěřit.“ Mrkla na ni a vydala se ke schodům, kde se na prvním zastavila a otočila se na budoucí posilu. „Mohla byste mne následovat?“
Druhá žena si odfrkla a rázným krokem odešla z uvítacího sálu, do kuchyně.
„Neli, je občas velmi zvláštní. Nejspíš vám neřekla o tom, že se někdy stane něco zvláštního. Snad dokonce nadpozemského, a protože je Neli hodně nábožensky založená, bývají s ní problémy.“ Usmála se a vedla Nikol za sebou do „ředitelny“.
Otevřela dveře a přímo naproti v křesle, seděla žena. Byla otočena zády k nim a dívala se z okna, které vedlo na obrovskou zahradu za domem.
„Paní Eleonor,“ promluvila dívčina průvodkyně.
Nikol, sebou trhla. Na chvíli zapomněla dýchat a se široce otevřenýma očima, zírala na ženu. To snad není možné. Ne, to musí být náhoda, jen náhoda. Vždyť,… Je to přeci tolik běžné jméno!
Žena se otočila, její nevidomé oči, se dívaly skrz ně, ale jako kdyby je viděly. Slečno, co vás k nám přivádí?“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas ženy.
„Já,…“ zakoktala se a sklopila oči k zemi. „Já jsem, já bych ráda pomáhala těm, kdo moji pomoc potřebují. Jsem vystudovaná zdravotní sestra.“
„Ano? Tak to je skvělé, budete naší první pracovní silou, které má na naši práci kvalifikaci. Konečně nějaká změna. Jak se jmenujete?“
Dívka upřela svůj pohled na ženu. „Nikol, jmenuji se, Nikol.“
Žena sebou cukla. Snad ji rozrušilo to, že se jmenuje,… Její nevidomé oči se upřely do dálky, nepromluvila. Popotáhla a se zvednutou hlavou, se postavila. „Mohu?“ zašeptala a přišourala k dívce. Natáhla ruce před sebe a čekala.
Elizabeth, do Nikol lehce strčila a pohodila bradou dopředu.
Ruce nejstarší z žen, se dotkly dívčiny brady a putovaly po celé tváři. Postupně objela rty, nos. Její ruce se zastavily pod očima, odkud zamířila na uši a poté na čelo, kde se zastavily. Několik vteřin se žena nepohnula, stála nehnutě a zhluboka dýchala.
Nikol již pomalu začaly dřevnatět nohy, postupně do nich dostávala křeč. Sakra, sakra,… Přešlápla z nohy na nohu. Ženina ruka opustila její tvář a dotkla se jejího ramene. „Nikol?“ zašeptala. V očích se jí zaleskly slzy. „To není možné,“ odtrhla se od dívky a vrátila se do svého křesla. „Betty, odešla bys na okamžik? Ráda bych si se slečnou,… Jak se jmenuje příjmením?“
„Santini,“ odvětila nechápavě.
Žena přikývla, polkla a pokračovala v hovoru. „Slečno Santini,…. Beth, jak to, že jsi stále tady?“
„Jistě, omluvte mě.“ Vyhrkla, vyšla z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře.
„Kde jsme skončili,… ano, už vím. Slečno. Omluvte, prosím, moje chování. Jen jste mi někoho připomněla, někoho, kdo pro mě hodně znamená. Nechci vás zatěžovat svými problémy.“
Žena chtěla pokračovat, ale Nikol ji přerušila. „V pořádku, nic se neděje.“ usmála se. Poté ji došlo, že nemohla vidět výraz její tváře, ale neřešila to. „Chtěla byste o mně ještě něco vědět?“
„Co se vám stalo? Vaše aura,… Je tak… zvláštní.“

***

Nikol, se posadila ve svém pokoji a zamyslela se nad tím, co dnes prožila.
 
Hned jakmile vyšla z „ředitelny“, se k ní přidala Elizabeth a shovívavě se na ni usmála. „Nevím, co to do ní vjelo. Nikdy jsem ji takovouhle nezažila. Je vždy vlídná, milá a přátelská. Tak se chovala jen, když,…“ chytila se za pusu a snažila se zamluvit to, co řekla. Nikol, to však stále vrtalo hlavou. „Pojď, zavedu tě do tvého pokoje. Prvně, ale zajdeme do kuchyně, dáš si něco k snědku. Vypadáš hladově, kdy jsi naposledy jedla?“
Kdybys věděla.
Mladá dívka neodpověděla, jen se záhadně usmála a následovala Elizabeth. „Paní E…“
„Říkej mě Betty. Když říkáš paní, připadám si strašně staře.“ odvětila.
Obě vešly do světlé kuchyně. Kuchyňská linka zářila čistotou, na kamnech někdo vařil polévku, v troubě se peklo kuře. Celá místnost byla prosycená vůní pečeného masa. U stolku, který se nacházel u okna, seděla žena. Pozorovala dvojici na procházce. Občas v zamyšlení nakrabatila čelo a zamračila se.  „Mel, stalo se něco?“ otázala se jí starostlivě a podívala se na Nikol.
Žena jen zavrtěla hlavou, začichala a vyskočila na nohy. Doběhla k troubě právě včas, aby mohla vytáhnout černající a skoro již hořící maso. „Zase jsem to spálila. Mike,…“ rozplakala se, svezla se na zem a položila hlavu do dlaní.
Nikol, se otočila na Elizabeth a v otázce pozvedla obočí. Druhá žena ihned přiklekla k Melánii a chytila ji za paži. „Vše bude v pořádku. Už je dobře, nemůžeš za to, co se stalo,…“
Dívka zvedla hlavu a podívala se na Nikol. „Kdo je to?“ zaskřehotala.
„Tahle dívka, je tvoje nová kamarádka. Přišla za námi, abychom tu nebyly tak samy.“
„Já ji tu nechci, ať jde pryč!“ vykřikla. Upřela oči na Nikol, zamračila se a opět zařvala. „Vypadni! Na co sakra čekáš! Přišla jsi sem, abys mi ho vzala. Táhni!“
„Ne, já,…“
„Nikol, bude lepší, když na chvíli odejdete. Tohle se tu stává skoro každý den. Mel, nemá ráda nové tváře. Hodně si toho prožila a,… Raději odejdi. Uvidíš, vše bude v pořádku. Musíme ji dít čas.“
„Dobrá,“ zašeptala a otočila se k odchodu. Poté už jen zaslechla uklidňující hlas vedoucí sestry a tichý pláč snoubenky toho, komu slíbila pomoc. Povzdechla si a vyšla z kuchyně.
Co čert nechtěl, anebo chtěl? Narazila do právě se vracející dvojice. Té samé dvojice, která byla před chvílí na zahradě. „Omlouvám se, nechtěla,…“
Muž se na ni lehce usmál, položil jí ruku na rameno a lehce stiskl. „V pořádku, nic se nestalo. Moje manželka na mě před chvílí mluvila a,…“
„Tady jsi, Tede!“ objevila se vedle nich, jako duch, sestra Neli. „Zase jsi byl na procházce?“
Muž se zamračil, stále se díval na Nikol, druhá žena jako kdyby mu nestála ani za jeden pohled. Silněji stiskl dívčino rameno a zaskřípal zuby. „Slečno, byla to moje chyba. Rád bych se vám představil. Jmenuji se Theodor, ne Ted, Windsdorf. Jsem velmi potěšen, že jsem vás mohl poznat.“ mávl rukou ke stojící ženě. „Tahle okouzlující dáma je moje žena, Melody.“
„Těší mě,“ napřáhla Nikol ruku k ženě a,…
Nikdo na tom místě, kde před chvílí stála postarší dáma, již nestál. Pouze se okolní vzduch lehce ochladil a odněkud zafoukal ledový vítr. Otevřela se všechna okna v přízemí a pak všechno utichlo, z ničeho nic.
„Co?“
Theodor se zamračil, jako vítr otočil hlavu na, Nel a vykřikl. Od úst mu létaly sliny a brunátněly mu tváře. „Za to můžeš ty, jsi bezcitná mrcha. Vše kazíš, lepší by bylo, kdybys nebyla!“ dořekl a rozzuřeným krokem (moc by mě zajímalo, jak se to dělá) vyběhl schody do svého pokoje.
Nikol zalapala po dechu a v očekávání toho nejhoršího se podívala na Neli. Ta si jen povzdechla. „Tohle se tu stává každý den. Je moc dobře, že jste s ním tu hru hrála. Já už na to nemám nervy. Ztratila jsem je už hodně, hodně dávno.“
„Hru?“ zašeptala nechápavě. Druhá žena ji však nevnímala a pokračovala ve svém monologu.
„Nejlepší bude, když tě zavedu do tvého pokoje. Pojď,“ domluvila a zamířila po schodech dolů. Do sklepa.
 
Nyní již seděla ve svém pokoji a nechápavě vrtěla hlavou. „Co je to, sakra, za dům?“ Nevnímala nádherně, ale zároveň skromně, zařízenou místnost, ve které bude trávit přinejmenším tři dny. Pokoj, který by si nikdo nepředstavil, kdybyste řekli: Žiji ve sklepě.
Neslyšela ani odbíjení hodin a následný gong, který zval k večeři. Dokonce ji nevyrušilo to, že se někdo dožadoval vstupu a alespoň dvě hodiny tloukl na dveře.
Nakonec se v jednu ráno, vydala do kuchyně, aby něco zakousla.
Celý dům byl tichý. Zvenku nebylo slyšet ani ševelení větru, dokonce ani údery hromu. Nikdo z domu nevěděl, že venku je boží dopuštění.
Dívka došla až dolů, zívla a posadila se na poslední schod. „Čím déle budu tady, tím víc se budu přizpůsobovat lidským zvykům. Sakra, tak dlouho,“ zívla. „Tak dlouhou dobu…. Áááá,…. se mi nechtělo vůbec,…Ááááá… spááát.“ Zavřela oči, opřela se o zábradlí a usnula.
 
***

Ťukání.
Stále se opakující údery na dveře, ji probudily. Byla rozlámaná. Protáhla se a zívla. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe, zavrtěla hlavou a pomalu vstala.
Opět ťukání.
Přišourala se ke dveřím a,… Znovu zavrtěla hlavou a zívla.
Ticho.
Asi se ti to holka jen zdálo.
Rána jak z děla, dopadla na dveře, až se zatřásly.
Cukla sebou a otřásla se úlekem. „Kdo je tam? Já nevím, jestli,…“
„To jsi ty, Elivasten! Sakra, otevři ty zatracený dveře. Chci vědět, co ses dozvěděla. Odpustí mi?“
 Rychle otevřela dveře. Dívala se do Mikovy rozzuřené tváře. „Uklidni se, zbudíš někoho a já to pak budu vysvětlovat jak? No, můžeš mi to říct? Pane, chytrej?“
„Ty by nevzbudil ani výbuch bomby,“ uchechtl. „Mám to už vyzkoušený,“
Dívka se ohlédla. Vzala z věšáku, který stál u vchodových dveří, plášť a vyšla za Mikem, do rosou, zkrápěného rána. Přes bačkory, které měla na nohou, do ní prostupoval chlad. Otřásla se a přitáhla si plášť blíže k tělu. „Je tu kosa!“
„Ani ne,“ odpověděl.
Nikol, zavrtěla hlavou. Vždyť má na sobě jen šortky, musí mu být zima. Poté to však vypustila z hlavy. Došli ke stromu a Mike, vyšplhal do jeho koruny. „Běž po žebříku,“ odvětil, když chtěla otevřít pusu a zeptat se jak, vyleze nahoru ona.
„No, čím bych začala?“
..
„To je divný,“ zamumlal, když domluvila a položila ruce do klína.
Přikývla. „To mi říkej.“

01.01.2009 15:54:56
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one