Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
-----------

Ahojky, dopsáno a je to, nic moc.
Jo, a je to k povídce: Smrt je jen začátek.

-----------

Na zahradě seděla dívenka. Ruce měla v klíně a dívala se na zapadající slunce. Byla sama.
Všude kolem si hrálo tolik dětí, ale ony, jako kdyby ji nevnímaly. Jejich smích, ani jejich pohledy se jí vůbec nedotkly, jako kdyby proletěly kolem. Žádné z dětí, se na ni neusmálo, žádné si s ní nepovídalo.
Byla obklopena lidmi, ale přece sama.
Na rtech jí pohrával úsměv a z úst se jí linul tichý popěvek.
Spustila pohled z rudého slunce a otočila se na jih. Děti si, jako na povel, přestaly hrát a vyměňovaly si vyděšené pohledy. Až, když se dívka zvedla, s křikem vběhly do domu. Ani tohle dívku nevyrušilo z jejího rozpoložení. Jen se lehce zamračila a otočila hlavu na stranu. „Asi se tě lekly.“
 
Žena, která to vše pozorovala z okna, jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Měla bych si s ní promluvit. Takhle to dál nejde.“ Ujišťovala sama sebe, že s tím něco udělá.
 
Dívenka se vydala do domu, její kroky vedly do kuchyně. Měla docela hlad. Bylo to již deset let, co se dostala do tohohle dětského domova. Vystřídala čtyři pěstounské rodiny, všichni ji po několika měsících vrátili. Vraceli ji, jako použité zboží, jako něco, co už nejde opravit.
Chápala je, ale litovala. Litovala toho, že ji nikdo nechápal, nechtěl pochopit. Ona přeci nemůže za to, co vidí. Nechtěla to, nikdo se jí neptal na názor.
Nikdy.
Vždy, když někdo přišel, líbila se jim, ale stačilo pár slov a,… Odváděli ji někoho jiného, jinou holčičku anebo i chlapečka. Stala se černou ovcí v bílém stádě.
Jak jen mohli vědět, co se stalo?
Jak zjistili, jak přišli na to, že za to může ona?
Proč?
Tolik otázek, ale odpovědi žádné.
Má přítelkyni, kamarádku.
Stalo se tak jednoho bouřlivého dne. Holčička byla jednou z těch, která se Nikolky bála. Ale stačil jeden den, trocha nepozornosti a vše bylo jinak.
 
Jasné nebe, se během okamžiku zatáhlo a celé obloha potemněla. Od západu se zablesklo, ozvalo zadunění a pak následoval výkřik.
Křik, při kterém tuhla krev v žilách.
Postarší žena, se podívala po svých svěřencích. Několikrát si je přepočítala a pak zůstala stát jako solný sloup, jako Lotova žena. Němě otevřela ústa, jako ryba na suchu, a pak je zavřela. Odkašlala si a pozorovala ty vyděšené pohledy. Jen jedna dívka se tvářila zcela vážně a pak zašeptala. „Není tady Simona.“
Vychovatelka přikývla a otočila se na nejstarší z dívek. „Natálie, odveď všechny do jejich pokojů, nikdo, opakuji, nikdo, ať nevystrčí ani nos. Rozuměla jsi?“
„Ale, já mám strach.“
„Hned,“vykřikla žena.
Všichni se měli k odchodu, ale Nikolku zastavil dotek na její paži. Byla to stará Nowaková, Barbara, jejich vychovatelka. Byla ředitelkou v tomhle dětském domově, už od jeho počátku. „Ty, půjdeš se mnou.“
Niky přitakala a následovala starší ženu. Jejich kroky vedly ven, do deště. Z věšáku si sundaly kabáty a pláštěnky a vyšly.
Žena se neustále rozhlížela kolem a poté přidušeně vykřikla. Nikol, která sledovala její pohled, zbledla. Na zemi ležela dívka, byla to Simona. Bylo jí, ano bylo, dvanáct let. Její černé vlásky se rozprostíraly na mokré zemi. Tvář byla bledá a její oči se dívaly do nekonečna, nikam. Prázdé oči plné nepochopení. Pootevřená ústa a končetiny v nepřirozeném úhlu. Na její hrudi, ležel kus stromu.
Starší žena to vše nechápavě pozorovala, ale pak se rozběhla přímo k dívce. Položila jí prsty na krk, zkoušela puls. Poté se k dívce sklonila a poslouchala dech. Nakonec se vyděšeně podívala na Nikol a pak na bledou dívku. Na dítě ležící v mokré trávě, bez života.
Nikolka, se usmála a pak se podívala na východ. Z dálky vycházelo světlo, pak se objevila postava. Zpočátku kráčela ke světlu, pak však svoje kroky změnila. Zastavila se a podívala se na Nikolku. „Ty, ty mě, vidíš?“zašeptala.
Nikol přikývla a Simona, se vydala k ní.
Já, nechci tam, co mám udělat, abych,... Já nechci zemřít.“
Nikol se stále usmívala.
Starší žena měla oči jen pro mrtvou dívku. Nic z toho neviděla, ani nevnímala.
Nikolka udělala dva kroky směrem k duchu mrtvé dívky. Opětovaly pohledy, ani jedna nechtěla ustoupit. „Ty jsi, mrtvá! Zůstat můžeš jen, když chceš. Musíš něco udělat?“ optala se jí opatrně.
Nevím, já nechci odejít. Chci se rozloučit.“

Stali se z nich přítelkyně. I když, přítelkyně je moc silné slovo. Vzniklo mezi nimi křehké příměří, bylo tak křehké, přitom však pevné. Mohlo je zničit jen jediné slovo. Avšak to, co je spojovalo bylo, že  obě věděly. Byly si jisté jen tím, že smrt, to je jen začátek.
Simona, ta dívka, která zemřela, se chtěla rozloučit. Proč a s kým? To však nikdy neřekla. Možná chtěla odpuštění, ale slova omluvy ji z úst nešla. Snad chtěla svým činem něco říct, nebo nechtěla být sama.
 
***
 
Sedmnáctiletá dívka, stála u srázu a dívala se dolů. Něco jako kdyby ji táhlo tam níž. Někdo jako kdyby ji volal. Nějaká tajemná síla jí říkala, že dole, tam to bude lepší.
Už za měsíc měla opustit toto místo, místo, které pro ni bylo na dlouhá léta domovem. Místo, které ji nahradilo rodinu, ale lásku a porozumění, to ji nedalo. Poznala sílu přátelství, ale,…
Může někdo chtít přátelství od někoho, kdo nežije? Od někoho, kdo neví, co chce?
Ředitelka tohoto dětského domova, pro ni našla místo, práci. Ten nejlepší flek pro toho, kdo vidí mrtvé, ty, kteří odchází na druhou stranu. Nebo ty, kteří žádají pomoc.
Nemocnice.
Tohle slovo, místo, v ní vyvolávalo strach, ale i, naději.
Věděla však to, když bude potřebovat pomoc, může ji nalézt jedině zde. Tady na tomhle místě, na místě, kde všechno končí, ale snad i začíná.
 
***
 
Stačilo několik měsíců a z kdysi zakřiknuté a neoblíbené dívky, se stal někdo jiný. Všichni ji měli rádi, jak nemocní, tak sestry a lékaři. Každý ji věřil a pomáhal. Snad za to mohla změna prostředí nebo snad? Láska?
 
Jak se však ze dne na den může vše zlepšit. Po dešti vyjde slunce, po noci následuje den.
Tak může jít vše špatně. Stačí jediné slovo, vzpomínka a zase je vše tam, kde to bylo, ve starých kolejích. To stejné čekalo i Nikol. Ne každý může být šťastný, Ne tak, jak by chtěl.

***
 
Stála na úpatí hory a shlížela do rokle. Ta proláklina. Něco jí k ní táhlo, naklonila se přes okraj. Udělala jeden krok. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale přidala druhý.
Ztratila půdu pod nohama a padala, padala a padala. Zdálo se jí to jako celou věčnost. Přitom to byl jen malý moment, kratičký okamžik.
Poslední, co uviděla. Alespoň, jak si pamatovala. Byl člověk. Stál tam člověk. Nebyl to nikdo, koho již viděla. Takového „tvora“ spatřila, poprvé a doufala, že i naposled. Brzy měla poznat, jak moc se mýlila. Tento tvor, měl být jejím průvodcem, v jejím novém „životě.“
Ještě předtím, však zahlédla jeho oči. Byly jako bezedná studna, černé jako smrt. Protkané bílými „žilkami“, neměly žádné bělmo.
12.11.2008 18:27:35
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one