Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Tohle je ten úkol?
 Zavřela oči a přenesla se, v myšlenkách, do doby před pěti měsíci.
 
Dvojice kráčela po rušné ulici, když se okolo nich prohnal chlapec s kabelkou. Za ním utíkala starší paní, která stěží popadala dech a volala, spíš šeptala „Zloděj, chyťte ho. Okradl mě.“
Jeden z dvojice, byl to asi dvacetiletý muž, se podíval na svoji přítelkyni, a rozběhl se za zlodějem. Dívka na něj ještě stačila zavolat. „Neudělej nějakou hloupost.“
 
„To nebude asi ono.“ Zašeptala si pro sebe – Elivasten. „Bude to někdy dříve.“ Znovu zavřela oči a posunula se v čase o tři měsíce. V té době, měla zemřít.
 
Muž. Byl to ten samý, jako v té předchozí „vizi“. Seděl před hotelem. Na někoho čekal.
Se skřípěním brzd, před ním zastavilo auto. Červené Porsche, z kterého vystoupila, pohledná žena. A nebyla to ta, která ho doprovázela minule.
„Miku, jsem tak ráda, že tě vidím. Jak se vede. Kde máš tu svoji, stíhačku?“ Promluvila na něj zvonivým hlasem. Obejmula ho kolem pasu a vedla do hotelu.
Ten se mírně usmál a zčervenal.
„Stacy.“
„Copak, zlatíčko?“
„Neměla by se o tom dozvědět? Mě to přijde,…“
Zastavila se, znovu se na něj usmála a políbila ho na tvář. „Ty můj blázínku. To by nedopadlo dobře.“
 
„Ale, ale. Tohle vypadá zajímavě. Takže jí zahýbá. To jsem si mohla myslet. No jo, chlap.“ Poposedla si na obrubníku a znovu zavřela oči.
Musela se dostat do doby, kdy to ta jeho „stíhačka“, zjistila.
 
„Miku! Jak jsi mi to mohl udělat? Já,… Milovala jsem tě. Ano. Milovala. Chápeš dobře, už je to minulost. Tohle, ti nikdy, opakuji, nikdy neodpustím.“ Křičela na svého přítele.
Otočila se na podpatku a rozběhla se pryč. Bohužel si nevšimla auta, skočila mu do cesty. Skřípění brzd, však zaznělo pozdě, příliš pozdě.
Muž k ní přiběhl. Chytil ji za ruku a šeptal ji slůvka. Slova útěchy. Nic nebylo slyšet, najednou však, jako kdyby někdo zesílil zvuk.
„Mel. Proboha, Mel! Proč jsi to nechtěla vysvětlit? Já, chtěl jsem, proč jsi.“
Zavřela oči.
„Ne!“ Vykřikl. „Nesmíš zemřít!“
 
„Cože?“ Probrala se – Elivasten, z transu. „Tohle mi nesedí. Proč by umírala, když,…“
Zavrtěla hlavou a znovu se vrátila na to místo.
 
Houkání sanitky. Křik.
Na zemi, ležela dívka. Všude kolem byla krev. U jejího těla se skláněl muž. Držel ji za ruku a hladil po vlasech.
„Pane, pusťte nás k ní. Odvezeme ji do nemocnice. Můžete jet s námi. Jste její,…“
„Snoubenec.“
Naložili ji do sanitky, nastoupil společně s ní.
„Dostane se z toho? Přežije? My,… Měli jsme se brát. Za měsíc,…“ Ztěžka polkl.
Najednou se něco stalo. Mladá žena sebou začala házet. „Pozor, uhněte. Začíná nám fibrilovat. Musíme použít,…“
Muž se kousek odsunul. Postavil se a díval se na její boj. Boj o život.
„Co ta krev?“ Vykřikl.
Krve všude kolem, bylo víc a víc. Záchranáři se podívali jeden na druhého. Nejstarší z nich, se nahnul k řidiči a vykřikl. „Šlápni na to, máme tady problém. A to dost velkej.“
Stále nechápavě zíral.
„Co?“
Podíval se na něj a ukázal mu, aby se posadil. „Vaše, snoubenka. Je těhotná. Obáváme se, aby nepřišla o dítě.“
„Cože?
„Vy to nevíte?“ Podíval se na něj saniťák, nedůvěřivě. „To je nyní vedlejší. Hlavní je, že se ji pokusíme, i s dítětem zachránit. Bohužel. Nic vám nemohu slíbit. Náraz byl silný, mohou se vyskytnout komplikace.“
 
„Sakra. Tohle nevypadá dobře. Vůbec to nevypadá dobře.“ Nepřítomně se podívala k bílému domu na pravé straně.
Zamrkala a znovu se podívala. U domu stál muž a díval se dovnitř. Byl to ten samý. Podívala se do složky a pak znovu na něj.
„To je on! Super, ale co se stalo pak? Musím se podívat dál.“
 
Všude jen bílo. Tlumené hlasy a volání z „rozhlasu“.
„Pan doktor Mellony, ať se dostaví na akutní příjem. Máme tady nehodu.“
Na bílém lůžku leží pobledlá žena. Vedle ní stojí muž. Stále drží její ruku a hladí ji. Upírá na ni svůj pohled a šeptá. „Promiň, odpusť mi,…“
„Pane. Uhněte. Musí jít na sál. Pozor, z cesty.“
A pak jen ticho.
 
„Vy jste?“
„Jsem snoubenec.“ Odpověděl mírně otráveně, mladý muž.
 Doktor přikývl a rukou mu naznačil, aby se posadil. Bohužel, musím vám oznámit,…“
„Je v pořádku?“
„Ano, vaše snoubenka je živá, ale pro dítě. Nemohli jsme nic udělat. Byla pouze ve třetím měsíci a zranění. Byla moc vážná. Je mi líto.“
 
Seděl u jejího lůžka. Její ruku svíral ve své. Nemohl z ní spustit pohled. Ležela, nehybně, už třetí den. Dýchala, ale stále se neprobrala. Přišla o slezinu a měla těžce pochroumány všechny orgány.
Nepravidelný tep a občasné zrychlené dýchání.
„Eli. Nemůžeš mě tady nechat. Já. Všechno ti vysvětlím.“
Zdálo se mu to? Anebo se doopravdy snažila promluvit? Naklonil se k ní a přiložil ucho k jejím ústům. „El?“
Ozvalo se zachraptění a pak, docela jasně, se ozvalo. „Vypadni.“
„Ale?“
„Běž.“
Zvedl se a ve dveřích se zastavil a ona znovu promluvila. „Nechci tě vidět, nikdy. BĚŽ!“ Vykřikla.
Vzal za kliku a s tichým: „Promiň.“ Za sebou zavřel dveře.
 
„Ještě lepší. Tohle, mu přece nemůže odpustit.“
„ Ale co když?“ – Ozval se jí v hlavě, neznámý hlas.
„Sakra. Kdo jsi? Vylez z mé hlavy.“
„To asi nepůjde.“
„A proč ne?“                  
Potichu se zasmál. „Jsme tvojí součástí, nemohu si, jen tak odejít.“
„Aha.“ Zašeptala si, jen tak, pro sebe. „Co si o tom myslíš?
„Co když to bylo jinak?“
„Jak, jinak?“
„Podívej se na to znovu. Co když jsi něco přehlédla? Pojď, já ti pomohu.“
 
Ocitla se, znovu, před hotelem. Jen pár minut před tím, než tam přišel Mike.
„Teď sleduj.“ Zašeptal, její „průvodce“.
Pomalým krokem se přibližoval muž, byl to on. Něco si mumlal pod vousy a rozhlížel se kolem sebe. Jako kdyby,…
„Kde vězí? Zajímalo by mě, po kom je. Táta, ani máma, nebyli nedochvilní. Dokonce nikdo z rodiny, pokud nepočítám strýce Larryho.“ Spokojeně se usmál a dál se rozhlížel.
„Vidíš?“
Neodpověděla, jen znovu zavřela oči a objevila se před bílým domem.
 
„No. Tak to jsem se vyznamenala.“ Huhňala si, sama pro sebe. „Takhle ho odsoudit, neumím to. Nikdy se to nenaučím.
„Máš dost času. Brzy to zvládneš.“
„Co se stalo s ní?“ Zašeptala.
„Máš na mysli jeho, snoubenku? Bydlí v tom domě, u kterého stojíme.  On, se tam snaží dostat, chce s ní mluvit a vysvětlit jí to. Bohužel, v cestě mu stojí mnoho překážek, musíš mu pomoci. Jak. To už záleží na tobě.“
25.07.2008 18:24:04
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one