Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Je to tady. První úkol.
Zítra? Jak má sakra poznat, kdy je zítra.
Tady je všechno stejné a čas jako kdyby stál. Nic se tu neděje. Nemá tady žádné přátele. Nikoho!
Co teď?
Kdyby se nic z toho nestalo. Seděla by doma, dívala by se na televizi anebo by mohla být,…
Sakra. A co teď bude s Markem?
Dali se dohromady teprve před třemi týdny. Tolik po něm toužila, dlouhých sedm let a co z toho má? Je mrtvá a on žije. Kde je spravedlnost? 
Co asi dělá? Zamyslela se na chvíli. Truchlí jako moji rodiče, anebo,…
Raději na to nemyslet. Rozhodla se během chvilky. Musí přece něco dělat. Co jí řekl ten tvor? Má se zamyslet, kde je pravda a kdy nastupují ONI. Teda i já.
Kdy?
To je dost blbá otázka.
Kdyby mi sestra přebrala kluka. Co bych udělala já? Mohla za to? Co když viděla něco, co já ne. Co když ji chtěla varovat? Zachovala bych se tak,…
Už vím. Záleží přeci na úhlu pohledu. Jak řekl ten „tvor“. Poslechla bych si obě dvě strany. No jo, ale jak poznám, kdo z nich mluví pravdu? Kdo víc zradil?
Kluk, který mě, ji, měl milovat? Anebo sestra, která zneužila mojí, její, důvěry? Nebo snad ona, protože se nechala obalamutit a vše bylo jinak.
Odpoví mu takto. „Neznám všechny okolnosti, a proto se nemohu rozhodnout, jak bych se zachovala já. Ale, vy jste nastoupili, v tu chvíli, kdy dívka zradila svoji sestru. A pak i potom, když nastal čas „pomsty“ anebo sebepoškození. To je moje odpověď.“
Postavila se a dala se do prohlížení okolí. Místnost byla dost prostorná. Dlouhá byla čtyřicet kroků a široká třicet. Skoro jako sál. Byla osvětlena jen matným světlem, které sem prosvítalo.
Odkud?
Na chvíli nakrčila čelo a nahnula hlavu na stranu. Zaposlouchala se. Někde hrála hudba.
Dveře. Někde tu musí být. Došla k jedné ze stěn a prsty ji prozkoumávala, až našla spár, škvíru. Objela ji ze všech stran. Klika. Sakra, musí tu někde být.
A pak ji našla.
Byla na levé straně. Ne na pravé, jak bylo zvykem ne zemi.
Stiskla ji. A pomalu ji tlačila dolů. Jaké však bylo její překvapení, že to nejde! A tak to zkusila stejně, jako předtím. Obráceně.
Dveře se nehlučně otevřely a ona prošla. Chodba byla temná, nebylo vidět na krok. Musela dát na svoji intuici. A také, na svůj sluch.
Hudba byla slyšet víc a víc. Byl to,… Smuteční pochod. Někdo měl pohřeb.
Došla až na úplný konec chodby, ke dveřím. Nemusela dělat nic. Samy od sebe se otevřely a pustily ji dovnitř.
Jakmile vešla, s bouchnutím se zavřely.
Její pohled se soustředil jen na jednu věc. Lépe řečeno, na jednou osobu. Zalapala po dechu. Musela se posadit. To co viděla, jí totiž vyrazilo dech.
V rakvi.
Ano. Byla to rakev, z mahagonu, vykládaná nějakou látkou a vevnitř ležel! Nemohla tomu uvěřit. Mluvila o spravedlnosti. Ale takhle, takhle si to nepředstavovala!
„Neeee!“ Vykřikla.
Zhroutila se na zem. Chtěla plakat, ale nešlo to. Vrtěla hlavou a pěstí mlátila do země. Muselo to bolet. Ale ona. Nic necítila. Jakmile jí to došlo, podívala se na svoji ruku. Byla celá od krve, ale bolest nikde.
„Proč?“ Zašeptala ochraptělým hlasem.
„Ty se ptáš? Asi jsem tě přecenil. Nepochopila jsi svoji moc. Neměla jsi myslet na nikoho z živých. Je to něco, co je pro nás nepřípustné. Musíš pochopit. Vše, co si budeš přát, se splní. Proto přemýšlej a jednej moudře. Pro jednou udělám vyjímku. Neznala jsi svou moc.“
„Já to tak nemyslela. Přemýšlela jsem o tom, co dělá. A že já jsem mrtvá a on,… Ach,… Pro Boha. Já jsem idiot.“ Zašeptala.
„Už chápeš.“
Přikývla, i když věděla, že se jí na nic neptal. Jen konstatoval fakta.
Pokynul jí, ke křeslu. Byla to ta samá místnost jako předtím. Jen s tím rozdílem, že byla menší a byl tu ten klavír.
„To už jsem zde druhý den?“
Překvapeně se na ni podíval. Nechápal, proč se ptá? Vždyť čas je relativní a takové otázky jsou trochu nevhodné.
„Ne. Jsi zde již dva měsíce.“
„Ale,…“
Varovně se na ni podíval. Vzpomněla si, co ji řekl před „dvěma měsíci“. Chytila se za pusu a sklopila pohled k zemi.
„Zde čas ubíhá jinak, než na zemi. Jsi v mezisvětě. Tak tomu, zde říkáme. Nejsi ani po smrti a ani na živu. Ani v pekle ani v nebi. Nejsme dobří, ani špatní. I když. Každý to vidí jinak.
Nesmíme zneužívat své postavení! To si pamatuj!
Láska, nenávist, lakota, chamtivost, přátelství,… Nic z toho není pro, nás. Všechny tyto „city,“ dodal opovržlivě „nejsou nic, pro nás. Oslabily by nás, musíme být nad věcí a vidět to, co je jiným očím skryto.“
Zavrtěla sebou a podívala se mu do očí. Otevřela pusu, ale ani slůvko z ní nevyklouzlo. Zkusila to znovu. „Kdy se tedy, vrátím?“
„Můžeš jít dnes. Tvůj první úkol je docela jednoduchý. Budeš na něj mít dost času. Chlapec své dívce slíbil, že jí nikdy neublíží. Stalo se a on neví jak to napravit. Chce se polepšit. Takže je tvým úkolem, pomoci. Tentokrát je tvá práce skrz na skrz kladná.“
Postavil se a rychlým krokem došel ke klavíru. Vytál z něj krabičku. Otevřel ji a vytáhl z ní přesýpací hodiny.
„Tyto hodiny měří tvůj čas na zemi. Až vyprší, musíš být na tom samém místě, kde se objevíš. Jinak tě čeká trest. Ten nezměním. Existují totiž vyšší mocnosti. Já jen doufám, že ty, je nepoznáš.“
Přišla k němu a natáhla ruku.
Dotkla se prsty jeho dlaně a svět se s ní začal točit. Zavřela oči, musela, jinak by se pozvracela. Dopadla na zem, na všechny čtyři. Dávila se, ale nic nešlo ven. Vždyť nic nejedla. Pomyslela si otráveně.
S obtížemi otevřela oči. Nacházela se ve špinavé uličce. Všude kolem se válelo smetí a byl zde cítit puch. Tak strašný smrad, že se málem složila. Odvykla si, typická vůně velkoměsta.
Vyklátila se ven a narazila do muže. Podíval se na ni a lascivně si olízl rty. Zase se jí zvedl žaludek a s tichým. „Promiňte,“ se vytratila.
Otevřela oči. Uvědomila si, že stojí na jiném místě. „Jak je to možné?“ Zašeptala. Pak se musela rozesmát. „Moc by mě zajímalo, jak se tvářil, když jsem zmizela.“
Což se samozřejmě naplnilo.
„Sakra. Měla bych prvně myslet a pak mluvit. Mohlo by se stát něco, co by mě pak mrzelo.“
Plácla si dlaní do čela. „Jak vypadá ten kluk? Na to ses ty chytráku měla zeptat. To budu všechny obcházet a ptát se, jestli neublížili svý holce? Fakt chytrý.“
Ruka ji vjela do kapsy a nahmatala něco tvrdého. Vytáhla to a chvíli na tu věc zírala. Byla to složka, velikosti A4.
„Jak se Sakra, dostala, do mé kapsy tak obrovská věc? Na otázky takovýho typu asi není čas.“ Odpověděla si sama.
Posadila se na obrubník a otevřela ji. Na první straně byly podrobné instrukce a předpokládaný čas návratu.
Znovu to prostudovala a otočila na další stranu. Našla fotku chlapce i dívky. Na několika fotografiích, byli spolu. Vypadali šťastně. „Kde se stala chyba?“

08.07.2008 21:21:28
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one