Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

4. kapitola UKÁZKA

Tak, co tady máme? Nooo, ukázka k povídce Sliby,... Bylo víc kapitol, já vím, ale smrskla jsem je na polovinu.Prostě byly moc kraťoulinké.
No, snad to je poslední z ukázek. Teď už záleží na vás, jak budete hlasovat a která z těch "povídek", bude následně dokončovaná.

PS: jestli vyberete, budete hlasovat pro jinou - mám dvě na skladě, tak uvidíme. Raději bych, ale dopsala ty, co mám rozepsané. No, abych od nich měla klid. Nerada nechávám rozdělanou práci i když to za to nestojí.

 
Opět se vraťme za naší dívkou, která je v roce 1930. Uvězněná ve svém těle, v jiné době a čekající na to, až pochopí, proč!
 
Jako ve snách následovala vlka.
Když,…
Zvuk tříštění skla, kroky, které vycházejí z místnosti, kde se probudila. Vyděšeně se ohlédla, ve dveřích někdo stojí a dívá se přímo na ni, do očí. Dva malé krůčky vzad, hlas se jí zadrhl v hrdle, chce vykřiknout. Dál není možné jít, pohnout se. Její vlastní nohy ji neposlouchají. Lehké zavrčení ji vytrhlo z letargie a pohlédla na vlka, který se celý naježil. Nedívá se na ni, ale na člověka, ženu, která stojí ve dveřích.
Úsměv, který se jí objevil na tváři.
Dívka klesla k zemi, pohled upírá na neznámou. Její ruce nahmatají něco chladného, kovového, pistoli. Stačí sevřít prsty a poté ji stisknout ve dlani, zamířit a zmáčknout spoušť. Není nic lehčího.
Jako kdyby byla vedena něčí rukou, myslí.
Odhodlání a výstřel.
Opět zvuk tříštícího se skla.
Otvírá oči, které zavřela. Musela, nechtěla už znovu vidět krev. Ne, už na dlouho ne! Po ženě ani těle však není ani památky, jako kdyby se vypařila.
Zrcadlo.
„Do prdele, bylo to jen zrcadlo.“
„Jsi si jistá?“ ozývá se jí v hlavě hlas ženy.
„Kdo jsi?“ šeptá.
„Chceš to vědět? Určitě?“ Na odpověď ten podivný hlas nečeká a pokračuje v monologu. „Jsem,… Raději nevědět. Chci pomstu, spravedlnost a ty my k ní pomůžeš. Jsi dost silná na to, abys to dokázala. Ty ano. Tobě já věřím.“
„Proč já?“
„Pojď se mnou, se mnou,…“
Hlas se pomalu ztrácí a dívčiny oči těžknou. Spát, spát, to je to jediné na co má náladu. To je to, co chce. Ano, spát a spát a snad se ani neprobudit.
Neslyší ani nevidí, že dovnitř proniká několik lidí. Zbraně v rukou a míří rovnou k ní. Pohledy se zabodnou do jejího těla, ze všech stran jsou slyšet výkřiky děsu a hrůzy.
Odjišťování zbraní, dech a pak se ozve hlas, hlas, ve kterém je slyšet prosba. „Snad ji nezabijete? Vždyť je to ještě dítě a,…“
Mlha.
Ticho.
Dech.
 
Otevřela oči, leží na posteli a opět se nemůže pohnout. Její vzpouzející se tělo, sebou háže na tvrdé matraci, je slyšet její vrzání. Ten zvuk zní v bílé, až sterilní místnosti, nepatřičně.
Tichý hlas, který proniká do zamčeného pokoje zpod dveří, ji nutí, aby se uklidnila. Chce vědět, kde je a hlavně, proč. Napíná svůj sluch, aby jí neuniklo ani jedno slovo. Hlas se však ozývá stále tlumeněji, až zanikne docela. Musí se uklidnit, musí a to za každou cenu.
Neuplynula snad ani minuta a za dveřmi se ozývají kroky a pak, ustanou. Stín pod prahem, prozrazuje, že se za nimi někdo zastavil a stojí. Klika pomalu míří dolů a do místnosti, která před chvíli byla osvětlena jen tlumeně, proniká velké množství světla. Dívka mhouří oči a snaží se posadit, pouta jí to však nedovolí a tak je nucena, aby se poddala všemu, co bude následovat.
„Víte, kde jste a jaký je rok?“ ozval se napravo od ní cizí hlas. Kroky se přibližují a přidávají se k nim další. Dotek na její paži, cítí, že se světlo ztlumuje a ona může otevřít oči.
Několik okamžiků trvá, než si její oči přivyknou a vyhledají pohled neznámého muže. Oči, ty jeho oči, jsou tak,…
„Slyšela jste mě?“
Přikývla, ale slova přes její rty nepronikají, dívá se na něj, jako kdyby viděla anděla. Na jejích rtech se objevil lehký úsměv, který ji prozářil celou tvář. „Nevím,“ šeptá tak, že ji není skoro rozumět.
On však slyšel, zamračil se a otočil se k druhému muži. „Máme tady menší problém. Zavolej Borise, hned!“
07.01.2009 18:57:25
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one