Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Doktor se díval na prázdné lůžko. Nemohl tomu uvěřit. Podíval se na svoji společnici, i ona byla překvapená a v děšená.
„Viděl jsi, že tady byla? A teď, není? Co se, …“
Přistoupil blíž ke sklu a poté se od něj odlepil a vyšel z místnosti. Zastavil se před dveřmi, zhluboka se nadechl. Stiskl kliku a vešel dovnitř.
Na posteli byly jen provazy a noční košile, jinak nic. Přišel ještě blíž. Cítil zvláštní vůni. Takhle ta dívka nevoněla. Tím si byl jistý. Něco mu však to aroma připomínalo, někdy to cítil. Ale kdy?
„Slyšel jsem,…“ Ozval se za ním cizí hlas.
Otočil se a uviděl otce zmizelé dívky.
„Kde je?“ Zašeptal vyděšeně.
Rozhlédl se kolem a pohledem se zastavil na lůžku. „Tak? Zmizela? Ale, to,…“
Doktor také zíral, pak se však probral. „Nepřipomíná vám něco tahle vůně? Já, nemohu si vzpomenout, kde jsem ji cítil.“
Otec se zhluboka nadechl a poté se mu rozšířily v údivu oči. „Vždyť,… Ne, to je nemožné. Tuhle vůni používala moje žena.“
Posadil se na posteli a položil hlavu do dlaní.
 
„Co si o tom myslíš?“
„Připomíná mi to jeden případ. Stal se před deseti lety. To jsem zde začínal. A podle toho, co jsem se dozvěděl. Nebylo to poprvé. A vypadá, že ani ne naposled.“
„Co se tehdy stalo?“ Podívala se na něj a čekala co nového, se dozví.
Pohodlně se opřel a začal s vyprávěním.
 
 „Jak už jsem řekl. Stalo se to před deseti lety. Našli tady dívku, nevěděla, kdo je a ani jak se tady vzala. Měla zvláštní způsob vyjadřování a stále se něčeho bála. Neustále se u ní projevovaly změny nálad a chování.
A pak, ze dne na den, se to stalo.“
 
***
 
Dívka ležela v posteli a apaticky zírala z okna. Pak se její oči změnily. Nebyly už nevědomé, ale plné nenávisti a zloby.
Posadila se, poté se postavila. Na nejistých nohou se vydala na cestu. Její kroky, pomalu, ale jistě získávaly jistotu. Zastavila se, naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se do ticha.
Nejspíš byly spokojená, protože otevřela dveře a vyšla. Šla pomalu, našlapovala jako kočka a obezřetně se rozhlížela kolem. Zastavila se u dveří, na kterých byl nápis: LABORATOŘ.
Znovu otočila hlavu a naklonila ji na stranu. Poslouchala, pak se usmála a stiskla kliku, dveře se otevřely a ona vstoupila.
Na stole ležely různé nástroje. Ona si jich však nevšímala. Došla k tomu největšímu stolu a vzala do ruky nůž. Natáčela ho ze všech stran a vždy se usmála. Pak se prstem dotkla ostří, kapka krve stekla po noži a dopadla na zem.
Vítězoslavně se usmála a nůž schovala do kapsy pyžama.
Znovu došla ke dveřím a vše udělala stejně, jako předtím.
Lehla si do postele, zavřela oči a usnula.
 
Když přišli druhý den, znovu apaticky zírala z okna. Na nikoho nepromluvila, jako vždy. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, co udělala včerejší noc.
„Elis, jak se ti vede?“
Ani na tohle neměla odpověď.
 
Tak to šlo každý den, až se to stalo.
 
Do jejího pokoje přišel nový člověk, nikdy ho tu neviděli. Nejzajímavější na tom bylo, že se změnila. Její oči získaly lesk, mluvila, smála se, byla někým jiným.
 
Pak však nastal nový zlom, bylo to nečekané, ale stalo se to.
 
Každý den docházela na sezení u svého psychologa a ten jednoho dne přišel na něco, co mělo zůstat skryto. Zjistil minulost neznámé dívky. To se mu stalo osudným.
 
„Tak, Elis. Zjistil jsem něco, co by tě mohlo zajímat. Vím, kdo jsou tvoji rodiče a je mi líto, co se stalo. Chápu, proč ses uzavřela do sebe, měla bys s tím bojovat.“
Podívala se na něj svýma oříškovýma očima, které pomalu tmavly, až dostaly černou barvu. Její rty se protáhly do šíleného úsměvu. Ozval se děsivý smích.
„Chápeš? Ty mě chápeš?“ Znovu se rozesmála.
Zježily se mu chlupy na celém těle, vyskočil. Chtěl se odsud dostat. Něco mu říkalo, že,…
„Copak?“ Smích. „Snad se mě pan doktor nebojí?“ Znovu ten děsivý smích. „Jak bych ti mohla ublížit?“
Postavila se a pomalu si začala rozepínat košilku. Knoflík po knoflíku, až na poslední. Pohodila rameny dozadu a košilka se svezla na zem.
„Chceš mě? Anebo se ti nelíbím?“ Zeptala se zklamaně, v očích jí však hrály plamínky pobavení.
Snad získal nad sebou kontrolu anebo, kdo ví? Podíval se na ni a posadil se na židli.
„Elis. Měla by ses obléct. Někdo by sem mohl přijít.“
Ona se však k ničemu z toho neměla. Naopak. Pomalu se posouvala blíž a blíž k němu. Obešla stůl a sedla si mu, na klín. Čelem k němu a znovu se usmála. Olízla si rty a přitiskla se až úplně k jeho,… Jazykem si obkroužila rty a zašeptala. „Chceš mě, jako on.“ Líbala ho hladově a občas ho i kousla do rtu.
Chytila jej za kravatu a táhla ho ke křeslu, tak typickém pro psychology a psychiatry. Nebránil se a ani nemluvil.
„Co ses dozvěděl?“ Zašeptala mu do ucha a lehce ho kousla. „Kdo to ještě ví?“
Zavrtěl hlavou. „Jen já.“
„To je dobře.“ Znovu ho políbila a pomalu ho svlékala. „Co jsi tedy zjistil?“
„Tvůj otec.“ Mluvil mezi vzdechy. „Moc ti ubližoval a ty jsi utekla. Předtím jsi však,…“ Znovu zavzdychal. „Zabila jsi ho, a pak i své bratry. Tvrdila jsi, že to byli i oni. Nikdo nevěřil tobě ani tvá matka. A proto, zabila jsi i ji. Proč?“
„To ona to zavinila. Všichni mi ubližovali, nám, já bych to nikdy neudělala. To ona.“ Rozbrečela se Elis a vrhla se do kouta.
Vyděšeně na ni zíral, nemohl uvěřit tomu, čeho byl svědkem. Postavil se a vzal ji do náruče. Snažil se ji konejšit. Ona však stále šeptala.
„To ona. Já ne. Donutila mě k tomu. Musíte mě pomoct, zbavte mě.“ Začala se dusit a znovu se měnil výraz její tváře. „Běžte pryč, prosím. Musíte odejít.“
A pak.
Oči tmavly, až byly černé jako noc. On však stále zíral, nemohl si pomoci. A pak, bylo pozdě. Vzduch pročísl výkřik a, ticho.
Všichni, kteří to slyšeli, se rozběhli. Bylo však pozdě, příliš pozdě.
Znovu se ozval výkřik a pak už jen ticho.
 
Vevnitř našli dvě těla. Muž již nedýchal, měl prořízlé hrdlo. Dívka šeptala. Někdo se k ní nahnul a uslyšel jen. „Zastavte ji, musíte ji zastavit. Nesmí,…“ A pak jen ticho.
 
„To nemyslíš vážně. Prostě ho zabila a pak zabila sebe. Ale, nedává to smysl. Proč to dělala? Zabila svého doktora, který jí pomáhal. Zjistil něco?“
„Našly se nějaké papíry. Byla sexuálně zneužívaná, možná.“
„Proč, možná?“
Zavrtěl hlavou a podal jí spis a kazetu. „Měla by ses na to podívat. On si všechno natáčel, je tam i zvuk. Musíš to vidět.“
Přikývla a strčila ji do videa. Zírala a nebyla schopná slova. „Ona ho svedla? Jak to dokázala? A pak, kdo ji zabil?“
„To se asi nikdy nedozvíme. Podívej se na tohle.“
Podal jí novinové výstřižky a fotografie. „Co si myslíš o tomhle?“
„Ale, vždyť to je,…“
„Ano. Naše ztracená chovankyně. Není to neuvěřitelné? Ta podoba. Čti dál a podívej se na ta data, opakují se a to dost.“
„Vypadá to, že je o ní první zmínka z roku 1881 a pak, každých deset let.“
„Ne. Podívej!“ Zvedl se a vzal do ruky knihu. „Přečti si tuhle legendu. Našla se u jejich těl. Nikdo neví, kdo ji tam zanechal.“
 
Roku třináctistéhoprvního se stala tato věc:
 
Dívka, která dosáhla věku možného k tomu, aby mohla dítě mít, její otec se toho chopil. Věc nevídaná i v této době středověké. Nejenom jedinkrát, a nejenom od něho. Půjčoval ji mnohým svým přátelům a známým. Ona se však vzepřela a zabila nejen jeho, ale i mnoho ostatních.
Byla odsouzena k tomu, zazdít až do konce dní.
Podle zákona jejich města se protivila přání otce a tím porušila vše možné. To ona byla vina, ne její otec.
Tato neznámá slíbila předtím, než tak bylo učiněno, že se pomstí.
Od toho dne, se, každých sto třicet let. Od roku její „smrti“ opakuje stejná událost. Jak vidno, stále nemá dost. Ještě se nepomstila úplně.
Proto mějte se na pozoru všichni, kteří ať vědomě anebo nevědomky ubližujete svým blízkým.
Nevybírá si stejně, nikdo neví, koho si vybere příště.
 
„Je to nějaké divné. Myslíš, že je to pravda? Hej Miku, co děláš?“
Ten však zíral jen na jedno místo a pak k ní natáhl ruku a zašeptal. „Tohle tady předtím nebylo.“
Podívala se směrem, kterým ukazoval, a otevřela údivem ústa. Na stole ležel novinový výstřižek, z doby po druhé světové válce. Byla tam černobílá fotografie dívky a vedle druhá. Na té byla hromada těl. A nápis hlásal. NEZNÁMÁ ZABILA 15 VĚZŇŮ!
„Cože?“
24.06.2008 08:41:22
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one