Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Otevřela oči.
Co je? Nohy a ruce, kterými nemohla ještě před chvílí hýbat, se samy pohnuly. Vyskočila na nohy a zatřepala rukama.
"Super." vykřikla.
Ale pak ji to došlo. Nic na sobě nemá a všude kolem je mokro, a je tu zima.
"Sakra, kde jsem?"
Odpovědí jí byla pouze ozvěna jejího hlasu, která se ozývala kolem. Jeskyně. Ano. Je to jeskyně, je temná. Pouze zvenku sem prosvítá trocha světla.
Pomalu našlapovala na nohy, co když tu někdo je?
Jakmile došla do ústí jeskyně, oslepilo ji zářivé světlo a  mráz. Zamrkala, musela si zvyknout na tu záři. Otřepala ji zima. Ozvalo se zavytí. Znovu se otřepala, ale tentokrát, ne zimou.
"Do…, kde to jsem?" Vykřikla znovu.
I tentokrát ji odpovědělo zavytí.
Rozhlédla se kolem. Zprava i zleva se k ní blížili vlci. Cenili zuby a vrčeli.  Pomalu, ale jistě byli blíž a blíž. Utéct neměla kam. Do jeskyně se dostanou a v těch sněhových závějích by jim daleko neutekla. Jeden z vlků se rozběhl a skočil.
Omdlela.
Takže již nezaslechla výstřel, který vlka zastavil. V letu ho zasáhla kulka a on spadl, jen pár centimetrů před dívku. Všichni vlci se jako na povel rozutekli, až na jednoho. Přiběhl k dívce a olízl jí tvář.
Otevřela oči. Vlk se na ni se zájmem díval, ale pak se rozběhl a utekl do lesa. Zavrtěla hlavou a protřela si oči. Co nyní, kam má jít? A co ti vlci, kde jsou? Pak ji pohled padl na mrtvého vlka. Otřepala se a pomalu se zvedla.
Stále bez oblečení se rozhodovala, co má udělat. Když na něco přišla, zavrtěla hlavou a dál pokračovala v přemýšlení.
"Myslíš, že jsem ho zastřelil? Nejsem si jistý."
Tyto hlasy ji vytrhly z letargie. Nemůžou mě tu přece najít takhle. Co by si pomysleli? Nahá holka, která se prochází po zamrzlé tundře. Nebo co to je!
Otočila hlavu a uviděla vlka. Díval se na ni, přímo do očí. Nevypadal, že by chtěl zaútočit. Pak otočil hlavou, jako kdyby ji volal k sobě.  Když se nepohnula, znovu to zopakoval. Zvedla se, a  on se rozběhl. Otočil hlavou a zase se rozběhl. Teď už věděla, co má dělat. Chce ji něco ukázat.
Pomalu, ale pak se rozběhla. Nechávala za sebou stopy, ty se však, jako kdyby nějakým kouzlem, ihned ztratily. Doběhla na mýtinu. Vlk se zastavil na jednom místě a počkal, až přijde až těsně k němu a pak, zmizel.
Protřela si oči, rozhlédla se kolem. Nikde nikdo, jen sníh, stromy a zase sníh.
Dřepla si a začala odhazovat sníh. Mrzly jí ruce, ale pokračovala. Až narazily na něco tvrdého. Bylo to,…
Tělo. Totálně, až na kost, zmrzlé tělo. Co to? Mělo na sobě oblečení. Bylo zachovalé, nechtěla, však vědět o koho se jedná, hlavně, že má na sobě, to oblečení. To bylo jediné, co ji v tuhle chvíli zajímalo.
Vysvlékla ho a oblékla se. Šaty jí byly tak akorát. Byly však mokré. Co bude dělat? Takhle tu přeci chodit nemůže.
Najednou, jako kdyby se pod ní pohnula zem a ona spadla. Nevěděla o světě a proto ani nezahlédla, že se k ní blíží muž. Ještě, než stačila dopadnout, ji zachytil a vzal do náruče.
 
Zase. Jako tomu bylo již po několikáté. Otevřela oči. Tentokrát byla všude kolem tma, zamžourala, ale stejně toho moc neviděla. Připadala si tak nějak prázdná. Jako kdyby jí něco chybělo. Nevěděla však co. Jedno však bylo jisté. Nebyla ji už zima, bylo jí příjemně. Zachumlala se do přikrývky a znovu usnula.
V temném rohu místnosti se někdo postavil a přišel k lůžku. Prohlédl si neznámou dívku a posadil se k její posteli.
Házela sebou. Obdržel od ní několik ran, žádná však nebyla vážná. Pouze pár škrábanců. Nijak ji nebránil, mohla by si víc ublížit. Trvalo to alespoň hodinu, než se uklidnila. Pak ležela klidně a zhluboka dýchala. Pohladil ji po ruce a sedl si na židli.
Dívka se otočila na bok a otevřela oči. Něco jí říkalo, že je pozorovaná. Nevěděla, co má dělat a proto jen ležela a zírala před sebe.
Najednou široce rozevřela oči, posadila se na posteli a vykřikla do ticha. "Kdo jsem? A kde jsem?" Zmateně se rozhlížela kolem, pokrývka se svezla dolů. Podívala se na svůj hrudník a vykřikla. Byla nahá. Přitáhla si ji až ke krku a podívala se na muže, který seděl jen kousek od ní. Stále ji sledoval a nespouštěl z ní pohled. "Vysvětlíte mi to?" Zašeptala.
Nervózně se ošil. Nedíval se na ni. Ne, neměl na to sílu? "Nevím, kdo jsi. Nacházíš se v Rusku na Sibiři. A já jsem…“ Odmlčel se, dál nepokračoval.
Zavrtěla hlavou a seskočila z postele. Tělo zavázané v přikrývce. Pomalými kroky se vydala ke dveřím. Tam se však zastavila a ohlédla se na něj. Zašeptala. "Mohu odejít?"
Podíval se jí do očí a zavrtěl hlavou. "Ne. Neměla bys, ale zakazovat ti to nemohu. Doporučuji ti, abys to nedělala. Mohlo by tě to mrzet. Tady jsi v bezpečí. Potom již nemohu ručit za tvoji bezpečnost." Přestal mluvit a pozoroval ji. Bavilo ho, jak přemýšlí nad významem jeho slov a zda ho má poslouchat.
"Co se mi stane, když vás neuposlechnu."
"Mohu ti to říct takhle. Je tam asi padesát mužů a ti neviděli ženu. V tvém případě, dívku. Už nejméně dvacet let. Jsme totiž v trestanecké kolonii. A pokud to nevíš, je rok 1930."
"COŽE?" Zalapala po dechu. "To je nemožné, já. Je přeci rok 2008, anebo ne?" Dodala zmateně. Neschopna uvěřit, že je to pravda. "Jeden z nás je blázen, ale já to ne…“ Vzpomněla si však, že to není.  Byla přeci v blázinci, ale kdo je? To si vzpomenout nedokázala.
Chytil ji za paži a přitáhl k sobě. Cítila na sobě jeho pohled a tušila, co s ní zamýšlí. Nechtěla. Anebo, chtěla?
Přitiskla se k němu a položila mu hlavu na hrudník. Slyšela tlukot jeho srdce a cítila jeho touhu. Něco ji však říkalo, aby to nedělala. Hluboko v srdci však věděla, že podlehne. V hlavě se jí však ozval hlas. "Využij toho. A pak ho znič. Všechny je znič. Ubližovali by ti, a to nesmíš dopustit."
Usmála se. Zase nad ní zvítězila její druhá část, ta která chtěla jen brát. Použije ho k tomu, aby přežila a pak! Potom ho odkopne a zabije. Ano, zabije ho. Nic z něj nezbude. Pak budou na řadě další a další.
Pohladil ji po tváři a chtěl ji políbit. Ona jej však od sebe odtrhla, spadl na postel a zíral na ni. Usmála se a olízla si rty. Pak ze sebe shodila přikrývku a nechala ji dopadnout na zem. Hladila se po celém těle a tančila, jako kdyby v rytmu hudby. Nenechávalo ho to chladným, chtěl se posadit. Ona však zavrtěla hlavou. Zašeptal, ochraptělým hlasem, plným skryté touhy. "Kdo jsi?"
Odpověděla mu, její hlas byl zbaven veškerých emocí. Bez citu. "Osud. Jsem tvůj osud, tvá noční můra, tvůj zpovědník a tvůj konec."
Otřepal se, pak se však rozesmál a rozevřel svou náruč. "Já jsem tě zachránil. Já jsem ten, kdo by…“
Nenechala ho domluvit, vrhla se na něj. Líbala ho a kousala, sála. Vzdychal rozkoší, nevšímal si jejího pohledu. Ten pohled, kdyby se podíval lépe. Uviděl by, že jsou její oči zbaveny všeho lesku, není vidět nic, než jen tmu. Černotu a smrt.
 Chtíč. To bylo to, co cítila. I když to bylo hluboko v ní. Chtěla, aby pocítil… Aby věděl, že odchází z tohoto světa s vědomím, že už by nic lepšího nezažil.
Leželi, oba zemdlelí z toho, co skončilo. On měl zavřené oči a dýchal zrychleně. Ona oči do široka otevřené a na rtech ji hrál úsměv, který nevěstil nic dobrého. Věděla, že spí. Zmožen  vášní.  Musela udělat to, proč sem přišla,. To proč to nechala zajít tak daleko. Posadila se, oblékla si na sebe jen to nejnutnější a došla ke dveřím. Otevřela je a uviděla to, před čím ji varoval.
Nebyla si jistá, jestli to vyjde. Ale proč by to nevyšlo? Pohledy však mužů se upřeli na ni, na její tělo. Které toho víc odkrývalo, než skrývalo. Byla nahá, měla na sobě jen jemně tkanou látku, která byla navíc průhledná. Jinak nic.
Chtěli se na ni vrhnout, ona se však usmála a přiložila si ke krku nůž. "Přiblížíte se ke mně a já přitlačím. Moc byste neměli z toho, kdybych byla mrtvá. Jsem jen vaše…“ Odmlčela se, chtěla, aby byli napnutí. Musí využít úplně všeho. „… pouze za podmínky, že mě zbavíte jeho." Ukázala nožem zpět do domu. Byla ji zima, a to ji hrálo do karet. Její bradavky, skryté jen lehkou látkou se draly na povrch a to roznítilo jejich chtíč.
Na nic nečekali a vrhli se dovnitř. Neozval se žádný výkřik, nic. Jen vítězný ryk, z několika hrdel. Pak však bylo zase ticho. Čekala, věděla, co musí přijít. A také to přišlo.
 
Ozvalo se to, na co čekala.
Tichý šepot, který pomalu přidával na intenzitě. Usmála se, shodila ze sebe "oblečení" a vešla dovnitř.
Všechny pohledy, se stočily na ni. Prohlíželi si ji, nemohli se nabažit její postavy. Krásná, ale zvláštní. Její oči.
To bylo to, co je na ní nejvíc zaujalo. Ukázala prstem na jednoho z nich. Byl statný, no nebyl pěkný, ale nemohla si vybírat.
Lákala ho k sobě a čekala, až dojde k ní. Přitáhla si ho až těsně k sobě a políbila ho. Líbala ho vášnivě a okolní svět, jako kdyby neexistoval.
Přitiskla se s ním ke zdi a pomalu ho svlékala. Žádnému z mužů to nebylo lhostejné. Odtrhli ho od ní a vrhli se na něj, jako zvířata.
Umlátili ho k smrti a ona se usmívala. Jakmile se vrátily všechny pohledy k ní, nahodila zklamaný výraz a strach z ní přímo tryskal.
Bylo vidět, že se jim to líbí.
Zašeptala. „Já chci,...“
Nechala to vyznít do ztracena a usmála se na ně. Přistoupil k ní další, pak další a další. Bylo to dlouhé a únavné. Až všichni leželi neschopni pohybu.
(No jo, chlapi. Ti nic nevydrží.)

Otevřela oči. Prohlédla si je, jednoho po druhém. Nůž připravený v ruce. Kdykoli nachystaný tak, aby byl použit. Postavila se na nohy a tichým krokem je prohlížela a počítala.
"Jedna, dvě, tři,… patnáct, šestnáct. To bude dlouhá noc."
Stiskla nůž a přiložila ho jednomu z mužů, k hrdlu. Lehce zatlačila a krev přímo tryskala z jeho krční tepny. Trvalo to jen okamžik, lehce zachroptěl. Všude kolem krev a hlavně. Na jejím těle. Stříkance teplé krve si roztírala po celém těle i obličeji.
Olízla ji, byla sladká, ale.
Přistoupila k dalšímu a pak dalšímu. Zbývalo jich jen pár. Všude kolem byla jen krev a těla, která před chvílí žila. Nyní však pomalu, ale jistě, chladla.
Bylo jich jen pět, když se jeden z nich pohl a,...
..., otevřel oči. Sledoval tu spoušť, kterou po sobě zanechala, a vykřikl hrůzou.  
Lehce se vyděsila. Pak se však na něj usmála a olízla si zakrvácené rty. "Copak? Nelíbí se ti to? Brzy je budeš následovat. Neměj strach. Setkáte se v pekle."
Rozesmála se.
Než se stačili všichni, zbývající, probudit. Stála před ním, v celé své, kráse. Šílenost jí svítila z očí. Číhala na to, až udělají nějakou chybu. A pak se to stalo.
Ohlédla se za sebe a uviděla vlka. Toho vlka, který jí již tolikrát zachránil život. Zamrkala a podívala se na svoje ruce.
Krev.
Rozhlédla se kolem.
Krev.
Všude na zemi.
Mrtvá těla a kaluže krve.
Zavřela oči a vykřikla. Vrtěla hlavou a divoce gestikulovala.
Muži se k ní stále blížili. Ohlédla se, vlk tam stále stál. Jako kdyby na něco čekal a pak. Uviděla u jeho nohou pistoli.
Táta.
Vzpomněla si, že dřív. To ji a maminku ještě miloval. Dřív ji učil se zbraní zacházet. Skočila a chytila ji do zakrvácených rukou. Byla to jen chvíle, ale jí to přišlo jako celý život. Ani jeden z nich se nepohnul. Pálila, střílela.
Až.
Neměla nic. Jen prázdný zásobník.
Podívala se znovu.
Nikdo nestál na nohou, všichni leželi. Byli mrtví? Zabila je? Nechtěla to za žádnou cenu zkoumat.
Pak se v její hlavě ozval hlas. "Vítám tě, sestřičko. Konečně jsi tu se mnou. Spolu všechno dokončíme. Nikdo si už nedovolí nám ublížit. Pojď, měli bychom jít."
Jako ve snách následovala vlka.
Když,…
18.06.2008 13:47:32
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one