Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Dívka otevřela oči, někdo s ní třepe. Sklání se nad ní její otec, vypadá vyděšeně. Ona jej však prokoukla.
Ušklíbla se na něj a nenávistně na něj zasyčela. "Tak co? Vrátil jsi se, to ti nestačilo? Chceš dopadnout jako,..."
Dál nic neřekla, podívala se tím sněrem jako on. Na zemi něco leží, je to přikryto bílým prostěradlem. Vytrhla se mu  a  vrhla se na tu hromadu něčeho. 
Někdo se ji snaží odtrhnout.
"To on, on ji zabil." Křičí jako smyslu zbavená. Sliny ji létají od pusy.
Její -otec, je to vůbec otec? Vrtí hlavou a říká. "Je to blázen, už tolikrát jsem své manželce říkal. Měla by jít na vyšetření. Ona tomu však nevěřila, a vidíte. Jak dopadla. Tolik jsem ji miloval."
Dívka nevěřícně kroutí hlavou. To snad není možné, snad mu nevěří.
On však pokračuje dál. "Její sestra je tak jiná, je to moje zlatíčko. Kdybych zůstal doma, nemuselo se to stát."
Muž, který stojí jen tři kroky od nich, vrtí odmítavě hlavou. "Ne. Nemohl jste udělat nic, mohla zabít i vás. Pane ministře, my se o ni postaráme."
Vzal jejího otce kolem ramen a odvádí ho. On se ještě ohlédl a sladce se osmál na svoji dceru. Ten parchant. Vytrhla se tomu cizímu chlapovi.
"Nešahej na mě." Zasyčela.
Její oči, tak plné nenávisti se do něj zabodli.
Vykřikla. "Otče! Za to mi zaplatíš!"
"Slyšíte." Ozval se jeho vyděšený hlas. "Ona, vyhrožuje mi. A to chci pro ni to nejlepší."
Posadila se na zem. Ví, že jim neuteče. Nemůže a možná, ani nechce. Položila hlavu na kolena. Houpe se v rytmu, jako kdyby slyšela hudbu a pobrukuje si nějakou melodii.
Ten muž se k ní sehnul a chce ji chytit.
Znovu na něj upřela svoje oči.
Ulekl se, zakopl o tělo. Ona se rozesmála, v jejím hlase není už nic lidského.
"Copak?" Usmála se na něj. "Snad se mě nebojíš." Olízla si rty a rozepla si vrchní knoflíček košile. Naklonila se až těsně k němu. "Chceš mě? Tak si mě vem. Jsi stejný jako on."
Rozrušeně polk. Rychle vyskočil na nohy a vyděšeně od ní ustupuje.
"Já ti přeci nic neudělám. Proč se zdráháš, jestli to chceš,..."
Rozepla si poslední knoflíček, košile ji spadla na zem. Stojí tam, jak ji pánbůh stvořil. Anebo to byl dábel?
On však stále ustupuje, ona se ale nevzdává. Pak už nemá kam dál jít. Opřel se o zed a zírá na ni. Je krásná, ale ta šílenost, která ji vyzařuje z očí.
Je jen kousek od něj. Tvář má těsně u jeho tváře. Jazykem si znovu olízla rty. A pak olízla jeho tvář, jako pes. Přitiskla se k němu, cítí, že mu to není lhostejné.
Naklonila se k jeho uchu a dýchla na něj. Její teplý dech, ho ovanul a on se otřásl.
"Copak? Je ti zima? Já tě zahřeju." Chytila ho za kabát a přitáhla si ho k sobě. Hladově ho políbila a lehce ho kousla do rtu.
Kapka krve.
"Eriku, kde se flákáš. Vem ji a jdeme."
Otočil po tom hlase hlavu a zavolal, lehce roztřeseným hlasem. "Ano pane. Už jdu.
Znovu se otočil, one je však pryč. Rozhlédl se kolem.
Kde jen,...
Jeho pohled zabloudil na místo, kde seděla předtím, než,... Jaké je jeho překvapení, když...
Sedí na tom samém místě a zase vypadá jako kdyby byla mimo. Okolní svět ji nezajímá. On nyní již beze strachu, se k naklonil a vzal ji za ruku. Nebrání se, jde s ním.
Posadil ji na postel, vzal deku, které ležela opodál. Přehodil ji přes ni a vrací se k mrtvému tělu.
Něco ho však štípe ve tváři. Lépe řečeno, na rtu.
Pohlédl do zrcadla, které viselo jen pár stop od mrtvé ženy. Vrací mu jeho odraz, dívá se na něj bledý obličej a jeho ret. Vypadá jako kdyby ho někdo kousl.
Ale jak? To je nemožné, jak by mohla.
Seděla přeci tam, kde jsem ji nechal. Nemohla to stihnout, ne za tak krátkou dobu. Jasně, muselo se mi to zdát.
Už se na dívku nepodíval, takže neviděl, že se dábelsky usmála. Olízla si rty a zašeptala. "Budeš první." Pak zavřela oči.

****

Má zavřené oči. Leží na posteli.                                                 
Nemůže pohnout ani jednou končetinou, je přivázána.
Někdo ji pozoruje, to ví.
Otevřít oči? Proč?
Stejně by jí to nepomohlo, i tohle ví.

Otevřely se dveře, jsou slyšet kroky. Ale. Počkat. Tyhle kroky přece zná. Slyšela je už tolikrát, vždy potom, když byl klid a on spal a nikomu neubližoval.
Může otevřít oči, už ji neublíží.
A doopravdy, vidí, že se nemýlila. Snaží se posadit a křičí. "Já jsem to věděla, nic ti není. Převezly jsme ho, budeme mít klid. Nikdy nedopustím, aby ti znovu ublížil. Jak si to dokázala, já chci jít s tebou. Vezmi mě sebou."
"Beth. To nejde. Jsem tady proto, abych se s tebou rozloučila. Nechci, abys dopadla jako já, já ti to nedovolím. Musíš pochopit, že není vše, jak se zdá." Posadila se vedle své dcery a chytila ji za ruku. Ten dotek, je tak uklidňující.
"Mami? Jak to tam vypadá? Je tam krásně? Jsi v nebi? Půjdu tam s tebou."
"Ne. Tvoje chvíle ještě nenastala. Mám tě ráda a tvůj otec také. Nepřerušuj mě." Dodala, když uviděla, že se nadechuje k odporu. "Tvůj pravý otec, je tady. Máme se dobře."
"Kdo to je? Proč zemřel? Neměla sis brát toho chlapa. Podívej se, co ti udělal. Zabil tě a mě poslal sem."
Zavrtěla hlavou. "Ne. On ne."
"Ale? Jak to? Kdo to tedy byl? Slyšela jsem, že jste se hádali. Zase jste byli v sobě. A pak, uslyšela jsme ránu a zavírání dveří. Musel to být on..."
Znovu zavrtěla hlavou. Pak se však začala rozplývat a zašeptala. "Odpouštím, musíš po...
Dívka nevěřícně zírá, před sebe. Ještě před chvílí tu byla. A teď, je pryč.
Položila se znovu na postel a zavřela oči.

Muž, který ještě před chvíli, stál u skla, se posadil. Jak je to možné, ty příznaky a všechno kolem. Je to až moc podobné tomu případu před šesti lety.
Té dívce bylo skoro tolik let jako jí. Nedokázal ji však zachránit, nebo ona sama nechtěla. Byla.
Mluvila, normálně mluvila. Ale na koho? Nikdo tam nebyl, jak je to možné? Byla tak rozčílená. Měl bych se jít podívat.
Znovu, se posadila, a podívala se jeho směrem. Její oči. Něco v nich bylo, byly tak, jiné.
Posadil se na židli, opět. Protřel si oči a promnul  spánky. Zavrtěl hlavou a  opět se podíval  do místnosti. 
Ležela a ani se nepohnula.
"Jsi přepracovaný." Ozval se za jeho zády milý ženský hlas. "Měl by sis odpočinout."
"Jak to, že jsem tě neslyšel otevřít dveře?" Zeptal se jí rozmrzele. "Neměla bys chodit tak neslyšně. Jednou tím někoho zabiješ." Neotočil, se na ni.
Přistoupila k němu a začala mu masírovat ztuhlá ramena. Otočil se na ni a usmál se. Ona ho políbila na špičku nosu.
Pak vyděšeně zašeptala. "Je pryč, zmizela."
I on se otočil, nemohl věřit vlastním očím, doopravdy byla pryč. Zbyla po ní jen zmuchlaná košile a provazy.

 


18.06.2008 12:40:48
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one