Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Ahojky, Máte tady další kapitolku k povídce -

Racons de la ment!


Pozor! Nacházíte se na stránce ve které se dočtete povídku o vztahu mezi muži a nejenom to.

PS: V téhle kapitole nic takového nebude.

V téhle kapitolce se vrátíme o pár desítek let zpátky. Do doby, kdy vykvétá láska ale i umírají sny.

Bylo to už nějaký rok, co jej poprvé spatřila, ale nemohla na něj zapomenout. Mohla se snažit jak moc chtěla, ale srdci poručit nedokázala. Ani její bratranec, muž kterého dříve měla tak moc ráda, ji nemohl nahradit ten pocit sounáležitosti, který měla, když byla s ním.
Erik Stejskal muž mnoha tváří. Když byl s ní dokázal v sobě najít tu jedinou i když nepatrnou část laskavosti.
Možná proto si byli zpočátku tak blízcí. Něco jako kdyby je spojovalo, možná ten nedostatek lásky, který
se jim dostával ještě když byli malými dětmi.
Celá rodina však byla proti její lásce a proto musela na pár let opustit svoji rodnou zemi.
Již od svého narození měla nalinkovaný celý svůj život. Poslouchat rodiče, vystudovat školu a výhodně se vdát a to nejlépe za muže, kterého ji oni vyberou. Jedinou její možností bylo splnit všechny tyto jimi vytyčené cíle. Jediné, co si mohla dovolit, bylo snít.
Ale v ten den, kdy ho poznala začalo v ní klíčit semínko vzdoru.

Sledovala George, jak si zaníceně povídá s tou malou holčičkou a jen tak myslela no to, jaký by byl z něj otec. Své děti by určitě miloval stejně tak jako jejich matku. Byl ukázkovým příkladem milujícího otce.
Stejným úsměvem, který před chvílí věnoval té dívce, se usmál i na ni. Byl v tom však takový rozdíl, až na chvíli zapomněla dýchat. Ten pocit, který pocítila teď, se nemohl rovnat tomu, který cítila, když se na ni usmál ON. Úsměv který jí věnoval Eric Stejskal vyvolal v jejím těle příjemné mrazení, v tu chvíli její srdce roztálo a vzneslo se nezměrné výše.
Nyní však cítila jediné. On je pro ni jen přítelem, nic víc. A ona s tím nezmůže nic, vůbec nic i kdyby chtěla.

****

Akira si s ní velmi rád povídal. Její myšlenky se těm jeho podobaly tak, až to bylo téměř děsivé. Skvěle se doplňovali a kdo s nimi strávil i jen minumum času si myslel, že jsou snad spřízněni – jedno tělo, jedna duše. Co on začal, ona dokončila a fungovalo i obráceně.
Pár let ve společnosti George, který s ní byl neustále, začalo ji to pomalu děsit. Jako kdyby byl jejím stínem. Jak na ni zpočátku působil pozitivně nyní se jej začala bát. Měla strach jen z jeho přítomnosti a to si zpočátku byli tak blízcí.
Juliet proč mu to konečně neřekneš? Ubližuješ jak jemu, tak sobě. Uvědomuješ si to vůbec? Já vím, co chceš říct. Je to vůle našich rodin a oni chtějí pro nás jen to nejlepší. Oba ale víme, že sňatek, který je založen na povinnosti, nefunguje.“

Seznámili se na vernisáži jeho fotografií v Tokiu. Vyrazila si tam jednou společně s Georgem. Procházeli se po ulicích Tokia a ji upoutala výkladní skříň jednoho obchodu. Poté v odraze skla zahlédla skupinku zajímavých osob, která vcházela do galerie a ona je, jako vtažena magnetem, následovala.
George se od ní někde odpojil, ale to v tuhle chvíli neřešila. Jediné na co myslela bylo, že musí jít neodkladně dovnitř.
Vše vevnitř ji uchvátilo, ty fotografie ji vtáhly a už nepustily. I když to byla jen obyčejná reportážní tvorba. Vyvolalo to v ní tolik myšlenek, musela myslet na osudy těch, které ty fotografie zachycovaly. Cítila z nich bolest, strach ale i naději a lásku. Každá z těch fotek byla tak jiná, ale společně tvořily ucelenou scenérii vtahů a lidských osudů. Dýchal z nich na ni život.
V prvním okamžiku se rozhlédla kolem. Zdálo se jí jako kdyby na ni někdo celou dobu zíral. Pak se jejich oči spojili a oba věděli, co si ten druhý myslí. Nebo tak to alespoň v tu chvíli Julie cítila. Později se ujistila, že je to pravda.
Nevěděla, kdo je autorem, ale nyní jako kdyby na ni ty snímky mluvily.
Slečno, co říkáte na tuhle?“ ozvalo se jí tesně u ucha až sebou vystrašeně cukla. „Co si myslíte, jaké byli jejich pocity?“
Julie si fotografii několikrát prohlédla a pak se otočila s nakloněnou hlavou k neznámému muži. Tím mužem nebyl nikdo jiný než ten, na kterém její zrak ulpěl jen několik vteřin poté, co vstoupila dovnitř. Nedala na sobě znát překvapení, ale jeho úsměv jako kdyby ji prohlédl až do morku kostí. „Nevím, co cítili ti co jhsou na fotografii. Nechci vás nějak urazit, ale vy to nejspíš také nevíte. Já jen vím, jak na mě tato fotografie působí.“
Dobrá, a jak na vás působí?“
Pohledem se vrátila zpět k fotografii. „Ten pocit... nevím jestli bych to dokázala popsat dost dobře. Ale... Ten pohled ženy, která se snad od toho dítěte odvrací ve mně vyvolává pocit ztráty nadějí. Jako kdyby se již smířila s tím, že to dítě zemře, Jako kdyby zavírala oči před přítomností. Bezmoc! Ano, to je ten pocit který z této fotografie mám, beznaděj.“
Ano? Zajímavá dedukce, ale nejspíš jsme došli k podobnémů názoru. Přečtěte si prosím tohle,“ řekl a podal ji brožurku. Knížečka byla založena právě na této fotografii a byl k ní napsán popisek autora. Konec nadějí.

Ty si myslíš, že je to tak jednoduché?“
Co si myslím já není důležité. Měli byste se vrátit zpět do České republiky a ujasnit si nejenom vaše vztahy, ale hlavně tvoje pocity. Jaké jsou tvé priority! Povinnost anebo štěstí?“

****

Jejich dům se za tři roky vůbec nezměnil. Stále dobře udržovaná, honosná vilka, která poutala příliš pozornosti. Jen růže, které zasadila společně se zahradníkem, zasadily je když jí bylo pět let, se nádherně rozrostly všude kolem. Byl to sice jen kout, ale tato růžová zahrada v ní vyvolala nostalgické vzpomínky. Tohle bylo to jediné, co si ve svém životě vydobyla, vydupala by bylo jespíš řečeno lépe. Vztekala se tak dlouho, až nezbylo rodičům nic jediného než vyslovit tichý souhlas a koupit několik keříků růží.
Usmála se už jen při pomyšlení na to jaká byla dřív.
Stejně rychle jak úsměv přišel tak i zmizel. Myšlenky se jí vrátily na to, že zítra je její zásnubní večírek. Ano, na osmnácté narozeniny byl stanoven datum jejich zásnub.
Věděla, že ani Akirovi poznámky ji nedonutí k tomu, aby se vzepřela. Jediné co by ji mohlo zachránit byl zázrak anebo princ na bílém koni, který by ji unesl.
No a když byla řeč o koni tak se jí samozřejmě vybavila další věc, kterou si vydupala a to na své desáté narozeniny. Jak mohla zapomenout na svoji Izabel, na klisnu kterou si vyhlédla jako hříbě, když jí bylo devět let.
Vzpomínky bylo to jediné, co jí vlilo krev zpět do žil. Ano, musí si ujasnit své priority a jít si tvrdě za svým. Pokud to dokázala jako dítě, musí to zvládnout i teď.

Otče, matko,“ oslovila je ihned ten den u večeře, „ráda bych vám sdělila něco velmi důležitého.
Hovor u stolu ustal a všechny pohledy se upřeli na ni. Julii nemohly ujít kradmé pohledy George, který jako kdyby tušil...
Já si George nevezmu,“ dořekla a posadila se zpět.
To ticho které nastalo bylo tak husté, že by se při troše dobré vůle dalo i krájet. Otec se podíval na matku a poté pohlédl na George, který kamenným pohledem zíral na příbor ve své ruce. Nikdo z nich se neměl k tomu, aby promluvil. Tu pochmurnou atmosféru narušila opět Julie. „Tak řekněte mi k tomu něco!“
To jsi nemyslela vážně, že ne!“ ozvala se matka plačtivě. „Co na to řeknou lidi, jak teď budeme vypadat před příbuznými?“
Ihned z nás přestaň dělat blbce a omluv se za svoje chování!“ zavelel autoritativně otec.
Julie se postavila. „Ani za nic. Nenechám si od vás zničit svůj život.“ Na okamžik se odmlčela aby mohla nabrat dech. „Nalinkovali jste mi to perfektně. Vést spořádaný a klidný život po boku muže, kterého mi vyberete. Stát se oddanou a milující manželkou.... Ani za nic! Já se děsím už jen při pomyšlení na to, že bych měla strpět po svém boku někoho, koho nemiluji.“
A dost!“ rozkřičel se otec. „Ihned se svému snoubenci omluvíš za svá sprostá slova! Copak je George nějaký odpudivý hmyz? Je to muž, který tě miluje z celého srdce. Musel vydžet všehno tvé chování, všechny ty podvody, muže, tvé výstřelky. A vše jen proto, abys byla šťastná a ty se mu odvděčíš takhle! Ani za nic. Svatba bude, i kdybych tě měl k oltáři přivlést násilím.“
To raději umřu!“ vykřikla i ona a vyběhla z jídelny jako namydlený blesk, přímo do svého pokoje.

Slečno, měla byste vstávat. Hned ráno musíte jít do svatebního salónu na vyzkoušení vašich svatebních šatů. Neměla byste zaspat v tento důležitý den. Slečno!“ Hlas služky se zorléhal celou vilou, ale nikdo jí neopovídal. Marie jen zavrtěla hlavou a sešla zpět do přízemí, aby vše oznámila paní domu.
Pár minut nato vystoupal nahoru i majordomus společně s paní. I ona několikrát zaťukala, opět však bez jakékoli odezvy. „Drahoušku. Měla bys nechat toho trucování, pojď se dolů najíst.“
Co je to tu za hluk?“ přidal se k nim zanedlouho i starý pán.
Julie nám miláčku nechce otevřít dveře.“
To bych se na to podíval. Jane, dej sem náhradní klíče.“
Jistě pane.“
Pohled, který se jim naskytl po otevření dveří je všechny zbavil jakýchkoliv slov. Všechny skříně v pokoji byly otevřené a v ani jedné nebylo zádné oblečení. Všechny kufry byly vyházené ven z šatny, která byla taktéž prázdná. Matka přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Všude pod okny leželo téměř všechno oblečení a z okna visela svázaná prostěradla.
Co se stalo?“ ozvalo se vyděšeně ode dveří. „Kde je Julie?“

Naposledy se ohlédla. Dům se ztrácel v ranní mlze a stejně tak se ztrácely i její myšlenky na George. Jako kdyby se odpoutala od břemene, které jí tížilo několik let a stahovalo ji do těch nejtemnějších hlubin.
Doufám, že mi všichni odpustíte.
Tohle byla její poslední myšlenka, když se naposledy ohlédla. Poté vykročila pravou nohou a vydala se hledat své pravé štěstí.
Na hlavní silnici se zastavila, rozhlédla se a zvedla palec. Snad mi někdo zastaví a odveze mě na nádraží. O pár minut později vedle ní zabrzdilo osobní auto a z okénka vyhlédla mladá žena. „Kam byste chtěla svést?“
Jen na nádraží, potřebuji se dostat co nejrychleji z města.“
Snad vás někdo nehoní!“ dodala, když se Julie posadila na sedadlo spolujezdce. „Karin, jmenuji se Karin a vy?“
Nikdo mě nehoní jen utíkám z předem dohodnutého sňatku.“
Doopravdy? To se v tomto století ještě nosí?“
Julie se rozesmála a pokrčila rameny. „Abych řekla pravdu, tak nevím. Snad se to dělá jen v naší rodině, kdo to může vědět. Já jsem Julie.“
A hledáte svého Romea.“
Jo, i tak se to dá při troše fantazie říct.“

****

Den jako každý jiný. Práce v kavárně ji sice nenaplňovala, ale protože pracovala jen na částečný úvazek, mohla si dovolit po nocích studovat. V dětství snila o tom, že se z ní stane umělkyně. Že bude cestovat a projede křížem krážem celý svět.
Právě proto chtěla začít nový život. S novým jménem, s novou identitou. Žena bez minulosti, bez rodiny a přátel. Několikrát se ji kdosi pokusil v práci zbalit a právě proto se ze šéfem dohodla jen na ranní a odpolednní směně. S nacvičeným úsměvem přistoupila k dalšímu stolu: „Copak si přejete, pane?“ Muž neodpověděl, zvedla tedy pohled a pohlédla do těch šedých očí, které ji po tolik let budily ze sna. On však jako kdyby ji nepoznal. V duchu si oddechla.
Jedno expresso,“ odvětil.
Julie polkla. „Jistě pane, za chvíli tu bude.“ Sice se ihned potom, co si objednal znovu věnoval své četbě, ale když od něj odcházela cítila jeho pohled v zádech.
Během pár minut byla u něj a pokládala před něj hrnek s kávou. Opět cítila na sobě jeho spalující pohled. „Marion?“ oslovil ji laskavým hlasem.
Doopravdy laskavým?
Rozbušilo se jí srdce a tváře zrudly. „A-ano,“ zakoktala. Cítila se jako kdyby doběhla velmi náročný závod a dokonce jej vyhrála. Cítila, že jí snad vyskočí z hrudi ven.
Mohla byste mi donést cukr?“
Nyní zrudla studem. Co jsem si sakra myslela – nána jedna pitomá. „Jistě.“

Děvče, jsi nějaká bledá. Jestli ti není dobře, tak běž prozatím domů. Dnes tu není tolik návštěvníků, abychom to sami nezvládly. Jen běž a odpočiň si, ať jsi zítra čilá jako rybička. Tvůj úsměv by nám tu hodně chyběl.
Dívka se nuceně usmála, poté přikývla a s tichým děkuji za chvíli zmizela pryč.

****

Marion, už se cítíte lépe?“
Ano, děkuji. Byla jsem u doktora a on mi řekl, že to byla jen nějaká podzimní únava. Jsem vám moc vděčná za ten předvčerejšek. Proto beru tenhle víkend na sebe.“
Šéf jen přikývl a poté se zase věnoval své práci. Druhá servírka, kterou dnes střídala se na ni obrátila a spiklenecky ji zašeptala do ucha. „Včera tě tady hledal nějakej mladík. Ptal se po té – roztržité servírce, která se roztomile červená.“
Ta žena, která ji to prozradila byla pro ni něco jako učitel. Naučila ji vše, co je v tomhle oboru potřeba a byla jí oporou ve chvílích, kdy si myslela, že to už nezvládne...
To je směšné, to doopravdy řekl?“ Z jejího hlasu čišel zájem, který nedokázala potlačit. „Mě se zdá, že si ze mě jen střílíš.“
Myslíš? Tak se ohlédni!“
Marion udělala oč ji Markéta požádala a nemohla uvěřit vlastním očím. U pultu stál ON a díval se na ně. Jeho pobavený obličej dal vědět, že všechno slyšel. A pokud ne vše, tak alespoň podstatnou část toho, co obě dvě řekli. „Nešla byste se mnou na rande?“


04.10.2010 17:19:51
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one