Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

2. Láska si nevybírá (slash) 1/2


Tak jo, je tady druhá kapitolka! Pozor na to, opět sex, i když.... uvidíte, až si to přečtete. Pokud vám není méně jak 15. Když ano, tak... je to na vás, ale raději to nečtěte.
A když, tak... já vás varovala!

Slavnost na oslavu zásnub, byla ta největší snobárna, jaké se kdy Michal zúčastnil. Dělalo se mu šoufl z toho, jak si všichni hrají na přátele. Tolik neupřímnosti a prázdných slov, snad nezažil ani na škole, když za ním doslova dolézaly, celé zástupy nadržených fanynek.
Bratr, jako správný starší sourozenec, bavil všechny zúčastněné. S noblesou se vyhýbal nepříjemným a hrubým lidem, kterých tu bylo plno.
Byl jedinečný a milý, jako vždy!
Jediné plus, které viděl v této prvotřídní komedii, bylo to, že mohl pít, co mu hrdlo ráčilo a nikdo se na to nedíval jako na tu největší ostudu. Jak může mladší, sotva osmnáctiletý kluk, pít.
V jejich společnosti to totiž nebylo nic neobvyklého a jeho otec to viděl rád. Vždy jen na půl pusy řekl: „Konečně se chováš jako chlap a ne, holčička!“
Jak ho v těchto chvílích nenáviděl, jak jím opovrhoval. Kdybys jen otče, věděl! Usmíval se sám pro sebe a v duchu si tleskal. „Kdybys věděl, komu jsem podržel. Možná že to zpočátku nebylo tak skvělý, ale pak…“ zamyslel se a ponořil svoji mysl do vzpomínek.
 
 
„Ale, kohopak tu máme? Snad to není mladej Stejskal. Brácha, podívej se na to mladý masíčko, a jak se nakrucuje. Měli bychom ho… protáhnout,“ mrkl na svého kumpána.
Chlapec se rozhlédl kolem sebe. Nemohl utéct, všechny únikové cesty byly uzavřeny a jediná cesta vedla přes dva hromotluky. „Já, já,…“ zakoktal. Sklopil pohled a kopnul do malého kamínku.
Oba dva jej pozorovaly s chtíčem v očích. Jeho otci vděčili za to, že přetrpěli v base pět dlouhých let a ty se musely nějak podepsat. „Když na nás budeš hodnej, bude se ti to i líbit. Jinak,…“ významně si přejel prstem pod krkem. „Pojď sem, my nekoušeme… zatím.“
Michal udělal krok vpřed, ale vzápětí se zastavil. Hrudník se mu zvedal v rytmu dechu, ruce se mu třásly. Otočil se dozadu a rozběhl se pryč. Jak však po chvíli poznal, byl ve slepé uličce. Rozhlédl se kolem a pohled mu spadnul na hromadu krámů a popelnici. Moc dlouho se nerozmýšlel a schoval se dovnitř.
Hlasy se pomalu blížily, muži teď byli jen několik kroků od jeho úkrytu. Na chvíli přestal dýchat, ale něco mu vlezlo do nosu. Zacpal si ho, ale pozdě. „Pšííík.“
Ticho.
„Třeba mě neslyšeli,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale z úkrytu nevylezl.
Jen to dořekl, oslepilo jej tvrdé světlo a pak ucítil něco na tváři, svět se s ním zatočil a nic už nevnímal, jen chechot. „Hošánek si chtěl hrát.“
 
 
Zavrtěl hlavou a otřásl se potlačovaným odporem, který jej na chvíli ohromil. Na tenhle okamžik do smrti nezapomene, to věděl. Změnilo to od základů jeho život. Styděl se za to, co se mu stalo a dával si to za vinu. Kdyby,…
I když věděl, že na, kdyby, se nehraje, stále ho tyto nepříjemné vzpomínky budily ze sna. Nenáviděl se, až do té doby, když…
„Míšo, kde jsi? Sakra Michale, vylez!“ ozval se rozčílený hlas jeho otce. „Omlouvám se za něj, je to nevychovanej malej spratek.“ pronesl tlumeně. Snad se bojí, abych ho neslyšel? Uchechtl se jeho nejmladší syn v duchu.
„Ano otče,“ přiklátil se k nim pohledný chlapec, skoro muž. Tvářil se důležitě a povýšeně pozoroval dívku, která na něm mohla oči nechat. Usmál se na půl pusy a odhalil řadu bílých zubů, až zrak přecházel. Dívka zrudla až ke kořínkům vlasů a sklopila pohled. Jeho bratr by řekl – roztomilá. „Kdo je tato mladá dáma?“ otočil se tentokrát na staršího pána, který stál vedle otce. Taktéž se na něj usmál a lehce se uklonil. „Pane ministře, vaše… dcera?“
Muž se potěšeně usmál. „Neřekl bych, že je nevychovaný. Jen trochu… unáhlený.“ A taktéž blýskl bělostným chrupem. „Tahle – dáma, je moje snoubenka.“
Mladík si všechny přeměřil nevěřícný pohledem, po chvíli však dodal. „Když to říkáte vy. Omlouvám se za svoji neomalenost.“ Natočil hlavu na stranu a mrkl na dívku, které se zachichotala. Potlačil chuť protočit oči a s tichým – promiňte, zmizel na balkóně.
Opřel se o zábradlí, zvrátil hlavu vzad a tiše se rozesmál. Poté, trvalo to jen chvíli, zabodl svůj pohled do hvězdné oblohy a dal se do prohlížení souhvězdí.
 
 
Malý, snad dvanáctiletý chlapec, se otřásal pláčem a choulil se v rohu. I jen nepatrné vrznutí podlahy, jej vyděsilo k smrti. Co chvíli jeho oči zamířily ke dveřím.
Nevěděl, jak dlouho už tam leží. Nevěděl, jak je to dlouho, kdy za ním přišli naposledy. Nevěděl a snad ani vědět nechtěl.
Unavený z neustálého pláče a bolesti, usnul. Ve spánku sebou házel ze strany na stranu a několikrát se uhodil i do hlavy. Bolest, neuvěřitelná a neutuchající bolest, jej probudila. Postavil se na roztřesených nohách a vydal se ke dveřím. Zastavil a zaposlouchal se do zvuků, lépe řečeno – do ticha, které postrádalo jakýkoli zvuk. Natáhl ruku ke klice, aby ji vzápětí nechal klesnout podél těla. Opřel se zády o dveře a svezl se na zem, aby opět zavřel oči.
Tiché kroky a vrznutí dveří, již neslyšel. Jeden pár rukou vzal jeho malé tělíčko do náruče a odnesl jej pryč.
 
 
Políbení na krční tepně, ho probudilo ze zasnění, ze vzpomínek. Natočil hlavu jen lehce, aby se mohl dívat do očí svého milence. „Petře,“ zasténal hlasem plným chtíče. „proč mi to děláš?“ Další slova však zanikla ve vášnivém polibku. Natočil si jej čelem k sobě, líbali se, ochutnávali, tiskli se na sebe rozvášněnými těly, třeli se o sebe vzrušeni na maximum.
„Chci tě,“ unikl mu tichý vzdech. „Tady a teď, tě chci.“ Hrubě si jej přitiskl na tělo a ruce mu sjely do jeho klína. Stačilo jen několik nepatrných pohybů a kalhoty mu sjely ke kotníkům.
Petr jej od sebe odstrčil a zašeptal, hlasem plným rozkoše: „Tady ne, mohl by někdo přijít. Třeba tvůj otec, nebo,…“
Michal ho umlčel divokým polibkem a klekl si na kolena. „Bude to vzrušující, ta možnost odhalení, kdyby někdo přišel a…“
„Proboha,“ zanaříkal Petr vzrušeným hlasem na pokraji orgasmu. Celým tělem se opřel o zábradlí a hladil svého milence po vlasech, tiskl ho ke svému klínu. Šel mu naproti, aby za chvílí vykřikl hlasem zabarveným vášní. Hlasem, který se snažil umlčet kousáním do rtů a do volné ruky.
Brunet k němu zvedl lesklý pohled, plný žádosti. Olízl si rty, na kterých se skvěly zbytky spermatu, které z Petra před chvílí přímo tryskalo. „Přijdi za mnou do pokoje.“ zapředl a nechal omámeného chlapce stát na terase.
 
***
 
Ricardo Aniesta, stál na vyvýšeném místě a upíral ledový pohled na svého syna. Tolik let jej vychovával, aby mohl nastoupit na jeho místo a ten kluk se mu odvděčil takto! Poslal ho na drahá studia, do té, nyní již postsovětské země a… Raději ho měl nechat, ať se potlouká tady v rodném městě. On však ne! Chtěl mít učeného nástupce, ne nějakého hlupáka.
Chtěl, aby byl něco víc a ne jen vesnický povaleč a on si přijde a řekne… On si dovolí říct svému otci, tomu, kdo mu daroval život, že…
Žíla na spánku pulsovala, žila si vlastním životem. Vykřikl, až sliny dolétly na mladšího Aniestu. „Ricardo!“
„Ne, otče! Jmenuji se, Richard!“ pronesl klidným hlasem a složil ruce na hrudi. Propaloval svého otce povýšeným pohledem plným pohrdání a nenávisti. „Nejsem tvůj poskok a nikdy nepůjdu ve tvých stopách, to si pamatuj!“
„Dobrá,“ pokynul synovy, který přistoupil těsně k němu. „Ricardo. Pro mě jsi Ricardo! Je to tvoje volba a já nebudu rozhodovat za tebe. Vybral sis svoji cestu a já to budu respektovat. Chtěl bych ti jen něco ukázat, pojď se mnou.“
Syn následoval svého otce s nervózním očekáváním. Nevěděl, co může od svého otce čekat. Vždy byl nevyzpytatelný, ale svým dětem nikdy v životě neublížil! Problém byl zpočátku s jeho sestrou, která odešla z domu již v brzkém věku, stala se z ní modelka. Celá rodina ji zavrhla a nikdy se o ní nemluvilo, byla tabu! Jediné, co Ricardo nevěděl, bylo, že není jediná „černá“ ovce ve stádě.
Zastavili se před nepoužívanou částí domu. Otec vešel dovnitř, ještě předtím se však rozhlédl, aby poté zmáčkl tajné tlačítko. Vstup dále byl volný!
Otočil se na syna. „Musíš vidět, že jsme vždy nebyli tím, čím jsme teď! Nic z toho, co se dozvíš, nesmí opustit práh tohoto domu. Informace si musíš vzít sebou do hrobu! Je ti to jasné!“ dodal výhružně, až se mladší z mužů otřásl. „Ano, otče.“ přitakal.
Vešli do první místnosti, světla, která osvětlovala tento pokoj, se začala postupně rozsvěcet. Na stěnách viseli obrazy, na kterých byli zvěčněni předchozí majitelé a předci jejich rodu. Pod každým z obrazů byl popisek, který v náznacích dával vědět, čím se zasloužili o rozvoj rodiny! Vše co provedli pro to, aby nikdo nebyl na pochybách, že tady vládne jejich rodina, Aniestovi!
„Tato chodba je pro ty nejlepší z nejlepších! Pro ty, kteří se zasloužili o náš věhlas! Kvůli nim, nás znají všechny rodiny z okolí! Pojď dál!“
Cesta dál vedla přes nenápadné dveře, kterých by si Ricardo ani nevšiml, pokud by na ně neupozornil jeho otec. Opět sáhnul do tajné přihrádky a zmáčknul knoflík, dveře se se zaskřípáním otevřely. „Jsme jedni z mála, co sem zašli! Naposledy jsem tu byl se svým otcem, když… to je jedno!“ mávnul rukou a pokynul mu k následování.
Opět se nacházeli v místnosti, která byla, oproti předchozí, zařízena nenápadně. Znovu byly na stěnách obrazy, tentokrát však byly zakryty závěsy!
„Otče! Co to má znamenat?“ otázal se nechápavě.
Ten se na něj unaveně podíval a přistoupil k jednomu z nich. Zhluboka se nadechl a po chvíli strhl látku, která skrývala doposud neznámé dílo, osobu. „Tohoto muže určitě znáš,“ zašeptal napjatým hlasem.
Mladšímu z mužů splynul ze rtů výkřik plný úžasu. „On je náš příbuzný? On, vždyť…“
„Ano, je!“ přikývl.

 


02.05.2009 17:53:19
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one