Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Předurčeni k nenávisti - úvod

Tenhle úvod je vlastně epilog Relikvií smrti. Takže všechna práva patří autorce Harryho Pottera a já si na její postavy nekladu žádný nárok.


Nedívejte se mohli byste vidět. Neposlouchejte mohli byste slyšet. Nepřemýšlejte mohli byste se něco naučit. Nerozhodujte se mohli byste se rozhodnout špatně. Nechoďte mohli byste upadnout. Neměňte se mohli byste se změnit k lepšímu. Nežijte mohli byste zemřít.


Jak to pokračovalo poté, když vlastně všechno skončilo? Jak to bylo s potomky našeho slavného tria, zmijozelského prince a dalších hrdinů, které jsme opustili po velké bitvě, poté, když bylo zlo poraženo? Chcete to vědět?

Pokud ano, čtěte dál!


Prolog


Ten rok začal podzim o něco dříve. První zářijové ráno bylo chladné a čerstvé jako jablíčko, a rodinka si to vyšlapovala dunící ulicí směrem k velkému začouzenému nádraží, kouř z výfuků aut a dech chodců se ve studeném vzduchu třpytil jako pavučinky. Dvě velké klece chrastily na vršku plně naloženého vozíku, který tlačili rodiče, sovy uvnitř horlivě houkaly, a dívka s červenými vlasy šla smutně za svým bratrem, ruku v ruce se svým otcem. „Už to nebude dlouho trvat a pojedeš také,“ řekl jí Harry.
Dva roky,“ posmrkávala, Lily. „Já ale chci jet už teď!“
Ostatní cestující zvědavě okukovali sovy, když mezi nimi rodina kličkovala vstříc přepážce mezi nástupišti, devět a deset. Albusův hlas se i přes okolní hluk nesl zpět k Harrymu; jeho syn pokračoval v rozhovoru, který započal již během jízdy autem. „Já nechci! Já nechci být ve Zmijozelu!“
Jamesi, nech toho,“ řekla Ginny.
Já pouze řekl, že by tam mohl být,“ řekl James a s úšklebkem pohlédl na svého bratra. „Na tom není nic špatného. On by se přeci klidně mohl dostat do Zmi - “ James zachytil pohled své matky a raději zmlkl.
Pět Potterových se blížilo k přepážce. S nepatrně povýšeným pohledem se James ohlédl na svého mladšího bratra, vzal si od matky vozík, rozběhl se a o chvilku později zmizel. „Budete mi psát, že ano?“ Zeptal se najednou svých rodičů Albus a využil tím momentální nepřítomnosti svého bratra. „Každý den, když budeš chtít,“ řekla Ginny. „Ne zrovna každý den,“ řekl Albus potichu, „James říkal, že většina dětí dostává dopisy od rodičů jen jednou za měsíc.“ „My jsme Jamesovi minulý rok psali třikrát týdně,“ doplnil Harry, „Je to vtipálek, tvůj bratr.“ Bok po boku zatlačili i na druhý vozík a postupně nabírali rychlost. Když dosáhli přepážky, Albus ucukl, žádný náraz však nepřišel. Místo toho, se rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě, které bylo skryto v husté bílé páře, jež proudila z komínů zářivě červeného Bradavického spěšného vlaku. Neurčité skupinky lidí se hemžily v mlze, v níž před chvílí zmizel i James. „Kde jsou?“ zeptal se Albus znepokojeně a zíral na nejasné postavy, které kolem nich procházely, když kráčeli podél nástupiště. „My je najdeme,“ řekla Ginny klidně. Ale pára byla tak hustá, že bylo nemožné rozpoznat jakoukoliv tvář. Odděleny od svých majitelů, zněly hlasy abnormálně hlasitě. Harry si myslel, že zaslechl Percyho hlasitě promlouvat o Vyhlášce o košťatech, a byl celkem rád, že se díky tomu nemusí zastavovat a zdravit ho. „Myslím, že jsou támhle, Ale,“ řekla najednou Ginny. Skupina čtyř lidí stojící těsně vedle posledního vagónu se postupně vynořovala z mlhy. Když se jim jejich tváře dostaly na dohled, vydali se Harry, Ginny, Albus a Lily přímo k nim. „Ahoj,“ řekl Albus, znějící najednou naprosto uvolněně. Rose, oblečená do svého zbrusu nového bradavického hábitu, se na ně radostně usmála. „S parkováním je vše v pořádku?“ zeptal se Ron Harryho. „Já jsem parkoval dobře. Hermiona nemohla pochopit, jak jsem mohl projít mudlovskými testy na řidičák, chápeš to? Ona si myslela, že jsem na toho komisaře použil matoucí kouzlo.“ „Ne, to si nemyslím,“ řekla Hermiona. „Mám v tebe naprostou důvěru.“ „Pokud se toho týče, já na něj ale opravdu použil matoucí kouzlo,“ zašeptal Ron Harrymu, když společně nakládali Albusův kufr a sovu do vlaku. „Jen jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, ale to jsem nakonec vyřešil Všepozorujícím kouzlem.“ O trochu dále na nástupišti našli, Lily a Huga, Roseina mladšího bratra, kteří právě živě diskutovali o koleji, do níž by chtěli být zařazeni, až půjdou do Bradavic. „Pokud se nedostaneš do Nebelvíru, vydědím tě,“ řekl Ron. „Ale to samozřejmě není žádný nátlak.“ „Rone!“ Lily a Hugo se smáli, ale Albus a Rose se tvářili vážně. „On to tak nemyslel,“ řekly Hermiona a Ginny, ale Ron už se o to přestal zajímat.
Zachytil Harryho pohled a jeho kývnutí k místu asi padesát metrů vzdálenému. Mlha na chvilku prořídla, a tak tam mohli zahlédnout obrysy tří postav. „Podívej, kdopak tu je.“ Draco Malfoy tam postával se svou manželkou a synem, tmavý plášť zapnutý až ke krku. Jeho vlasy již poněkud ustoupily, což zdůraznilo jeho špičatou bradu. Nový chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco na sobě zachytil Harryho, Ronův, Hermionin a Ginnin pohled, stroze kývl a znovu se otočil. „Takže to je ten malý Scorpius,“ zamumlal Ron. „Buď si jistá, že ho překonáš ve všech zkouškách, Rosie. Ještě žes zdědila mozek své matky.“ „Rone, proboha,“ řekla Hermiona, napůl vážně, napůl pobaveně, „nesnaž se je poštvat proti sobě ještě, než začne škola!“ „Máš pravdu, promiň,“ řekl Ron, ale stejně si nemohl pomoci a dodal: „Ale nechovej se k němu až moc přátelsky, Rosie. Dědeček Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby sis vzala čistokrevného kouzelníka.“ „Hej!“ Nyní se znovu objevil James; již zbaven svého kufru, sovy a vozíku a evidentně plný mnoha nových informací. „Teddy je tu taky,“ řekl bez dechu a ukazoval přes své rameno do stoupajících obláčků páry. „Koukněte! A schválně, co myslíte, že dělá? Mucká se s Victorií!“
Zíral na rodiče, viditelně zklamán jejich nedostatečným zájmem. „Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Victorií! S naší sestřenkou! A já se Teddyho zeptal, co to dělá - “ „Tys je vyrušil?“ řekla Ginny. „Ty jsi úplně stejný jako Ron - “ „- a on mi řekl, že ji jenom přišel vyprovodit! A pak mi řekl, ať jdu pryč. On se s ní mucká!“ dodal James, jako by si myslel, že to neřekl dostatečně zřetelně. „Jů, to by bylo úžasné, kdyby se vzali!“ zašeptala, Lily ve vytržení. „Teddy by pak byl opravdový člen naší rodiny!“ „Už teď u nás večeří více jak čtyřikrát týdně,“ řekl Harry. „A proč mu tedy nenabídnout, aby u nás bydlel a bylo by to, co ty na to?“ „Jé!“ řekl James nadšeně. „Mně nevadí, když budu bydlet v pokoji společně s Alem - Teddy si klidně může vzít můj pokoj!“ „Ne,“ řekl Harry pevně, „vy dva byste měli společný pokoj pouze tehdy, kdybych chtěl zbořit dům.“ Zkontroloval staré otlučené hodinky, které dříve patřily Fabianu Prewettovi. „Je skoro jedenáct, měli byste raději nastoupit do vlaku.“ „Nezapomeň Nevillovi vyřídit naše láskyplné pozdravy!“ řekla Ginny Jamesovi, když ho objímala. „Mami! Nemohu profesorovi vyřizovat láskyplné pozdravy!“ „Ale ty přeci Nevilla znáš - “ James obrátil oči v sloup. „Venku, dobře, ale ve škole to je profesor Longbottom, chápeš? Nemůžu prostě přijít na Bylinkářství a říct, že mu předávám láskyplné pozdravy…“ Pokýval hlavou nad matčinou pošetilostí a aby rozptýlil své pocity, nakopnul, lehce Albuse. „Uvidíme se později. Ale, dej si bacha na testrály.“ „Já jsem myslel, že jsou neviditelní? Tys říkal, že jsou neviditelní!“ Ale James se jenom smál a připustil, aby ho matka políbila, krátce objal otce a pak naskočil do rychle se plnícího vlaku. Viděli ho už jen zamávat a pak zmizel v uličce a šel najít své přátele. „Kvůli testrálům se určitě neznepokojuj,“ řekl Harry Albusovi. „Jsou velice milí, není žádný důvod k tomu se jich bát. Mimochodem, vy do školy nepojedete v kočárech, ale na loďkách.“ Ginny políbila, Albuse na rozloučenou. „Uvidíme se o Vánocích.“ „Sbohem, Ale,“ řekl Harry, když objal svého syna, „nezapomeň, že jsi na příští pátek pozvaný k Hagridovi na čaj. Nezahazuj se s Protivou. S nikým nebojuj, dokud se to pořádně nenaučíš. A nenech se Jamesem vytočit.“ „A co kdybych se dostal do Zmijozelu?“ Tato věta byla určená pouze jeho otci a Harry věděl, že právě okamžik odjezdu donutil, Albuse odhalit, jak velký a upřímný jeho strach je. Harry se sklonil k Albusovi tak, aby jejich tváře byly na stejné úrovni. Jako jediný z Harryho tří dětí zdědil Albus Lilyiny oči. „Albusi Severusi,“ řekl Harry tak tiše, že kromě Ginny to nikdo nemohl zaslechnout a ona byla dostatečně taktní, aby předstírala, že mává Rose, která už také nastoupila do vlaku, „jsi pojmenován po dvou bradavických ředitelích. Jeden z nich byl ve Zmijozelu a byl to možná ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznal.“ „Ale já jen říkám - “ „- pak i Zmijozelská kolej může získat skvělé studenty, ne? Nám je to jedno, ale pokud ti na tom tak záleží, pamatuj, že to budeš i ty, kdo si bude moci vybrat Nebelvír před Zmijozelem. Moudrému klobouku záleží také na tvém rozhodnutí.“ „Opravdu?“ „U mě tomu tak bylo,“ řekl Harry. Tohle žádnému ze svých dětí nikdy neřekl a viděl překvapení v Albusově obličeji, když to vyslovil. Ale jak se postupně s prásknutím zavíraly všechny dveře červeného vlaku a rozmazané obrysy rodičů se natahovaly po posledních polibcích a udělovaly poslední připomínky, naskočil i Albus do vagónu a Ginny za ním zavřela dveře. Studenti se vykláněli z okna nejblíže k nim. Velké množství tváří jak uvnitř vlaku, tak i venku, se natočilo směrem k Harrymu. „Proč všichni tak zírají?“ dožadoval se Albus vysvětlení, když se on a Rose natahovali po pohledech ostatních studentů. „S tím si nedělej starosti,“ řekl Ron. „To je kvůli mně, jsem hrozně slavný!“ Albus, Rose, Hugo a Lily, propukli v smích. Vlak se začal rozjíždět a Harry šel podél něj a sledoval hubenou tvář svého syna, zářící vzrušením. Harry se smál a pokračoval v mávání, přestože sledovat odjezd svého syna bylo pro něj bolestné… Poslední obláček páry zmizel v podzimním vánku. Vlak zajel do zatáčky. Harryho ruka však stále mávala na rozloučenou. „Bude v pořádku,“ zašeptala Ginny. Když se na ni Harry podíval, stáhl roztržitě svou ruku a dotkl se jizvy ve tvaru blesku na svém čele. „Já vím, že bude.“ Jizva ho nebolela už devatenáct let. Vše bylo v pořádku.



Tohle všechno vlastně znáte, ale jak to bylo dál? Kam se dostal mladý Potter, doopravdy bylo zlo poraženo a všichni, kteří by mohli pokračovat v jeho stopách, zapomněli?
Kdo ví, ale já něco z toho vím a ráda se s vámi o část příběhu – jak to bylo dál, podělím!
Jste připraveni? Dobrá, tak se pohodlně usaďte a nechte se unášet na křídlech fantastických představ, které se možná nestaly, ale… kdo ví?
To, co je nám předurčeno a co my s tím dokážeme udělat, pokud chceme!

Pojďte, malá dvířka se nám otvírají a my můžeme vstoupit do jejich vzpomínek, které nám oni nabízejí!

21.04.2011 10:35:32
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one