Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Tak jo - ukázka z povídky Pravá tvář, 9. kapitola.

Aktualizace, dopsááánííí kapitolkyyyyyy. Jo je to dne: 15. ledna.

Komisař Dent, seděl před svým nadřízeným, díval se mu do očí, které neklidně těkaly z jednoho muže na druhého. Všichni čekali na ministra a vrchního prokurátora.
„Nejspíše se někde nakecali,“ snažil se zlehčit celou situaci agent Jason Ford.
Jako vyvrácení jeho slov, dovnitř bez zaklepání vstoupil, ministr spolu s prokurátorem. „Dobrý, doufám, že jste nečekali moc dlouho. Pan ministr musel hovořit se svojí sestrou. Uklidnit ji, mu trvalo nějakou chvíli.“
Ministr vypadal ztrhaně a byl viditelně nervózní. Každou chvíli, se podíval na hodinky a pohrával si se snubním prstenem. Když zazvonil telefon, trhl sebou. Komisař Tallbott, telefon po desátém zazvonění zvedl a frustrovaně do něj zakřičel. „Co chcete, říkal jsem, že… Ano, předám.“ otočil se na, Denta. „Henry, pro tebe z patologie.“
„Co je, Lee? … Jste si jistí,… Ano… Doneste zprávu k šéfovi, koukneme se na to… Jo, sepište zprávu… Jasně, za týden,“ s mumláním zavěsil a otočil se na komisaře, který ho svojí otázkou mírně rozhodil.
„Co jste se dozvěděl?!“
„U té poslední oběti jsme našli v ústech kousek látky. Byli na ní nějaké skvrny, nejspíš od krve,…!“
Ministr vyskočil na nohy a vyhrkl. „Musíte to poslat na rozbor, co když je to krev toho maniaka anebo,…“
Dent, se zatvářil, jako kdyby právě spolknul citron. „Jistě, pane ministře. Nás by to ani ve snu nenapadlo. Děkujeme!“
„Jistě, je to naše práce. Omluvte mého podřízeného!“ usmál se komisař na ministra Warwicka. Poté se otočil na, Denta, zamračil se. „Je to na něj trochu moc. Nechtěl vás urazit, že, Dente!“
„Ne!“ zavrčel oslovený. „Jestli mě omluvíte,… Odskočil bych si,…“ Když nikdo z mužů nic nenamítal, vyšel z šéfovy kanceláře a postavil se k oknu. „Zatracená byrokracie. Furt nám budou kecat do naší práce. A přitom, ví o tom velký kulový!“ Zašmátral v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Tento úkon, doprovázelo charakteristické kuřácké kašlání. Vyklepal jednu cigaretu a zapálil si. Několikrát popotáhl a pak ji vyhodil z okna. „Zatracená práce, ani ta cigareta mi nechutná. Už aby ten šílenec hnil v cele.“ Opřel se o okno a čekal.
Nemusel čekat dlouho, protože se nedlouho potom, ozvaly kroky. Po schodech vystupoval Lee s Lisou. Jejich vzájemný vztah vypadal přátelsky. Sice se neusmívali, ale ani se netvářili, jako kdyby šlápli do,…
„Co máte?“ zavolal na ně Dent.
Oba sebou trhli a otočili se po hlase. Když se ujistili, o koho se jedná, na tváři se jim objevil úsměv. „Šéfe, je to krev. Problém je v tom, že není v databázi.“
„Sakra! Oznamte to šéfovi a já zatím zavolám druhé skupině, které kontrolovala pozůstalé. Třeba toho mají víc.“
„Jo,… Šéfe!“ odvětila mu Lisa.
Oba vešli do kanceláře vrchního komisaře a zavřelo za sebou dveře.
 
***
 
Jack a Helen, byli již několik hodin upoutáni k telefonům a oči měli přilepené na monitorech počítačů. Nezjistili vůbec nic nového. Podobných případů byli mraky, ale žádné se do detailu neshodovaly s těmi třemi, o kterých věděli.
 
***
 
John s Jamem se setkali na letišti, ani jeden z nich nevypadal spokojeně. Spíš se tvářili tak, jako kdyby měl v nejbližší době nastat konec světa.
„Tak co, jak bylo v New Yorku?“
„Zima! A v Kalifornii?“
„Ďábelský teplo, slunce jasně svítilo a pořádně jsem si to tam užil. Ale nenašel jsem žádný informace, který by nám mohli pomoci ve vyšetřování.“
„Dobře. Tak se pustíme do šetření tady. I když si myslím, že,…“
 
***
 
Uběhl týden a všichni se sešli ve vyšetřovací místnosti. Nikdo nevypadal odpočatě a všichni se tvářili jako na funuse. Jako první promluvil Dent. „Co máte?“
„Nic,“ ozvala se první dvojice.
Komisař se otočil na další skupinu. Odpověď však byla stejná. Dent, se postavil a rukou si přetřel tvář. „Tak si to shrneme: máme tekutiny pachatele, který není v evidenci. Nikdo neviděl nikoho podezřelého v blízkosti zavražděných. Víme jen o třech případech. Nemají žádné spojení, jen to, že jim chybí části těla a že mají jména, které začínají na písmeno É.“ Jak mluvil, jeho hlas přibýval na intenzitě. „Zjistili jste, jestli v těch státech, či městech, nebydlel někdo, kdo by se vyskytoval ve všech!“
Helen se na něj otočila a přikývla. „Jo, jde asi o pět osob. Z toho dvě rodiny. Bohužel, mají všichni alibi.“
„To snad nemyslíš vážně! To jste je všechny stihli za týden vyzpovídat?“
Jack, zavrtěl hlavou. „Ne, tohle jsme zjišťovali telefonicky. Osobně jsme s nimi nemluvili,…“ než na to mohl Dent reagovat, Helen pokračovala dále. „Zítra by se měli dostavit.“
„Dobře, dobrá práce. Vy dva,“ otočil se na Lisu a Leeho. „odeberete všem krev a sliny.“
 
***
 
Seděli u stolu ve své oblíbené putice a zírali jeden na druhého. Ani jeden z nich neměl náladu na to, aby začal hovořit. Všem se v hlavách odehrával ten den, kdy přišli na všechno. A přitom. Byla to vlastně náhoda, že ten zapeklitý případ vyřešili. Mohla za to chyba vraha, kdyby nebyl tak skálopevně přesvědčen o tom, že jej nikdo nemůže odhalit, kdyby nebyl tak sebestředný a spokojený sám se sebou. Neměli by tento případ šanci vyřešit.
 
 
Přesně na silvestra toho roku, kdy se odehrála doposud poslední vražda mladé ženy, která si vydělávala prostitucí a roku, kdy se stala nezvěstnou neteř ministra spravedlnosti, se případ opět dal do pohybu.
Muž, prodavač hamburgerů, si jednoho dne něco uvědomil. Něco mu říkalo, aby se podíval na internet a tam na jedné straně, na prohlížeči, uviděl fotografii dívky a v tu chvíli mu to došlo: „Já ji viděl!“
Stačilo jen zvednout telefon a kolotoč otázek, sledování a vyšetřování, se mohl roztočit. Konečně se policie a celá společnost ve městě, měla šanci dozvědět, jak to bylo doopravdy.

***
 
Jednoho prosincového dne, právě v tu dobu, kdy se za několik okamžiků přehoupne jeden rok v druhý, se to stalo. Místo oslav, ohňostroje a začátek stavby, se odhalilo něco, co mělo raději zůstat skryto.
Stavební dělníci, museli projít celé staveniště, které vypadalo spíše jako místo k odstřelu. Museli zajistit bezpečnost a hlavně, museli zabránit tomu, aby nedošlo k nehodě. V okolních budovách mohli přespávat bezdomovci. Několik mrtvol, by jistě vše ohrozilo. Nikdo by z toho nebyl nadšen.
Celá stavba by se musela zpomalit nebo, nedej Bože, zastavit. Policejní pátrání, které by se jistě rozběhlo, mohlo způsobit doslova kalamitu. Někoho by obvinili z vraždy a jejich zaměstnavatel by skončil.
Jeden z mužů, asi padesátiletý otec tří dětí, zamířil do spodního patra. Kdyby věděl, co ho tam čeká. Všude kolem, bylo nehorázné množství zbytečností. Když jste se ale snažili, mohli jste najít i nějaké dost zachovalé kusy nábytku anebo snad i pár pokladů do sbírky. Celé to tu vypadalo spíše tak, že se lidé tomuto místu vyhýbají jako čert kříži. Měl zjistit, proč tomu tak je a určitě z toho nebude nadšený.
Kdyby bylo teplo, určitě by jej do nosu udeřil nehorázný zápach, který vycházel z jednoho pokoje.
Dorazil na místo, které vypadalo nejlépe z celého rozbořeného domu, určeného k likvidaci. (Následně zde měla stát nemocnice, kterou sponzoroval místní „uchazeč“ o místo starosty.) Do očí jej přímo udeřila hromada hadrů. Došel ke kupce, ohnul se a křuplo mu v zádech.  „Sakra! Tak to je báječný! Nastoupím na novej flek a hned abych šel k doktorovi! Zatracená práce, já se na to,…“ kopl do hadrů a na světlo světa, vykoukla bledá ruka.
Celým domem se rozlehl vyděšený výkřik.
 
***
 
Tak, co byste řekli tomu, že se vrátíme za hlavním „hrdinou“ /není to hrdina v tom pravém slova smyslu/, který opustil nemocnici. Sice je to již pár měsíců, ale,… Určitě se chcete dozvědět, co se dělo dál.
Jestli ano, pokračujte.
 
Erik se hned, jakmile opustil nemocnici, vrátil na místo, kde zanechal poslední kousky do své hrůzné skládačky. Vůbec nemyslel na to, že o něj může mít někdo strach. Nemyslel na svoji rodinu, na svoje děti, ženu.
Ne!
Nezajímalo ho nic, jen: dokončit svůj cíl, svoji práci.
Mobilní telefon, již poněkolikáté vyzváněl. Muž vždy jen mávl rukou a pokračoval v cestě.
Nemyslel na to, že po něm policie pátrá.
Neuvažoval, jen konal.
 
Spokojeně se ušklíbl.
Postavil se, a z povzdálí kontroloval svoji tvorbu, své umělecké dílo.
„Hello,…“ opět zazvonil.
„No jo, furt,“ ošil se a telefon, konečně, zvedl.
Než se však dostal ke slovu, promluvil volající. „Proboha, kde jsi? Volali mi z nemocnice, že jsi zmizel. Jsi v pořádku? Máme o tebe strach. Já,… Chtěla jsem ti něco říct, ale přes telefon…“ zašeptala. Její hlas zněl zlomeně a smutně. „Eriku, týká se to naší rodiny. Budu,… budeme,… Ach,… Bude z tebe, tatínek.“
Ušklíbnutí. „To je úžasný,“ Jsem schizofrenik? Já nechci další dítě. V rozporu tomu, co si myslel, nadšeně přikyvoval. „Víš, co to bude?“ Po očku mrkl na tělo, skládačku, a jeho úsměv se rozšířil. „Bude to holčička, určitě! Emily, bude to holka!“ zašeptal.
„Jsem ráda, že jsi rád,“ vzdychla.
„Musím končit, zatím ahoj.“
„Miluji tě,“ zašeptala do sluchátka, které v tu samou chvíli oněmělo. Neodpověděl, neřekl nic, zavěsil. Jeho manželka se svezla po stěně, o kterou byla opřená, na zem a začala vzlykat. Plakala dlouho, přestala, až když ji vyrušil hluk od vchodových dveří. Děti se vracely ze školy domů. Takhle ji vidět nesmí. Ne nesmí vědět, že se její život hroutí jako domeček z karet. Nesmí vidět její slabost. Ne, teď ne!
 
***
 
„Jste si jistý, že to byla ona?“ zamračil se komisař na svědka, který vypovídal o tom, že před několika měsíci zahlédl pohřešovanou dívku. Muž přikývl. „Proč jste přišel až teď?“
Oslovený se ošil a poškrabal se na hlavě. „Mno,… Myslel jsem si, že je tam se svým strýcem anebo snad, přítelem. To víte, ty dnešní holky,… Já moc nečtu noviny ani nesleduju telku. Já ju ani nemám.“ Rozesmál se, za chvíli však zvážněl. „Měl jsem takovej divnej pocit. Z ničeho nic. A pak, kouk sem se u bráchy na net a tam to bylo.“
Crrrr.  
„Zatracenej telefon. Zvednete to někdo!“ vykřikl. Byl však sám, protože byla sobota. V tento den byli na stanici jen tři lidi, z toho dva se někde flákali. „Co si člověk neudělá sám,“ ukončil.
„Svatá pravda,“ zamumlal svěděk, položil nohy na stůl a založil ruce na prsou. „Nechcete, abych vám toho chlapa popsal?“
„Moment,…“ zavolal a vyběhl z vyšetřovací a zároveň vyslýchající místnosti. Doběhl k telefonu právě včas, jak poznal, když volající promluvil. „Sakra, kde se flákáte! Moji stavaři, našli na mé parcele mrtvolu. Volám už několik minut,…“
„Jistě, přijměte moji omluvu. Určitě tam hned někoho pošlu. Mohl byste,… Ano. Žena,… Cože! Rozklad?“
„Kdo je to,“ ozval se u jeho pravého ucha, hlas komisaře Denta. „seržante.“
Seržant vše odkýval a zavěsil telefon. V jeho očích se objevil děs a výraz čirého zoufalství. „Našli,… našli tu holku. Určitě to byla,“ polkl. „Našli ji na stavbě, určitě to je, Elisa.“


02.01.2009 18:03:25
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one