Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Seděla u jeho lůžka a tiskla ve své ruce, tu jeho. Každou chvíli ji pohled spadl na přístroje, na které byl napojen a povzdechla.
„Paní Palmerová, měla by jste odejít. Běžte domů, lehněte si a odpočívejte. Kdyby se něco dělo, ihned vám zavoláme. Neměl by se probudit dřív, než zítra.“ Lékař se sehnul k Emily a ona na něj pohlédla se slzami v očích. „Nemějte strach. Teď již záleží jen na něm, není v ohrožení životních funkcí.“
„Dě - dě – kuji. Určitě mi zavolejte, děti mají určitě strach. Kdyby se něco stalo, tak určitě volejte. Já přijedu, kdykoli.“

Před dvěmi hodinamy:

Seděl na zemi, všude byla mlha. Mohl se dívat kam chtěl, ale mlha ho obklopovala ze všech stran. Hlasy, všude kolem něj, byly slyšet hlasy. Nebylo jim rozumět, sílily až se z nich staly skřeky. Výkřiky.
Zavrtěl hlavou a zavřel oči.

Nyní:

Přiběhla do lékařského pokoje a třásla se strachy. „Doktore! Rychle, pojďte sem. Zmizel, on odešel, prostě je pryč. Co když se mu něco stane, anebo?“
Uklidněte se, to se jistě vysvětlí.“

Před hodinou:

Probudil se a otevřel oči, ležel na posteli, ale za nic na světě, si nemohl vzpomenout, jak se tam vzal a hlavně, proč.
Z rukou mu visely hadičky a pípal nějaký přístroj. Šíleně mu to lezlo na nervy. Natáhl se k jedné z hadiček a vytáhl ji. Krev chvíli odkapávala, pak to přestalo a on na chvíli zavřel oči.
Za pět minut je znovu otevřel a pokoušel se posadit. Tohle mu také trvalo několik minut, až se mu to povedlo a on si oddechl. Nohy se mu lehce třásly, ale udržely ho.
Pyžamo, které měl na sobě, jej škrábalo a proto je ze sebe co nejrychleji shodil. Stál tam jen ve spodním prádle. Po chvíly došel ke skříni a vyndal z ní svoje oblečení, které si ihned oblékl. Ani v nejmenším mu nevadilo, že je špinavé a celé od krve, jeho krve.
Anebo?
Je to doopravdy jen jeho krev?

Včera po odchodu z domu:

Doma na něj všechno padalo, musel pryč.
Hned!
Z domu doslova utekl.
Až, když za ním zaklaply dveře a neslyšel jejich hlasy, zhluboka si oddechl. Rozhlédl se kolem, nevěděl co dělat. Neměl ani tušení, kdy ho to znovu popadne.
Procházel se po okolí a prohlížel si každou postavu, která ho míjela. Žádná ho nezaujala natolik, aby se na ni zaměřil. Ani jedna z těch několika žen, mu ji nepřipomínala.
Už si skoro zoufal, když,...
Z jednoho domu vyběhla dívka. Mohlo jí být tak, patnáct let. Nervózně se rozhlížela kolem, vrátila se dovnitř a vytáhla obrovský kufr. Odfoukla si vlasy z čela a chytila ho do ruky a táhla za sebou. Co chvíli, se zastavila, aby se vydýchala a pak pokračovala v cestě.
Byla jí podobná, také tak bezradná a bezbraná.
Měl by jí pomoci.
Usmál se, ten škleb, (Ano, vypadalo to spíš jako škleb, než úsměv.) by nahnal skoro každému člověku strach. Sáhl do kapsy kabátu a nahmatal tam to, co očekával.
Nevytahoval ho, proč taky? Času bude mít dost.

Sledoval ji, když se ohlédla zastavil se a věnoval se pohledu do výloh, kterých tu bylo nespočet. Vždy ji nechal malý náskok a poté znovu pokračoval.
Zastavila se v parku a sedla si na osamělou lavičku, kde si položila hlavu do dlaní. Plakala, ano, určitě plakala.
Co teď? Mami, prosím. Musíš mi pomoci.“ A pak ho to napadlo, nevypadá jako zločinec, mohl by ji pozvat na čaj, nebo kávu. Určitě má hlad a něco teplého by určitě potřebovala.
Ohlédl se a pohled mu padl na pojízdnou prodejnu. Hot dog a nebo hamburger, to bude něco, pro tak mladou dívku.
Dobrý. Vzal bych si jeden hot dog a hamburger.“
Tady máte. Bude to dvacet...“
Vytáhl padesátidolarovku a strčil mu ji do promrzlých prstů. „To je dobrý.“
Děkuji. Nashledanou.“

Kdyby věděl, že v tuto chvíli dělá tak velkou chybu, určitě by to neudělal. Ale čas nejde vrátit. On si to, naštěstí pro jeho další možné oběti, neuvědomil.
Stačí jeden chybný krok a i tak neschopní policisté, kteří pracují v tomto městě, rozřešili svůj velký případ.
Tak nad nimi přemýšlel i tento muž, který si svým krokem, osudným krokem, podepsal rozsudek. Odsoudil sám sebe.
I když.
Možná už nemohl unést tu vinu? Chtěl na sebe seslat trest, trest, který si jistě zasloužil. Snad mu trvalo tolik let, než si to uvědomil.
Omyl.
On, si nikdy neuvědomil to, že to co dělá, není správné.
Kdyby se tolik nesnažil, aby ji získal. Kdyby se o to pokusil jinak. Kdyby si našel jinou oběť. Kdyby tak hloupě neutekl z domu a neudělal další chybu. Chybu, která se prozatím ještě nestala.
I tak, bude trvat policii několik měsíců. Než celý zločin objasní.
Přitom, stačilo jen chvíli přemýšlet a i tahle dívka mohla žít. Stačilo, aby ten, kdo chtěl vraždit, zauvažoval nad svými pohnutkami.
On však byl přesvědčen, že koná správně.

Prodavač pozoroval toho muže, až k dívce. Pak se však otočil a dál se věnoval svým hot dogům. Snad, kdyby se snažil. - Tahle věta, jej bude pronásledovat až do konce života.
Myslel si, že je to snad jeho dcera či neteř. Nepřikládal tomu žádný význam, nenapadlo ho, že prodal jídlo vrahovi. Takhle, přece nemůže vypadat vrah.

„Ahoj. Zima, co? Nechceš si se mnou dát hamburgra?“
Dívka zvedla uplakané oči a chvíli ho sledovala, pak přikývla a natáhla ruku. Skoro mu ho vytrhla z ruky a hladově se do něj zakousla. „Díky.“ zamumlala mezi žvýkáním.
„Co bys řekla na čaj? Určitě ti je zima.“
Už se chtěl zeptat na to, co se stalo, ale rychle si to rozmyslel.
Sama od sebe se rozmluvila a vypověděla mu svůj příběh. Její život byl plný bolesti, její osud byl tolik podobný osudu jeho matky, až jej zamrazilo.
Její otec ji zneužíval a matka tomu přihlížela. Psychický a fyzický teror, ji úplně ničil. Byla vyhublá a na rukou a nohou měla podlitiny a modřiny.
Třásla se, nejenom zimou, ale i strachy.
Sundal si kabát a nabídl jí ho. S díky ho od něj převzala a zachumlala se do něj. Byl ji velký, vypadalo to komicky. Sama se nad sebou rozesmála a tíživá atmosféra, se rozpustila.
I přes to, co se jí stalo, byla strašně moc důvěřivá. Snadný cíl pro někoho, jako on. Pro někoho, kdo chce ublížit, ale chová se jako samaritán.

„Ukaž, pomohu ti s tím kufrem, je na tebe moc těžký.“
Znovu zamumlala, „Děkuji.“

Kavárna, do které vešli, byla útulná a obsluha nebyla nepříjemná. Právě naopak. Vůbec si nevšímali nově příchozích zákazníků. Pokud na ně nezavolali.
Objednali si čaj a kávu.
Obě věci, jim přinesly za dvacet minut a ihned chtěli zaplatit. Určitě se jim několikrát stalo, že hosté odešli bez zaplacení.
„Já, nevím, jak bych se vám mohla odvděčit. Řekněte,...“
Přerušil ji a položil ji ruku na rameno. „Nic od tebe nechci. Jen bych ti nabídl něco na bydlení a také ti dám nějaké peníze. Nemůžeš tady chodit takhle. E... Jak se jmenuješ?“
„Elisa.“ zašeptala a sklopila pohled.
Oddechl si, jako kdyby mu bylo Nebe nakloněno. Nebo Peklo! Někdo chce, aby dokončil svoje dílo. A on, on je dokončí.

Byl přesvědčen o své pravdě. Věřil, že koná dobro. Nikdy ho, ani v nejmenším, netrápily výčitky svědomí.
On snad ani svědomí neměl.

Dovedl ji do opuštěné továrny. Tady ji jistě několik měsíců nenajdou.
Na zemi ležely kusy prken a dokonce i zbytky nábytku. V jednom rohu ležela matrace, nevydala moc čistě, ale dívce to nejspíš nevadilo.
Připadám si jako doma.“ zasmála se. „Víš, já spala v takovým malým kumbálku, nebyl tam ani zámek. On tam mohl kdykoli a taky vždycky přišel. Když,...“ rozplakala se a třásla se vzlyky.
„Bude dobře. Neboj, už ti nikdy neublíží.“
Sundal ji kabát a přikryl ji dekou, kterou našel na zemi. Sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Nemohla ho vidět, měla zavřené oči.
A tak poslední, co uviděla, byl jeho úsměv a poslední co slyšela bylo: „Neboj, už ti nikdo neublíží.“

Bodl jen jednou, ale trefil se do dobrého místa. Ani nevykřikla. Několik hodin mu trvalo, než svoji práci dokončil a odnášel si sebou své trofeje.
Zakryl ji dekou a z jejího kufru vytáhl malou kabelku. Vložil do ní její oči a ruce.
Po chvíli mu došlo, že mu budou jedny ruce přebývat. Na to, aby je vyhodil, teď neměl čas a za druhé, ani je neměl u sebe.
Zvedl se a do jedné ruky vzal velký kufr a do druhé malou kabelku. Vyšel z polorozbořené továrny a rozhlédl se kolem.
Na velké dřevěné ceduli, které si předtím nevšiml bylo velkým písmem napsáno. DNE 30. LEDNA, SE TOTO MÍSTO BUDE BOURAT. PROSÍME DO TÉ DOBY VYKLIDIT.
Dnes bylo posledního listopadu.

Nyní:

Sestři, nechejte jej vyvolat. Možná si jen odskočil.“
Za několik minut se celou nemocnicí rozlehlo vyvolávání jména. „Prosíme, aby se dostavil na příjem pan Palmer Erik. Prosíme, co nejrychleji, abychom mohli kontaktovat jeho ženu."

9. kapitola

09.10.2008 11:37:00
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one