Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
---------

Na vysvětlení: kurzíva, značí minulost (ne moc vzdálenou, asi půl hodiny)

---------
Seděl se svojí rodinou u stolu a snídali. Dnes by měla jeho matka pětapadesáté narozeniny, které by mohla oslavit v kruhu rodinném. Tak moc mu chyběla, tu prázdnotu v duši nemohla jeho žena nahradit. I když ho milovala a snad i chápala. Nikdy však nemohla pochopit proč, proč na ní tak lpěl a proč ji miloval a stále miluje. Byla pro něj část jeho duše. Nyní, jako kdyby nebyl, jako kdyby byl jen poloviční.
Manželka se na něj usmála a uchopila ho za ruku. „Byla by na tebe hrdá.“
„Myslíš?“ odpověděl jí otázkou a dál se nimral v jídle. „Moc mě mrzí, že nemohu najít práci. Rád bych se o vás dokázal postarat. Nechci být takový, jako...“ zmlkl a polkl. „Měl bych jít, snad se na mě dnes usměje štěstí.“ Zvedl se ze židle a vydal se ke dveřím, z věšáku sundal bundu a obul si boty. Dál již nepromluvil. Stiskl kliku, otevřel a odešel do rosou zkrápěného rána.
„Mami?“ ozval se chlapecký hlas.
Pousmála se a otočila se na svého syna, benjamínka. „Copak, zlatíčko?“
„Táta nás nemá rád? Proč je takový?“
„Co to meleš!“ rozkřikly se na něj jeho sestry.
Starostlivě se podívala na své děti. Každé z nich, je jiné.

Dvojčata svého otce zbožňují, vidí v něm své tužby. Takhle si představují svoji budoucnost. Neustále ho obhajují před svým mladším bratříčkem a svůj nesouhlas s jakýmkoliv negativním názorem na svého otce, dávají vždy najevo. Někdy i dost nevybíravým způsobem.

Naopak Erik, ten má svého otce rád, ale několikrát ho již zklamal a proto si ho neidealizuje tolik, jako jeho sestry. Vidí, že jeho otec má chyby, někdy i víc, než ostatní.

Veliký problém, ale vidí v jeho chování. Jestli se její muž bude i nadále chovat tak, jak se chová. Může ztratit důvěru všech, nejen dětí, ale i její.

„Co si o sobě myslíš! Táta nás miluje a stará se o nás. Chce, abychom se měli lépe, než on. Ty nic nevíš, jsi jen rozmazlenej,...“
„A dost!“ vykřikla.
Její děti se na ni vystrašeně podívaly. Takhle máma nikdy nevyváděla, vždy je klidná a vše řeší s nadhledem.
„Jestli jste najezení, skočte si pro věci a můžeme vyrazit. Táta dnes nebude moc, jak bych to řekla, ve své kůži. Musíte být hodní, dnes by měla vaše babička narozeniny.“ dořekla smířlivým tónem.
„Mami? My, nevědeli jsme,...“
„To je v pořádku. Táta nechtěl, abych vás s tím zatěžovala.“ Co lžeš! Okřikla se v duchu. „Doneste pěkné známky, a holky, pozor na poznámky!“
„Jasně, mami.“ odpověděly jedním dechem a šibalsky se na sebe usmály.
„Já to viděla! Tak, šup. Čekám na vás před domem, máte na to deset minut. Svačinu vám vezmu, můžete rovnou vyrazit k autu.“
Seděla v autě asi pět minut, když se ozval křik z kuchyně. „Mamííí, zvoní telefon! Mame ho vzít?“
„Za chvíli jsem tam, nechte ho vyzvánět.“ vykřikla a vyběhla z auta. Uchopila sluchátko do ruky a přiložila si ho k uchu. „Halóóó?“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval uspěchaný hlas. „Paní Palmerová, máme tady vašeho manžela. Omluvte mě. Volám z nemocnice u Svaté Heleny, váš manžel měl nehodu.“ Chvíli bylo ticho. „Byl napaden nějakou partou, je v dost vážném stavu.“
Sluchátko ji vypadlo z ruky, opřela se o chladnou kuchyňskou desku a prázdnýma očima se dívala skrz svoje děti.
„Mami?“ ozval se Erik a zatahal ji za rukáv. „Stalo se něco? Něco s tátou?“
Nevěděla, co říct. Všechno se jí vykouřilo z hlavy. Zůstala tam jen informace, že je její manžel v nemocnici.
„Mami.“ Evelyn ji chytila za ruku a podívala se na svoje dvojče. „Eleonor, měla bys zavolat tetě Lauře, ať přijede. Nemá nás kdo odvést do školy. Vem sebou Erika, jasný!“
Eleonor na to nic neřekla chytila svého bratra za ruku a táhla ho ven. „Ale,...“ snažil se odporovat, ale ozvala se máma. „Jen běž.“
Evelyn své mámě stiskla pevněji ruku a zavedla ji do křesla. Šla zcela apaticky, jako kdyby to ani nebyla ona. „Co se stalo? Něco s tátou?“ Odpovědí jí bylo přikývnutí. „Aspoň něco“, zašeptala.
„V nemocnici. U svaté Heleny. Zle, moc zle.“ To bylo jediné, co ze své matky dostala.

Netrvalo to ani deset minut a dovnitř vběhla teta Laura. Vychrlila ze sebe jen jedinou otázku a čekala na odpověď. „Co se stalo?“
„Měla bys nás odvézt do školy a mámu odvézt do nemocnice, u svaté Heleny. Já ti to vysvětlím, ale Erik musí na 100% do školy. Nemůže si dovolit zameškat. Kvůli nemoci toho dost,...“
Laura jen přikývla, vzala Emily pod paží a pomalu ji vedla k autu.
Celá cesta autem proběhla v dusivé atmosféře, ale vypadalo to, že se jejich matka pomalu, ale jistě, vzpamatovává. U školy svatého Benedikta, se rozloučily s Erikem, kterého doprovodila Laura. Dvojčata zůstala v autě a mlčela.
„Holky,“ ozval se zezadu tichý hlas jejich matky. „Měly byste jít také do školy, já s Laurou, to zvládneme. Bude to v pohodě, určitě.“ dodala, aby je uklidnila. Nejenom je, ale i sebe. Chtěla, aby byly v bezpečí.
Obě dvě se na sebe podívaly a Eleonor odpověděla. „Když myslíš, mami. My jdeme, ale kdyby se něco stalo, tak volej. Ano!“ Ani jedna nečekala na odpověď. Otočily se a políbily svoji matku a vyskočily z auta. Viděla už jen jejich vzdalující se záda a přibližující se tvář Laury. Ta se na chvíli zastavila, něco si sdělovaly. Pak se od sebe odpojily a každá se vydala svojí cestou.
„Emily? Co se stalo?“ Bylo to první, co chtěla vědět, když nastoupila do auta.
Ta jen zavrtěla hlavou a šeptem se dala do vyprávění. „Nic určitého nevím, jen,... Je v nemocnici, zmlátili ho nějací hajzlové. Doopravdy nic víc nevím, prostě mi další informace neřekli. Měly bychom vyrazit.“
I tato cesta proběhla mlčky, i když se Laura snažila o konverzaci. Vždy však byli její pokusy zastaveny nekompromisním pohledem její sestry. Řekla tedy jen jedinou větu. „Změnla jsi se, on tě změnil.“
Emily však neodpověděla, tak tato poznámka vyzněla do ztracena. Jak si myslela Laura, ale opak byl pravdou. Ta se nad tím zamyslela a tato slova, jí po celou cestu nedala pokoj.
Zastavily před nemocnicí a vystoupily. Pomalým krokem se vydaly do vestibulu a na příjmu se zeptaly, kde leží Erik Palmer.
Výtah je zavezl do šestého patra, na jednotku intenzivní péče (JIP). Laura svoji mladší sestru stále držela za ruku, ta se jí však vytrhla. „Měla bych jít sama.“ podívala se na ni omluvně a vydala se ke dveřím. Zastavil ji však cizí hlas. „Co tady chcete?“
„Já,... Jsem manželka, Emily. Jak je na tom, přežije?“ Starost a obavy, kterými byla prosycena tato slova, sestru obměkčily.
„Ano, stabilizovali jsme jeho zdravotní stav. Zítra by měl jít na normální oddělení. Teď však spí. Znáte nejakou Elizabeth? Stále její jméno volal ze spánku.“
„Proboha. To byla, byla to jeho matka. Před patnácti lety zemřela, sebevražda.“
„To je mi líto.“
„Děkuji. Bohužel jsem ji neznala, ale,...“
Z pokoje se však ozval výkřik a tak byla jejich, plodná, rozmluva přerušena. Jako první dovnitř vběhla sestra, po ní následovala manželka a Laura se koukla ode dveří. Dál se neodvážila, manžel její sestry ji nesnášel.
Důvod?
Kdyby to věděla Emily, asi by je zabila, oba.
„Nééé, já to neudělal. Nechci! Proč to mám udělat? Dobře.“ Tyto věty se řinuly z úst dokopaného muže. Měl na sobě krvavé podlitiny a několik zlomených kostí.
Nikdo nechápal, co to mělo znamenat.
Sestra vzala injekční stříkačku a roztok, který v ní byl, vpravila do žíly. Erik se během chvilky uklidnil a dál spokojeně oddechoval. Jeho víčka kmitala, nejspíš se mu něco zdálo. Anebo, vzpomínal?

Kolik budete chtít za to, že mě zmlátíte! Pořádně, rozumíte!“
Jasně, šéfe. Myslím, že pro každýho bude stačit patnáct doláčů. Vypadáte, že na to máte.“
Tato konverzace probíhala mezi dvěma, hodně rozdílnými muži. Jeden z nich, byl jasný mafián a druhý vypadal jako byznysman.
Zdání, ale někdy klame.
Kolik vás je?“ ozval se otráveně „byznysman“ a změřil si svého společníka ledovým pohledem. Ten se trochu otřásl, ale zamaskoval to tím, že si promnul paže. „Zima, co?“
Ten to však prokoukl a usmál se. „Jo, to je.“
Tři, jsme tři. Takže to bude,...“ Snažl se spočítat, tuhle matematickou rovnici.
Tady máte padesát.“ promluvil otráveně a bankovky mu vtiskl do dlaně. „Rozdělte si to! Za deset minut na tamtom rohu, jasný!“
Mafián“, jen přikývl a vydal se pryč.
Druhý muž chvíli osaměle stál a pak se podíval ke svým nohám. Na zemi ležel balík, který již dost zapáchal.
Další ze seznamu.“ zašeptal a vydal se na svoji cestu.

O tři bloky dál se z jednoho bytu ztratila sedmnáctiletá dívka. Nechala doma dopis, že odjíždí. Loučila se ze svojí rodinou, že takhle již dál žít nemůže.
Nedošla však ani ven ze čtvrti a její cesta skončila. Trvalo čtyři měsíce, než našli její tělo. Nebo spíše, části těla.

------------
29.09.2008 13:33:06
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one