Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Dětství, které ho k tomu předurčilo?
                                                     
Malý chlapec se skrýval v temném koutě, když uslyšel jeho dech. Tak moc se o ni bál, ale jeho strach byl silnější.
„Kde je? Kam jsi toho parchanta schovala? Za tohle zaplatíš.“
Pak už jen slyšel jen výkřiky bolesti a slova, která se mu vryla do paměti a zůstala tam až na věky.
„Jemu prosím neubližuj. Se mnou si dělej cokoliv, jen jeho ne. Prosím, moc tě prosím.“ Žadonila.
On se jen smál a řval. „Ty děvko, mě rozkazovat nebudeš. Stejně si budu dělat, co chci. Nepotřebuji tvoje svolení. A už mlč.“
Znovu uslyšel výkřik. Tentokrát byl jiný. Nekřičela to ona, ale on. Ne hrůzou, ale slastí.
Vystřídal ho smích a šepot dalšího člověka. „Tak co? Můžu taky?“ V tom hlase byl slyšet chtíč.
„Tady ji máš. Stejně je to jen děvka.“ Dodal s odporem. „Ta podrží každýmu, kdo ví, kdo je otec toho,…“
Plakala a prosila. Nikdo ji neposlouchal. Vzal si ji stejně, jako jeho otec a pak další a další.
Nakonec nebylo slyšet nic. Jen zapínání zipů a nadávky.
„Jestli ho nepřivedeš, vrátíme se zpátky. Šéfovi by se líbil, on je na takové zajíčky. Ani jeho žena by nepohrdla.“
„To nikdy.“ Vykřikla. „To radši zemřu!“
Pamatoval na to, že mu kladla na srdce, aby se neozýval a byl potichu. Vzlykl do rukávu a otřel si slzy.
„Ale? Mohlo by se to vyplnit, raději mlč.“
Nakonec se ozval úder a zavírání dveří. Pak už bylo ticho.
Dlouho se nic neozývalo, až šepot jeho matky. „Eriku? Kde jsi? Už jsou pryč, můžeš vylézt. Už ti neublíží.“
Z temného kouta se vysoukal hubený klučina. Nemohl mít, ani deset let. Měl uplakané oči a u nosu nudli. „Mami? A oni, už nepřijdou?“
„Hlupáčku. Dokud jsem tu já, nikdo ti neublíží.“
 
„Ta děvka.“ Ozval se výkřik jeho otce. „Jak mě to mohla udělat. Udala mě, mě. Za tohle zaplatí.“
Vyběhl schody a chytil ho za rameno. Nepomohl křik a ani kopání nohama. Jeho otec byl silnější, o hodně silnější.
„Tak chlapče. Teď se ukáže co v tobě je.“
Přitáhl ho do chlívku, ve kterém byl jeho pes společně s ostatním zvířectvem.
Erik na něj zíral. Nechápal, co po něm může chtít. Pozdě pochopil, příliš pozdě, co bude jeho „práce“.
„Uvidíš, co dělají, praví chlapy.“
Shodil ze sebe kalhoty a spodní prádlo a přistoupil ke kobyle. (No fuj. Dokážete si to představit. Já ne.(
Chlapec se ihned pozvracel. Jeho otec se na něj podíval a rozesmál se šíleným smíchem.
„Jseš baba, stejně jako ona. Nejsi žádnej chlap.“ Spokojeně se oblékl a nechal ho tam sedět.

„Eriku, miláčku. Dnes se vrátí tvůj otec.“ Zašeptala a usmála se, jeho matka.
Podíval se na ni. V jeho pohledu se mísil údiv a strach. Otec se měl vrátit po pěti letech z vězení. Udala ho jeho matka.
V jeho očích to byla, světice. I po tom, co se jí stalo. Milovala svého muže a on to nemohl pochopit.
„Mami? Proč jsme neodešli? Zase ti ublíží. Já. Mám strach.“
„Z čeho drahoušku? On se polepšil, je z něho jiný člověk.“ V jejím hlase znělo štěstí a radost. Nechápal to.
„Když myslíš.“ Zašeptal a doufal, že se nemýlí.
 
„Pojď sem, ty parchante.“ Zavolal ho, jeho otec.
Ano. Změnil se, na matku už nesáhl. Tentokrát byl jeho cílem syn. Udělal si z něj boxovací pytel.
Musel krást a mlátit lidi.
„Dnes půjdeš s mým šéfem na jednu prácičku, Nesmíš to zkazit, rozumíš?“
Podíval se na svoji matku, ta se usmála a přikývla.
Nechápal to, i ona se změnila. Moc se změnila, že by jí to dělalo radost? Ne, to určitě ne. Odmítl ihned tento, hloupý, nápad.
 
„Jak sis to mohl dovolit! Mě, nebudeš odmlouvat, rozumíš!“
Ozval se svist pásku a pak výkřik.
„Tati, prosím. Ne, já nechci. Nedělej to, prosím.“ Byl slyšet pláč asi patnáctiletého chlapce.
 
Na zemi leželo tělo, pomalu chladlo. Nad ním stál, jako bůh pomsty, chlapec. Bylo mu necelých sedmnáct let. V ruce svíral nůž, ze kterého kapaly krvavé kapky.
Díval se na to tělo apaticky, jako kdyby se to nestalo jemu. Jako kdyby to viděl skrz někoho.
Ozval se výkřik a pak dopad těla.
Otočil se po zvuku a uviděl svoji matku. Plakala a do toho se šíleně smála. Přišel až těsně k ní.
Chytila ho za ruku a sebrala mu z ní nůž. Poté se postavila a přistoupila k tělu svého manžela.
Bodala do mrtvého a přitom se šíleně smála.
 
„Obžalovaná se odsuzuje k psychiatrické léčbě po dobu třiceti let. Za čin, který spáchala na svém muži, který ji a jejího syna, systematicky týral. Jak tělesně, tak i duševně. Tímto, se její syn přesouvá, do dětského domova. Kde bude do svých osmnácti let…“
Dál už neposlouchal, chtěl jim vysvětlit, jak to bylo. Pohled na ni ho však odradil. Ne, ona nechtěla, aby šel do vězení. Vysvětlila mu to, on to chápal, ale,… Chtěla pro něj lepší život. Musí to splnit.
„…, není možné se odvolat.“
 
Na lavičce seděl chlapec, skoro muž. Měl hlavu v dlaních a otřásal se potlačovanými vzlyky.
Všechny vychovatelky ho měly rády. Byl to hodný a milý chlapec. Trápil se. Před necelými dvěma hodinami se dozvěděl, že se jeho matka zabila.
„Proč?“ Zašeptal a podíval se na nebe.
Bylo modré a bez mráčku. Nikdo netruchlil nad smrtí té nejbáječnější ženy. Byla pro něj vším.
„Mami, proč jsi to udělala? Nechala jsi mě tu samotného. Co budu dělat?“
„Eriku? Kde jsi?“
Rozhlédl se, ten hlas mu byl povědomý. Kde ho jen slyšet? Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikoho neviděl
Pak se to ozvalo znovu. „Ty mě nepoznáváš? To jsem nečekala, neslyšel jsi mě jen dva roky.“
Zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil úsměv. Zašeptal do ticha. „Mami?“
 
Zamiloval se. Nikdy nemyslel, že se to stane zrovna jemu. I jeho matka ji schvalovala. A to bylo něco, co nečekal.
Byla tak jiná než jeho matka. Sebevědomá, tvrdohlavá a šla si za svým. A taky, trochu panovačná.
Skvěle se doplňovali. Věděla o něm úplně všechno a i přes to, ho milovala. Anebo, právě proto? Jediné, co netušila, bylo. Kdo zabil jeho otce.
Proč se tak stalo, to věděla. Ale kdo byl, pravým viníkem, to ne. Nemohl a ani nechtěl jí to říct.
Vzali se a očekávali rodinu. Jeho matka schválila i jména jeho dcer. Musely se jmenovat na é.
Stejně jako každý z jejich rodiny.

31.07.2008 17:57:16
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one