Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Zločin, který to začal?
 
Po liduprázdné ulici, kráčí osaměle osoba. Je to muž. Obezřetně se rozhlíží kolem a kráčí dál. Zastaví se u domu a znovu se rozhlíží.
Nechce, aby si ho někdo spojoval s tímto místem, anebo časem. Mačká zvonek a čeká. Poté se ozvalo. „Kdo je tam?“
„To jsem já. Vy víte, kdo.
Poté se ozvalo zazvonění, on otevřel dveře a vstoupil.
Vystoupal dvě patra, na nic nesáhl.
Dveře se otevřely, stála v nich mladá dívka. „Pojďte dál.“
Neusmála se a ani náznakem nedala vědět, že je ráda za jeho společnost.
Ani jeden z nich, už nepromluvil.
Posadila se na postel a začala se pomalu svlékat. On stál a jen se na ni díval, neučinil žádný pohyb. Zvedla pohled a nepatrně se usmála.
 
Na lůžku ležela dívka.
Krev, všude byla, krev. Zírala na strop, v očích se jí zračil děs a strach. Ústa měla pootevřená a na rtu byla, kapka krve.
Nad jejím tělem, stál muž. V ruce svíral nůž, v očích, fanatické šílenství a na rtech, úsměv.
Sklonil se k tělu a kouskem látky, kapku setřel.
Na sobě měl pouze spodní prádlo a na celém těla, kapička a stříkance krve. Znovu se sehnul a sevřel v ruce nůž.
Tělo již pomalu chladlo, ale on stále „pracoval“. Pot z čela si stíral kouskem látky, kterou stále držel v ruce.
Po tříhodinové práci, si prohlédl své, dílo. Spokojeně se usmál a odkráčel do koupelny, kde se umyl.
Z velké tašky, kterou nechal u vchodových dveří, vytáhl igelit. Rozložil ho na zem a tělo svalil na něj.
Spoušť, kterou způsobil, nechal tak, jak byla. Zkontroloval, jestli něco nezapomněl, přehodil si ji, přes rameno a vyhodil z druhého patra, z okna.
 
Co se stalo předchozí den aneb, co ho vedlo k tomuto činu.
Anebo ne? Bylo to bez příčiny?
Muž, říkejme mu Erik. Proč? Protože se tak jmenuje. Prohlížel si fotografie, až dorazil na jednu.
Byla na ní žena, nebyla krásná, ale něčím zvláštní, byla. Její oči se dívaly z fotografie, jako živé, jen promluvit.
Stekla mu po tváři slza, kterou si rozhodným tahem setřel. Rozhlédl se kolem a na fotografii ženy se zadíval znovu. Pak ji políbil a zašeptal. „Zase budeš mezi námi.
 
Několik dnů se procházel po městě. Hledal někoho, ale stále nenacházel. Na každé ženě, se mu něco nezdálo. Žádná nebyla jako ona. Vždy ho na nich něco odradilo. A pak ho to napadlo.
Co kdyby nehledal jen jednu? Může si ji stvořit.
 
(Na vysvětlenou: Trpí utkvělou představou, že je něco víc. Že dokáže vytvořit člověka, k obrazu svému. Pokládá se za něco, jako boha.)
 
Po několika dnech našel, co hledal. Ta dívka byla jiná, a přece stejná. Měla krásné nohy a ruce, jako ona.
Problém byl v tom, že to byla, prostitutka. Tohle by mu neodpustila. Ale co, co oči nevidí, to srdce nebolí. Jinak, byla ideální. Nikdo se po ní shánět nebude, jak doufal. Nikdy u ní nezahlédl nikoho, koho by mohl považovat za přítele anebo rodinu. Nebyla s nikým v úzkém kontaktu, a to mu vyhovovalo.
 
Zvedl telefonní sluchátko, zase ho spustil zpátky. Pak s rozhodným výrazem ho znovu sevřel v ruce a přiložil k uchu.
Tú, tú, tú,…
Ozýval se ze sluchátka, oznamovací tón.
„Haló?“
„Dobrý den. Já. Nikdy jsem tohle nedělal, ale. Chtěl bych si objednat vaše služby. Kam mám prosím přijít?“
Ozval se příjemný smích a hlas.
„Jistě. Přijďte na Feliston street 19/45, druhé patro, a chtějte Beth. Kdyby se někdo ptal, jste můj,… Kolik je vám let?“
„Třicet.“ Odpověděl.
Chvíli bylo ticho, přerušované jejím dechem. Než odpověděla. „Bratr, budete můj bratr. A vaše jméno?“
Nyní byl ticho on. „Já. Jmenuji se, a není to jedno?“
„Jistě. Tak dobře. Očekávám vás v jedenáct hodin večer. Nashledanou.“
Neodpověděl a položil sluchátko na své místo.
Zhluboka se nadechl a postavil se. Došel ke dveřím, otočil klíčem a vyšel z pracovny. „Miláčku? S kým jsi to mluvil?“
„Potřeboval jsem si něco vyřídit. Zítra mám pracovní pohovor, na nové místo.“
„To jsem ráda. Co by sis dal na večeři?“
 
Bylo osm hodin večer, druhého dne.
„A v kolik máš ten pohovor?“ Zeptala se žena, když uložila děti do postele.
Muž seděl v křesle a usmál se na ni. „V deset. Moc by mě zajímalo, v proč tak pozdní hodinu.“
„Jen, aby to nebyl, nějaký podvod. Víš, jak to dopadlo minule.“
Hořce se usmál a přikývl. „Nestraš. Měl bych se nachystat, potřebuješ s něčím pomoci?“
„Neměj strach. Vše je v pohodě.“
Vstal, políbil ji a objal. „Strašně moc tě miluju. Jsi moje všechno. Co bych si bez tebe počal.“
Usmála se a také ho políbila. „I ty, brepto.“ Plácla ho přes rameno a objala ho. „Utíkej se připravit. Ať je ohromíš a oni si před tebou kecnou na zadek.“
 
Oblek měl již nachystaný.
Sehnul se ke skříni a vzal si z ní jiné šaty, které strčil do igelitové tašky a vyhodil ji z okna.
Posadil se na postel a podíval se do zrcadla. Jeho oči dostaly podivný lesk. Jako kdyby to ani nebyl on.
Protřel si oči a vytáhl z kapsy fotku. Byla lehce pomačkaná, ale obličej ženy, byl stále patrný. „Již brzy. Promiň, že to trvalo tak dlouho.“
Sešel schody a znovu se políbil se svojí ženou. Neuvědomil si, že stále drží tu fotku.
„Byla by na tebe pyšná.“
Nervózně se usmál a neodpověděl. Otevřel dveře a vyšel na chodník. Pomalým krokem přišel k autu, odemčel a vstoupil. Posadil se za volat, upravil si zrcátko a upřel do něj svůj zrak.
Odrážela se v něm tvář, nebyla to však, ta jeho. Zavrtěl hlavou a otočil se. Na zadním sedadle, nikdo neseděl. Protřel si oči a znovu se podíval do zpětného zrcátka. Znovu tam byla.
Tentokrát se již neotočil, ale nastartoval auto a rozjel se pryč. Stále se vyhýbal pohledu na ně, až,…
Zastavil u opuštěného stavení a vypnul motor. Byl od domu jen tři bloky. Musel se vrátit pro věci, které nechal před domem. Vystoupil a došel ke kufru.
Zhluboka se nadechl a otevřel ho. Nic tam nebylo.
„A co sis myslel, idiote.“ Okřikl se nahlas.
Vytáhl běžeckou soupravu a tenisky. Rychle se převlékl, zamčel auto a rozběhl se k domu.
 
Udýchaně se zastavil několik kroků od místa, kde zanechal auto. Vše bylo tak, jak to nechal.
Znovu se převlékl. A k noze si přivázal velký, lovecký nůž.
Do igelitové tašky, v které byly před chvílí jeho věci, složil igelit a provaz. Dal je do kufru a zavřel.
Rozhlédl se kolem a vstoupil do auta. Stále se vyhýbal pohledu, do zadní části auta, co kdyby,…
 
Auto zastavilo před starším domem.
„Ideální místo pro takovou chvíli.“ Rozesmál se.
Zhluboka se nadechl a jeho pohled, sám od sebe, zabloudil do zpětného zrcátka. Šklebila se na něj známá tvář.
Vyskočil z auta. Zhluboka dýchal a znovu se vyhnul pohledu dozadu. Něco takového už nechtěl zažít znovu. Přivedlo by ho to do hrobu.
Nejméně deset minut, mu trvalo, než se uklidnil a mohl pokračovat v započaté práci. Nic ho nemohlo připravit o to, aby udělal to, co chtěl.
Igelitovou tašku vzal do ruky a potichu kráčel k domu. Musel si ji někde schovat, kdyby ho potom někdo viděl, nesměl si ho spojit s tím, co se stane.
Jako klient, by si přeci nebral žádné tašky. To dá rozum.
 
Vše bylo v naprostém pořádku. Mohl se vydat do jejího bytu. Vrátil se zpátky k autu a čekal, až bude čas.
Za pět minut jedenáct, se rozhoupal a vyšel. Zastavil se u dveří, nadechl se a rozhlédl se kolem. Ukazováčkem pravé ruky se dotkl zvonku a zmáčkl. Pozdě si uvědomil, že zapomněl rukavice.
Chystal se to napravit, když se ozval její hlas.
„Kdo je tam?“
Odpověděl jí, i když mu to nějakou chvíli trvalo. „Vy víte, kdo.“
Ozval se zvuk otvírání dveří a on do nich zatlačil. Stačil ještě otřít tlačítko zvonku a zavřel za sebou dveře. Ozvalo se klapnutí.
Vystoupal dvě patra, zastavil.
 Dveře se otevřely, jako na povel. Stála v nich mladá dívka. Vypadala mladší, než jak si myslel.
„Jste Elizabeth?“
Přikývla a on vešel. Stále mu však přišlo něco zvláštní.
„Vypadáte jinak.“
Usmála se, nuceně. „To se vám zdá. To jen proto, že jsem nenamalovaná.“
Pokoj měl jen jednu místnost, nebyla tam kuchyň ani koupelna. Vše bylo zařízeno velmi stroze. Stála tam jen jedna postel a skříň, nejspíš s oblečením.
Posadila se a začala se svlékat.
On však stále stál.
„Mám ti pomoct?“ Zeptala se otráveně.
Jeho pocit, že by se měl vrátit a nechat toho, však tímto smetla. Rozhodl se a udělá to.
Shodil si ze sebe šaty a úhledně si je složil.
Na ústech jí pohrával lehký úsměv, který byl nahrazen údivem, pak děsem. Zahlédla nůž a pak i jeho pohled. A to bylo poslední, co viděla.
 
Bodal a stále bodal. Nezajímalo ho, že je již dávno mrtvá. Pak přestal, shlédl své dílo. Spokojeně se usmál a pokračoval v nedokončené práci.
Nožem to šlo těžko, ale šlo. Kost byla velký problém. Trvalo delší dobu, než oddělil její končetiny od těla. Nakonec si nechal srdce, jazyk a genitálie.
Tyhle části tu nemohl nechat.
Jakmile skončil, rozhlédl se po místě činu a zašel do koupelny, kde se umyl.
 
Vrátil se, i s taškou. Ihned jak vyšel z koupelny, si totiž pro ni zašel.
Igelit rozprostřel na zemi a svalil do něj tělo. Zabalil ho a omotal provazem, přehodil si ji přes rameno a vyhodil z okna.

27.07.2008 19:11:52
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one