Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ahoj lidičky, máte tu poslední kapitolku k povídce Pravá tvář. Pak vás čeká jen Epilog, možná doslov a nakonec nějaká bonusová kapitolka.

Vítězství, ale za jakou cenu?

 

Dveře se válejí na zemi, vyraženy několika muži. Všude je slyšet křik. Děti vyděšeně zírají na svoji matku, která leží na podlaze, přitlačena k zemi jedním z policistů. „Jsem těhotná, prosím,…“ zašeptala zděšeně. Maskovaný muž pohledem zavadil o jednoho ze svých nadřízených a ten přikývl.
„Paní, kde je váš muž? Je podezřelý z,…“ odmlčel se, pohled mu sjel na děti.
Žena se křečovitě usmála a přivolala je k sobě. „Drahoušci, běžte do svého pokoje a nevylézejte, ani za nic se neopovažujte vystrčit nos. Jasné?“ dořekla. Její slova byla předzvěstí toho, že nesnese žádný odpor.
Když trojice přikývla a vyprostila se z jejího sevření, úlevně si oddechla. Jakmile jejich kroky po schodech zanikly, otočila se na policisty s otázkou v očích. „Mohla bych zavolat své sestře?“
„Jistě, ale mám na vás několik otázek. Cítíte se dobře? Nejspíše byste se měla posadit.“
Přikývla. „Počkáte okamžik?“ přiložila si dlaň na břicho a vydala se k telefonu, který byl v hale. Zničeně se posadila na botník a položila hlavu do dlaní. Eriku, co jsi provedl?
 
Za několik minut se vrátila, chvíli postávala a poté se posadila. „Nechcete kávu, nebo,…“
„Ne, nic není potřeba. Cítíte se na to, abyste mohla odpovídat na mé otázky?“ zeptal se a upřel na ní pohled temně modrých očí. Když přikývla, pokračoval. „Máme důvodné podezření, že byl váš manžel poslední člověk, který viděl slečnu Elisu,…“
„To je ta dívka, co se ztratila?“ skočila mu do řeči. „Omlouvám se, pokračujte.“
Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv, ale pokračoval. „… kdy jste viděla svého muže naposled?“
„Erika? Asi před hodinou jsem s ním mluvila telefonicky. Zdál se velmi zabraný do práce. Jako kdyby dělal… jako, kdyby se mu povedlo umělecké dílo.“
„Omlouvám se za to, že jsme sem ta vrazili a také jak jsme se chovali. Pokud budete chtít vznést obvinění, tak,…“ promluvil muž, který vše zatím zvědavě pozoroval.
Emily se postavila, opřela se o kuchyňskou linku. „Možná by bylo nejlepší, kdybyste se představili.“ kývla hlavou na oba muže.
Slova se ujal starší muž. „Já jsem Henry Dent, ten okouzlující mladík je Jack Thomson. Ten, co na vás skočil, John McKain. Tamta mladá dáma Lisa Minelli. No a nakonec,…“
„Omlouvám se, ale nějaká dáma se chce dostat dovnitř a tvrdí, že,…“
„V pořádku,“ mávl rukou komisař Dent. „Je to sestra paní Palmerové, víme o ní.“ Odvětil a opět se otočil na Emily. „To byl šéf F. B. I., pro tuto misi, Jason Ford. Ostatní snad ani nepoznáte, doufám.“
„Panebože, co se stalo? Kde je Erik?“ vyhrkla ihned, jakmile uviděla svoji sestru. „Emily, co se stalo?“ zeptala se a přiklekla ke své sestře. Uchopila ji za ruce a sevřela je ve svých dlaních, ze kterých sálalo teplo. Oslovená jen zavrtěla hlavou. „Mohla bych si odskočit? Není mi dobře.“ zašeptala a otočila se k odchodu. Komisař přikývl a obrátil se na jednoho ze svých podřízených. „To je v pořádku,“ promluvila Emily dříve, než mohl něco říct a zmizela jim z dohledu.
 
Seděla v koupelně, na okraji vany, tváře jí skrápěly slzy, popotáhla. Rozhodně zavrtěla hlavou, otřela si uslzené tváře a postavila se na rozechvělé nohy.
Když v zrcadle zahlédla svoji tvář, na chvíli se zarazila. Sehnula se k umyvadlu a pustila ledovou vodu, chvíli ji nechala odtékat a poté do ní strčila ruce. Vzápětí si ji stříkla do obličeje a opět pohlédla do zrcadla. Tohle je to lepší. Z věšáku, který byl na stěně, sundala ručník a otřela se jím.
Cesta zpět do kuchyně, se jí zdála o dost delší, než cesta do koupelny. Ve dveřích se zastavila a nervózně se usmála. Jeden z detektivů její úsměv opětoval. Uchopil ji za paži a zavedl ji do obývacího pokoje, v kterém už trůnila hromada, pro ni neznámých, lidí.  „Paní Palmerová, moc se omlouvám. Vaše sestra nám uvařila kávu a dala nám něco k zakousnutí. Protože nevíte, kdy se váš manžel vrátí, počkáme.“
„To je v pořádku, ale,… Nechtěl jste se mě na něco zeptat?“ odtušila. Posadila se do jednoho z nejpohodlnějších křesel, ušáku a vyčkávavě pohlédla na komisaře Denta.
„Jistě,“ zamumlal a posadil se na protější křesílko, ze kterého vyhnal pohledného blonďáka. „Jaký je vztah mezi vaší sestrou a vaším manželem?“
Rozesmála se, ale po chvíli zvážněla. „Kde je Laura? Měl byste se zeptat jí, ne mě.“
„Odešla za vašimi dětmi.“
„Dobrá.“ Na chvíli se odmlčela a složila ruce na hrudi. „Oba si myslí, že o tom nevím, ale měli spolu poměr. Ona byla… těhotná.“
„Prosím? To čekala dítě s vaším manželem? Na to, že jste o tom věděla, mluvíte dost klidně. Byla? Tím myslíte co?“
„Měla nehodu a potratila. Bylo to v té samé době, když jsem porodila svého syna. Měla jsem těžké těhotenství, pod neustálým dohledem v nemocnici, čtyři měsíce. A Erik,…“ hořce se usmála. „Znáte to, chlapy.“
Žena, která stále mlčela a stála ve stínu, se přidušeně rozesmála a Lisa se uchechtla.
„Dobře. Byla to nehoda?“
Emily pokrčila rameny, sklopila pohled a nervózně si skousla rty. „Nevím, asi… Měl byste se zeptat jí. Měla by přece vědět nejlíp, co se ten den stalo. Od té doby se nenávidí,“ zavrtěla hlavou. „Tohle přeci nemá nic s případem společného. Nebo ano?“ zeptala se nechápavě.
„Nejspíš ne, ale,… Dobrá, nechejme toho. Žili jste v New Yorku a v Kalifornii?“ vyhrkl první otázku a na chvíli ji vyvedl z rovnováhy.
„Ano. Stalo se tam něco, co,…“
Jeden z policistů hodil na stůl několik složek a podíval se na komisaře. Když přikývl, otevřel jednu ze složek a položil ji před paní Palmerovou. „Přečtěte si to.“
„První oběť: padesátiletá vdova. Žila sama, se svým psem, bezdětná. Smrt? Na následky několika bodných ran, které byly vedeny velmi brutálním způsobem.“ Emily si přiložila ruku před ústa a tiše vykřikla. Místo pobytu: New York, od narození, kde byla i zabita.“ Podívala se na všechny v místnosti a zbledla ještě více než předtím. „Proč si myslíte,…“
Dent spojil ruce a chvíli si ji zaujatě prohlížel. „Pan Palmer, byl poslední, koho viděli s tou pohřešovanou dívkou.“ Zcela záměrně zamlčel, že zemřela. „Podle popisu jsme zjistili, že se ten samý muž ztratil z nemocnice. Byla to nejspíše náhoda.“
„Vy si jste jistí, že to všechno, provedl Erik? Jak?“
Postavil se a nervózně si to začal rázovat po místnosti. „Ne, na sto procent to nevíme, ale máme DNA, Nejsme si jisti původcem, ale,… Máte něco, co,…“
„Stačí zubní kartáček?“
„Jistě,“ odvětil.
Emily odběhla a vrátila se s, předmětem doličným, kartáčkem. Poté se posadila a pokračovala ve čtení spisu, který zahrnoval vše, co patřilo k tomuto případu. „Druhá oběť: také žena. Tentokrát mladší, třicet let, svobodná matka. Zabita v Kalifornii, před dvěma lety. Stejný „modus operandy“.“ Upustila složky do klína. Polkla a začala si prohlížet prsty. „V té době byl na tom můj muž dost špatně. Přepadli ho, když žádal o místo. Následně se to opakovalo vždy tam, kde jsme bydleli. Naposledy to bylo tady. Mysleli jsme, že v takovém malém městečku… Žila jsem zde od narození, do mých sedmnácti let. Poté jsem odešla z domu, zamilovala se a vdala. Naše manželství bylo idylické.“
„Omlouvám se, že vám skáču do řeči, ale vaši rodiče měli nehodu, zemřeli v autě. Pokud se nepletu,“ dodal, když uviděl její nechápavý pohled.
„Ne, tedy, ano. Máte pravdu, ale jak víte? Jasně, jste přeci policisté.“
„Šéfe! Mohl byste na chvíli?“
„Prominete?“
„Jistě,“ odvětila, ale stejně jej nevnímala. Ta bolest, která ji zachvátila. Přinutila ji, aby se schoulila do klubíčka a trhaně oddechovala. „Je vám něco?“ zeptala se zúčastněné jedna z žen a sklonila se k Emily, která se snažila odpovědět. „Moje dítě, dítě,“ zašeptala naposledy a zavřela oči.
 
***
 
Probuzení, bylo to jedno z těch nejhorších probuzení, jaké si dokázala představit. Bolelo ji celé tělo, byla dezorientovaná, nevěděla kde je, proč. Cítila se tak zvláště prázdná, jako skořápka, tělo bez duše, bez života. Pohled ji zabloudil k oknu a poté na několik židlí, které stály u postele. „Kde to jsem?“ zašeptala, spíše zaskřehotala.
Jedno z těl sebou trhlo a na Emily se upřel pár šedých očí. „Mamííí,“ zaječela dívka a vrhla se na svoji matku. „Měli jsme o tebe strach.“
Po chvíli se začali probouzet i ostatní a jeden po druhém se vrhaly na, nic nechápající ženu, matku, sestru.
Emily, vyhledala pohledem Lauru a pozvedla obočí, čekala vysvětlení.
„Evelyn, Eleonor, Eriku, skočte si do bufetu a něco dobrého kupte, jak mamince, tak i mě. Tady máte peníze,“ domluvila a vytáhla ze zadní kapsy peněženku. Otevřela ji a vytáhla stodolarovou bankovku. „Hlavně nezapomeňte na sebe.“
Děti přikývly a vyběhly na chodbu.
„Zavřeli ho, za deset dní bude soud. DNA, se shoduje a…“
Mladší ze sester polkla. „Co naši? Byla to nehoda nebo? On… on, zabil je taky?“
Laura se posadila na postel a uchopila ji za ruku. „Jsi moje malá sestřička, postarám se o tebe i o děti. Tohle po mě nechtěj, já…. Nedokážu to, nemůžu.“
„Takže ano. Co tvoje dítě? Také… on?“
„Emily,“ skočila jí starší sestra do řeči a upřeně pohlédla do jejích skelných. „Přišla jsi o dítě, potratila jsi.“
Zamrkala. Po tváři jí stekla jedna osamělá slza. „Stejně by to bylo jeho dítě, rozumíš, jeho. Zabil mé rodiče, proboha, proč?“
„To už nikdo nezjistí. Nechce nic říct, jen se přiznal, nic víc. Důvod… nikdo neví proč, nikdo.“
„Omyl Lauro. Ví, někdo to ví, on.“ Zašeptala a obrátila se na druhý bok, zavřela oči a za chvíli již tiše oddechovala.
„Ma…“
„Tiše, máma spí. Měli bychom jít domů, lékaři nám zavolají, kdyby se něco stalo.“ Promluvila Laura. Za chvíli se ozvaly kroky, které se pomalu vzdalovaly, až zanikly docela. Žena na posteli otevřela oči a hořce se usmála. „Teď to snad bude lepší.“


19.02.2009 18:54:03
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one