Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
tak jo, je tady celá kapitola, obsahuje (náznakově, snad) scény nevhodné pro mladší čtenáře.
Také obsahuje "ochutnávku", v prostřed.

předchozí kapitola
 
Šťastná rodina! Ano. Byli, kdysi dávno, šťastná rodina. Než přišel ten den, který všechno změnil. Snad jim někdo záviděl?
Anebo, proč se tak stalo?
Jak se mohlo stát, že to potkalo právě je? Vždy byli tak opatrní a poctiví.
Pak to přišlo!
Seděli doma a večeřeli, měli jen pečené brambory, ale stačilo jim to. Hlavně, když byli všichni spolu. V dálce byly slyšet výstřely, ale jich se to netýkalo. Nejsou jako ti, které hledají. Jak byli naivní, mysleli si, že je to ochrání před závistí!
A přitom, nebylo co závidět. Lidské oči jsou slepé k bolesti druhých, vidí jen to, co samy chtějí vidět.
Tyto výstřely však byli blíž a blíž. Oba manželé si vyměnili pohledy a poté je upřely na svoji dceru, je to ještě dítě. Co, když…
Na přemýšlení však nebyl čas, museli jednat!
Příliš pozdě pochopili, že lidé jsou horší, než zvířata.
Hlasy se blížily, bylo i slyšet štěkání psů. Německé hlasy, kterým nerozuměli.
*česky* „Otevřete dveře, nebo je vyrazíme!“ zakřičel jeden z mužů.
Než však mohli něco udělat, vchod už byl otevřen. Ve dveřích stálo snad deset mužů a dívali se na vyděšenou rodinu. Za otcovými zády stála malá holčička a bojácně vystrkovala hlavu.
„Hele! Podívejte se, oni tu maj i haranta. Co s ním?“
„To rozhodne šéf. O to se ty, nestarej.“
„Rozkaz, pane!“ zasalutoval a postavil se zpříma.
Dál se jen dorozumívali gesty. Nikdo nepromluvil a nikdo se nebránil. Dva muži chytli otce a jeden si vzal na starost matku.
Malá holčička jen stála a dívala se z jednoho na druhého. „Mami? Tati?“ zašeptala.
„To nic zlatíčko, bude to dobré.“
Z jedné strany se ozval smích a pak tichý hovor, kterému nebylo rozumět.
„Hoďte je k sobě, ať si to užijou. Všechno prohledat, můžete si vzít vše, co se vám bude hodit.“
Odvedli je z domu a hodili do nákladního auta, jako nějaké balíky. Páchlo to tam výkaly a močí a občas zahlédli i cákance krve. Zvířecí však, asi nebyla.
Dívka se přitulila k matce a zavřela oči. Cítila doteky na své tváři a vůni maminky. To vše, ji uspalo a ona usnula.
„Co si myslíš, že s námi bude?“ zašeptala a podívala se na svoji dceru.
I on šeptal. „Nevím. Já nechápu, vždyť nejsme židé a ani …“ odmlčel se, pohled mu padl na další rodinu, která se apaticky dívala do jednoho z koutů.
Byli tam už před nimi, v té tmě je nezahlédli. Nikdo z nich jim však nevěnoval pozornost.
„Nikdy jsem veřejně neprotestoval, šli jsme s davem. Byli jsme neviditelní, jak na nás mohli přijít?“
„Nemyslíš, že si myslí, že máme peníze? Hodně peněz? Lidé jsou závistiví, viděli, že jsme šťastní a vyvodili si z toho mylné domněnky. Když jim to vysvětlíme…“
Z jednoho rohu se ozval smích a pak někdo chraplavě promluvil. „Dostanou-li někoho do spárů, už ho nepustí! To si pamatujte!“
Oba manželé se na sebe vyděšeně podívali a chytili se za ruce.
Cesta byla dlouhá a únavná, nevěděli, jestli je noc nebo den. V noci je přeložili do vlaku a vezli je dál od civilizace. Někam do zapomnění.
Všichni spali neklidným spánkem, monotónní zvuk je uspával a už jim nevadil ani zápach. Na cestě museli být už nejméně tři dny. Kdo ví, jestli ne víc.
Vlak se mírně zakymácel a pomalu zastavoval. Byli probuzeni zabrzděním vlaku, někteří z nich upadli a rozbili si hlavu o železa, které byla úplně všude. Byl to vlak, který vozí, dobytek.
„Alex, vstávej.“ zašeptal otec. Jemně zatřásl se svojí dcerou a ženou, aby je probudil. Obě na něj upřeli ospalé oči.
Holčička začala natahovat a za chvíli ji po tváři tekly slzy jako hrachy. Oba dva si vyměnili nešťastné pohledy. Otec vzal dceru do náruče a postavil se.
Všichni čekali, nevěděli, co s nimi bude dál.
S rachotem se otevřely dveře a dovnitř pronikly sluneční paprsky. Oči odvyknuté takovému světlu, se všem přimhouřily.
Dovnitř naskočili vojáci a vyhazovali je na zem, která byla rozbahněná po předchozím dešti. Nezajímalo je, jestli tam jsou děti. Jeden z nich se podíval na malou Alexandru a pak něco křikl. Nejspíš na svého nadřízeného.
V mžiku se u nich objevil chlap v bílém a prohlížel si ji od hlavy až k patě. Poté promluvil na zkamenělou matku. „Komu jste ji ukradli!“
Žena se nechápavě podívala na něj a pak na svého muže. „Alexandra, je naše dítě! Já snad vím, koho jsem porodila.“
Muž ji však nejspíš neposlouchal a vrtěl hlavou.
*Tyhle tři odveďte za generálem! Musí rozhodnout, co s ní.“* ukázal na Alexandru.
Ruce i se zbraněmi se k nim přiblížily a oddělili je od zbytku skupiny.
 
Stáli spolu a drželi se za ruce. Nikdo jim neublíží, pokud budou držet pospolu.
Za okamžik měl být jejich omyl vyvrácen, to však netušili. Uspokojovali se myšlenkou, že dohromady jsou silní.
Oni to však věděli a proto je museli od sebe oddělit.
 
„Mamííí?“ zašeptala asi pětiletá holčička.
Matka se na ni podívala a silou vůle se usmála. „To bude dobré zlatíčko. Jsme tu s tebou, nic se ti nestane.“
 
Dívka se křečovitě zachytila maminčiny ruky a křivě se usmála. Chtěla věřit své mamince, ale něco jí říkalo, že v pořádku to určitě nebude.
Proč se to děje? Vždyť neudělala nic špatně! Anebo ano? Je to snad všechno její vinna?
Blížil se k nim muž, měl na sobě divné oblečení. Nikdy nikoho takového neviděla.
Napřáhl k ní ruku a zachytil ji za rameno. Chtěl ji mamince vytrhnout. Obě se bránily i tatínek se zapojil, ale proti tomuto silnému muži, neměli šanci.
Po tolika dnech bez odpočinku a jídla, dokonce i vody.
Muž udeřil tatínka do tváře nějakou zbraní a maminku odstrčil.
 
„Nééé, prosím. Neberte mi moji holčičku, vezměte si mě!“
Muž se zvláštně usmál a olízl si rty. „Neboj, na tebe taky dojde! S ní má šéf jiný plány! Jestli jen cekneš, tak ti zabiju manžílka. Je ti to jasný!“
 
Nikdo už nepromluvil! Dívka pozorovala svoji maminku, po tvářích jí stékaly slzy. Neměla je sílu setřít.
 
„Mami?“
„Buď hodná zlatíčko, máme tě s tatínkem rádi. Nezapomeň na nás.“
 
Ten muž ji táhl za sebou, zmítala se v jeho sevření. Kolem procházelo tolik lidí, tolik. Zahlédla jednu dívku. Nevypadala ani na patnáct let, stála v řadě a měla na sobě jen spodní prádlo. Tmavší pleť kontrastovala s jejím jediným oblečením.
Co však malou holčičku zarazilo, byly její oči. Dívala se strašně apaticky. Jakmile se však její oči, snad náhodou, střetli s očima malé dívky. V očích se objevila nenávist a závist.
 
„Hej ty! Co tak čumíš! Pojď sem, musíme tě prohlídnout a důkladně. Kdoví, co skrýváš.“ Přitáhl si dívku k sobě a prohlížel si ji ze všech stran. „Co na ni říkáte, chlapi?“
„Pěkná. Podívej se, jak je špinavá, jako děvka! Kolika jsi už dala co, každej špinavec si to už s tebou rozdal, co?“
Dívka se rozhlížela kolem, čekala snad pomoc? Všichni se dívali k zemi a nikdo nepromluvil. Byli rádi, že nejsou jako ona.
Zavrtěla hlavou a chtěla něco říct.
Muž ji však uhodil a ona upadla na zem, do bláta, které bylo všude kolem. Zvedla oči a zabodla je do muže. Její pohled byl plný nenávisti.
Chtěla po něm skočit, ale cizí ruce ji zastavily.
„Doneste hadici!“
Dívala se na všechny kolem i na muže s pětiletou holčičkou. Znovu se jí v očích mihla nenávist, a tvář jí zkřivil úsměv.
„Čemu se směješ, ty…“ vykřikl jeden z vojáků.
Neodpověděla.
Vytrhla se a vrhla se na vojáka, ten to nejspíš čekal a vyhnul se jí. Skončila na jiném, který ji surově uchopil za ramena a hodil ke zdi.
To už přicházel muž s hadicí a studenou vodu vystříkl přímo na dívku. Vykřikla a zmítala se na zemi.
Trvalo to chvíli, pro všechny, ale pro ni to byla věčnost.
 
Malá dívka se chtěla vytrhnout svému vězniteli a pomoci té holce. Co však zmůže dětská ruka proti síle dospělého muže? Nic.
Vrtěla hlavou, chtěla pryč odsud. „Já chci jít, prosím.“
Upřela na něj své modré oči, dětské oči plné bolesti a naivity. „Nic se jí nestane, že ne?“
„Měli bychom jít.“
Uchopil ji pevně za ruku a vedl ji pryč. Dívka uslyšela výstřel a výkřik. „Nééé.“ Byl to hlas její matky.
 
Naposledy se ohlédla, nad neznámou holkou se skláněl jeden z mužů a…
 
Zavřela oči, nechtěla to vidět. Ten muž co ji vedl, se však znovu zastavil, nechal ji stát u dveří a vrátil se ke skupince vojáků. Zavolal si k sobě jednoho z nejmladších vojáků a dal mu rozkazy.
Postarat se o tu malou holku.
 
„Prosím, nechte mě. Já nechci, prosím. Já nejsem děvka, já se ještě ani nelíbala, prosím.“ prosila je. Její oči se na ně dívaly, byly plné proseb. Vypadala jako mladá srnka.
Choulila se, snažila se ztratit, schovat se avšak tušila, že není úniku. Její oči těkaly z jednoho na druhého, zoufalé a plné bolesti.
„To si říkáte chlapy!“ vykřikl jeden z chlapů a začal si rozepínat kalhoty.
„Že se nestydíte, vždyť je to dítě.“ Ten hlas patřil otci malé Alexandry, který se na to už nemohl dívat. Mohlo se to stát jeho dceři.
Ozvalo se odjišťování zbraně a pak výstřel, po kterém následoval výkřik. Výkřik matky. „Nééé.“
Ten, kdo vystřelil, znovu zajistil zbraň a pokračoval v tom, co načal. „Chyťte ji, ať se necuká.“
Dva páry rukou ji sevřeli jako ve svěráku, každý z jedné strany. Kopala kolem sebe až jednoho z mužů udeřila do hlavy. Ten ji to vrátil a pistolí ji udeřil do spánku.
Všechny svaly se jí uvolnily, byla v bezvědomí.
„Idiote!“
„Pane, teď můžete dělat cokoli.“
Nebylo už potřeba žádné pomoci a tak se od ní odsunuli. Postavili se za sebe a čekali, až na ně přijde řada. (Zvířata)
 
Otevřela oči, ležela na zemi a všechno ji bolelo. Podívala se kolem a pak na sebe. Neměla na sobě nic, vůbec nic. Byla ji zima, otřásla se. Poté jí došlo, co se stalo, vykřikla. „Nééé.“
„Podívejte, kdo se probudil. Další kolo!“
Nikdo z nich však nečekal, že se v ní projeví síla. Ne však na to, aby se pomstila.
Přistoupil k ní a začal se svlékat. V jejím pohledu se objevilo něco, co by tam nečekal. Byl to snad chtíč?
„Chlapi, tomu neuvěříte. Ta malá děvka to chce.“
„Kecáš.“
Otočil se a na to ona čekala, vrhla se po jeho zbrani, kterou v mžiku odjistila a namířila si ji na hlavu. Poté se jí na tváři objevil úsměv a ona stiskla. Ozvala se rána a na zem se rozprskla krev a dopadlo tělo.
Chvíli sebou cukalo, na tváři stále úsměv.
03.09.2008 19:32:42
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one