Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Povídka - Nenávidím, miluji! Předchozí dílek tady!

Nevíš, kdy tě smrt potká! Proto ji očekávej všude a žij každým dnem!

Marion
 
 

Nervózně okusoval konec brku. I přes to, co je potkalo, stále myslel jen na ni. Nic nemohlo, ani strach z blízké smrti, ohrozit jeho touhu po tom, aby byli spolu, navždy. Věděl, že ona to cítí stejně, kdyby mezi nimi nebylo tolik překážek!
 
Nikdo si nezaslouží tvoje slzy či pláč. Ten kdo si je zaslouží, tě nikdy nerozpláče.
 
Navždy jen tvůj!
 
Naposledy si po sobě přečetl svůj výtvor a touha po tom, aby pergamen zmačkal a vyhodil, se opět probudila.  Aby té touze předešel, rychle list sroloval, ovázal jej tenkou stužkou, tence zapískal na svoji sovu, která vzápětí přiletěla, a přivázal jej k její nožce!
 
„Dylane? Kde jsi? Tady se děje něco děsivýho a ty jsi zalezlej v učebně! Studenti, kteří zůstali na svých kolejích, se nemohou dostat ven! Musíme s tím něco udělat, jinak jim hrozí velké nebezpečí! Musíme držet pospolu!“ vyrušil jej z rozjímání hlas, budoucího otce Nevilla Longbottoma, Franka.
„Jasně, už jdu,“ ozvalo se přidušeně a ze dveří vyšel chlapec, jeho tvář teď byla mnohem unavenější a zcela bez nálady než před okamžikem. Otočil se na jediného profesora, který ve škole zbyl, s otázkou v očích. „Pane? Mohl bych mít otázku? Vy víte, o co jde?“
Preston na něj upřel zasmušilý pohled a zavrtěl hlavou. „Bohužel, ne! Můj milý chlapče.“
Ta poslední věta vyvolala na Dylanově tváři nepatrný úšklebek. „Doopravdy?“
„Jistě.“
Nikdo z přihlížejících neměl ani tušení, o co se jedná, jen vrtěli hlavami a vyměňovali si nesouhlasné pohledy. Všichni se sešli ve Velké síni. Rozhovor probíhal více méně jako hádka. Všichni se překřikovali a nikomu nebylo rozumět ani slovo. Dylan si vyměnil pohled s profesorem a oba v němém souhlasu protočili oči a pokrčili rameny.
Po několika minutách neplodných dialogů, se slova ujal profesor Preston. „Pokud budeme souhlasit s tím, co nám řekla slečna Annie, máme tu obrovský problém!“ odmlčel se, „nevím jak vy, ale já nemám ani nejmenší tušení jak se vypořádat s démonem. S démonem, který po nás něco chce a zabíjí naše lidi!“
 
***
 
„Ne, nikam nepůjdeš,“ na rameni jí přistála sestřina ruka. Setřásla ji a vydala se ke dveřím vedoucím ven z koleje. I přesto, že věděla o tom, že cesta dál je téměř nemožná, chtěla to zkusit. Zhluboka se nadechla a dotkla se zdi, která se ve chvíli změnila ve dveře. „Jak,“ ozval se za ní zmatený chlapecký hlas, zbytek již nezaslechla, zeď za ní, se zavřela.
Neohlížela se, šla dál. Něco ji vedlo do jedné z učeben, která, co ji paměť sahala, byla vždy zavřená. Dveře se před ní samy otevřely a ona stanula před skupinou čítající minimálně deset lidí. „Pojď dál, už jsme tě čekali,“ ozval se přízračný hlas před ní. Pohled jí sjel na průhlednou postavu, která se nápadně podobala Charis. „Ano, jsem to já! Vím, že máte všichni otázky, ale… čekáme na poslední osobu.“
Atmosféra v místnosti zhoustla tak, že by se snad dala i krájet. Všichni zírali ke dveřím a … čekali, na vysvětlení.
Trvalo to několik minut, než se dveře opět otevřely a stála v nich, Marion. „Mohl by mi někdo z vás vysvětlit, co se tady děje?“ 
„Posaďte se!“ ozvalo se tiše.
Všichni, bez vyjímky, poslechli.
 
„… každý z vás má něco, co jej láká a co chce mít, za každou cenu!“ ukončila svůj monolog a upřela na ně, i přes svůj stav, zasněné oči.
Čekala.
„Jak vidím, nikdo z vás nemá žádné otázky, tak…“
„Počkej! Jak to, že je s tebe duch? Co se vlastně stalo a jak to všechno víš?“
Opět ten její úsměv. „Někdo mě o tom všem řekl a… nechci, aby někdo z vás dopadl jako já! Život je příliš křehký! Musíte být stále spolu a hlavně se mějte na pozoru! On dokáže s lidmi manipulovat, nevěřte nikomu, jen sobě! Jeho člověk může být i někdo z vás.“
Skupinka čítající ty nejvíce rozdílné lidi si vyměnila podezřívavé pohledy a jako na povel se rozdělili podle kolejí. Charis jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a otevřela ústa, aby něco řekla. Marion ji však předběhla. „Lidi, to snad nemyslíte vážně! Máme držet spolu a ne si vzájemně házet klacky pod nohy. Ona řekla: Může to být někdo z vás!“
Opět všichni souhlasně přikývli, ale přece se jen jeden z nich ozval. Šlo o studenta Havraspáru! „Nic proti tobě, ale já zmijozelákům nevěřím! Ani jednomu z nich! Víš, ono je vlastně dost zajímavé, že chce ctnosti a přitom,“ významně se podíval na Bellu, „někteří z nás tyto vlastnosti zcela evidentně postrádají.“
Blacková zaujala výhružnou pozici, v ruce hůlku.
„Nech toho, Bello!“ položila jí ruku na rameno Marion, „takhle ho jen přesvědčíš o jeho pravdě!“ Poté se otočila na Charisinina ducha. „Nechtěla bys nám říct ještě něco?“
„Ach, ano! Je mezi vámi několik takových, kteří… jak bych to řekla! V jejichž duších, osobnosti, se skrývá a spolu bojuje několik ctností, ale i nectnosti. A… žádný z vás není jednostranný, stále hledáte, a někteří z vás stále nenacházejí tu správnou cestu! Máte ale ještě šanci!“ významně se odmlčela a s děkovným pohledem, směrovaným k Marion, se vypařila.
„Hmm a co teď?“ opět se ozval havraspárský student.
Výměna pohledů trvala o něco déle než před chvílí a nikdo se neměl k tomu, aby promluvil. Slova se znovu ujala Marion. „Měli bychom najít ostatní a… snad se rozdělíme na skupinky. Nejlépe tři po čtyřech.“
„Já s Blackovou nejdu!“ ozvalo se snad ze všech hrdel. „Jediná z dívek, z Mrzimoru, pozvedla oči a promluvila. „Mě je to jedno, klidně půjdu s vámi dvěma,“ nervózně se usmála na Bellu a Marion. Po chvíli se k nim přidal i student z Nebelvíru. Což vyrazilo většině studentů dech. „Nathane?“ vyhrkla jedna z dívek. On na ni jen upřel svůj pohled a brunetka zmlkla.
„Díky,“ usmála se napjatě, „jak se jmenuješ?“
„Amélie Bonesová!“ vyhrkla. Bylo vidět, že je na svoje jméno hrdá! „Chtěla bych toho hodně dokázat a také chci pracovat na ministerstvu!“
Marion polkla, moc dobře si pamatovala, co se jí nakonec stalo, ale… do budoucnosti zasahovat nechtěla. I když… svojí přítomností už toho změnili hodně! „Dobře,“ usmála se, „a ty?“
„Nathan Corner!“ a tím celé představování ukončil. Založil ruce na hrudi a znuděně si začal všechny prohlížet.
„Tak mi jdeme!“ chopila se slova jedna ze studentek. Zbytek její skupiny se k ní přidal a nakonec v nepoužívané učebně zůstali jen Nathan, Amélie, Bella a Marion.
 
***
 
Rozhlédla se kolem.
Nikdo si nevšiml té změny, která se s ní udála. Možná to ani nikoho nezajímalo. Jen si ji budou pamatovat jako holku, která jim řekla o démonovi! Nikdo ji nebude podezřívat, ne po tom, jak reagovala.
Přes tvář jí přelétl letmý úsměv. Zhluboka se nadechla a vešla do učebny, ve které se skrýval on. Stál ve stínu, snad aby ji nevyděsil, a jeho zlověstná aura naplňovala celou místnost. Bezděčně se otřásla a přitiskla si dlaně na paže, aby se zahřála. „Seskupují se, budou se snažit bránit, ale…“
„Nemají šanci!“
„Kde je…“ poslal k ní myšlenku.
Její pohled se zamlžil. Přikývla a vyšla ven. „Přivedu ji!“ zaznělo ještě z jejích úst, než se za ní nehlučně zavřely dveře.

pokračování

08.08.2009 09:04:07
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one